My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jsi šťastná?

Pár dnů zpátky mi zapípal telefon. Otevřela jsem příchozí zprávu a četla zvláštní otázku: “Are you happy, Sharka?”. Klasický tradiční “how are you?” vystřídalo trochu neobvyklý překvapení. Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, co na to vlastně odpovědět. Jsem šťastná? Začala jsem si v hlavě promítat a zhodnocovat svůj dosavadní život. Ani po několika minutách jsem pořád nevěděla, co popravdě odpovědět. Já nevím… Ale jak můžu nevědět, jestli jsem šťastná? Vím, že jsem unavená, že mám hlad, vím, že se směju, že se mám fajn, že mám někoho ráda. Ale jsem šťastná? Jsem?? Můžu se vůbec označit za šťastnýho člověka, když mám taky dny, kdy brečím, jsem zoufalá, smutná, zlomená a vyčerpaná? Můžu o sobě říkat, že jsem šťastná a přitom nelhat, i když mám nešťastný chvíle? Já nevím. Popravdě, nevím, jak se definuje štěstí. Jestli je to pocit, nebo musí člověk splnit zase nějaký podmínky a vejít se do kolonek ve formuláři, aby ho shledala obecná společnost šťastným a ne divným, když mu budou chybět okýnka… Jsem šťastná? Občas. Občas mě bolí břicho od smíchu, a všude po obličeji se mi udělá spousta nových šťastných vrásek. Nebo když den má málo hodin, a ani trochu nechci, aby skončil. A taky když se zamiluju. Nebo když se mi něco povede, když jsem na sebe hrdá, když mám třeba i z pekla štěstí. Jenže pak taky jsou dny, kdy mi nic nejde, kdy se všechno sype. Jsou dny, kdy si zase posté nechám zlomit srdce stejným způsobem. Když mi umře kočka. Nebo jsou dny, kdy umře člověk, kterýho máš rád. A to je tak hrozně divný, že  člověk se vůbec v tu chvíli necítí šťastnej… Jsou dny, kdy blázníme a smějeme se. Dny, kdy mě nemůže nic rozhodit a nikdo naštvat. Kdy chápu, že celej svět je stejně jen ve mě a v mé vlastní hlavě, a že mi nemůže ublížit ani ukřivdit nikdo, komu to sama nedovolím. Jenže pak jsou i dny, kdy jakákoliv sebelepší motivace zvenčí nestačí na nějakou posranou vyprchávající karmu, kterou nezbývá než si jen bolestně odžít…

Jsi šťastná? Před očima se mi míhají otazníky… Kolikrát jsem tento měsíc byla šťastná? Procházím v duchu den po dni posledních třiceti dnů a jedu na horské dráze emocí, smíchu, pláče, srdcebolů, zoufalosti, únavy, radosti, nadšení, vzrušení. Každej pobyt nahoře vystřídá bolestnej pád dolů. Občas se tam v těch šťastnejch výšinách ohřeju dýl, jindy si zas nekonečnou dobu dole lížu utržený rány. Jsem šťastná? Nevím. Sakra, já nevím… Chvílema jo. Semtam strašně moc. Jindy zase ani trochu. Ale jakej obecnej závěr z toho mám vyvodit? Mám to zprůměrovat a matematicky zaokrouhlit? Když v měsíci budu víc jak polovinu dní pozitivní, znamená to, že výsledek bude “šťastná”?

Jsem šťastná? Jsem i nejsem zároveň. Často zapomínám, jak dlouhou cestu jsem ušla. Člověk vytěsňuje všechno špatný a z toho, co zůstane, rád dělá novej standart. Čeho si dřív vážil, na tom už dnes není nic zvláštního. Chceme víc. A pak se ptáme: jsem šťastná? Jsem? Máme důkazy?

V ty špatný dny, kdy si víc než šťastná připadám spíš nešťastná, ty dny se zlobím. Na všechny a na všechno. A nejvíc ze všech na sebe. A pořád dokola se vztekám a ptám se: proč? Proč se pořád musí něco dít, proč pořád musí život být tak strašně komplikovanej? Proč člověk nemůže bejt šťastnej o trochu dýl? A pak, až se přestanu vztekat, nebo mi někdo seshora pošle poslíčka a já jsem zrvovna ochotná konečné projednou poslouchat, mi to dojde. Že některý věci nemůžeme chápat, ale musíme zažít, odžít a přežít. Prošlapat si cestičku vpřed tam, kde máme být. V momentech, kdy se vzdám a rezignovaně konečně vnímám, co se mi svět snaží říct. Když už nejsem bojovník, ale pozorovatel, tak mi to všechno dojde. Jak si to my lidi sami ztěžujem a vlastní štěstí bojkotujem. Vidinu toho dlouhodobýho hloupě směňujeme za štestí chvilkový a prchavý. Místo, abychom v sobě utužovali statečnýho pionýra, vyčkávali, věřili a byli trpěliví, vrháme se na nástrahy pečlivě připravený na cestě. Pastičky momentálního miništěstí, do kterých se vždycky chytnem. A já jako slepej, hluchej blázen, se nechám lapit do každé jedné z nich. Místo abych si řekla: aha, tudy cesta nepovede, zkusím to jinudy, se opráším, obrním a vrhnu se zase tvrdohlavě vpřed. Teď a tady už to chápu. Nezlobím se už na nikoho a na nic. Nezlobím se ani na sebe, že mi nikdy nestačí od života první stopka. Že si nevšímám signálů a každou červenou projedu s nohou na plynu. Myslím, že moji strážní andělé, maj taky svoje strážný anděly. Protože tu šichtu nemaj jednoduchou. Občas si je představuju jako zoufalý stvoření brečící si navzájem na rameni, nechápajíc, jak jedna lidská bytost může být tak tupá. Jak je možný, že když mi pošlou sto a jedno znamení, já se posbírám jak Xena bojovnice, a pod heslem “co mě nezabije, to mě posílí,” se opět vrhnu do stejné situace, čekajíc jiný závěr.

„Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“ — Albert Einstein

A tak mi holt musí Vesmír střelit takovou facku, kterou už nepřehlídnu. Ne facku standartní, ale pořádnou přes držku, jako od paní Škopkový: “hajzle jeden!” Nutno podotknout, že já Xena pak jsem dost v šoku. Zkouším dělat vědomě tupou ve smyslu: “ale jak je to možný, vždyť přeci…” Když neposlouchám, a nenechám se zastavit, zlomí mi klidně Vesmír všechny končetiny, abych konečně už otevřela oči a pochopila, že celou dobu se bezhlavě a tvrdohlavě řítím směrem, kterým ale vůbec nemám jít. Občas musím strávit třicet hodin v letadle přes půl světa, abych “zjistila”, že můj kluk nikdy nebyl můj. Musím se zase vrátit do svýho bytu a bolestně vidět, že už dávno nepatří mně, protože tam někdo jinej má věci. Musím si nechat lámat srdce tolikrát, než se naučím mít ráda hlavně samu sebe ze všech lidí nejvíc. A musím potkávat po světě bludičky, který mi připomínají zas a znovu věci, který už přeci dávno vím, ale zapomínám. Tady a teď smířeně mlčím, poslouchám, a všechny ty lekce pokorně přijímám. Já se nezlobím, vážně ne. Chápu, že potřebujeme nasměrovat. Jen někdy, semtam je mi líto, že jsem ty cedule nepochopila dřív a neušetřila si tak pár oklik. Třeba jsem v tom ráji mohla být dřív.

Jsem šťastná? Já nevím. Občas. Stačí občas na naplnění významu toho “být šťastný”? Nevím. Co vím je, že žiju. Žiju naplno a cítím se často hrozně naživu. Mám všechno, co bych si přála? Nemám. Ale všechno, co už mám, zbožňuju. Zažila jsem lepší dny? Jo, ale zažila jsem taky horší. Každej den se probouzím s bolestma a smutkama, ale probouzím se. Můj život není perfektní, ale rozhodně má perfektní chvíle. A kvůli každé jedné z nich bych kdykoliv žila znovu… ♥︎

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *