My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Stíny

FullSizeRender 65
Rozhodla jsem se být tlustá. Spát a jíst mě neskutečně uklidňuje a vzhledem k tomu, že spánek je letos zřejmě s mou přehřátou hlavu v nedohlednu, jídlo to dokonale jistí. Po pár dnech je ze mě solidní koule a jediný, v čem se cítím pohodlně, je velký tričko s Mickey Mousem.

Turek mě očividně chce i v něm. Nenamalovanou, tlustou, neučesanou, v tričku s Mickey Mousem. Zřejmě to musí být nějaká hlubší forma lásky, protože ta na první pohled se mi moc nezdá.

Sedím na pláži na skále, poslouchám šplouchání a pozoruju východ slunce. Temně oranžový kotouč pomalu líně leze na oblohu a vrhá na věci teplý stín. Koukám na útesy kolem sebe a přemýšlím, jak najednou s trochou paprsků vypadá všechno jinak. V jiném světle. V ranním světle. Napůl osluněné, napůl z odkloněné strany v tmavém pološeru. Dá se tak na věci dívat taky? Žít život na slunečné straně a stínu se vyhýbat? Kochat se hřejivým teplem místo zimy v chladivém temnu? Možná. Možná všechno závisí jen na tom, kam si člověk sedne. Odkud se dívá, kde se zrovna nachází. Možná každý vidíme jen to, co zrovna vidět chceme. Co upoutá naši pozornost, co vyhledáváme, co očekáváme a co vyzařujeme, to přitahujeme. Možná sedíme celý život v jeskyni a koukáme na stíny. Kdo z nás se otočí do ohně? Která realita je ta správná? Platóne, jak toho tvýho vězně napadlo otočit se? Jak ho donutili přestat chápat stíny jako tu jedinou možnou realitu? Kde sebral odvahu přivyknout oči na světlo a nebýt přitom oslepen sluncem, které nikdy předtím neviděl? Platóne, potřebuju si tady ten život s tebou trochu vyjasnit… Protože ta stínohra se taky musí umět…

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *