My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Playboy

FullSizeRender 72
Život každého z nás je rozdělen do několika mezníků. Tak třeba když nastoupíme na základní školu a s politováním zjistíme, že ta paní s bradavicí si s námi u pravidel pravopisu opravdu hrát nebude, jak ji už před sto lety doporučil Komenský. Když dostaneme občanku a máme co ukazovat po nocích policajtům. Když se poprvé zamilujeme a svět se nám smrskne do těch pár minut večerní líbačky za domem. Když odmaturujeme a cítíme se jako bychom sežrali moudrost světa a plastovej glóbus k tomu. Když nastoupíme do své první práce a na svou první výplatu, kterou ještě ovšem týž večer slavnostně propijeme, si koupíme novou peněženku.

No a pak se taky život rozděluje na: předtim, když jem byla tlustá, a potom, co jsem zhubla. Ti, kteří nikdy netrpěli nadváhou ani nějakým tím kilem navíc, si vůbec nedokáží představit ten zlom. Najednou jste lehčí. Najednou jste menší. Najednou vám padnou i věci, které jste dřív přecházeli s klapkama na očích a nebojíte se je na sebe natáhnout. Najednou se sobě neskutečně líbíte a začínáte chápat všechny ty články z časopisů pro dámy o vnitřní spokojenosti. Což o to, že jste jenom vynechali večeři a ráno jste o půl kila vody lehčí. Najednou si vás okolí začne všímat. Najednou si všimnete vy. Chlapů.

Kde všichni celou tu dobu byli? To jste chodili po staletí s očima zabodnutýma do chodníku, nebo jste je nevnímali? Nebo oni nevnímali vás? Nebo jste měli jiné záležitosti zaměstnávající vaši mysl, jako třeba novou příchuť McFlurryho a vanilkovou Colu?
S rostoucí zvědavostí zkoušíte jejich pozornost a zjišťujete, zda jste už zhubli a naučili si malovat linky do tvaru kočičích očí natolik efektivně, abyste zaujali i ty machry, co vypadaji jako z plakátu a řídí v pololehu jednou rukou, nebo si musíte ještě lépe nastudovat letošní módní trendy.

A pak to přijde. Potkáte HO. Týpek, kterému by mohl vkus pro styl závidět i David Beckham. Většinou od hlavy až k patě ve značkovém oblečení, na očích padnoucí tmavé brýle, zářivě bílý americký úsměv. V koupelně většinu tráví víc času než vy, úprava vlasů mu zabere o půl hodinu déle než dámě s délkou kštice po zadek, a vy zaručeně budete trpět neustálou paranoiou, jestli na sobě nemáte větší procentu chloupků než on. Ať už vyleze odkudkoliv, voní stejně něodolatelně jako letní déšť, zatímco vy ptrapně přemýšlíte, jestli má vůbec nějaké potní žlázy. Ať už jde v teplácích a ledabylým rozcuchem na hlavě s odpadky do popelnice, nebo v kvádru do luxusní restaurace, vždycky na něm visí desítky očí a přítomné dámy jsou jak v tranzu.

Prostě playboy. Čas od času jste jich pár potkali, ale oni nikdy vaši existenci na planetě Zemi nezaregistrovali. Až doteď. S nově nabytým zdravým seběvědomím a zájmem okolí jste se už naučili žít. Ale tohle je novinka. Playboy si vás všimne a usměje se. Začne vás polévat horko a kontrolujete, jestli jste si ráno ve spěchu na silonky natáhli taky sukni, nebo jestli vás cestou na oběd neozdobil holub. Nic nenacházíte, a začínáte se nepříjemně potit. Playboy z vás nespouští oči a trvá to jen malý moment, než vás počastuje svou návštěvou, odzbrojujícím úsměvem a pozdraví vás. Pak se stane nemožné. Pozve vás na večeři.
V noci nemůžete usnout. Nejde tomu uvěřit, že by ON měl zájem ze všech ženských na světě zrovna o vás. Ten přiblblý úsměv se snažíte zredukovat na minimum, aby vám radost nevytlačila o vrásku navíc. V práci si vezmete půl dne volno a začíná pravý maraton. Manikůra, pedikůra, umýt a vyžehlit vlasy, na prvním rande sice nikdy s nikým nespíte, ale pro jistotu si taky oholíte nohy a to všechno ostatní, a po pěti hodinách příprav propadáte zoufalství u skříně, protože máte jen samé staré oblečení a ve všem oproti němu vypdáte jako šmudla. Volba padne na šikovně střižené šaty zakrývající poslední nedokonalosti a nožky obujete do nebesky vysokých lodiček, ne kterých se sotva udržíte.

Nadejde hodina H. Playboy vás vyzvedne ve svém perfektně naleštěném zánovním autě, nešetří úsměvy a komplimenty lítají vzduchem jak vlaštovky před deštěm. Nasednutí do auta bez zřícení se na nepohodlných podpatcích pokládáte za úspěch číslo jedna. V autě jste natolik zaujati jeho šarmem, že nabydete dojmu, jestli jste nedojeli na jinou planetu, když najednou vstoupíte do restaurace, a děkujete své prozřetelnosti, která vám vnukla obléct si elegantní šaty a tenisky nechat doma. Žaludek máte scvrklý nervozitou a ačkoliv máte děsný hlad, protože mezi krycí vrstvou laku na nehty a panikou z večera jste nestihli nic sníst, jen tak decentně zobete a snažíte se působit s tuňákem v hůlkách jako rodilý asiat. Čehož on si ani nevšine, protože je beztak zvyklý, že ženský prostě nejí, protože nechtěj být tlustý.

Sedíte tam v té drahé restauraci, pozornost přítomných dam se upírá na váš doprovod, a vy pořád nemůžete uvěřit tomu, že se mu líbíte. Chichotáte se jeho vtipům a červenáte se pokaždé, když vám vysmekne kompliment. Těmi ostatně neštěří a sedá si rovnou vedle vás, abyste si lépe popovídali. Jeho parfém je omamující a sebevědomí odzbrojující. Když se omylem (omylem?) dotkne nohou té vaší, dostanete ránu proudem a polije vás horko.

Já se mu líbím! Proč ne, vždyť jsem hezká, co na tom, že loni jsem měla ještě o patnáct kilo víc. To by mu dokázala vyzvonit leda tak babička, co má zarámovanou mou maturitní fotku s buclatejma tvářičkama. Po večeři se přesouváme na kávu jinam. Jako správný alfa samec zná polovinu osazenstva podniku a s některými se zdraví poplácáním po rameni. Mě nepředstaví. Má malé nevýznamné mínus a já přemýšlím, jestli je to proto, že si nepamatuje moje jméno, nebo jestli ho unavuje neustále představovat další a další slečny lidem, kteří na to nejsou ve finále ani zvědaví, jelikož se to velmi často mění.
Přestávám být nervózní a po zjištění, že i na mě padají oči některých přítomných pánů, zaujímám postoj: tak mě chyť, jestli to dokážeš. Začínáme spolu hrát slovní hru a on zjišťuje, že si není úplně jist, zda vyhraje. Jeho lehká nervozita mi imponuje. Připadá mi o trochu lidštější a reálnější. Když už sníme všechno, co se sníst dá a vypijeme vše, co se do nás vejde, prohlašujeme večer za ukončený a vydáváme se směrem k autu. Venku mě chytne za ruku.

‚Vadí ti to?‘
‚Ne,‘ taju jak ledovec. Už dávno jsem nepotkala nikoho, kdo by se se mnou vodil v ulicích za ruku. Doteď jsem si neuvědomovala, jak moc mi to malý gesto chybí… Jdeme k parkovišti, nohy už vpostatě ani necítím, v mínus deseti začínám mít v elegantních šatech omrzliny prvnícho stupně, ale mě je dobře. Užívám si ten moment a najednou jsem už úplně klidná. Drží mě za ruku. Mezi lidma. Nakonec dojdou slova i jemu. Nezajímá mě, co se mu honí hlavou. Jen chci nechat tu chvíli plynout. Teda kdyby u toho bylo o trochu větší teplo, tak by mi to moc nevadilo…. Nasedáme do auta, on se ke mě najednou natáhne a dá mi pusu. Začne mě něžně líbat a já přemýšlím, jestli tenhle chlap má vůbec nějakou vadu. Pomalu se začínám rozpouštět a ztrácet pojem o čase. Najednou je mi šílený vedro a oba jsme rozpálení jak saharský písek. O pár vteřin později si to on zřejmě uvědomí taky, vypne vyhřívání sedaček a já se vracím zpátky do reality. Když zastaví u mě před domem a znovu se ke mě natáhne, je mi nad slunce jasnější, že moje zásady si zřejmě nechám na jindy. Co si o mě pomyslí budu řešit třeba zítra. Odemykám dveře.

‚Jo, mám doma dvě kočky…‘, váhavě čekám, jestli si to nerozmyslí. Když vezmu jednu zvědavou do náruče a začne ji nadšeně hladit, je po strachu.

Playboye moje nízké mravny zřejmě neuráží. Nevím, kolik času uběhlo. Rozloučí se se mnou úsměvem a netrvá ani pět minut, než mi zapípá mobil. A netrvá ani hodinu, než se vrátí zase zpátky…

Druhý den se do práce plížím po třech hodinách spánku, zato však s očividně přiblbým úsměvěm. Konvence nechávám stranou a playboyovi píšu jako první já. Kdybych měla čekat, než se vzbudí, tak už budu mít beztak půl dne odpracováno. V poledne od kolegů škemrám nabíječku na mobil, protože můj denní limit baterky už je vyčerpán.
Druhý den našeho neoficálního vztahu je dnem naší první hádky. Když krasavec zjišťuje, že jsem celý svůj život nestornovala a dovoluju si jít večer do kina s někým jiným, dostává hysterický záchvat.
“Jakože já jsem myslel, že jsme si padli do noty!” naštvaně vříská.
‚No, to padli…‘, a nejenom do noty… scvrkává se mi dušička. Co jsem provedla?
‚Tak proč jako jdeš na jiný rande druhej den?‘
‚Je to jenom kino, žádný rande… Můžeš za mnou potom přijet‘, vida, jeden by ani neřekl, že po dvouhodinové večeři a dvou hodinách sexu později už mám vážný vztah.
‚Tohle jsem si o tobě teda jako opravdu nemyslel! Já myslel, že se ti líbím!‘

Chvílí se dohadujeme po zprávách a nakonec ho uklidním zrušením kina a strávením večera s ním. Playboy si otevřeně objednává večeři u mě doma a slibuje, že po posilovně (je potřeba si utřídit priority) přijede. Chytá mě amok, jestli mám doma tolik masa… Proboha, co já vůbec uvařím! Což o to, pro sebe si vařím neustále, ale tady teď člověk musí zapůsobit…
Ve finále jsem se sebou spokojená, stíhám sprchu a dekoraci své osoby, dvě jídla pro případ, že jedno z toho nebude mít rád a dokonce i dezert. Spokojeně si pobroukávám písničku, která se line z reprobeden a jsem na sebe docela pyšná. Kdo by si to pomyslel, že ze mě jednou bude docela spořádaná žena v domácnosti. Ještě živě si představuju svoje první pokusy před pár lety s prvním chlapem ve společném bytě…

Playboy přijíždí a oznamuje mi, že jde na záchod a do sprchy. Neobtěžuje se zavřít dveře a mě lehce překvapuje rychlost, jakou se náš vztah mílovými skoky posunuje. Mluví a mluví, ostatně jako včera, ale to mi bylo dost jedno. Hlavně, že se mu líbím. Dnes už mě to trochu unavuje. Kontroluju v troubě lososa a přestávám mu rozumět. Po deseti minutách jeho monologu za zvuku sprchy se odmítám dál stresovat a zapínám na přehlušení hudbu. Hlasitě.

‚Ty mě neposloucháš?‘, přichází za mnou s ručníkem kolem pasu a já se přistihnu, že na něj zase fascinovaně zírám.
`Ne. Moc mluvíš‘, blonďaté vlasy rozcuchané, modré oči a tělo jako vysekaná socha řeckého Boha. Co ten tu u mě doma dělá….
‚Nemáš tu nějaký trenky? Nechal jsem si v autě věci na převlečení.‘
‚No, úplně běžně je nosím, mám jich plnou skříň,‘ i kdyby teď mluvil jakoukoliv nesrozumitelnou řečí, bude mi to jedno.
‚Ukaž, jak máš udělaný ty skříně, já plánuju to taky doma předělat. Ale moc úložných prostor tu nemáš. Dyť to máš všechno plný. Kam si dám věci já?‘
‚Eh, ty? Ty vůbec nikam… Půjdeme jíst?‘ Adonis ještě neví, jak mě vážný věci znervózňují. Budu mu muset nějak vysvětlit, že narozdíl od sexu ten zbytek budeme muset vzít trošku pomaleji…
Mlčky v šoku dám na stůl taliře a přinesu z trouby jídlo. Doprostřed dám velkou mísu salátu, abych si mohli oba nabrat.
‚No teda, tak to je výborný, mňam! No já si tě snad nechám!‘ mluví s plnou pusou. To mu budu muset nějak taktně naznačit, že se to nedělá. Někdy příště…
‚Jakože ti řemeslníci jsou tak neschopní! Chápeš to, že ještě pořád to není hotový? Tři týdny! No já se zblázním z toho. To fakt nedám už, musím někam na dovolenou,‘ mlčky ho sleduju, jak vezme misku s avokádovým dipem k lososu a vyleje ji celou do mísy se salátem.
‚Tak to je bomba! Já nemám rád saláty, ale tohle nemá chybu!‘ kvedlá vidličkou v obří míse a já smutně napichuju poslední olivu v mém řeckém salátě, která unikla zneuctění avokádovým dipem.
‚A to na tebe čeká v lednici ještě dezert.‘ potěšeně a zároveň posmutněle oznamuju a pozoruju, jak háže kočce kus lososa.
‚Nekecej! Fakt? No to snad není možný? Tak to ho hned přines, protože to já bych to potom nesnědl!‘ nechává jídlo ladem.
Už mě nic nepřekvapuje, jdu do lednice vytáhnout čokoládovou pěnu a mlčky sleduju, jak vidličkou od avokádového dipu teď vymetá misku s dezertem.
‚No tak to je pecka! Musíš mi dát recept, to budu jíst furt!‘, začínám být unavená.
‚Já musím za těma řemeslníkama‘, zvedá se.
‚Děkuju, bylo to výborný. Pa, zlato‘, vlepí mi čoko-lososovo-avokádovou pusu a je v trapu.

Chvíli sedím, koukám na tu spoušť na stole a na vřískající kočku dožadující se dalšího přídělu ryby.

O dva dny později. Musím se smát. Asi z pěti procent mi jeho žárlivost imponuje. Ve zbylých devadesáti pěti začínám být dost unavená. V posledních silách mu píšu, že mě to nebaví a nebaví mě to každou minutu víc a víc.

Můj proslov měl zřejmě efekt. Další den se ozve první a chce vědět, jestli mám večer čas. No vida… Chvíli přemýšlím, že bych ho nechala potrápit, ale to už by potřetí bylo zřejmě definitivní. Takže kývám. Večer se přiřítí krasavec rovnou z posilovny, pomuchluje se s kočkama, pak dá pusu mě, a vlítne do sprchy. Přestal mluvit, to je novinka. Teď mluvím já. Dávám mu co proto, aby věděl, že spokojená ženská vypadá jinak. To vztekání mi vydrží přesně do toho momentu, kdy přijde za mnou do kuchyně s mokrýma vlasama a ručníkem kolem pasu…

Krmí se kuřecím salátem, spokojeně mlaská a já na něj mezi sousty koukám. Zkrotl. Nedělá kraviny a nemele pantem. Povídáme si. O něm. Proč neodjel na ty hory. Proč mi nenapsal. Proč byl naštvaný. Mluví klidně a tak nějak najednou normálně. Začneme vtipkovat a on se směje tím svým plakátovým úsměvem. Začínám mít pocit, že to špatně skončí. Že ten zmetek ve mě začíná něco nahlodávat. Koukám na něj a on se usmívá. Nemůžu si pomoct. Jdu k němu, sednu si mu na klín a on mě objímá. Houstne, budeme mít zřejmě brzy problém…

Začíná se to cyklicky opakovat – strávíme spolu úžasnou noc, spím jako nemluvně, ráno se tvářím, jako by mi v noci narostly o číslo větší prsa a snažím se nezapomenout koupit kuře. Následuje pár žárlivých scén a já nevím, jestli mi ty modrý oči za to vážně stojí. Začínám tak trochu chápat, jak se cítí mužský a jak únavná je schizofremie frustrovaných ženských.
Začínám přemýšlet, jestli ta pneumatika kolem pasu není vlastně osvobozující. Možná ta dokonalost je náročná. I na mozek.
Na chlapy hezký chlapy se hezky dívá. U večeře i v posteli. S playboyem to ale nešlo. Jak jsem se v tomhle několikadenním vztahu dozvěděla, asi jsem tak trochu chlap. Myslím jen na sebe a na sex. Ale ani trochu mi to nevadí…

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *