My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Když zapomeneš vystoupit

8B184B45-D6D8-4C54-8A51-0EDDEBF565FB
Jedu vlakem, sluchátka na uších, zamyšlená nad životem brouka, ostatně jako vždycky. Začínám mít divnej pocit, jako bych se octla na jiné planetě. Vlak se zvláštně naklání na stranu, kouknu ven, červený silo. Červený silo jsem nikdy za těch pět let, co vlakem jezdím sem a tam, neviděla. Sakra, kde to jsem? Koukám zleva doprava, rozhlížím se dopředu, vykukuju dozadu. To snad není možný, tohle se může stát jenom mě… Nádech, výdech. Cítím tepání ve spánku, krev se mi hrne do hlavy. Někoho zabiju. Průvodčího vyfackuju a strojvedoucího taky. Všichni za to můžou, já přece ne, to je jasný. Já se jen vezu. Nádech, výdech, snažím se zachovat klid, napočítat do deseti. Svítí sluníčko, modrá obloha. Pecka počasí. Asi bych si ho i trochu užila, nestrávit půl dne ve vlaku po celé republice. Prosím tě, řekni mi, že se tohle stává i normánlím lidem, že zapomenou vystoupit…

‘Kde jsi? Už tady na tebe čekáme.’
‘Víš, já zapomněla vystoupit a přejela jsem to…’
‘Tak vystup na další zastávce.’
‘Další zastávka je v Ostravě, jedu Pendolínem.’, hystericky se směju a musím si na to sednout na chodbičce na schod.
‘A co budeš dělat?’
‘Asi si koupím zase lístek zpátky, ne?’
‘Tak ne, že to zas přejedeš a pojedeš zpátky do Prahy, my jedem dom…’

Sedám si v Ostravě na poloprázdném nádraží na lavičku a unaveně koukám kolem sebe na lidi. Přemýšlím, kam jedou a co se jim honí hlavou. Chvílema mám pocit, jako bych se vznesla a koukala sama na sebe dolů. Co bych si o sobě asi myslela, kdybych se někde potkala…

Sedím, koukám na modrou oblohu a zapadající slunce a přemýšlím, kolikrát za těch osmadvacet let už jsem zapomněla v životě někdy vystoupit. Mockrát. Kolikrát jsem přejela zastávku a pokračovala nesjistě dál. Hodněkrát. Kolikrát jsem věděla, že jedu špatným směrem a stejně nepřesedla. Už se stalo. Kolikrát měl vlak výluku a já unaveně táhla kufr za sebou. Občas. Kolikrát mi ten vlak ujel a už se nikdy nevrátil. Ano. Kolikrát ten vlak ani nikdy nevyjel a já seděla a nevěděla, co si počít. Kolikrát jsem ani netušila, kam vůbec jedu, ale měla jsem pocit, že prostě tam někam dopředu. Hlavně někam jet, hlavně se tu neztratit, hlavně se nezbláznit a neřvát na celé kolo, až mě zavřou do blázince, hlavně tu nezůstat stát…

Někdy nevím, co mám dělat. Jestli si celou trasu naplánovat, pečlivě si přestupy zapsat na papírek a pak si seznam hezky způsobně odškrtávat a cítít se strašně perfektně zorganizovaně. Já bych strašně chtěla. Dokonce i tu tužku a blok mám nachystanej. Ale já jsem asi dobrodruh. Já si umím rozkázat. Ale já se neposlechnu… Neumím se v sobě vyznat, potřebuju vědět, odkud a kam jaký vlak jede. Musím mít pocit, že se na něco můžu spolehnout, na ten pevný řád. Chci mít dojem, že kdykoliv budu potřebovat, bude tam stát a můžu do něj nastoupit. Že me doveze, kam chci a všechno bude v pořádku. Ale že zároveň zastavuje ve stanicích a já můžu kdykoliv utýct, když si umanu… A že když se mi zrovna chtít nebude, můžu nastoupit za chvíli, protože zase nějaký určitě pojede. A naopak, že mě nikdy žádný nepřejede…

Sedím a říkám si, jakej je to průšvih, když zapomeneš vystoupit? Ztratíš trochu času. Protože nasednout na vlak zpátky se dá vždycky. Možná ne teď, možná až za chvíli. Možná dojedeš až za tmy a jinak, než jsi chtěl a plánoval, ale člověk míní, život mění, Šárina blázní… Víš nad čím občas přemýšlím? Že z některýho vlaku se mi vystoupit čas od času nechce ani trochu. Jak si někdy přeju, aby nikdy nedojel do cílové stanice a jindy zas, aby trochu zrychlil… Občas abych mohla bezplatně přestoupit do první třídy a poslední dobou bych si od Ježíska ze všeho nejvíc k Vánocům přála kupé jen pro sebe… Nebo pro nás dva, když to se mnou celou cestu vydržíš, protože s tebou já bych cestovala až na konec světa. Vezmu ti kinedryl, když to začne houpat a slíbím ti, že budu hodná. Aspoň na malou chvilku, třeba když usnu. A když usneš ty, tak ti tiše na chvíli uteču pozorovat svět. Protože ve finále jedinej, kdo tu zapomněl vystoupit a jede pořád dál, jsi ty. Protože jsi vystupovat neplánoval. To jen já jsem zmatená, když přehlídnu zastávku a točím se v kruhu.

A vlastně proč ne.

Prostě pojedu dál.

Když zapomenu vystoupit.

Když nebudu chtít vystoupit.

Tagged , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *