My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Za to, že jsi

IMG_5853
“Psal mi Kanaďan…” zabouchávám za sebou dveře auta a nestihnu tu větu ani doříct.
“Ten píše každé,” štráduje si to přede mnou rychlým krokem, bundu rozepnutou.
“Já… Já přece nejsem každá,” překvapeně ho následuju ke vchodu a zapomenu celou pointu, co jsem mu vlastně chtěla říct.
“Ale pro něj jo,” vytáhne obočí a drží vstupní dveře, abych mohla projít, “ne že tam hned poletíš.”

V přítmí tiše praskají kamna sauny, mně stíkají potůčky potu po těle a se svraštělým čelem se snažím pochopit tu novou reakci. Ten tón. Neslýchám ho často. Většinou koulím očima a pitomě se šklebím na protest, kdykoliv mu vyjmenuju padesát důvodů, proč někomu nedám ani první šanci, natož druhou. Pokaždé se začneme dohadovat, když já vytáhnu všechny proti a on ty pro mě neexistující pro. “Nebuď na ně tak přísná. Dej mu šanci. Třeba se jen stydí. Každej není tak hrrr jako ty, někomu to prostě dýl trvá. Ale na tu večeři bys snad mohla. Jeden drink tě nezabije, aspoň půjdeš chvíli někam ven. Hele, poznávat nový lidi bys měla. Ten je perspektivní, co se ti na něm zas nelíbí? Nech mu chvíli čas, však on se ozve. No vidíš, to je ale zajímavá partie. To je dobře, že má hodně práce, aspoň ti nebude stát za prdelí. No, tak má málo času, a co, tak se zabav a aspoň se na něj budeš víc těšit. To je ale hezký od něj, že si vzpomněl. Šári, ale když je budeš všechny odmítat, tak budeš sama až do smrti.”
Uvazuju si kolem sebe prostěradlo a rozpouštím si vlasy z culíku.
“Co proti němu máš? Omluvil se, všechno jsme si dávno vyříkali. Vždyť mi pořád předhazuješ, jak nemám bejt zabejčená, odkdy seš takovej?” nedá mi to.
“Já si moc dobře pamatuju, jak jsi měsíc v kuse brečela, když tě vyměnil za tu blonďatou pipinu. Je to vůl. Napiš radši tomu mladýmu a jdi s ním na tu večeři.”


Jsi moje světlo na konci tunelu každýho temnýho dne. Jsi můj maják na rozbouřeným moři. Jsi moje záchranný lano z každýho problému. Jsi můj nejlepší kamarád i anděl strážnej. Jsi moje štěstí a spřízněná duše. Jsi ten nejlepší dárek, kterej jsem v tomhle životě mohla dostat.


“Pozdravuje tě bábi. Říkala, že bys ale ještě jedno dítě mít mohl, že zas tak starej nejseš.”
“Ježiši kriste… Doufám, žes jí vysětlila, že jsme jen kamarádi.”
“Já jí říkala, že už žádný další dítě nechceš, ale ona se teď nadchla, že už seš konečně rozvedenej, že by to šlo. A že jedno bys ještě mít moh.”
“To teda nemoh! Prosím tě, proč jsi řekla své babičce, že jsem se rozvedl?”
“Neřekla, máma jí to řekla, když se ptala.”
“Mohla bys o mě neříkat celé tvé famílii?”
“Mohla no. Ale te moment jsem prošvihla.”
“Ach bože…” mne si oči.
“Neboj, babi už o tobě nechce slyšet.”
“Jak to?”
“Ptala se, co mi teda chceš, když žádný děti už nechceš.”
“A cos jí řekla?”
“Jestli to chce i s detailama.”
“A co vona na to?”
“Že jsi pičus. Jako všichni chlapi.”


Byl jsi úplně z jiné planety, když jsem tě tenkrát před lety potkala. Já rozbitá, zraněná, ztracená a zmatená. Nevěděla jsem, kdo jsem a co chci. Nechápala jsem svět a nechápala jsem tebe. Byl jsi divnej, jinej, tak strašně vzdálenej… Nerozumněla jsem ti. Nechápala jsem, proč bys mě měl rád. Proč bys mě měl chtít. Tu neklidnou, roztěkanou, pološílenou kozu. Zkoušela jsem na tebe všechno. Vztekat se, hádat se. Výhrůžky, odchody, brek. Obviňování i lítost. O skoro pět let pozdějc, ty tu pořád jsi. Moje bójka na vodní hladině…


“Něco ti musím ukázat,” krotím se, abych se neskácela smíchem, když mu otevírám dveře.
“No, to jsem zvědavej,” nakráčí si to do bytu unavenej a přepracovanej. Nikdy mi to neřekne, ale vždycky mám pocit, že má opravdový problémy a já jsem jen to malý dítě, co neuhlídal.
“Co se tak blbě tlemíš? Co jsi udělala?? Šári?”, zakrývám si rukou pusu, abych nevyprskla smíchy, když se mu otře kotě o nohu a tiše mňoukne.
“Kriste pane! Kočka! co tady dělá kočka?”, svalím se na postel smíchy a jen beze slov ukážu směrem k oknu na parapet.
“No ty vole! Druhá?! Ty máš dvě kočky? Ježíšikriste…”
“Že jsou roztomilý?” nepřestávám se pitvořit a on si jen mne unaveně oči a nic neříká.
“Vezmeš nás na veterinu?”


Naučil jsi mě chápat svět jinak. Ukázal jsi mi, že život není černobílej. Dal jsi tolik energie a nespočet probdělejch nocí do toho mi vysvětlit, jak nebýt jen pouhou obětí osudu. Převrátil jsi můj vesmír naruby a zatřásl mnou pokaždé, když jsem chtěla nějaký boj vzdát. Máš mě rád i v těch momentech, kdy já sama sebe nemůžu vystát. Nenamalovanou. Neučesanou. Nemocnou. Poraněnou. Zlomenou. Zhroucenou. Nechápu, proč tu pořád jsi a jak to, že ses ještě pořád nezbláznil. Vím, že nemáš rád emoce a nevíš, co si počít, když je někdo smutnej. Uvádí tě to do rozpaků a je ti nepříjemně. A přitom já jsem jedna velká nabalující se sněhová koule, která dřív nebo pozdějc znovu a znovu exploduje. Necháváš mě sedět na klíně a hystericky brečet a vzlykat, dokud se neunavím jako mimino. Pochopíš každej můj srdcebol, ať už je to chlap, co mě nemiluje dost, nebo táta, co mě nemiluje správně…


“Co že tu máš?” dívá se na mě jako na blázna.
“Ducha.”
“Ty máš v bytě ducha? A to ti řekla zas nějaká kartářka?”
“Já ho viděla.”
“Aha… A není možnost, žes byla prostě jen opilá a zapomněla tady zase nějakýho fotbalistu přes noc?”
“Ty seš blbej…”
“Ty seš blbá, jak si můžeš nepamatovat, jestli hrál za Spartu, nebo za Slávii? Sparťan by mě třeba sral víc než ten duch.”
“Jako já fakt nevím, proč se s tebou někdy bavím.”
“No vidíš, to si říkám někdy taky.”
“Ty si nemáš co říkat, ty drž hubu a krok. Monika říkala, že mi to dlužíš z minulýho života.”
“Ty vole, to už je moc…”


Bojím se odcházet a odjíždět, protože mě děsí, že tě tu už nenajdu. Jsi můj hromosvod. Tebe jedinýho na světě poslechnu a na tobě jediným nehledám žádný chyby. Potřebuju vědět, že tu vždycky někde budeš. Na dálku, na stejné planetě, dýchat stejnej vzduch. Že až budu zase smutná, řekneš něco tak trapně blbýho. Rozesměješ mě a připomeneš mi, že není problém, kterej by se nedal zvládnout. Můj živej  talisman…


“Dáš si nějakej předkrm?” ani nezvedne oči od jídelního lístku.
“Šampaňský,” usměju se na číšníka.
“To ti schvaluju. Co takhle krevety a tuňáka?”
“Co takhle kdyby sis dal mě po obědě?”
“Vážně? Já myslel, že jdeme jen jíst. Máš pod tou sukní kalhotky?”
“Se koukni.”
“Přejete si dezert?” usměje se na nás číšník.
“Účet, prosím.”


Děkuju, že jsi mi ukázal všechny ty nový úhly pohledu.
Děkuju, že mě nikdy nesoudíš.
Děkuju, že se na mě nikdy nezlobíš.
Děkuju, že mě ve všem podporuješ.
Děkuju, že mi nic nezakazuješ.
Děkuju, že mi neříkáš, jak mám svůj život žít.
Děkuju, že mě necháváš volně dýchat.
Děkuju, že mi všechno odpustíš.
Děkuju, že se se mnou raduješ.
Děkuju, že se se mnou směješ.
Děkuju, že nejsi sobec.
Děkuju, že mi utíráš slzy.
Děkuju, že si každej rok nepamatuješ, kolik mi je.
Děkuju, že chápeš, že se mi občas svrkne oblečení.
Děkuju, že ti můžu říct věci, který jiným ne.
Děkuju, že mi pomáháš se rozhodovat.
Děkuju, že mi pomáháš navigovat.
Děkuju za všechny otevřený dveře.
Děkuju, že jsi takovej, jakej jsi.
Děkuju…


“Já tě mám moc ráda…”
“Já tě mám taky rád. Až se sám sobě teda občas divím…”
“Já  se ti taky občas divím…”


Děkuju, že jsi…
Všechno nejlepší k narozeninám 🙂

Tagged , , , , ,

2 thoughts on “Za to, že jsi

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *