My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Dej si pozor na to, co si přeješ

Říká se „Dej si pozor na to, co si přeješ, protože to taky můžeš dostat“. Každej silně racionálně založenej člověk bez fantazie se tomu směje a empirický fanatiky to nadzvedne ze židle s patnáctiminutovou přednáškou o tom, jak jsme tvůrci vlastního života sami, „protože, Šárko, nikdo ještě nikdy nedokázal, že Bůh existuje“. Protože kdyby Bůh existoval, nejsou přeci války, nemoci, lidi neumíraj, a všichni žijeme ve spokojenosti, hojnosti a dokonalém vakuu obaleném atmosférou. Jenže i kdyby existovalo tisíc Bohů, lidi budou pořád lidi. Pořád si budeme závidět, nesnášet se, podvádět se, hrát nefér hry, ubližovat a chybovat. Ono je totiž asi jednodušší potom prosit o odpuštění někoho, kdo má odpouštět v popisu práce.

Bůh, Alláh, Buddha. Vesmír, Universum. Synchronicita, metafyzika, síla myšlení. Něco. Sto lidí, sto názorů, sto světů, sto názvů. Na tom, jak to pojmenovat, se nikdy neshodnem. Na principu fungování taky ne. Někdy v životě je totiž jednodušší věci ignorovat a předstírat, že to neexistuje. Nemusíš pak aspoň nic řešit. Žiješ si ve své jednoduché bublině sladké nevědomosti, a když se tvoje horská dráha života řítí zrovna dolů, můžeš za to vinit všechno a všechny. Konkrétní lidi i abstraktní pojmy. Proč zrovna ty musíš mít takovou smůlu?

Přání se plní. Dřív nebo pozdějc všechny do jednoho. Bohužel. Bohužel proto, že v momentě, kdy si to začneš uvědomovat zjistíš, že to vlastně vůbec není jednoduchý. Stojíš u vesmírnýho stromečku, pod kterým leží pečlivě zabalenej dárek s krásnou mašlí. Trháš nedočkavě papír, rozbalíš krabici, a nevíš, jestli se máš smát, nebo brečet. Protože nemáš páru, jestli jsi vůl ty, nebo Vesmír, Bůh, Alláh a celá ta parta nahoře. Říkáš si, jestli je to nějakej vtip a ze slušnosti se usmíváš a hledáš tu správnou krabici. Kdepak, co sis objednal, to si sněz. Vesmírnej fast food dodal. Dobrou chuť a přijďte zas!

Vono se to řekne, stačí si přát. Ale manuál ti nedaj. Netrvá dlouho, a pokud jsi vlastníkem šedé kůry mozkové se schopností sebereflexe, tvor co už je otrávenej z toho být neustále zaseknutej v koloběhu opakujících se oserů, zastavíš se a začneš analyzovat. Postupem času si synapse pospojují A, B a C a omráčí tě zklamání, že místo Boha sedí nahoře nějakej šotek s jointem v ruce, kterej brečí smíchy nad tou tunou sarkasmu úhledně zabalenou, co ti posílá. Představuju si to asi tak, že se drží za břicho, zajíká se, tečou mu slzy od řehotu a lapá po dechu. Pohled na tebe, když dostaneš to, o co sis sám řekl, ale místo radosti stojíš a šokovaně zíráš neschopen slova, je totiž pohled k popukání. Mohlo by se to jmenovat „Člověče, nezlob se“.
A tak ač by „Jak si správně přát“ mohl být dost dobře vysokoškolský vědní obor, nezbývá ti, než být samouk na univerzitě života. Nejdřív zjistíš, že se přání vážně plní. Pak si uvědomíš, že si ale přeješ sakra blbě. Služba, kterou nemůžeš ani reklamovat, je prostě k vzteku.

Přála jsem si. Nevědomky. Pak už cíleně. Teď jsem ve fázi: „Šárino, hlavně na to ani nemysli!“. Přála jsem si bydlet někde v blízkosti palem. Vesmír mi poslal hypotéku na Palmovce. Přála jsem si mít denně v popisu práce letadla. Ale místo abych v nich lítala, jsem součástí leteckého průmyslu dole na zemi. Přála jsem si, abych už nemusela vídat nesnesitelnýho šéfa. Jenže ten novej měl zas jiný závady, který ten starej neměl. Přála jsem si skvělýho šéfa. Ale zapomněla jsem dodat, aby i on chtěl mě. Přála jsem si někoho, s kým se budu probouzet do novýho dne. Že to bude řev kočky domáhající se milostivého vypuštění ven, jsem na mysli neměla. Přála jsem si být chvíli sama nerušená, ale zaseknutí ve výtahu bylo trochu moc. Přála jsem si ochutnat všechny chutě světa. Že jsem se z nich párkrát doslova posrala, ponechám bez komentáře. Přála jsem si dobrodružství. Vrátit se z Thajska se dvěma stehama na noze jsem na mysli neměla. Přála jsem si pařbu v Amsterdamu. Nepřála jsem si výběr té party, která mě nechala sežrat tolik buchet, že si z toho víkendu nic nepamatuju. Přála jsem si pohladit si opici, ale blechy už ne. Přála jsem si romantiku v Římě. Ale zapomněla jsem dodat, aby byla delší než na jednu noc.  Přála jsem si být na chvíli bláznivá a bezstarostná. Vodka v mé představě nebyla. Přála jsem si větší výplatu. Ale ne vyšší účty. Přála jsem si, aby můj kluk byl šťastnej. Že to nebude se mnou, v mým plánu nebylo. Přála jsem si někoho, kdo mě bude milovat. Ale už jsem asi zapomněla dodat, že bych ho taky měla já milovat zpátky…

Přejeme si každý den, každou hodinu, každou minutu. Ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Všechny naše myšlenky, strachy a představy se zhomtňují jedna za druhou a poletují kolem nás ve vzduchu jako meteorický roj. Malinké neviditelné světlušky. Nesou přání rovnou do nebe.

A proto – dej si pozor na to, co si přeješ…

Tagged , , , ,

2 thoughts on “Dej si pozor na to, co si přeješ

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *