My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Pátek třináctýho

Pátek třináctýho. Díky bohu za něj, aspoň máme viníka všeho špatnýho, co se ten den uděje. Dyť je pátek třináctýho, to mě ani nepřekvapuje! Říkám si už u padesáté tragédie toho dne. Ještěže tahle data v kalendáři máme, včera jsem se neměla na koho vztekat, bylo teprve dvanáctýho. Vztekat se není třeba ani na všudepřítomný řvoucí malý tvory, který si jejich rodiče vyrobili, a teď jim tak trochu na osumnáct let překáží v tom žít život naplno. Nasazuju si v kavárně sluchátka do uší, abych odpojila svět kolem sebe, a sleduju před sebou grafy trhu, kterej se při Brexitu zbláznil víc jak moje hormony před menstruací. Pátek třináctýho, tak pojď do mně, co tam ještě máš, říkám si v deset ráno. Utahaná jsem jak po patnácti hodinách šichty. „Jsi rasistka!“ řvala na mě před hodinou dáma, co se u nás ubytovala. Nevím, jak na to přišla. Já a rasitka? Já bych otroka nedělala bílýmu, modrýmu, ani zelenýmu. „Rasitka, protože jsem černá!“ Jak můžu být rasistka když jsem se tady dva měsíce zpátky tahala s jedním tvým černým bratrem, ty bojovnice za lidský práva. Mně, rozumíš, mně je úplně jedno, jakou mají lidi barvu kůže. Jediný, na čem mi záleží je, aby neměli v hlavě seno. To zatím je jediná lidská vlastnost, která z nezjistitelných důvodů mně nebesky dráždí nervy. Pátek třináctýho. Kdo ho vlastně vymyslel? A proč to není třeba středa jedenáctýho ten potížista? Rasistka… Já kdybych té dámě řekla, s kým vším jsem spala, rasistka bych nebyla určitě, zato by se ze mě stala prozměnu děvka. Tak, aspoň, že lidstvo vyspělo. Za ty dva miliony let ušlo dlouhou cestu evoluce od jeskyně, rozdělávání ohně, opracovávání kamene, až po první splachovací záchod ve středověku. Od dob, kdy jediným problémem byl hlad a přežít zimu, až po jednadvacáté století, kdy největším traumatem je, když nám dojdou data, někdo nosí proužky s puntíkama dohromady, nebo volby vyhraje Trump. Lidská rasa úspěšně změnila celý svět, ne o sto osumdesát stupňů, ale rovnou tři sta šedesát. Začala se vracet zpátky do exploze. Exploze nastává padesátkrát za den taky v mé vlastní hlavě. Lidi už ani neumí být lidi. Poočku pozoruju rodinku za mnou, protože mi v mezipauze neujde řev malýho blonďatýho satana. Chrochtající tatínek mi dává znát, že sem ti bílokožci přijeli až z Holandska. No jo, lidi to dnes chtěj mít všechno. Rodinu, kariéru, zábavu. Slušnej spořádanej život, i se tak trochu kurvit za zavřenejma dveřma a rouškou noci s dalším tuctem svlečenejch lidí. Dneska je totiž svět nekonečnejch možností, a my je chceme přinejmenším všechny. Pátek třináctýho, tikne mi v oku, když do mě zezadu vrazí pán dětskou sedačkou a na stole se mi převrhne smoothie přímo do klávesnice laptopu. Pátek třináctýho, oko mi tiká jak radar krotitelů duchů, když za pohledů okolí jen beze slova vyleju obsah počítače zpátky do misky a odeberu se se zatnutýma zubama a otevřeným laptopem na toalety. V pohodě, netřeba se omlouvat, k čemu by mi byla omluva, když víc teď potřebuju ubrousky a víru v ajťáckýho Boha. Pátek třináctýho, jsem rasistka a nepřítel dětí. Ale to my bezdětný nemůžeme pochopit. Oprava: nemám nic proti dětem, ale jejich rodičům. Kteří KURVA to chtěj v životě naprosto všechno v naprosto stejnej čas, protože celebrity to všechno maj a ukazujou to na instagramu, a my sobecký bezdětný coury pak máme co? Tající sračku v kusu kovu za čtyřicet táců.

Sobota čtrnáctýho. Milion stupňů. Dojedu do servisu s mým čerstvě pokřtěným laptopem. Takhle, existuje spousta míst, kde mě nikdo nezná. Třeba v barech a klubech, nebo v kostelech, tam nechodím. Opraváři, řemeslníci, servis a terapeuti všeho druhu to ale určitě nejsou.
„Potřebuju to otevřít a vyčistit klávesnici, vylilo se mi tam smoothie včera. Všechno funguje v pohodě, ale je to celý zalepený, a klávesy a myš nefunguje,“ servisák se podívá na manželku, mačkajíc moje slepený tlačítka.
„To nejde otevřít,“ kliká.
„Co?“ nechápu. Jak nejde? Zespodu jsou šroubky, jsem se dívala, to mám celý vymyšlený, vem šroubovák a hadr a jdem na to, za hodinu potřebuju sedět u faktur.
„Ty máš novej laptop,“ a nový obočí taky, všímavej.
„Dyť jsi mi říkal, že ta grafická karta nejde opravit, a že po sedmi letech co po něm ještě víc chci?“ musím ale uznat, že tak dlouho, jako se mnou byl jeden laptop, to nedal žádnej chlap.
„Tyhle nový Macy už nejdou otevřít, je to přilepený,“ kliká se smutným pohledem dál.
„No a jak to vyčistíme?“ nechápu.
„Nevyčistíme. Budeš takhle každej den klikat a ono jak to vyschne a ty krystalky cukru se rozdrtí, tak to zas bude fungovat.“
„Nádhera,“ jsem ráda, že mám aspoň o problém v životě zase míň, „a ještě jedna věc, když už jsem tady. On se mi hrozně přehřívá, jak používám víc aplikací naráz.“
„Jaký aplikace?“
„Hlavně Microsoft remote desktop.“
„Ty sis koupila Mac a nainstalovala tam vzdálenou Microsoft plochu?“ dívá se nevěřícně na mě.
„Přesně tak. A na starej laptop jsi mi nainstaloval Macfan aplikaci, kde jsem si mohla manuálně zvýšit obrátky větráku a tím se to víc chladilo. Tak jsem si myslela, že by to pomohlo a stáhla jsem to.“
„Nech mě hádat, nefunguje to.“
„Nefunguje!“ pak že mi chlapi nerozumí.
„A víš proč?“
„No, to právě nevím,“ je těžký mě něčím zaujmout, ale teď má mou plnou pozornost.
„Protože tenhle Mac žádnej větrák nemá.“ Chvíle ticha. Pořád ticho. Můj vnitřní procesor má error.
„Cože? Já jsem ti asi nerozumněla, můžeš to zopakovat?“ snažím se mozkovnu nakopnout.
„Ty jsi nainstalovala ovladač větráku na laptop, kterej žádnej větrák nemá,“ a rozechtá se s manželkou, až si k té srandě musí sednout. Takhle je při sobotním ránu ještě nikdo nepobavil.
„Takže klávesnice už se nedaj čistit a laptopy nemaj větráky? Tenhle svět spěje do prdele,“ už mi zase tiká oko a oni se pořád hihňaj a pořád klikaj, aby mi rozchodili ty slepený tlačítka. „Tak co teda, myslíš, že bych měla jako dělat?“ sedám si na stoličku taky, po zádech mi stíká potůček potu, ostatně jako každej den celej den, když žijete v tropech.
„No, příště už to nekupuj,“ a rozhihňá se znovu.
Sobota čtrnáctýho. Nemůžu se dočkat, co přinese neděle patnáctýho, a co teprve pondělí šestnáctýho, to bude den jak malovanej… 

Tagged , , , ,

2 thoughts on “Pátek třináctýho

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *