My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Umíš se dělit o chlapa?

IMG_3139.jpg
“Ne, děkuju, máš narozeniny?”, zamávám před sebou demonstrativně rukou a snažím se nedívat na krabici plnou čokolády.
‘Ne, jen se učím dělit. Vážně si nedáš?”, dívá se na mě kolegyně.
“Dělit?”, ne, vážně ne. Vážně mám už asi tři kila nahoře jen z inhalace té krabice.
“Ano, musím se naučit dělit. Jsem moc egocentrická a sobecká’, odpovídá.
‘Prosím?’, nevěřím vlastním uším.
‘Musím se naučit se dělit,’ uzavírá a jde dál a nechává mě na chodbě nechápající stát, mozek mi zamrzl někde u té představy čokolády v břiše.
‘To myslí vážně?’, podívám se na Špagetku. ‘A jako podělením se o čokoládu se to naučí, jo? To jako vážně?”
“Prosím tě, nic neříkej, hlavně nic nevhodnýho”, mačká tlačítko výtahu.
“To ať se zkusí dělit o chlapa, to je teprve lekce,” zavřou se za náma dveře výtahu.


Sedím ve vlaku a koukám do prázdna z okna ven.  Míhající se koleje, stromy, modrá obloha posetá načechranými mraky, dočerna ztěžklými tíhou vody. Paralyzovaně sleduju svět a snažím se chytit dech a nepanikařit. Do očí se mi derou slzy a já přemýšlím, kolikrát jsem už takhle jela odnikud nikam s pocitem, že se mi ten život pracně postavej a upatlanej spoustou potu a bezesných nocí, ve vteřině zhroutí jak domeček z karet. Zase na chvíli mám zpátky ten starej známej pocit, kdy nemůžu popadnout dech. Jsem ztracená ve vzduchoprázdnu. V černé díře. Ach jo, proč mi to, živote, pořád děláš… Nevidíš snad, že se snažím? Nemůžeš zařídit, aby se snažili i ti druzí zpátky? Protože on ten život se blbě vede, když jsem na to snažení sama… Poslední dobou je cosi jinak, neumím to popsat. Přestala jsem brečet, protože se cítím ztracená a bezbranná, zraněná a zlomená. Brečím, protože jsem citlivá, pošramocená a unavená. Dřív jsem měla pocit, že se zblázním, protože nevím, co dělat. Najednou se mi hroutil svět a neuměla jsem si poradit. Teď si uvědomuju, že stárnu. Že už mi není patnáct. Znám ten bolavej pocit, ale stejně dobře vím, že to přejde. Že to zase nějak zvládnu. Nevím jak. Nemusím to vědět. Nějak. A tak si tu chvilkovou emoční lavinu dopřeju, po pár minutách si otřu oči, nadechnu se a jdu dělat něco smysluplnýho. Protože život jde dál. A já s ním.


“Tak si představ, že ta nová tiskárna nefungovala, musela jsem volat technikovi!”, volá mi máma.
“Nekecej, a co jí bylo?”, nechce se mi tomu věřit.
“Neměla jsem kabel v elektrice.”


Vibruje mi telefon. Nemusím se ani dívat, kdo to je a vím, kdo mi píše.
“Jak ses měla?”, Bentley.
“Nic moc… Jak se máš ty?”
“Víš, i ten pitomej alarm… Vždycky si na tebe vzpomenu.”
“Alarm?”, nechápu na chvíli.
“Co říká můj alarm, když odemkneš a přiložíš k němu čip?”, směje se.
“Unscharf!”, rozesměju se, když si najednou vybavím, jak jsem pokaždé papouškovala všechno, co jsem slyšela, jako malý dítě. Pokaždé, když jsme spolu přišli domů. Já se takhle učím jazyky. Papouškováním všeho, co slyším.
“Každej jeden den, pokaždé, když přijdu domů a ten alarm na mě mluví, tak slyším tebe…”
Směju se zahrabaná v posteli a v tom smíchu mi nezadržitelně začnou týct slzy, víc a víc, nemůžu to zastavit… Brečím jako želva…
“Já chci občas hrozně vrátit čas…”, vzlykám.
“A do jakýho momentu?”, ptá se.
“Já nevím… Někam… Někam na začátek. Narodit se do jinýho světa, na jinou planetu. Někam, kde se mají všichni rádi. Já bych hrozně chtěla mít normální rodinu… Jednou… Jednou chci mít svou rodinu lepší, víš? Udělám to všechno líp. Chci udělat všechno jednou správně…”
“Já bych si to taky přál…”
“Promiň…”
“Ty promiň…”


“Já jí říkám, že mám zápal plic, a víš, co mi na to řekla?”
“To nevím,” a popravdě všechny cizí problémy umím dost snadno vyřešit.
“Vláďo, nepřeháněj. Tak já přeháním zápal plic podle ní?”


Občas chceme věci, o kterých víme, že nemají budoucnost. Ale chceme je i tak. Chceme, aby ten moment trval napořád. Ale on je tak prchavej… Některý lidi s námi totiž nemůžou zůstat na pořád. Přijdou nám do života proto, aby s náma zatřásli, něco nám ukázali, nasměrovali nás jinam, popostrčili, pomohli nám si něco uvědomit. A pak zmizí. Musí jít. Svou cestou. Bolavou cestou… Ale takovej je život. Takovej je Vesmír. Takoví jsme my.

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *