My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Nasekám ti na holou

Je to už nějakej pátek, co jsem po maturitě odjela do Londýna. Kufr jsem si vybalila v jedné židovské rodině v severozápadní čtvrti – v Mill Hillu. Starala jsem se jim o dva prcky, zatímco v mamce klíčil třetí. Řekla bych – dvě holčičky, ale k tak andělskýmu výrazu měli tihle malí satani poněkud daleko. Nicméně netrvalo dlouho a vypozorovala jsem, že mezi satanama je podstatnej rozdíl. Zatímco starší čtyřletá Sophie se každý ráno budila s řevem a takřka odporem k tomu být vzhůru, mladší osmiměsíční Georgina měla úsměv od ucha k uchu, ukazujíc mi z postýlky všechny svoje první titěrný zoubky. Ten rozdíl jsem nikdy nepochopila. Zároveň jsem tam nepobyla dostatečně dlouho, abych mohla zjistit, jestli se to nadšení do života vytratí s přibývajícím věkem. Jestli se s chutí existovat člověk už apriori rodí, nebo o ni časem přijde a po zbytek života se ji snaží zoufale najít.

Jsou dny, kdy se budím jako Georgie. Nadšením ani nemůžu dospat, na něco se těším, nebo jsou moje dny v realitě výjimečně lepší než svět snů. Probudím se a tetelím se jak choromyslnej, co našel v adventním kalendáři zapomenutou čokoládku. Pak jsou dny, kdy otevřu oči a s nesouhlasem akceptuju vlastní bytí. Většinou se rychle oblíknu a jdu si zaběhat, než si to rozmyslím. V mé hlavě totiž žijí další podkategorie Georginy a Sophie, který se navzájem hádaj, co (a jestli vůbec něco) chci dělat, jak to chci dělat, kdy to chci dělat, a s kým to chci dělat. V lepším případě vyhraje moje masochistický já, co mě nutí dělat všechny nepohodlný věci. Já si během hodiny sama se sebou uspořádám v hlavě myšlenky a vracím se zpátky s propoceným oblečením a endorfinama, který mi pomáhaj mít ráda i lidi, jež bych jinak třeba dost možná umlátila i espressovým hrnkem. No a pak jsou tu taky ty dny, kdy se budím jako malá Sophie. Otevřu oči a kdyby mi byly mi čtyři roky, budu regulérně řvát jak chorá. Jenže ve třiceti si to prostě člověk nemůže dovolit z vícero důvodů. Jednak to dost možná může být diagnóza hodna hospitalizace. Druhak když vám nejsou čtyři a žijete sami, tak poblíž nejspíš nebude nikdo, kdo by vás z té postele donutil vylízt, kdo by vás okřikl a násilím donutil zúčastnit se života. Ve třiceti si musíte nejenže nadat sami, ale taky se přemluvit a donutit se žít. Protože dřív nebo pozdějc vám stejně dojde, že byste v té posteli mohli taky umřít a nikdo by to nezjistil. Anebo v horším případě probulíte půl dne a zůstanete trucovat pod peřinou, dokud vás hlad nevyžene.

Někdy nejenomže se probudím jako malá Sophie, ale nadto ještě moje celonoční snění nebylo až tak snový. Otevřu oči, snažím se zorientovat, kde to jsem, v hlavě mi dobíhá divnej film. Pár vteřin se snažím smířit s obojím. Realitou venku a myšlenkama uvnitř. Nato se ozve Sophie, co by se z toho nejradši rozbrečela tady a teď. V takový dny musím se sebou vést sáhodlouhé konverzace. Myslím, že teprve poslední rok v těch třiceti letech jsem přišla na to, co na mou vnitřní Sophie platí. Vlastně ani ne tak já, jako spíš Tomáš daleko dřív pochopil, jak mě přimět fungovat. Stejně jako čtyřletou Sophie.

“Pojď, oblíkej se, přijedeme pozdě.”
“Nemám náladu nikam chodit.”
“Ale budeš ji mít, oblíkej se.”
“Nemám si co oblíct.”
“Nikdy jsem neviděl na ulici chodit nahý ženský, určitě tam něco najdeš. ”
“Když von je na mě zlej.”
“Na mě je taky šéf zlej, ale mám rád peníze, víš, oblíkej se.”
“Ne…”
“Šári, jestli se hned nezačneš oblíkat, tak ti vážně nasekám na holou.”

A stejně tak ty konverzace teď někdy vedu sama se sebou. Probudím se a nejradši bych zastavila čas a vcucla se do vzduchoprázdna, kde bych ještě chvíli nic nemusela. Zavřu znovu na chvíli oči a v myšlenkách procházím seznam všech povinností, co na mě čekaj. V tom se probouzí řvoucí Sophie a začíná natahovat. “Všechno zruším, nikam nepůjdu. Prostě dneska to nejde, nemám na to energii, ať po mě přestane každej pořád něco chtít!” převaluju se a koukám se po prázdným pokoji. “Tak jo, tak to třeba zrušíš, však nikdo neumře. Pojď, jdeme do sprchy,” unaveně odkráčím do koupelny, kde na sebe nechám stíkat proud studené vody. “Pojď, dojedem na tu schůzku. Dáš si kafe, splníš povinnosti, a když se ti pořád nebude chtít, tak ten zbytek dne zrušíš, však se nic nestane, nemůžou tě nutit,” oblíkám se a balím si počítač. “Pojď, ještě napíšem posté té otravné babě, co ti kazí každej den, aspoň to budeš mít za sebou. A když už jsme v tom, odpovíme na ty čekající maily a vyřídíme pár položek z toho seznamu, co sis napsala, aspoň to budeš mít za sebou,” upíjím kafe a protahuju si ztuhlej krk. “Pojď, dojedem na tu další schůzku, jenom se tam ukážem, ať si ty lidi nemyslej, že nedodržíš slovo. Když nebudeš chtít zůstat, tak se prostě omluvíš a odejdeš, však tě nemůžou nutit,” jedu zase o kus dál, dívajíc se na hodiny. “Pojď, ještě to chvíli zvládnem. Já vím, že tu nechceš být, ale aspoň budeš mít zas na týden klid, a pak už můžeš jít do postele” píšu si poznámky a kontroluju čas. “Pojď, dáme dohromady ještě ty dokumenty, nebuď jako ty lidi, co je musíš pořád napomínat, za chvíli to máš hotový,” otevírám ospale zase počítač zpátky doma. “Pojď, ještě naplánujem další den a pošlem ostatním instrukce, ať ráno začneš v klidu, pak už si budeš dělat, co chceš.” Občas prostě jsou dny, kdy můj největší úspěch je jen prostej fakt, že jsem ten den přežila.

V jednom proslovu jsem slyšela, že námořníci jsou nuceni si každé ráno dokonale ustlat postel. Jejich velitelé to striktně vyžadují a denně kontrolují. Protože ustlat si ráno postel je první úkol nového dne, který splníte. Není to tak složité, vyvolá to ve vás pocit zadostiučinění z dobře odvedené práce a povzbudí vás to k dalším a dalším úkolům toho dne. Zárověň je to jakési ujištění, že i maličkosti v životě jsou důležité. Protože pokud se vám nedaří maličkosti, jak by se vám mohlo podařit něco daleko náročnějšího? A pokud čirou náhodou se stane, že máte naprosto ubohý den, vrátíte se domů, a tam najdete ustlanou postel. Postel, kterou jste ustlali vy. Ustlaná postel, jako důkaz, že aspoň něco se vám ten den povedlo…

 

Vykročte ve víře. Nemusíte vidět celé schodiště, jen udělejte první krok. ⎪Martin Luther King⎪
Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *