My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Sběrač

Je mi jednatřicet. Pokud vám ženská je schopná přiznat svůj věk bez ošívání, pak byste se měli začít obávat, protože ta je schopná ledasčeho. Já toho opravdu schopná jsem. Jsem taky schopná debility na úrovni pokročilých masochistů, a jestliže existuje člověk, kterej naprosto přesně ví, co by dělat měl, ale zaboha se nemůže přimět, aby tím směrem šel, pak jsem to já. Jak říká Spejbl: “Hurvajs, musíš si umět poručit.” A Hurvajs na to: “Což o to, já si poručím, ale já se neposlechnu.” To mi běží hlavou, když se nepřítomně šťourám hůlkama v japonským ramenu, a nervózně nenápadně pokukuju po hromadících se zprávách na displeji ztišenýho telefonu, ležícího mi v klíně. “Promiň, musím na záchod,” asi už posté dneska. Co si musí myslet, netuším. Taky jsem byla ve fitku, dala si extra kardio a procházku v dešti jako bonus. Já se snažím, fakt zkouším dělat projednou v životě rozhodnutí na základě racionálního uvažování. Už jsem totiž dostatečně stará na to, abych si uměla představit výsledky a především důsledky svejch činů. A taky jsem nadělala dost chyb z blbosti, je načase poslechnout ty, co to se mnou myslí dobře a vzít si jejich rady k srdci. Šárko, poručíš si a budeš myslet mozkem a hotovo. Jednou to zkusíme, co říkáš? Jenže ze Šárky s každou další přibývající hodinou vyprchává nadšení zaujímat dospělý postoje. 

“Za rohem je fajn bar, dáme si ještě skleničku?” Dáme. Třeba celou láhev. Ale já jsem stejně zase na záchodě, protože na záchodě může být člověk sám. Sám s mobilem s lidma na opačným konci. “Nemůžu, nejde to, já ti říkala, že se musíš rozhodnout, co chceš. Třeba zase příště,” posílám elektronickou vlaštovku někam jen pár kilometrů daleko do tmy.
“Je ti dobře?” vyskakuje mi do toho nový okno. Do prdele, ani na tom hajzlu mi nedá chvíli pokoj! Jak jsem stará, tak nejsem blbá si vymýšlet výmluvy, proč jsem zavřená na záchodě a přitom online. A on jak je mladej a naopak blbej, tak musí všemu přijít na kloub. Za pár let třeba taky příjde na to, že co oči nevidí, to srdce nebolí.
“Můžeme jít už domů?” vrátím se ke stolu.
Jsem potichu a srdce mi buší, kdyz stoupám po schodech do pokoje.
“Jsi v pohodě?” dívá se na mě.
Ne.
“Jo… Ne… Promiň, já se jdu sbalit,” ono si lidi můžou poručit a třeba se i poslechnout, ale on už vám Spejbl neřekne, že z toho ale pak děsně hrozně bolí srdce.
“Ty jdeš pryč? Teď v deset v noci?”
“Promiň… Já jsem vážně chtěla, já se i těšila, ale… Ono to prostě nejde,” přerušuju oční kontakt a začínám dávat ve spěchu věci do batohu, a mezitím roztřesenýma rukama datluju na mobilu: ADRESU, OKAMZITE, NEBO SI TO ROZMYSLIM. Ve vterine ji bez omáčky a příloh mám zpátky. Do prdele.
“Vždyť jsi tu poslední noc.”
“No právě. A chci bejt někde úplně jinde.”
“A kde?”
“Ty víš kde…”
“Děláš si srandu?”
“Ne, promiň…”
“Ale jestli teď odejdeš k němu, tak je ti jasný, že se vidíme naposledy?!”
“Je. Promiň…”
“Co to má za smysl? Vždyť to nemá žádnou budoucnost! Stejně to zase skončí jako předtím!”
“Nemá. Skončí. Tímhle večerem. Všude, tady i tam,” podívám se na mobil, kterej mi pípnul. Kamarádi na telefonu jako rádcové přes všechny časový pásma světa jsou k nezaplacení. Co bych bez nich dělala.
“Šárko, hlavně zas nebuď blbá a moc rázná. Ženský si omotávaj chlapy kolem prstu a ty seš v tom všem jak slon v porcelánu. Buď trochu diplomat a nechej si taky projednou zadní vrátka.” Nádech, výdech. To zvládneš, Šárko. Buď diplomat.
“Tak proč bys jezdila za ním, když víš, že to nemá žádnou budoucnost?” dívá se na mě jako bych šla krmila krokodýly zbytkama od oběda.
Diplomat. Šárko, buď diplomat, říkal.
“Proč? Protože kdybych měla zítra umřít, tak tu poslední noc prostě nechci strávit s tebou. Proto. Promiň. Čau,” jdu pomalu ze schodů dolů obtěžkaná dvaceti kilama sbalenýho života, kterej shodím s žuchnutím do kufru přistavenýho taxíku a sednu si s hlubokým táhlým povzdechem dozadu.
“To je krásná víkendová noc, co?” koukne na mě ve zpětným zrcátku řidič.
“Nádhera,” nezmůžu se na víc, zavřu oči a tiše si mnu spánky.
“Kampak jste takhle vyrazila?” ach bože, prosím tě nemluv, nemluv aspoň ty, jen řiď a buď potichu, protože já bych nejdradši teď jela úplně někam do prdele.
To není úplně blízko, to bude dost drahý!” Myslím, že dražší než ztratit poslední zbytky zdravýho rozumu i sebeúcty to nebude.
“Tak co, jak to dopadlo?” pípne mi mobil.
“Ale jo, jo… Skvělý, všechno dobrý, život je úžasnej,” datluju zpátky.
“Vážně? Tak jsi to přece jen nějak zaobalila? Co říkal?”
“Že jsem kráva.”

Jestli jsem se něco za ty roky naučila, tak to, že je lepší si život posrat po svým, než jak vám radí druzí. A i když něco nemá ani budoucnost, ani smysl, ani rozumnej důvod, občas děláme, co udělat musíme. Protože srdce chtěj, co sdrce zrovna prostě chtěj. A duši se líp žije se všema šrámama, úrazama a konečnejma odpověďma líp, než s drásavejma pochybnostma co by – kdyby. Život holt není jen jedna velká jízda na řetízkáči nahoře vysoko pořád ve stejné výšce. Život není jen o tom najít jednu dobrou cestu a na té zamáčknout tempomat a nechat se pohodlně vízt. Někdy je život prostě spíš štafeta, kterou si občas převezmete a jindy zase předáte. Je to horská jízda nahoru a dolů, mění rychlost, hází v zatáčkách a semtam nás nechá viset hlavou dolů. Občas z té jízdy bolí hlava, jindy srdce, svírá se nám duše. Jenže nás lidi nemůžou ani vinit, ani soudit. Jsme jen obyčejní sběrači. Jednou mi můj bývalý šéf řekl: “Víš, Šárko, ne každá situace v životě tě bude bavit. Ani mě nebaví na těch poradách sedět. Ale v každé situaci si musíš najít něco pozitivního. Prostě extrahovat štěstí.” A tak my sbíráme ty momenty radosti, lásky, a extrahujeme štěstí. Někdy je lepší se rozhodovat srdcem a ne hlavou, jak nám okolí říká. Protože občas i pár prchavých chvil koncentrovanýho štěstí, co tak rychle vytěká, je dost. 

Co byste udělali teď, kdybyste zítra měli umřít? 

Ale co já vím… Já jsem jen obyčejnej sběrač… 

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *