My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Žádná odpověď je taky odpověď

Sedím ve stínu dalšího horkého balijského dne. Tady mezi mezi rýžovými poli se sluchátkama v uších, odepisuju na hromadíci se maily, střídavě pracuju a po očku pozoruju svět. Usrkávám za monitorem svoje oblíbený kafe a poslouchám na smyčce pořád dokola jednu a tu stejnou písničku. Třeba i hodiny v kuse. Líp se tak soustředím. Každý nový tón mě zasekne, hrozná písnička rozladí, a rozmrzelá nálada vyruší. Ztratím nit a blbě se vracím. Jak se taky člověk může vrátit zpátky v čase do momentu, kterej je už navždycky nenávratně pryč v minulosti. Nevím, jak to maj jiný lidi, ale tohle fungování je pro mě normální. Ostatně nic jinýho neznám, a tak mi moje divnozvyky už ani nevadí, ani je neskrývám. „Šárka, tvoje běžná objednávka?“ usmívá se na mě obsluha a já jen s úsměvem přikývnu a věnuju se dál monitoru. Asi by bylo lepší, kdybych si jednou za čas objednala i něco jinýho, ať nejsem za magora, ale už je to rok a pořád se mi nechce. Proč bych měnila něco, co funguje? Vím, co mám ráda, a v jídle a lásce bývám věrná. A upřímně, po třicítce mi i přestalo vadit, co si o mě kdokoliv myslí. Od vlastních rodičů, přes kamarády, chlapy, i sousedy. Přiznám nejen svůj věk, zlozvyky, botox, i co jsem s kým dělala v noci. Já vám to všechno řeknu, ale jen když budu já sama chtít. Občas je totiž lepší si některý věci nechat jen pro sebe. To když jsou přání ještě moc křehký a snadno by se mohly rozplynout. Vytěkaly by stejně rychle jako otevřená láhev acetonu, někam do prostoru, do ztracena, nenávratně pryč. Dokud snům ještě sami nevěříme a neumíme jim dát nárazuvzdornou pláštěnku proti všem vystřeleným nábojům zvenčí, z opravdového světa. Někdy si je musíme chtě nechtě chvíli jen tak hýčkat v sobě a neříkat nikomu nic, protože o čem lidi neví, to nemůžou zkazit…

Ťukám zamyšleně do notebooku, kulatý dřevený stolek se s každým mým pohybem zakýve. Střídavě měním posed, chvíli si jednu nohu přisednu pod sebe, pak ji skrčím dopředu, a když už mi to není pohodlný, tak si obě natáhnu na protější židli. Mnu si ztuhlou šíji a snažím se moc často nezvedat hlavu a nedívat se do prostoru vpravo ode mě. Ale stejně se dívám, jen tak potají, nenápadně… Do zrcadla před sebou, který mi všechno pošeptá, aniž by mě vyzradilo. Nemusí každej vědět, na co myslím. Na koho myslím. Že na něj občas myslím… Předstírám nezájem, protože co taky jinýho dospělé ženské s rozumem v hlavě zbývá, když její zprávy zůstávají přečtený bez odpovědi. Odešlu další email a snažím se soustředit. Chvílema mi to jde líp, pak zase hůř. Cítím na sobě z dálky pohled. Tmavovlasej magnet, od kterýho se nemůžu odtrhnout, a pokaždé, když otočí hlavu směrem ke mě, já svou okamžitě sklopím. Ale stejně švindluju a v zrcadle mám všechno jako na dlani. A tak vím, že se dívá i on. Otáčí čas od času hlavu doleva, jen tak mimo řečí se rozhlíží vždycky, když mu to konverzace dovolí. Kolem stolů se tak povaluje nejen horký bajilský vzduch, ale taky elektrizující dusno. Koridorem poletují otazníky jeden za druhým a mezi náma se vznáší podivná blízkost, která ale nejde chytit. Motýl vyhýbající se každé síti. Mohla jsem se tolikrát zeptat, pokaždé, když se potkáme, když si ze zdvořilosti chvíli povídáme, stejně jsem to nikdy neudělala. Dáme si pusu na obě tváře a přitiskneme se k sobě o trochu víc a déle, než by cizím lidem bylo příjemné. Ti kolem vidí jen dva kamarády se pozdravit, nic víc. Já mu přitom položím dlaň na rameno a on mně zase na záda, a nejradši bych ten okamžik na chvíli zamrazila. Anebo aspoň všechno kolem, aby nás svět nechal jen na kratičkou chvíli spolu o samotě… Koukáme jeden druhýmu do očí, tápeme, co vlastně si říct, a tak jdeme každej radši podivně svou cestou, protože netušíme, jak s tím vším naložit. Já se neptám, on nic neříká. Jen hrajeme tuhle nekonečnou hru uhýbání pohledů, kdekoliv na sebe narazíme. Došla jsem v životě do fáze, kde už vlastně ani nechci slyšet na některý otázky odpovědi. Protože co na tom vlastně záleží, proč? Žádný protože ještě žádnou situaci nikdy nezměnilo. Někdy si holt musíme ty protože vyrobit sami v sobě místo dožadování se jich zvenčí. Protože proto, dyť je to fuk… Žádná odpověď je taky odpověď. A velmi přesvědčivá, když ji chceme přjmout. On ostatně každej jeden z nás někde hluboko uvnitř ví, co je správný a co ne. Vím to i já. Že se občas snažím hledat něco, co jsem nikdy neztratila. Jako slepej ve tmě tápu a snažím se to najít v každým, kdo jde kolem. Ale nikdo mi to nechce dát, protože potkávám jen stejně zmatený bludičky jako jsem já sama. A tak místo čekání na to, že budou věci tohodle světa milosrdnější, se musíme naučit být šťastní i s tím málem, co máme v sobě tady a teď. Protože život bude vždycky komplikovanej. A jednou by nám mohl dojít čas…

Tagged , , , , ,

1 thought on “Žádná odpověď je taky odpověď

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *