My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Zemětřesení

IMG_6533
Je třičtvrtě na sedum ráno, a já spím. Zdá se mi sen. Najednou ale všechno začne být nějaký divný, něco se mnou cloumá, cosi je špatně… Otevřu oči a na dvě, nebo tři vteřiny, který se zdají jako naprostá věčnost, zůstanu v šoku jen zírat. Vůbec nechápu, co se děje. Sním ještě pořád? Je to skutečné? Venku svítí brzce ranní slunce, ale je naprosté ticho. Žádný štěkot psů, cvrlikání všudepřítomných ptáků. Jen divný hukot a všechno se divoce třese. Nevím, jestli je to venku, nebo je to hluk uvnitř mé vlastní hlavy. Oči mi vyděšeně těkají po pokoji, lustry se divoce kývají ze strany na stranu.

Proboha, co se to děje? Strašně se leknu, jen sedím nehybně na posteli, dezorientovaná z toho náhlýho probuzení. A najednou to skončí. Dům přestane vibrovat a klidně stojí, zdá se. Vstanu, a kolena i ruce se mi třesou tak, že dojdu jen pár kroků z pokoje ven na terasu a tam si sednu. Panebože, to bylo… Zemětřesení. Chvíli zhluboka dýchám a vyděšeně se dívám kolem sebe. Všechny zprávy, co jsem doteď slýchávala a co nás učili ve škole, mi připadaly tak vzdálený a nereálný. Je jen malá pravděpodobnost, že by se průměrný Evropan setkal se zemětřesením, pokud by si pro něj nedojel do míst, kde je ta šance vyšší. Sedím a unaveně koukám kolem sebe, jak se život na Bali vrací zpátky do reality. Ptáci zpívají, zvířata pobíhají, a všechno se zdá být zase normální. Srdce mi přestane divoce bušit a tep mi pomalu klesá dolů. Zdálo se mi to? Třeba se mi to jen zdálo. Třeba blázním. Jsem zmatená podobně jako když mě pár let zpátky vzbudil doma uprostřed noci černý stín… Vstanu a jdu si pro mobil. Projedu očima seznam notifikací. Pokaždý ráno se to tam vyrojí jako žáby po dešti. Díky časovýmu posunu, kterej jsem svým odletem do Indonésie nabrala, se v kteroukoliv denní dobu na světě najdou lidi, kteří nespí. Podržím si telefon před obličejem, ten mě jako správnej kámoš pozná a ukáže mi náhled všech zpráv. Ve vteřině se mi zastaví srdce to ráno už podruhý. Vypadá to, že nebylo zemětřesení jen na Bali, ale na celé zeměkouli… Najednou se ozývají lidi, od kterých jsem neslyšela měsíce, a vrací mě to zase zpátky do minulosti. Špatnej čas, špatný místo… Odkládám mobil, natahuju na sebe oblečení a zavazuju si tenisky. Dám si sluchátka do uší a unaveně klušu po silnici mezi rýžovými poli. Čekám, až mi kyslík dodá nápady, co s tím zemětřesením v mobilu mám dělat.

Zato Ricardo si vede monolog sám se sebou už měsíc v kuse. Přejmenovala jsem ho v telefonu na Satana. Může za to zemětřesení a další notifikace, že vyměknu. Přejdu z běhu do chůze, a odepíšu konečně zpátky…
“Zdálo se mi o tobě. Tvůj táta měl v tom snu autobus, a tam jsme se oba potkali. Byla tam i tvoje máma a další lidi, tvůj táta za náma přišel a chytl mě za rameno, nelíbil jsem se mu. Řekl jsem mu: I love hit daughter, a on odpověděl: Oh, ty Venezuelane! Já se vzbudil a strašně jsem se smál, taková blbost!” pomalu klušu a přemýšlím nad tím, co mi píše. Ráda poslouchám, co se lidem zdá. Nechám je mluvit a tiše je v duchu zároveň diagnostikuju….
“Blbost to není, když se ti to zdálo. Sny a znamení nelžou, Ricardo. Ne jako ty…” utírám si zápěstím z obličeje pot a čekám, jestli si všimne toho svýho překlepu ve slově HOT. Chtěl napsat hot daughter, ale hit daughter tomu dává úplně novej rozměr, a já si v duchu říkám, kolik znamení ještě potřebuju já, abych nechala ty nesprávný lidi ze svýho života odejít. Mám svůj vlastní svět. Když poslouchám a nemám klapky na očích, mám život lehčí. Taky mám ve zprávách překlepy. Občas mi telefon sám automaticky opravuje slova. Nejčastějc ALONE na LOVE. Můj telefon opravuje samotu na lásku. Já nikoho nebiju…
“Wow, ne jako já? Co tím myslíš? Jestli je tohle způsob, jak jsi na mě milá, tak nefunguje, baby!”
“Spočítej si to, nebo ty jsi asi spíš přes chemii, viď, pane chemiku…” vypnu konverzaci a zase se rozběhnu.
“Nevím o čem mluvíš, nic jsem neudělal,” zapípá mi mobil právě v momentě, kdy mi začne hrát nová písnička a na displeji svítí název: Lies (lži). Běžím dál a ještě jednou se kouknu na displej, kde pořád svítí nepřečtená zpráva. A hrají pořád Lži. Nevím, co na to říct, asi mi budeš muset, Vesmíre, helpnout trochu víc.
“Jestli myslíš Lauru, tak s tou jsme si jen před pár dny vyměnili pár zpráv.”
Počkat…  Moment… Zastavuju a utírám si zadýchaná rukou pot z obličeje, jako by mi to mělo pomoct líp myslet. Cože mi to právě řekl?
“Ale… O tom já ani nevím, já nenarážela na Lauru,” Lauru, mou kamarádku Lauru?
“A na co teda?”
“Na ten tvůj sen. Ricardo, můj vlastní otec tě v něm nemá rád. Asi má důvod. A já těch důvodů mám už taky pár nastřádanejch. Udělej mi laskavost, a už mi nikdy, nikdy, nikdy nepiš…” rozbíhám se a hlavou mi beží střípky okamžiků spojující se v jeden film. Už to chápu. Ten uhýbavý pohled, když jsme se spolu bavily naposledy, ty nenápadný dotazy… Lauro, Lauro, takhle se kamarádky přece nechovají… A tak mi jedno zemětřesení vzalo nejenom půdu pod nohama, ale taky dva blízký lidi.
Sedím večer v posteli s počítačem. Jsem doma sama a chystám se jít brzy spát. Když v tom se zničehonic začnou divoce kývat lustry. Celá vila sebou strašidelně houpe ze strany na stranu, jako by jí narostly nožičky a kolíbavým krokem se vydala na útěk. Srdce mi začne splašeně bít. Proboha, další zemětřesení… A tentokrát ještě silnější a daleko delší. Pár vteřin, který vnímám jako naprostou věčnost, jsem kompletně paralyzovaná strachem a nezmůžu se na nic. Jen pozoruju, jak sebou celý dům divoce hází ze strany na stranu, a stahuje se mi hrdlo čím dál víc. Stěny i podlahy se mi vlní před očima a světlo rozehrává po zdech děsivou hru, jak sebou lustry splašeně kývou sem a tam. Nedokážu rozeznat, jestli se ten dunivý hukot odehrává venku a posunující se země u toho křičí, nebo mi tak hlasitě tepe krev v hlavě. Vila se třese, jako domeček z karet, když fouká vítr. Je to děsivé… Bojácně vstanu z postele, popadnu mobil a jediný, co mi běží hlavou, je pryč, pryč, než ty stěny spadnou na mě. Vyděšeně se vydám přes balkon ke schodišti. Potácím se ode zdi ke zdi, stejně jako když v letadle procházím uličkou v momentě, kdy vletíme do turbulencí. Je mi nevolno a ten šílený strach z toho, co se děje způsobuje, že si připadám celá jako z gumy. Tělo mě moc neposlouchá, nejradši bych se schoulila a čekala… Sejdu dolů na zahradu a po pár vteřinách se rozhostí klid. Země se zastaví. Celá se třesu a čekám co bude. Ticho. Všude tma. Z návalu adrenalinu mi začne být špatně od žaludku a celá se třesu. Popocházím nervózně kolem bazénu, ve kterém se pořád ještě divoce bouří voda. S každou vzedmuvší se vlnou se strašidelně rytmicky vylívá přes okraj. Chvíli čekám, až se voda uklidní, a pak se pomalu vydám zpátky nahoru do ložnice. Na mobilu mi mezitím naskakují zprávy, ale já je ignoruju. Posadím se na postel a chvíli zkoumám pohledem zdi, které se před chvílí ještě strašidelně třásly. Lustry se ještě pomalu douhoupávají a mě mrazí z toho zážitku v zádech. Otevřu počítač. Zajímá mě, jestli už se dozvím, co se právě stalo. Informace lidé sdílí v rámci vteřin a minut. Zemětřesení o síle sedmi stupňů Richterovy stupnice. Pročítám se příspěvky lidí žijících na Bali, když v tom se dostanu k varování před tsunami vydané vládou. Udělá se mi špatně podruhé, zatímco slyším šumět vlny moře jen desítky metrů daleko od okna. Začne mi být strašně úzko a nevím, co mám vlastně dělat. Tsunami jsem viděla ve filmu, kde to bylo tak na míle vzdálený mýmu životu… Nikdy be mě ani nenapadlo, že mě to může potkat. Všechny ty cedule kolem cest, značící směr evakuace v případě tsunami, mi teď víří hlavou a jsem ze všeho zmatená tak, že vlastně ani nevím, kterým směrem je vnitrozemí. Co mám dělat? Mám zůstat a čekat, co bude, nebo někam odejít? Začíná mi být z té zmatenosti a paniky lidí na fórech v online světě čím dál víc nevolno. Uklidním se, když po pár minutách čtu věrohodný názor, který nás ujistí, že i kdyby tsunami přišla, tak ze severu a východu, tudíž my na jihu bychom byli v bezpečí. S úlevou přijde únava. Hlava mi ztěžkne a cítím se ospale. Když v tom najednou jako zlé dejavú to začne celé znovu… Hukot, třesoucí se zdi, vibrující dům a kmitající světlo rozehrávající všude kolem strašidelnou hru. Tentokrát se můj strach už nemění na paralýzu, ale čistou zoufalost. Vyskočím z postele, na nic nečekám a běžím z ložnice rovnou dolů.
Trvá to pár vteřin a rozhostí se hrobové ticho. Narušuje ho jen rozstřikující se voda z bazénu. Celá se třesu, a tak si už jen vyčerpaně sednu na podlahu a ze zoufalosti se rozbrečím. Ani ne tak z té třesoucí se země, ale z prostýho faktu, že jsem na každý zemětřesení v životě sama… V duchu si říkám, kolik toho člověk za jeden život ještě snese. Kolik otřesů jsem myslela, že nejde ustát, a přeci tu pořád jsem. Kolikrát se můj svět celej zhroutil. Kolikrát jsem utíkala, když mi začaly padat na hlavu zdi. A jaká úleva to je, když se člověk přestane bát. Když se naštve a všechny ty zdi ze vzteku zoufale zboří raději sám. Celý můj život se poslední rok otřásá. Jako bumerang se mi periodicky vrací do života stejný typy lidí a podobný situace, dostávám nazpět vlaštovky minulosti. Stejnej plamen mě pálí zas a znovu, dokud se konečně nenaučím zbořit každou zátarasu, co mi přijde do cesty, a utéct z každé klece, která je kolem mě vystavěna. Můj život je jedno velký zemětřesní. Všechny ty pracně postavený základy posledních třiceti let spadly. Na jiným kontinentně, na jiným místě, žiju jinej život. A jak si pomalu plácám cihlu po cihle k sobě znovu, zjišťuju, že je mi tak konečně strašně fajn. Že je to úleva, když ten starej barák spadne, a já můžu začít znovu a líp od základů. Občas se kolem mě všechno zatřese, ale moje nový zdi drží. Někdy prostě asi to tak v životě už je zařízený, že když ignorujem náznaky a znamení a tvrdohlavě si zakrýváme oči i uši, tak musí přijít zemětřesní, který už nám nedá na výběr, a posune nás bolavě vpřed. Přesně tam, kde máme být…

Hladina v bazénu se ustálí, zvířata začnou zase fungovat všema hlasitejma projevama, slunce krásně svítí a lidi nastartujou skůtry. Všechno se vrátí do normálu. Jako by se nic nestalo. A tak je to v životě se vším. Sečtou se škody, chvíli se o tom mluví, a pak se pokračuje bez emocí dál. Ve finále zjistíte, že vlastně jiná možnost ani není… A občas to stejný musíme udělat taky s naším vnitřním zemětřesením. Ustát všechny otřesy, odklidit ruiny, oprášit se, a jít dál… ♥︎

Tagged , , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *