My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Nahá

 

Týden sedím u počítače a snažím se splácat dohromady tenhle novej web. Musela jsem kvůli rozhozenýmu formátování otevřít všechny příspěvky, co jsem za poslední tři roky napsala, a taky jsem přidala sekci deník, kde jsou teď moje (skoro) každodenní příspěvky z facebooku. Rozhozený formátování rozhodilo mě. Byla to týdenní jízda na horské dráze svých vlastních vzpomínek…

Psala jsem vždycky. Ve škole jsem milovala češtinu, literaturu, a slohový práce jsem zbožňovala tak moc, že jsem je občas psala i ostatním. Tenhle blog je už v pořadí třetí. Zároveň je jedinej, kterej přežil moje tendence dělat tlustý čáry za životem, mazání minulosti a pokusů o nové začátky. Kdysi mi to tak přišlo správný. Všechno, co se nepovedlo, co bolelo, co nešlo změnit, šlo prostě smazat. Mazala jsem články, blog, fotky, vzpomínky. Zbylo jen pusto a prázdno, a věci, co píchaj jen uklizený uvnitř mě samotné. A když nebudou důkazy, tak i ten nepořádek ve mě časem zmizí. Však ne nadarmo se říká “sejde z očí, sejde z mysli”. Proto se nerada vracím ke starým článkům a málokdy po sobě příspěvky čtu (a proto tam pořád zůstávají překlepy 🙂 ). Vidím zase všechny ty události, vybavují se mi všechny ty pocity. Procházejíc teď ty tři roky mýho života na blogu, jsem si zase všechny události a situace připomněla. Teleportovala jsem se do míst, do pocitů. Jako bych tam byla znovu a znovu to prožívala. Číst to znamená, že si vzpomenu přesně na to, jak jsem se v ten moment cítila. A i když se často schovávám za humor a přikrývám emoce sarkasmem, samu sebe neobelžu. Číst sama po sobě znamená, že vím, kdy jsem brečela, když vy jste o tom nevěděli. Vím, který situace byly těžký, když jsem se to snažila zlehčovat. A taky vím, kolik radosti a lásky jsem si nechala pro sebe, aby mi ty prchavý chvíle štěstí neutekly…

A tenhle blog to zatím všechno přežil. Nesčetné jízdy nahoru a sešupy dolů. Úplně původně na začátku byl Můj svět puzzlí anonymní. Chtěla jsem jen někam vypustit myšlenky. Potřebuju ventilovat. Neustále. Nemůžu si nechávat věci ani pro sebe, ani v sobě. Tajemství mě strašně tlačí a tíží… Žádný nemám. Každá moje spřízněná duše ví kousek, ale nikdo neví všechno. Co jsem se za ty roky naučila je, že různý lidi snesou různý množství informací. Ale “papír” (nebo inernety) snese všechno. Jenže postupem času vědělo čím dál víc lidí, že to píšu já. Často pak slýchám od těch, co mě neznaj dost, že jsou překvapní, protože poznávaj trochu jinou “mě”, když čtou, co píšu. Psát je pro mě osvobozující i svazující zároveň. Člověk se cítí asi podobně jako po sexu na jednu noc. V tom momentu je to fajn. Svlíknout se a odhodit všechny zábrany, nezakrývat nic. Ale pak přijde morální kocovina, já si zakrývám oči a nechci, aby to lidi viděli, kritizovali, soudili a komentovali. Mrzí mě každej jeden člověk, kterej mi říká, jak bych měla žít, jak bych měla být lepší, dokonalejší, nebo jiná. Vždycky jsem se snažila nemluvit sprostě, nebýt hlučná, neříkat nemístný věci, natož svůj názor. Vyrostla jsem ve světě, kde nás nutí se kontrolovat a chovat se podle všeobecného standartu. Jenže mně se nikdy nešlo vměstnat do těsných kolonek a předstírání mě mučí. Poslední roky se učím dělat právě to, čeho se bojím nejvíc. Dělám všechno, co dělat chci, tak jak to dělat chci, kdy to dělat chci, s kým to dělat chci, a jak to dělat chci. Říkám a píšu, co si myslím. Nemám filtr a nechci ho mít. A díky tomu lidi přichází a odchází. Každej jeden den se učím pořád ještě i ve svým věku být už prostě jen JÁ. A nechat všechny, kterým se to nelíbí, proplout i přes moje zlomený srdce dál, a neměnit se. On totiž svět se časem přizpůsobí. Jedinej, kdo vypadá, že se v tomhle životě asi nikdy nepřizpůsobí a já si na to nikdy nezvyknu, je můj vlastní otec. Kterýho budu permanentně zklamávat, ať už udělám naprosto cokoliv, protože nikdy nebudu žít život podle jeho očekávání. “Šárko, ale ty bys měla už si zařídit ňájakej normální život”, “Šárko, vidíš snad svoje kamarádky dělat takový blbosti, jako ty?”, “Šárko, Šárko,…”, a “Ach jo, no nic, tak zatím čau.” Slova a vyprchávající karma mě nikdy asi mučit nepřestanou…

Puzzle jsou posbírané střípky mého každodenního života. Jsou to všechny radosti, lásky, smutky a myšlenky. Jsou to úsměvná dobrodružství, i odkrytá tajemství. Píšu o životě takovém, jaký je – někdy vesele, jindy realisticky. Můj svět puzzlí je směsice úsměvů i srdcebolů zároveň, a ještěho něčeho navíc se špetkou chilli. Baví mě pozorovat lidi, poslouchat jejich příběhy, baví mě žít a existovat v tolika situacích, kolik jich je jen možných. Přeju si, abych viděla víc a víc. Víc všeho. Aby mi život posílal víc poslíčků a víc mě učil. Víc mě zkoušel. Ať žiju na pět set procent, ať žiju radši moc než málo, ať žiju několik životů v jednom. Ať mi srdce lámou chlapi, kamarádi, rodiče, i opuštěný kočky. Ať mě učí, ať mě bolí, ať přichází a odchází, jak potřebují, ať mě vytesaj do toho člověka, kterým mám být.

Protože jednoho dne to do sebe všechno nějak samo zapadne. Stejně jako puzzle…

 

 

Tagged ,

2 thoughts on “Nahá

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *