My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Běhám, protože zabíjet lidi je trestný

FullSizeRender 73
‘Ty běháš každej den? Jakože úplně každej den?’ Tuhle větu jsem tento týden slyšela přesně třikrát. V uplynulých pěti dnech. Matematicky to znamená, že každý den tak mám přesně 60% šanci, že se mě na to zeptá někdo znovu. Odpovídám podle konstelace hvězd, naklonění Slunce k planetě Zemi, fáze měsíce, aktuálního počasí a koncentrace idiotů na metr čtvereční mého životního prostoru, a od toho všeho odvozené mé nálady.

Čistíte si zuby každý den? Myjete se každý den? Chodíte na záchod každý den? Tak přesně takhle já každý den ráno běhám. Když prší, když sněží, v mínus deseti i plus čtyřiceti. Když se volí prezident, hraje se hokejové mistrovství, v Albertu je zrovna sleva na kuřecí prsa, nebo přijedou Tutanchamonovy ostatky na týden do Prahy. Po poli, v lese, kolem moře, v horách, ve městě mezi lidma. Běhala jsem v Turecku v Kusadasi podél nádherných pláží s deštníky, v Řecké Soluni kolem rybářů čekajících na zatahání udice, v Tuniském Sousse v rozpálených ulicích a vlhkém dusnu, na Krétě mezi olivovými háji, v Rakouských Alpách s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Za světla i za tmy. Je to taková podivná směsice lásky a nenávisti. Těšíš se na to, baví tě to. Ale zazvoní ti budík a nejradší bys zavřel oči a spal dál. Občas se musíš donutit z té teplé postele vstát, kočky na tebe mžourají, jestli jsi magor vylízt z vytopenýho bytu do sněžné kalamity, ale je ti to fuk. Po sto metrech se s tím smíříš, po půl kilometru ti přestane být zima. Na druhém kilometru přestaneš myslet na to, že se ti nechce. Na třetím se začneš potit jak bejk. Přestane se ti chtít se domů vůbec vracet, běžíš a běžíš, máš překysličenej mozek, v hlavě ti běží film, spousta myšlenek, vedeš sáhodlouhé konverzace sám se sebou, máš dost času na to promyslet všechno ze všemomžných úhlů a pětkrát změnit názor. Je ti dobře, nejradši bys nikdy běžet nepřestal a doputoval až na konec světa. Na pátým kilometru z tebe cákají endorfiny, začínáš mít rád i ty, kteří ti otravují život, máš najednou pochopení pro ty méně inteligentní, změníš názor na toho otravnýho hňupa, hecneš se do další charity a sám od sebe popřeješ hezkej den tomu někomu, kdo byl ještě včera večer přeložen do seznamu seru na tebe. Před očima ti proběhne milion situací a emoce se v tobě střídají stejně jako noha před nohou. Občas zastavím, protože začnu fňukat a přes slzy nemůžu popadnut dech. Někdy běžím rezignovaným pomalým tempem a sleduju asfalt pod nohama. Jindy se vzteknu a sprintem rozběhnu do prudkého kopce a zastavím až úplně nahoře, když už to nesnesitelně bolí… Ale stejně tak běžím v děravejch legínách a vytahaným triku a směju se jak magor, co utekl z psychiatrické kliniky po deseti letech na svobodu. Zdravím se s běžci v protisměru. Pozoruju nádherně modrou oblohu. Kochám se výhledem do údolí a pohledem na řeku. Na chvíli se mi zastaví srdce, když vychází slunce, tma se láme a přede mnou je ta nejnádhernější scenérie barev, jakou příroda umí vykouzlit. A mám tu celou paletu jen sama pro sebe, pár zpívajících ptáků a přírodu kolem, protože v 5 ráno je venku jen málo lidí.

Běhám, když mám radost, i když jsem smutná. Když je mi dobře, i když se trápím. Když je všechno skvělý a já si ke vší té dokonalosti sladím kšiltovku s botama, pak mi běhání dobije baterky a jsem nakopnutá na celý den jak motorová myš. Ale i když nevím zrovna, co si se životem počít, a tak beru zavděk sepranou mikinou a doufám, že když už to nic nezmění, tak mi to aspoň uleví, nebo unaví, a budu prostě chvíli jen myslet na něco jinýho.

Je to relax, je to ventil, je to motor, je to terapie.

Lidi to často neumí pochopit, ale běhám i nemocná a fyzicky nefunkční. Dva roky zpátky jsem nechala vykastrovat svoje dvě kočky, přinesla je ještě v narkóze domů a brečela jsem, jak mě to bolelo za ně, když se oblbnutý snažily postavit a začít chodit. Nedokázala jsem pochopit, proč neleží, vždyť je každý pohyb musí šíleně bolet a ta čerstvá rána bude jen tím víc citlivější… Pochopila jsem to, když jsem si uvědomila, že já sama dělám to samý. Když i přes bolest jdu běhat nebo cvičit. A pak na mě lidi čumí se stejným nepochopením jako já na ty kočky. Jenže to je tak strašně osovbozující pocit udělat těch pár kroků, vyplavit trochu endorfinů, unavit se a zjistit, že jsem to zase já, zase to bude všechno dobrý, udělat krok vpřed a každý den pak vidět, jak je to lepší a lepší. Není to hazard se zdravým, je to symbolika toho, že zvládnu všechno, co zvládnout budu chtít a zase se uzdravím, zase bude všechno tak, jak má být.

A tak proto stejně, jako si někdo ráno automaticky dá kafe a cigáro, já na sebe natáhnu oblečení, zašněruju boty a jdu běhat. A hlavně proto, že zabíjet lidi je trestný…

Tagged , ,

0 thoughts on “Běhám, protože zabíjet lidi je trestný

  • Musím říct, že jsi první, kdo vystihl moje myšlenky, když běhám. A tak krásně, že jsem přímo dojatý. “zdravím se běžci v protisměru” – když běhám, tak zdravím jenom já, protistrana vůbec, tebe musím potkat, abych konečně měl pocit, že nejsem jediný, kdo zdraví 😀
    Běžel jsem 3 dny po nemoci, v dešti, mrazu (nevím proč, ale zimu miluju na běhání), malé i velké vzdálenosti, hlavně setřesu ze sebe stres a nabíjím se endorfiny 🙂
    Díky za článek

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *