My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Kufr

4816BF41-C54E-4E3B-8C71-F9476A5AF4BB

‘Šári, a kdy mi ho přectaviš?’
‘Koho, babi?’
‘Ty viš koho…’
‘Až ti budu mít koho představit, tak to udělám, neboj.’
‘A von nechce miminko?’
‘Jaký miminko?’
‘No, miminko…’
‘Nechce, babi.’
‘Proč ne? Mama řikala, že není zas tak starej.’
‘Protože nechce, má na to svatý právo nechtít.’
‘A s kym budeš mit mimino?’
‘Asi s někým jiným, ne?’
‘A co s tebou teda dělá, když nechce mimino?’
‘Chceš to i s detailama?’
‘Vy ste blby jak prdel, fakt…’
‘Moje prdel není blbá, je prej dobrá.’

Změny. Nemám je ráda. Překvapuje tě to? Lidi z okolí se tomu občas diví, když to řeknu, asi to ode mě nečekaj. Ale fakt jo. Mám ráda skleničky nalevo a hrníčky napravo. Nikdy je nepřeskládám, protože jsem na to tak zvyklá. Musela bych je všechny roztřískat i s kredencem, abych to změnila. Vlasy si přehazuju zásadně napravo. Nalevo bych se cítila nesvá, nebyla bych to já. Sladký do oběda nejím, to se nedělá. Sladký až po jídle, mi vždycky říkali. Bez vyčištěnejch zubů nejdu spát ani s pěti promilema. Zuby se před spaním prostě čistí a basta, o tom se nediskutuje. Ve své posteli mám svou půlku a koukám se nevraživě na každýho, kdo mi na ní bez dovolení usne, a ani se nezeptá. U stolu mám svou stranu a svou židli a naproti si sedám nerada. V práci mám svůj hrnek a svou lžičku a když ji nemůžu najít, jsem děsně nervózní. Na každou náladu, roční období, teplotu a denní dobu mám jinej parfém a rozhodně bych si na sebe v zimě do práce nedala ten na letní rande.
Vidíš, a všichni si myslí, jakej jsem blázen spontánní… Já ji to neříkám, iluze jim neberu. Občas se pozastavím nad tím, jak mě jiní vnímaj a se zaujetím poslouchám, když o mě někdo vypráví někomu jinýmu. Takhle se neznám. Takhle působím? Na ostatní? Asi jo. U mě jeden nikdy neví. Co bylo včera, není dnes a co bude zítra, těžko říct.

Co ráda mám, jsou paradoxy. Černá a bílá. Noc a den. Voda a oheň. Neumím dělat věci napůl. Dělám všechno, nebo nic. Pravidla do puntíku dodržuju, nebo je poruším všechny naráz do jednoho. Kompromisy mě nudí. Kvůli troše peněz z práce se mi nechce ráno vstávat. Kvůli troše srandy se mi nechce vylízt z postele. Kvůli troše lásky se mi nechce oblíkat. Trocha je málo. Chci explozi, nebo svatej klid, blesky nebo duhu. Jackpot, nebo nic.

A pak když to na mě jednou za delší čas přijde, vyskočím jak čertík z krabičky a změním všechno. Sebe, tebe, jeho, tamto i ono. Když mi začne být svět těsnej, nová barva nehtů mě na dlouho moc nezabaví. Většinou změny chodí v řadě za sebou a lidi mi pak říkají, jak jsem odvážná a co obdivují, nebo by si sami nikdy nedovolili. Ale oni se mě nikdy neptaj, jestli já se taky nebojím… Já bych jim řekla, že se bojím, občas i děsně moc. Ale já se bojím asi jinejch věcí víc. Jako třeba zůstat stát na místě. Neumím přešlapovat, strašně z toho bolí nohy… Jsem netrpělivé malé dítě, co nemůžeš nechat chvíli si samotný hrát, protože půjde strkat prsty do zástrčky. Vidíš, já tak ráda běhám a přitom jsem to nikdy ani nevěděla. Kdybych to zjistila dřív, tak bych z nějakýho vztahu taky dřív třeba utekla. Třeba i o pár let dřív. Ale to neva, hlavně, že jsem na to přišla.

Vlastně já asi běhala celej život moc ráda, jen jsem si to nikdy neuvědomovala. Změny nesnáším, ty já nedělám. Já prostě utíkám. Jednou za čas se seberu, nasadím boty, tempo a klušu.

Pamatuju si, jak jsem brečela s kufrem v Brně na nádraží. Strašně, protože jsem nevěděla, co to vůbec dělám. O dva roky pozdějc jsem brečela v Londýně na Victoria Station. Ještě víc, protože to město jsem tak strašně milovala. Za rok jsem tiše slzela na letišti v Istanbulu. Tak nějak unaveně, protože jsem ho neuměla nemilovat. O rok pozdějc se mi leskly oči v Řecku, protože sebe jsem milovala víc. Taky si pamatuju, jak jsem brečela, když jsem si znovu a znovu ten kufr balila jednou na Moravě, pak zas v Praze. Protože už jsem byla unavená. Chtěla jsem ten pitomej kufr vyhodit, zakořenit a zůstat stát.
Ale mě to asi nejde, mě to běhání a utíkání tak divně masochisticky nabíjí. Pokaždý se šíleně bojím.  Protože já nechci, já ty změny špatně snáším, mě se nechce, bolí to. Ale jak si zavážu tkaničky, pomalu vyklušu a chytím tempo, tak se to všechno obrátí a já sprintuju jak nejvíc můžu, neohlížím se za sebe, ani do strany, nevím, kam běžím, ale hrozně tam doběhnout chci.

A tak teď koukám na ten kufr a říkám si, jestli se do něj dá nacpat jeden lidskej život. Poskládat jednu malou dušičku, pár děravejch běžeckejch bot, několik zbořenejch ideálů, trochu energie, spoustu snů a nekonečně moc lásky. Já jen nevím, jak tam nacpat k tomu všemu i tebe…

Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *