My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Na co pořád čekáme?

FullSizeRender 67
Zase je léto. Slunce svítí, všichni jsou vyletnění a po těle jim stékají kapky potu. Jedu kolem řeky a najednou si vzpomenu, jak jsem vloni touhle dobou plánovala výlet lodí na Karlštejn. Lanovkou na Petřín. Pít víno v královském vinohradu a utírat si cukr kolem pusy od trdelníku, zatímco koukáme na orloj. V hlavě mi běželo milion scénářů a nevěděla jsem, co dát na program dřív – víkend je krátká doba. Těšila jsem se na to, až budeme stát s dědou v chladné tiché pestrobarevné místnosti, oněmnělí úžasem a nádherou stovky let staré knihovny. Babi by se mezitím zabavila někde s mámou mezi lidma venku, protože ta vůně starodávného papíru by jí jen smrděla a její zvučná hanáčtina by se rozlíhala ozvěnou do všech koutů. To jen nás dva přitahují knihy jako magnet a každé tvrdé desky mezi sebou ukrývají pro nás další nový nepoznaný magický svět.

Všechno jsem to měla naplánovaný – kam půjdeme, co budeme jíst, jak se budeme tvářit, jak budeme unavení, co všechno jim nesmím zapomenout ukázat a pár drobností, čím jim udělat radost. Ale nebyl čas. Nehodilo se to zrovna. Nejdřív se trhaly zuby a čekalo se na protézu a bez zubů se přece do Prahy nemůže jet. Pak se řezala tvář a s náplastma na obličeji to nejde někam jezdit. Pak bylo moc vedro. Pak by neměl kdo zalít zahradu. Pak se musely vykopat brambory. Pak vypálit slivovice. Pak pršelo. Pak už byla moc zima. Pak jsem byla ráda, že se vůbec sama zvládnu najíst. A pak už asi nikoho nebavilo hledat výmluvy a důvody, co všechno je zrovna potřeba upřednostnit víc.

Rok a čtvrt je pryč a je tu zase léto. Zase koukám na ty stejný místa ve stejným denním i nočním světle a ta vůně mi připomíná zážitky, které se nikdy nestaly a vzpomínky, jež nikdy nevznikly.V té knihovně už spolu nikdy tiše stát nebudeme. Vlastně už spolu nepodnikneme nikdy nic. To kuře z mrazáku jsem upekla před půl rokem kočkám. Nechtěly ho žrát. Čokolády jsem sežrala já, žrát jsem je asi chtěla. Zmrzlinu spořádal pan vzpomínka loňskýho léta. To jsem byla chvíli i ráda, že projednou bude někdo objektivně tlustší než já…

Každou chvíli, každý den se přistihnu, jak si říkám: tam bych se jednou chtěla podívat, tohle bych chtěla jednou zkusit,  to bych chtěla jednou mít, … Jednou. Ale čas nezná slova jednou, až, když. Čas tiká všem pořád stejně rychle. A tak si říkám: na co pořád čekáme? Proč radost a sny pořád odkládáme na nějakou lepší příležitost? Přijde vůbec někdy? Sama od sebe? V krabici s poštovním razítkem? Nebo ji sami musíme vytvořit? Bojkotujeme někdy podvědomě svoje štěstí, protože si uvědomujeme tíhu zodpovědnosti? Protože pak bychom museli za všechnu svou nespokojenost vinit jen sami sebe? Naše vlastní selhání a lenost udělat krok vpřed a vystoupit z té staré dobré známé zóny komfortu? Copak vás neznámo snad neděsí? Neděsí vás, když nevíte, jak něco dopadne? Mě jo. Moc. Ale víc mě děsí promrhaný čas a promarněné příležitosti.
Občas se zastavím a přemýšlím, jestli bych neměla těech zážitků a pocitů generovat víc. Jestli ten můj život není tak trochu nudnej. V hlavě se mi přehrává film všeho, co jsem na seznamu přání už hrdě odškrtla, toho, co bych si tam nikdy nedovolila napsat, věci, jež by mě samotnou ani nenapadly a taky ty, co bych nahlas nikdy nevyslovila.

Vidět pyramidy
Žít u moře
Jezdit do práce každej den double deckerem
Nadávat, když tě ráno co ráno v 5 budí muezín
Bezdůvodně se smát pod vlivem čokoládových koláčků v muzeu holokaustu
Nabourat arabský auto
Zapomenout na časový posun a nechat si ujet vlak
Být bezdomovec v cizí zemi
Mít svůj vlastní byt
Provalená nevěra
Třikrát vyšlápnout pěšky Eiffelovku a pokaždý přísahat, že to bylo naposledy
Dostat padáka v práci, protože jsem kouřila trávu tak často, že jsem zapomněla, že vůbec nějakou práci mám
Posrat se v Istanbulu
Modlit se, abych se neposrala v Marakéš
Sex místo obědové pauzy
Jíst šneky
Pít pravé šampaňské
Prohánět se po poušti
Ostříhat si vlasy
Pořídit si ve stejnou dobu ještě druhýho kluka, a třetího, čtvrtýho, …
Večeřet na Montmartru
Naučit se fotit zrcadlovkou
Vypít skleničku ve všech vinných sklípcích ve vesnici a v některých i tři
Uběhnout půlmaraton
Zhubnout dvacet kilo
Poslat zprávnu nesprávnýmu adresátovi
Pít čaj s mlíkem a zajídat to ocotvými chipsy
Stát před Stonehenge
Jíst čerstvý mušle
Rozbrečet se při loupání masa z kraba
Lovit švába v koupelně
Umět v Perštině říct ‘Mám tři prsa’
Smát se celou noc a nejít spát
Koupit si kolo
Propíchnout si nos
Protancovat noc
Prochodit troje boty v řadě
Potetovat se
Bez výčitek říkat: ‘Já ti zavolám’
Strávit noc na moři
Lhát, že jsem letuška a oddaná křesťanka
Pozorovat západ slunce na Bosporu
Krmit holuby v Athénách
Adoptovat dvě kočky
Běhat v horách
Svištět na horské dráze
Smát se na pohřbu
Sex v sauně
Přečíst Korán
Honit veverky v Oxfordu
A další milion nevinných, směšných i nepublikovatelných zážitků.

A stejně mám pocit, že stojím na místě a místo žití odkládám všechno na ‘jednou’ a ‘až’ a začínám být jako ti všichni kolem mě, co mají na všechno spoustu času. Ale to my nemáme. Nemáme zítřek. Máme jen dnešek.

Zastavila jsem se a řekla si, že na lepší den nemůžeme čekat. Lepší den si musíme vytvořit. Zavolala jsem do Imperialu a rezervovala stůl. Vzala jsem papír a sepsala všechno, co chci JEDNOU zažít. Není totiž nic jednoduššího, než si ty sny začít plnit a jeden po druhém je začít odškrtávat. A vůbec nezáleží na tom, jak moc jsou  reálné, nebo scestné.

Takže, já chci:

Jíst humra
Vidět Dubaj
Procestovat Thajsko a Indonésii
Vidět Zikuraty
Čichnout si k levandulovým polím v Provence
Stát před koloseem v Říme se zmrzlinou v ruce
Koukat na Taj Mahal
Žít ještě jednou aspoň chvíli v cizí zemi
Mít dům u moře
Neustále cestovat
Mít obrovskou knihovnu
Fiat 500
iPad
Být sám sobě šéfem
Jíst a nepřibrat
Říkat Miluju tě a slýchat to zpátky
Naučit se dělat steaky
Mít tři děti
Větší byt
Být spisovatelka
Být menší hysterka a potížista
Válet se na Santorini
Procházet se Údolím Králů
Opalovat se na Bali
Cpát se italskou zmrzlinou
Koupat se nahá na prázdným ostrově
Vdát se na pláži jen ve dvou
Podívat se do Španělska
Projet se šinkanzenem
Proběhnout se v St. Tropez
Naučit se připravovat sushi
Umět mluvit francouzsky
Být staromódně monogamní

Někdy.

Jednou…

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *