My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Šrámy na duši

Unknown

“Šárino, dyť je prasklej,” drží v ruce můj talíř.
“Není prasklej, to je prasklá jen ta glazura.”
“No to teda je prasklej. Proč ho nevyhodíš?” dívá se na mě, jako by právě zjistil, že jsem mentálně chorá.
“Proč bych ho vyhazovala? Nic mu není, normálně funguje.”
“Dyť je prasklej!”
“Není prasklej, ti říkám, prasklá je jen glazura.”
“Tak teď už prasklej je, vyhoď ho,” zlomí ho vejpůl a já se nevěřícně dívám na ty dva kusy, co před chvílí ještě byly jeden.
“Tys mi zlomil talíř!”
“Byl prasklej!”


Když se v Japonsku rozbije kus nádobí, slepí se zase dohromady lakem smíchaným s práškovým zlatem, stříbrem nebo platinou. Tohle umění se nazývá Kintsugi nebo taky Kintsukuroi, a podle tamní filozofie jsou takto opravené předměty o to krásnější, protože třpytivé zacelené šrámy mu přidávají na unikátnosti. Místo toho, aby rozbitou misku vyhodili, slepí ji, okrášlí danou ránu a používají ji dál s ještě větší úctou.


Já jsem blesk, bouřka, co ti boří ty hradby, co sis kolem sebe tak pracně postavil. Chaos, kterej nevíš, jestli víc chceš, nebo se ho bojíš. Máš rád svou bezpečnou bublinu. Zabalil sis city do krabic a doufal jsi, že zmizí někde ve vzduchoprázdnu, nebo tiše vyhnijí ve tvým duševním sklepě. Předstíráš, že se tě to netýká a odstrkuješ všechno a všechny pryč. A pak přijdu já a drze se s tebou o ty krabice přetahuju. Pořád je otevírám a ty se je snažíš uklízet. Všude je binec a nepořádek a tebe to znervózňuje. Neberu ne jako odpověď a ty mi občas nohou tu bednu posuneš a čekáš, až ti ty pouta pomůžu sundat. Chtěl by ses občas utopit ve své vlastní bažině a já tě nechci nechat. Lituješ se a lížeš si rány, a já přijdu a přetáhnu tě přes ně ještě klackem, až vyskočíš a sekneš po mě. Na všechno zapomeneš a žiješ.


Japonci se ani trochu nepokouší nepříjemnou událost zamaskovat, zakrýt, předstírat, že se nestala. Naopak jí dají úžasný nový třpytivý kabátek a opečovávají ji s ještě větší úctou. Takhle opravená keramika se naopak stává uměním díky své historii. Zlaté rány jsou ozdoba, ne jizva minulosti.


“Prosím tě, dyť ta miska je rozbitá, to taky schováváš?”
“Není rozbitá, je jen zoblá, jinak jí nic není!”
“Když myslíš…”
“Tak na, prosím. Tak ji dodělej.”
“Nebudu ti rozbíjet misku,” dává jí zpátky.
“Ale talíř jsi rozbil.”
“Byl už rozbitej.”
“No prosím, když ti není dobrá zobnutá miska, tak ji rozbij taky.”
“Ne.”
“Tak ji rozbiju já.”
“To neuděláš.”
“Myslíš? Sleduj,” prásknu miskou o zem a po zemi se ve vteřině povaluje milion bílých střepů.


V japonské kultuře existuje pojem ‘wabi-sabi’, což označuje akt přijmutí nedokonalostí, vad. Ve světě, kde neumíme stárnout a nedokážeme přijmout pohled do zrcadla, je to těžko k uvěření, že by nějaký šrám mohl být okrasou. Zdánlivá dokonalost, jakou nás očkuje západní svět a mocná média, se v Japonsku nenosí. Na nedokonalosti se dívají jako na součást bytí, krásy. Praskliny naopak zvýrazní krásným drahým kovem.


A takovýho tě mám ráda. Když se směješ, když se přestaneš hlídat, když ztratíme pojem o čase, když mě objímáš, když nechceme jít spát, když se ospale tetelíme jako dva blbečci…
Možná… Kdyby… Snad… Napadlo tě někdy, co by bylo, kdybychom se potkali v jiným čase a na jiným místě? Mě jo. Občas přemýšlím, jestli se mám zastavit, nebo běžet dál. Jestli se máme od sebe navzájem jen něco učit, nebo se naučit žít spolu. A ty to nevíš taky. Pokaždé, když uteču, mě chceš o trochu víc, ale zároveň mě asi nechceš dost. Protože ty máš strach a já nikdy nemám dost. Dost lásky, dost energie, dost života. Rychle řídím, rychle dejchám, rychle žiju a rychle miluju. Potřebuju víc a víc a lítám kolem jak neřízená střela, která zoufale hledá něco, co nikdy neztratila. A ty sedíš v koutě a unavuje tě už jen ten můj závod sledovat. Potřebujeme se navzájem. Proto jsme se potkali. Ty to moje burcování k životu a šílenství, já to tvoje teplo a klid.
Chvíli jsem se na tebe zlobila… Že máš něco, co já chci, a nechceš mi to dát. Když mě objímáš, když jsme spolu, když oba na chvíli na všechno zapomenem. Tak ve mě najednou ten hluk uvnitř utichne. Neslyším, nemyslím. Jen je mi dobře. Co já hledám, toho ty se bojíš.


Všichni do jednoho jsme občas jako to vadný nádobí. Máme popraskanou glazuru a ozobaný hrany. Jenže kdo nic nezkazí je jen ten, kdo nic nezkusí… Na nový začátky není nikdy pozdě. Třeba se nemusíme těch šrámů a prasklin bát. Třeba si je můžeme pozlatit a obdivovat jeden druhýho i tak. A možná právě i o to víc…

Tagged , , , ,

2 thoughts on “Šrámy na duši

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *