My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Na co mi nikdo mašli neuváže

Všude, kam se hnu, blikají barevný světýlka, z reproduktorů hrají americký koledy a na každým rohu stojí větší či menší vánoční stromek. Zelenej, plastovej, nebo poskládanej z prázdných lahví od piva Bintang. Nevím, kam na téhle planetě musí člověk odjet, aby se vyhnul Vánocům. Vyhnul našemu západnímu pojetí Vánoc. Svátkům nekonečných front, spěchu, shonu o dárky a obav o peníze. Na téhle planetě businessu jménem Vánoce člověk očividně neuteče. Ani na Bali ne… S nevolí pozoruju všechnu tu šarádu a roztodivnou výzdobu. Sledujíc kamarády přes sociální sítě, dělá se mi mdlo ze všech pečlivě zabelených hor dárků, z každého nazdobeného plastového stromku obskládaného tou znouzectností vykoupenou nejen penězi, ale i časem, který zmizel tam při čekání ve frontě na kasu nenávratně pryč.

Každej rok se snažím naučit mít Vánoce ráda. Najít něco, co je na nich hezký. Jenže na těch našich toho moc hezkýho není. Lidi chodí do práce, kterou nesnáší, aby si mohli dovolit kupovat věci, který nepotřebují, a dělat dojem na lidi, na kterých nezáleží. Dnešní společnost má pocit, že každýmu člověku, kterýho máme rádi, nebo bychom rádi mít měli, musíme koupit dárek. Bez dárků není radost, bez dárků záleží ti vůbec na mě? A s dárky přichází zklamání, nenaplněná očekávání, a smutek, že nás ty lidi asi vůbec neznaj, jinak by přece věděli, že… Každej jeden rok se snažím Vánoce ne si užít, ale přežít. Svátky klidu a míru, kdy prosinec se přehoupne tak rychle, že nikdo neměl čas pořádně vygrutnovat, napíct dvacet druhů cukroví, ve Štědrej den se ještě ráno luxuje – co si o nás sousedi pomyslí? Perníčky zůstanou navždycky už nenazdobený, a u večeře se musíme stydět, že okna nejsou umytý a skleničky ve vitríně oprášený. Tak snad příští rok to zvládnem líp… Bez stresu a bez hádek. Následně nastává fáze obžerství: “na co jsem toho salátu tolik dělala, někdo to přeci sníst musí, na, naber si ještě. A vosí hnízdo si vem. Tak ti to zabalím s sebou. Jak ne? Kdo to bude jíst, mám to vyhodit?”.

A mě je rok od rok pořád stejně úzko, že na Vánoce nemám lidi. Nemám ty správný lidi. Funkční lidi. A když nejsou Vánoce, jsme vůbec rodina? Těžko říct, pokrevně asi jo. Některý roky jsem se tomu zkusila vyhnout – v Londýně mi ten kýč všude kolem už od půlky srpna málem vypálil oči i duši, v Thajsku tu paniku trochu srovalo větší než malé množství alkoholu, v Praze pak trocha dočasné lásky, a na Bali, těžko říct, co tam pro mě nahoře na programu maj…

Jen doufám, že žádný dárky. Nechci rozbalovat hezký krabičky. Ježíšku, já už nechci víc věcí, nevím, kam je dát. Mám u rodičů deset pytlů sbalených zbytečností, a já vůbec nevím, kam ty pytle dám, až se ten dům prodá. Čím jsem starší, tím víc už chci jen věci, co se nedaj ani koupit, ani zabalit. Nechci věci, nechci nepotřebný harampádí. Nechci žádný svíčky, svetry, ani naušnice co nikdy nebudu nosit. Nechci předměty, na který se bude prášit. Nechci prázdný gesta. Víš co bych chtěla? Aby lidi zase byli víc lidský. Aby byli víc opravdoví. Aby se přestali schovávat za displeje a hrát divný hry. Aby se o mě lidi zajímali i bez zemětření. Aby se mě ptali, jak mi je, i když nebude zrovna žádná tsunami.

Ježíšku, já bych chtěla, aby zmizely dny z kalendáře. Abysme neměli žádný narozeniny, svátky, výročí, Vánoce. Aby nám žádný datum neříkalo, jak šťastní ten den musíme být, připomínat nám, koho ten den musíme mít rádi, a nutit nás plnit jednou ročně nějakou povinnost. Já nechci MUSET mít někoho ráda podle toho, jak si stoupnou planety, ale spíš podle toho, jak si stoupnu ten den já.
Ježíšku, já bych radši místo krabic chtěla, aby mi třeba zase táta občas zavolal, a aby třeba jednou přestal bejt zklamanej z toho života, jakej jsem si vybrala nazdory jemu žít – v místech, kam “nepatřím” a způsobem, jakej “není nromální”.
Ježíšku, já bych si přála, aby máma byla šťastná. Navzdory všem trablům a všem zklamáním, karmě a věcem, co nemůžeme ani pochopit, ani ovlivnit. Prostě jen už nepodmínečně šťastná. Má už na to věk i nárok, víš?
Ježíšku, já bych si přála, aby babi uměla být ještě veselá. Bez toho dědy jí to nějak moc nejde.
Ježíšku, já bych si přála, aby brácha nás všechny víc chtěl. Aby nás měl rád. Víš, já bych občas chtěla mít bráchu i jindy, než když se hádáme o majetek.
Ježíšku, já bych si přála, abych nemusela svoje kamarády vidět brečet, aby mě to často nebolelo i za ně. Já bych si přála, aby lidi lidem neubližovali, nezklamávali je a nelámali jim srdce.
Ježíšku, já bych chtěla, aby zvířata netrpěli a lidi jim víc pomáhali.

Ježíšku, vidíš? Všechno, co chci, na to mi nikdo mašli neuváže. Tak už mi nenos věci… ♥︎

 

。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆

Tagged , , , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *