My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Dnešek už se nikdy nebude opakovat

Ráno vstanu a krásně svítí sluníčko. Na to, jak se vždycky těším na ranní běhání, se mi nikdy nechce udělat ten párminutovej proces vstát, oblíct se a vyjít ze dveří… Chvíli přemýšlím, jestli si to nemám rozmyslet a vykašlat se na to, přece jenom když je ten hezkej den, proč nezůstat v posteli, že… Nicméně tam by mi dobrá nálada vydržela asi tak hodinu, než mě to začne nudit. Běhání vyhrává.

FullSizeRender 80
Běžím kolem řeky, je krásně teplo, nikdy mi nezevšední ten pohled, když si slunce pohrává se stíny, ať už je to kdekoli na světě, strašně mi to dobíjí baterky… Modrá obloha, sluneční paprsky, teplo, kvetoucí příroda. Endorfiny mají rychlý nástup a směju se sama sobě, že by mě vůbec napadlo zůstat v posteli.

Běžím po břehu Vltavy, přede mnou se v dáli rýsuje Pražský hrad a já si v duchu říkám, jak úžasný by bylo proběhnout se kolem všech těch nádherných míst. Jojo, jednou si to naplánuju, vezmu si s sebou kartu na hromadnou a popovezu se zaběhat si někam dál. Jojo, matně si vzpomínám, že jsem si tohle říkala už někdy loni touhle dobou… Proč do háje pořád odkládáme všechno na zítra? Na nějaký lepší den? Až bude lepší počasí, až bude po výplatě, až zhubnu, až nebudu mít tolik starostí, … Už jsem unavená a otrávená z toho, jak moc chci, aby bylo všechno vždycky perfektní a bezchybné. Ráda plánuju všechny detaily, aby se nic neposralo a měla jsem zážitek, kterej by mi eventuálně běžel v té chvíli rychlé celoživotní rekapitulace ve formě několikavteřinového filmu promítnutého v momentu těsně před smrtí. A víte co? Vony se ty plánovaný události ve finále vždycky dokonale poserou. Běžím a přemýšlím… Čím víc člověk něco organizuje, promýšlí, plánuje, pěstuje si v sobě očekávání a popravdě málokdy je pak ta realita taková. Vlastně skoro pokaždé se najde něco, co by mohlo být jinak, co jsme nedomysleli, co by z těch 98% udělalo 100. Snažím se vybavit, kdy jsem byla za poslední měsíce opravdu šťastná. Víte co to bylo? Úplně obyčejný neplánovaný okamžiky. Který by tě ani nenapadly. Všechno to, co by pro tebe při jakýmkoliv plánování bylo nudný, trapný, všední, pitomý, nezajímavý. O co bys normálně nestál, protože na tom není nic výjímečného. Jídlo, který by sis normálně nedal. Místo, co bys běžně nevybral. Cokoliv, co ti nepřijde dost hodný velkýho zážitku na celý život. A co je na tom teda tak zvláštního, že si to pamatuju a usmívám se ještě teď, když si na to vzpomenu? Ta atmosféra, ten náboj, ten pocit, jak je ti dobře. S člověkem, kterýho máš rád a on tebe. Ve chvílích, kdy to prostě tak nějak je všechno strašně fajn, i když víš, že by to žádnej magazín na obálku nedal, protože na tom není vůbec nic zvláštního, kromě toho pocitu, který máš jen ty. Tak proč pořád chceme něco extra a nevidíme tyhle okamžiky v každém dni?

Je mi jasný, že si tu kartu na hromadnou příště zase nevezmu, protože na to zapomenu a zapřemýšlím to milionem jiných věcí. Neběžím ani zpátky, ani nezahnu na most, abych udělala typické kolečko domů. Udělám pravej opak a zahnu na opačnou stranu. Chvíli jsem zmatená a přemýšlím, kam vlastně mám běžet, když v hlavě nemám žádnej plán… Zase ten plán, aby to bylo všechno dokonalý… Kde to mám ráda? Co by mi udělalo radost? Béžím a uvědomuju si, že ani nemám potuchu o klášteru, kolem kterýho nedaleko denodenně jezdím… Probíhám uličkama po kostkách, mám tak strašně ráda historická centra měst… Odbočím směrem na Staromák a chvíli přibrzdím… Začínám vést vnitřní dialog a začínám mít schizofrenní příznaky.

‘Na Staromák? Nenamalovaná? Takhle mezi lidi nemůžu…’
Proboha, a teď nejsi mezi lidma? Vždyť to může být každýmu fuk, jak vypadáš.
‘Ale to… to bude moc daleko doběhnout pak domů.’
Aha, a neběžela jsi už náhodou někdy i o dost víc? Běžela, viď..
‘Tak to uběhnu, ale bude mě všechno bolet, večer jdu cvičit nohy…’
Ostatně jako každej den tě něco bolí…

Je to fuk, je krásně, běžím a nevím kam a je to fajn. Ve finále zjišťuju, že ráno je Praha skoro prázdná. Potkávám pár potulujících se turistů, pár ožralů vracejících se z flámu, kteří na mě nepřítomně zírají neschopní pobrat, jak ráno můžu vykonávat takovou aktivitu. Je mi fajn. Jindy přeplněná místa jsou tu teď jen pro mě. Vlastně to tak mám ráda a zbožňuju poznávat atmosféru těch míst ze všech nejrůznějších úhlů. Doteď si pamatuju, jak úžasné bylo běhat za východu slunce kolem moře, v Sousse, kde na mě nechápavě troubili Arabové, v Soluni, kde se na mě smáli rybáři, v Kusadasi, kde za mnou občas vyběhl i Turek, v horách pod zasněženými vrcholky hor, v Londýně jsem to s kocovinou trošku nezvládla a v Hurghadě dala přednost all inclusive žrádlu hned co se otevřelo… Ale tenisky jsem s sebou měla, tak se to počítá! Lidi si klepou na čelo, jak mě to může bavit, ale kdo nezkusí, nepozná. Proběhnu všechna místa, objevuju nová zákoutí a najednou už nejsem jen běžný turista, obyvatel, kolemjdoucí. Najednou vidím věci, kterých si běžně nevšimnu, naskytne se mi jiný úhel pohledu. Nemusí to nikdo chápat, nebo to cítit stejně. Stačí, že to zbožňuju já.

Běžím poloprázdnými uličkami ze Staromáku na Václavák, v kavárnách sedí lidé a koukají na mě. Registruju pár hezounů a zase mi vyskočí na mysl můj poďobanej obličej… Ve finále, hej, všechno, co ze mě za těch pár vteřin uvidí, když prosvištím kolem, je růžová smršť a maximálně zaregistrují siluetu s kvalitně vybavenou zadní nápravou a o trochu menší přední s vlajícím zrzavým ohonem z pod kšiltovky. Voni ten pohled určitě zvládnou. Lidi na mě koukají, všichni. Všichni kolem koukají. Víte, co udělá člověk, který na vás zírá, když se na něj usmějete a neuhnete pohledem? Usměje se taky. Zkuste to.

Tak běžím se svým poďobaným obličejem a valící se zadní nápravou kolem svatýho Václava a kolem mě se usmívají lidé. V hlavě mi občas probleskne, kdyby se se mnou dal někdo do řeči, jak bych jim vysvětlila všechny důvody světa, proč mám zblázněný hormony a obličej puberťáka, proč mám zase o kilo (tři, čtyři,…) víc, že mi teď vyndávali stehy, že mi není dobře, že je mi smutno, že mám ten svět občas takovej polozhroucenej a nemůžu s tím nic udělat, jen to nějak odžít a vážit si těch věcí a lidí, který ještě u sebe mám, a … A milion věcí, proč zrovna nemůžu a nejsem dokonalá. A ono by jim to vlastně bylo všem dost jedno. Nezáleží na tom proč. Každý člověk, kterýho potkám, má svoje proč. Možná by mi to bylo jedno, kdybych to sama nedělala taky a nesoudila okolí. Možná by pak okolí nesoudilo mě. Možná by to z mé hlavy odešlo stejně jako to přišlo.
A tak neřeším proč, cákají ze mě endorfiny, klušu pod slunečními paprsky krásnou Prahou, když už to mám po cestě, vezmu to taky přes Vítkov a nadšeně se zdravím se všema běžcema v protisměru. Všichni většinou pozdravy buď sami iniciují, nebo opětují, teda až na individua, který místo sportu dobíhají tramvaj a můj překysličenej mozek nejdřív nepozná rozdíl a mávám na ně ze setrvačnosti taky…

Změny jsou náš hnací motor. Každodenní malá vítězství, nové zážitky, nové zkušenosti, nové pocity. Nebojte se zkoušet neznámé, vystoupit ze stereotypu, opustit svou zónu komfortu. Jedině tak bude mít každý den smysl a nebudete stagnovat v něčem, co vám už nemá víc co dát. Život je o zážitcích, atmosféře, lásce, o pocitech. Žijte ho naplno tady a teď. Neodkládejte štěstí a radost, až na to budete mít víc času nebo lepší den. Nikdo nevíš, co bude zítra a jestli na to ještě budeš mít prostor.
Odpověz si sám – co bys chtě udělat, kdybys věděl, že dnešní den už se nebude opakovat? Máš odpověď? Víš co teď s ní? Jdi a udělej to. Víš proč? Protože dnešek je poslední. Dnešek už se totiž nikdy nebude opakovat….

Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *