My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Všude dobře, v objetí nejlíp

Tři hodiny u počítače utečou jak víkend před pondělkem, a já mám takový divný dejavú. Dejapoo bych řekla v angličtině (že už jsem ty sračky někde viděla). Mám občas takovej ten známej pocit, kdy nevím jestli se mám oběsit hned, nebo až potom. Nebo brečet, že jsem právě vyhodila X hodin svýho života, který mi nikdo nevrátí, pro lidskou blbost. Kdyby lidi fungovali, ušetřilo by nám to všem čas, energii a otravu ze života. Semtam mám zpátky ten divnej pocit, jako bych zase seděla v kanceláři. Místo toho sedím na Bali ve třiceti stupních a zjišťuju, že v korporaci i mimo ní, svět a lidi stejně nikdy nefungují podle ideálního scénáře. Bolí mě hlava. Nevím, jestli by to spravil prášek, kafe, valium, vodka, nebo všeho nechat, přestěhovat se do Mexika, změnit si jméno, a prodávat tortily někde na rohu. “Dnes nemůžeme přijet, dovezte kočku na kliniku k nám,” přepínám mezi oknama a přemýšlím o tom Mexiku.

Kouknu se na mobil. Dvě hodiny. Musím jet s kočkou na veterinu… Pošlu dalších pět mailů, neúspěšně třikrát volám na ambasádu, přehrabuju se ve formulářích a posílám instrukce do všemožnejch stran.
Půl třetí, musím s kočkou na veterinu. Nikdy jsem nebyla ve vězení, ale drží mě proti mé vůli jako rukojmí v několika hromadných konverzačních skupinách.

Tři hodiny. Zavírám počítač, protože tady dneska nevidím konce, a jdu najít kočku. Dochází mí, že vlastně nemám žádnou přepravku. Chvíli se na sebe zmateně díváme. “Promiň, Pindo, musíme to nějak spolu zvládnout,” dávám jí dovnitř přes její hlučný nesouhlas, zapínám si na mobilu navigaci, zavírám milion vyskakujících oken hromadné konverzace, a nasazuju si helmu a sluchátka.
“Sharka, končí nájem motorky tento měsíc, a musí dnes do servisu, dovez ji,” Ketut.
“Ketut, dneska se servisovat nemůže, nestíhám, zítra, teda vlastně zítra jsem pryč… Pozítří to naplánuj, na někdy,” startuju motorku a Pinda si hlasitě stěžuje. To bude hodně příjemná půl hodina jízdy…
“Hej, večer drink?” pípá mi zas mobil.
“A ty si kdo?” ptám se zpátky.
“Dala jsi mi číslo.”
“To by moh říct každej. Kolik že ti je?”
“Dvacet dva.”
“Ježišikriste… Promiň, na to teď nemám čas, musím s kočkou na veterinu…”
Ujedu pár metrů a zoufale sleduju, jak se Pinda snaží probojovat z batohu ven. Pindo, promiň, ale já začínám tak trochu chtít se jít oběsit právě teď. Musíme to spolu nějak zvládnout…
“Motorka se musí servisovat dnes, dám ti jinou,” Ketut píše. Zastavuju u cesty, abych mu odepsala a kočka se mezitím prodere batohem na denní světlo.
“OK, za patnáct minut budu tam,” snažím se druhou rukou chytit kočku, aby mi neutekla. V tom přiběhnou tři psi a jeden z nich mi skočí naučeně na skůtr. Bože, já se zblázním dneska… “Mazej! Kššš, táhni, já tě neznám, se mnou nepojedeš!” okřiknu ho a doufám, že rozumí česky. Pes spokojeně sedí dál mi mezi nohama, tak ho nervózně popoženu nohou. Kočka mi mezitím uštědří pár škrábanců, já bezradně položím otevřený batoh na nohy a Pindu do něj. “Pindo, buď hodná,” jednou rukou ji za jízdy hladím a zjišťuju, že když teď vidí ven, tak je klidná. Ostatně ona ty ulice zná skoro stejně jako já. Na jedné z nich jsem ji před třemi týdny ve zbídačeným stavu našla. No dobře, bereme to teda šnečím tempem a semtam taky na červenou, protože na klíně mi sedí kočka…
“Promiň, Pindo, musíme udělat jednu zastávku,” sesedám z motorky, v jedné ruce chlupatý vyděšený dítě, druhou se snažím přendat věci do druhé motorky a beru si od Ketuta novej klíč.
“Platit?” Ketut ke mé natahuje ruku.
“Už zas?”
“Konec měsíce,” krčí rameny.
“Nemám, vyberu po cestě, až si ji budu pozdějc brát servisovanou, jo,” startuju půjčenýho Scoopyho.

Parkujeme u veterinární kliniky, beru kočku do náruče a spolknu srdce do žaludku. Hledám vchod, ale nápis ENTRANCE vede k brance s deseti štěkajícími psy různé velikosti. Marně se rozhlížím kolem, ale jinudy to nejde. Odstrčím závoru a čekám, jestli projdu v jednom kuse. “Tam,” zavolá na mě někdo zpoza rohu přes neustávající štěkot, a já projdu smradlavou uličkou a zatlačím do skleněných dveří bez kliky. Praští mě do nosu neuvěřitelný smrad. Směsice výkalů, desinfekce, zvířecí potravy, a nevím čeho ještě. Je mi na zvracení, kočka přestala strachy i mňoukat.
“Přejete si?” ptá se mě pod rouškou Balijec.
“Já jsem ráno psala, potřebuju, aby se na ni znovu někdo podíval,” ukazuju na kočku.
“Co brala?” ukazuje mi cestu do ordinace. Procházím potemnělou chodbou, v níž jsou jedna vedle druhé vyskládány klece se zvířaty napojenými na infuze. Psi a kočky vydávají divné skřeky, bolestí sebou škubou, chybí jim kusy končetin, obnažené růžové maso svítí mezi zbytky srsti, chybí jim oči. Vidím věci, na který jsem nebyla psychicky připravená. Takhle u nás doma veterina nikdy nevypadala. Těkám očima po prostoru, dívám se na špinavý zdi, rezavý klece a stojany na infuze, navaluje se mi z toho všudypřítomnýho smradu a neutichajícího řevu zvířat.
“Já… Já jsem to zapomněla… Měla na deset dní antibiotika, slečna Wenika, co u nás byla, jí je napsala, říkala, že měla nějakou virózu… Taková lahvička s bílým práškem to byla, smíchala jsem to s vodou do sirupu, a pak jí to dávala dvakrát denně stříkačkou… Omlouvám se, já jsem to zapomněla…. Já…,” začínám pátrat v mobilu, jako bych tam mohla ten název najít. Místo toho nacházím jen dvacet nových zpráv, tři maily a třicet dalších notifikací… Ukazuj mu aspoň fotky jejího stavu předtím. Pinda je k smrti zděšená, krčí se v rohu na vydesinfikovaném nerezovém stole, kterej jedinej v místnosti není rezavej. Doktor ji změří teplotu, odebere vzorky kůže a chvíli se dívá do mikroskopu.
“Promiň, Pindo,” beru si ji do náruče, kočka se mi položí na rameno, tak jak to zná, a já ji tiše hladím s tváří přitisknutou k ní, jak to má ráda. Je mi jí tak strašně líto… V duchu polknu úzkostí, všude kolem se ozývá štěkot a skřeky zoufalých zvířat. “Pindo, promiň, brzo už budeme doma,” konejším ji v češtině. Jí je to stejně jedno, mluví svou řečí. Konejším zároveň taky sama sebe a v duchu si vybavuju ten hnusnej pocit, když je člověk v nemocnici. Kočka dostane s tichým zamňoukáním injekci, já její očkovací průkaz, instrukce, zaplatím, a obě unaveně odcházíme. Odemknu motorku, dám klíče do zapalování, chvíli se dívám na zbědovalý pohled kočky, a za uši trhajícího štěkotu psů se unaveně rozbrečím.
“Neboj, bude dobře, Pindo,” utřu si slzy, nastartuju a vydám se pomalu zase na cestu domů. Po pár metrech mi začne cukat skůtr. “Bože, ten vůl mi to dal bez benzínu,” zastavuju u cesty, držíc kočku na klíně.
“Pak? Permisi! Sepuluh,” zavolám na hlouček sedících Balijců a jeden se ke mě vydá.
“Sepuluh,” kývnu hlavou směrem ke stojanu s benzínem, ale on na mě pořád nechápavě kouká. Druhý z nich na mě začne mluvit, ale já mu nerozumím… Tak to dopadne vždycky. Snažím se naučit nový jazyk, začnu používat pár slov, ale lidi pak začnou mluvit zpátky plynule a tam moje schopnosti končí…
“Já, já bahasou tolik nemluvím,” přepínám do angličtiny.
“On ti nerozumí,” vysvětluje.
“Jak nerozumí? Nerozumí bahase?” nechápu.
“Ne,” odpovídá.
“Jaktože ne, vždyť vypadá jako ty?” tak na co se tady ten jazyk učím, když se s ním stejně nedomluvím?
“On moc pil.”
“Cože?” nechápu.
“Pojď, dej si s náma,” ukáže prstem na hlouček a já si všimnu všech prázdných lahví.
“Aha, ne, děkuju, já jednak řídím, což o to, ale mám tu kočku,” kývnu do náruče na Pindu.
Zavřu volnou rukou nádrž a vydáme se na cestu zpátky. Začíná pršet a kočka mi vyčerpaně usne na klíně. Zavřu ji zase do batohu, aby moc nezmokla, a s oběma rukama konečně na řídítkách jedeme unaveně domů.
“Sharka, já nestíhám, můžeš jeden meeting vzít za mě?” pokládám kočku za dveře a procházím v rychlosti očima příchozí změť zpráv. Nemám vůnec energii ani schopnost se teď soustředit.
“OK, za deset minut mu zavolám, pak ti dám vědět,” roztrhávám pytlík s kočičím žrádlem, hladím Pindu po hlavě a zapínám rychlovarnou konvici.
“Sharka, motorka je hotová.”
“OK, Ketut, tak za hodinu, musím teď ještě něco vyřídit, pak dojedu,” odepisuju zpátky a liju horkou vodu do hrnku, zatímco si snažím v hlavě uspořádat myšlenky, co že vlastně musím nezapomenout v nadcházejícím neplánovaným callu. Kafe, potřebuju kafe.
“Firman? Ahoj, já jsem Šárka, Isna teď nemůže, tak to zvládneme teď spolu,” zvednu telefon.
“Můžeme přepnout na videocall?”
“Jistě, moment,” sundám si Pindu z ramene a položím si ji do klína, “můžeme,” dívám se na něj a tiše ji hladím.
Po půl hodině pokládám telefon, kterej bez ustání pípá pod dalšíma zprávama, kontroluju vedle spící Pindu, poslouchám bubnování deště, a dívám se bezmyšlenkovitě na živou zeď před sebou. Nemám energii dávat Isně školení, že takový hurá akce nejdou dělat. Nadechnu se a vydechnu. Potlačím vzpomínky na svoje doby v korporaci, kde se žádnej meeting neuskutečnil bez pre-readů doručených v termínu, a kde můj šéf nepřipravenej na schůzku prostě nikdy nechodil. Dívám se na porostlou stěnu před sebou a odkládám hodnocení callu, kterej právě proběhl, na nikdy. Dělala jsem, jak jsem nejlíp v momentální situaci uměla, a prostě to tak musí stačit.
“Ty, mladej, jak jsi vysokej?” beru si mobil.
“185, proč?”
“To bude stačit.”
“K čemu?”
“Já někam nedosáhnu ani ze židle. Co děláš zítra?”

Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *