My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Nezapomeň se smát

IMG_0074
“Tak si představte, že ta jeho bejvalka si našla hned do měsíce novýho a je v tom! A ten blbec je zas úplně vyplesklej a von tak blbě čumí… Já říkám: Táto, jemu zase něco je, on čumí jak blbeček… No a pak se to dozvím, že jo. Tak ještě, že se už aspoň odstěhoval, že se na něj už nemusím dívat, protože to já fakt nedávám tohlecto. Jak von blbě čumí furt. No řekněte, je to normální?”, sedím na lehátku v nemocnici a mačkám si ruku po vpichu. Poslední tři roky mají moje pokusy o darování krve pokaždé stejnej průběh: zajdu na odběr kontrolního vzorku, tam mi sestra řekne, že jsem stejnej ročník jako její syn, já ji odpovím, že mi to říká pokaždé a zeptám se, jak se vyvíjí ta telenovela. Než mi odebere zkumavku krve a zalepí ruku, od srdce se zasměju a jdu se hádat s doktorkou, že ten tlak mám dycky nízkej…


Venku sněží, já vypadám jak připálenej buřt a neustále je mi zima. Směju se jak blbeček, energie mám na rozdávání, a lidi jsou buď rádi, že Šárina je zpátky, nebo maj pocit, že jsem na práškách. Jediný, co mi úsměv trochu kazí, je představa té zimy v Kanadě… Ale protože mám poslední týdny trochu úzkostnej pocit, že si žádný sněhule ani letenku asi nemusím spěchat kupovat, snažím se radši myslet na Kanaďana než Kanadu…


Nervózně se vrtím na židli v nové práci a přemýšlím, jak dlouho mi to nadšení vydrží. Rozhlížím se mlčky kolem po obrovském open spacu a v kuchyňce pozoruju kolegy. Co nefunguje, jak hrozný je počasí, děti zase zlobí, vedení se snad zbláznilo, finance jsou pomalý, manžel je nenormální, v lednici něco smrdí, na recepci se ztratil balík, auditoři nemůžou najít důležitou obálku, na nic není čas, oni si snad myslí, že se tu flákáme, dneska tady budu i spát, je moc zima, to počkej, až to roztaje, mlíko je hnunsý, kafe je hnusný, on došel ovocnej čaj, a tady fakt nemůže být chvíli klid…

Sedím, tiše koukám kolem, usmívám se jak blbeček a nasadím si do uší sluchátka, abych chvíli neslyšela svět a nekazila si vibrace. Sedím v čisté teplé kanceláři. V ruce mám novej mobil a sundávám nálepky z novýho počítače. Nepotím se, nejsem špinavá. Nemám průjem, ani blechy, a člověk by ani neřek, že jsem ještě pár dní zpátky splachovala záchod v Kambodži kyblíkem vody… Každý ráno zabiju půl tramvaje svou ranní sprchou Diora Poison. Já voním! A voním celej den! Sedím v kanceláři, cucám kafe, kolem mě se povaluje moje vanilková aura a já se čas od času přistihnu, že koukám z okna ven. S tím známým pocitem únavy si mnu ztuhlej krk a přemýšlím, jestli se mi to všechno jenom zdálo… Na zápěstí se mi ale pořád ještě drží už trochu polorozpadlej náramek od thajskýho mnicha s uzlíkem, se kterým si hraju pokaždé, když jsem nervózní. Takže sen to asi nebyl.

Hlavou mi párkrát problesklo, jestli to nebyla chyba. Vždyť jsem se zařekla, že už stejnou práci dělat nebudu a do další korporace nenastoupím… Ale nějakým zvláštním způsobem mi přišlo, že to tak asi má být a že tu asi mám bejt…

“Kde jsi našla inzerát?”, ptá se mě Špagetka. Nastoupila stejnej den jako já a hned jsem se dozvěděla, že se hlásila na mou pozici.
“Nikde.”
“Tak jak ses o té práci dozvěděla?”
“Zavolali mi, ať přijdu na pohovor”, a v tu chvíli mi hlavou proběhne dejavú, kdy můj novej šéf četl životopis, kterej mi ale ani trochu nezněl povědomě, až jsem se naklonila přes stůl, podívala se, co to čte: “Ale to není moje, to nejsem já”.
A když se na mě svýma panenkovsky modrýma očima Špagetka zkoumavě kouká, dojde mi, že to její životopis mi tenkrát četl… Tak, Vesmíre, tohle si ale vysvětluj sám, tohle pod mou režií není…
Dny utíkají, náramek mi šedne stejně jako moje nadšení do nové práce a do novýho života. V té minulé jsem měla záchranné lano, na které jsme se vždycky mohla spolehnout. Jmenovala se Ania a seděla v kanceláři v Polsku. Ania byla moje první pomoc pokaždé, když jsem něco nevěděla, něco nešlo, když jsem byla zoufalá. Vždycky našla řešení na nemožný, povzbudila mě, pokaždé měla dobrou náladu a věděla jsem, že se na ni můžu spolehnout. A jak dny ubíhají a na mě zase padá tíha korporace, modlím se, ať je tu zase někde nějaká Ania, která mě zachrání, když si nebudu vědět rady…

IMG_0524


“Šárko, vymaž Damiena”, volá mi šéf.
“Cože?”, na chvíli se mi zastaví srdce a svět.
“Damiena vymaž ze seznamu, je v distribučním listu jedinej. Už je pryč, smaž ho, nevrátí se.”
“OK…”, pokládám telefon.
“Co je? Co natahuješ?”, Špagetka a já jsme nerozlučná dvojka a sedíme vedle sebe od prvního dne.
“Mám vymazat Damiena.”
“Ježíš, co to meleš, prosím tě? Dyť se Dave baví úplně o někom jiným…”
“To baví, ale ty to nechápeš…”, jak chceš normálnímu člověku přiblížit svůj nenormální svět plnej věcí, který se nedají ani vysvětlit, ani pochopit…
V mým světě já jsem právě dostala odpověď na všechny ty otazníky posledních dní. V mým světě já už konečně můžu s klidem zahodit tu učebnici francouzštiny, do které se snažím neúspěšně donutit. V mým světě já moc dobře vím, že my dva jsme spolu nikdy neměli budoucnost. Ale v mým světě je mi to líto a stejně bych to chtěla jinak, než to má můj osud naplánovaný… A věděla jsem to už tenkrát, když za sebou smutně zabouchnul dveře v Bangkoku a odjel na letiště. Že prostě potkáváme všechny lidi z nějakýho důvodu.
‘Nevidím tě’, rozdrnčel se mi telefon.
‘Je tu tma…’, odpovídám a koukám se na displej na obličej, kterej ještě před hodinou byl vedle mě.
‘Nebreč… Brzo se uvidíme… Zase budeme spolu, jo?’, a já brečet neumím přestat, protože bych strašně chtěla zastavit čas a zaseknout se v časoprostoru v Thajsku s těma dvěma černýma očima, protože já vím, že už je neuvidím, protože já…
Protože já si v ten moment, kdy se koukám na telefon na jeho obličej moc dobře uvědomuju, proč my dva jsme se měli potkat.
Damien mě měl naučit se zase smát.

FullSizeRender


Dny ubíhají, sněží, je zima, začínám mít absťák po slunečních paprscích. Místo letenky do Kanady jsem radši koupila matce pračku. Střídám bulení a smích jak na běžícím pásu, protože znovu nabytý hormony jsem se po jedenácti letech ještě nenaučila zvládat a tak nevím, jestli se mnou cloumá příroda, nebo debilita. Jedu ráno metrem do práce, přemýšlím si nad svým životem brouka, když si všimnu, že mě pozoruje starší paní.
‘Já se omlouvám, že se vám tu krmím před nosem, já mám strašnej hlad a nic nestíhám, letím do práce, a ….’, spustím palbu, která ji rozesměje a dá se se mnou do řeči.
‘Ale jenom jezte, mě zaualo, co to máte, vypadá to dobře! Já už jsem z té zimy celá hotová. Jo to byly jiný zimy, když jsem žila s manželem v Thajsku’, málem mi zaskočí.
‘Z Thajska jsem se před pár dny vrátila…’, paní se usmívá a chvíli probíráme místa která obě známe.
‘To je divoký místo, co? Já vám řeknu, co ty Thajky umí…’, rozesměju se na celý kolo, až mi vyhrknou slzy, protože kombinace přecpanýho ranního metra nasranýma lidma a šedesátileté paní, která mi začne s potutleým úsměvem šeptem líčit zážitky z mládí, je vražedná kombinace. Na něco se mě zeptá, ale než ji stihnu odpovědět, metro dojede do stanice, a obě musíme vystoupit.
‘Tak mi to dopovíte někdy příště’, usmívá se na mě a odchází.
‘Ale, počkejte, ale jak vás příště najdu?’, volám za ní nechápavě.
‘Musíte se zase tak smát a já vás poznám všude. Hlavně se nezapomeňte pořád smát…’, a než mrknu, je pryč. Svět se mi najednou zpomalí a kdyby mě dav nenesl s sebou, tak zůstanu stát na místě jak opařená. Snažím se zorientovat, jestli se mi to celý jen zdálo, nebo se to stalo. Kolem mě spěchají lidé a mě najednou praští do hlavy jedna jediná věta tohohle absurdního setkání.

Nezapomeňte se smát…


Po třech týdnech v nové práci je mi nad slunce jasnější, že žádná Ania tady nikde není.
Žádná Ania, která by mi se vším pomohla, poradila a vyřešila. Moje záchranný lano.
Jedu domů, unavená, sluchátka v uších, poslouchám hudbu, abych neslyšela ruch světa.
Po třech týdnech mi je najednou jasný, že žádnou Aniu už nepotřebuju.
Že Ania jsem já.

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *