My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Život v mikrotenovým sáčku

IMG_0655
Stojím v řadě u pokladny a čekám, až na mě přijde řada. Venku prší, je zima a tma. Před rokem touhle dobou jsem seděla na podlaze obskládaná horou věcí a snažila se vymyslet, co si sbalit na cestu do zemí třetího světa, kterou jsem nikdy v životě neabsolvovala. Na cestu osvícení. Teď tady stojím v supermarketu v srdci Evropy, ve vzduchu se povaluje nádech nervozity, netrpělivosti a špatné nálady. Jeden celej předlouhej rok, co utekl jak voda. Za ten jeden rok mám pocit, že jsem prožila životů pět. Vybrečela jsem menší Máchovo jezero, smíchem jsem zaručeně musela spálit tolik kalorií, že by ta energie stačila na rozvícení vánočního stromku na Staromáku aspoň na týden, a moje znovunabytý hormony rozhodně nedaly zabrat jen mě.

“Prosím vás, můžete mi dát na to maso sáček?”, ptá se nakupující paní v obrovské péřové bundě.
“Samozřejmě,” trhá pokladní mikrotenovej sáček a nastavuje ho rozevřenej pro plastovou vaničku.

Netrpělivě čekám v řadě, unavená, je mi zima a hlavně mám divnej pocit v břiše. Za ten rok jsem podnikla spoustu věcí, procestovala svět křížem krážem, ale rozhodně jsem tu jednu jedinou věc, kterou jsem za ten rok měla vyřešit, jaksi nerozlouskla. Asi nebyl čas. A mezitím jsem o rok starší a žiju podivný dejavú, že svět spěje do prdele a my všichni s ním. Nebudeš soudit, Šárino. Tak potřebuje sáček, no. O jeden sáček na světě míň, nebo víc… Sleduju odevzdaně paní, která by nutně potřebovala aspoň třicet kilo shodit, až si pobalí svůj nákup všeho, co vlastně se ani nedá nazývat jídlem, do tuny toho plastu a nechá mě taky zaplatit. Rezignovaně čekám, až na mě přijde řada a snažím se uklidnit, že blázen určitě nejsem, protože blázni si svůj stav neuvědomujou.

Proč lidi strkaj pečlivě zavakuovanou a zalisovanou plastovou vaničku s masem do extra sáčku? Vždyť to maso přece nevyteče… Proč mi dovezou nákup v pěti různejch taškách, když se štítí dát mražený fazolky dohromady do jedné igelitky s kočičím žrádlem? Vždyť je to přeci všechno uzavřený? Proč prodávají banány v plastovým sáčku? Vždyť mají svůj vlastní obal. Lidská rasa degeneruje přímo úměrně technologickému pokroku. Jsem o tom přesvědčená. Čím víc dostupných vymožeností, aby se nám žilo líp, tím míň mozkových buněk a selskýho rozumu používáme. Nejíme lepek, ale zlatá Marlborka na baru je cool. Vsugerovali jsme si, že laktóza nám neprospívá, ale coca cola v lednici nesmí chybět. Z bílýho rohlíku se stalo tabu, ale s obřím donutem si selfíčko pořídíme s heštegem prasečák. Zelenina nás nebaví, taky proč když meníčko u mekáče už stojí míň jak hodinová mzda brigádníka.

Dovolenková japonská euforie mi vydrží sotva pár hodin, když ještě na letišti ve Frakfurtu při přestupu se zoufale snažím o víkendu zrušit všechny šéfovy schůzky a plány, a mobil i moje hlava jsou v jednom ohni pod návalem mailů a zpráv. Když o pár hodin později sedím v pondělí v kanceláři, sleduju s podivným pocitem let z Moskvy do Ženevy a potvrzuju sekretariátu prezidentky neplánovou schůzku. Nemusím být vědma, abych měla tušení, co se v následující hodině stane. Čím výš lítáš, tím bolestivější je pád dolů.

„Po devíti letech nadešel čas, abych řekl sbohem,” koukám šokovaně na strohý email na svým monitoru a na chvíli zapomenu na všechny problémy, který jsem doteď měla. Dělat asistentku člověku, kterej už neexistuje, je totiž trochu čára přes rozpočet i v mých plánech.

Občas tenhle svět nechápu a občas nechápu, proč nic nechápu. Když už si říkám, že ten život nemůže být víc komplikovanej a zmatenej, tak zřejmě někdo nahoře začne uzavírat sázky a říká si: “výzva přijata”. A nová vlna chaosu odstartuje.

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *