My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Láska, nebo trest?

IMG_0392
“Hoşgeldin Aşkım!”, mačká mě Jack v příletové hale se svým obrovským nakažlivým úsměvem.
“Hoşbulduk canım, nasılsın?”, snažím se oprášit turečtinu, ale jako vždycky letí moje učebnice pro samouky po třech lekcích zase do kouta. Proč já u ničeho nedokážu vydržet? Pozornost mi v životě neustále skáče z jednoho obláčku na druhej. Přísahala bych, že když budu hledat dostatečně odhodlaně, Google mi na to najde diagnózu.

“Přivezla jsem si plavky”, nasedám do auta.
“Žertuješ? Kde se chceš v lednu koupat?”, kouká na mě těma svýma obrovskýma očima a mimoděk setře stěračem z čelního okna sníh.
“Žije tady šestnáct milionů lidí, neříkej mi, že někde nebude o víkendu párty u bazénu. Jen musíš najít ten bazén.”
“Tak tohle je ta Šárka, co si pamatuju, předloni ti hrabalo…”
“Na druhou… Jackie, je to možný, že tak rychle stárnem? To není možný, že by to už bylo deset let…”
A tak zase sedíme v jednom autě, jedeme nocí, zpíváme a smějeme se. O deset let starší, o deset let unavenější. Mínus deset let ztracených ideálů a nadějí, o deset let starostí těžší. A stejně, když zavřu oči, pořád jsme ty stejný děti. Stejně praštěný, jen trochu rezignovanější…
“Asya, vítej v Istanbulu!”, obejme mě usměvavá Turkyně s dlouhýma tmavýma vlasama.
“Hodně jsem toho o tobě slyšela.”
“Doufám, že samý dobrý věci”, se smíchem se dívám na Jacka, protože je mi naprosto jasný, co jí vyprávěl.
“Všechno! Hlavně jak jsem z vás dvou zešedivěl! Tebe s Kasiou mi byl čert dlužnej! Allah Allah…”, směje se a kroutí mlčky hlavou…

Je noc, sedíme v krásné restauraci na břehu marmarského moře a za oknem poletuje sníh. Večeříme a popíjíme. Vzpomínáme a smějeme se… Teleportuju se ve vzpomínkách o dekádu zpět. Očima těkám nepřítomně po baru a v hlavě mi běží vlastní film. Úseky vzpomínek. Kdo by to byl řekl, že tu spolu budeme takhle pořád sedět. Kde ten všechen čas je…
“Víš co jste mi vy dvě přidělaly vrásek? Kolikrát jsem myslel, že vás zabiju?”, směje se a vypráví Asye zas a znovu všechno, co jsme spolu zažili.

Bylo mi devatenáct a s jedním velkým kufrem mě autobus vysadil vyděšenou a unavenou v Londýně. Lidem jsem skoro nerozumněla, koktala svou školskou slovní zásobou. Nevěděla jsem, jak se pere, a tak jsem většinu oblečení zaprala, nebo nechala v devadesáti stupních scvrknout. Po týdnu jsem potkala Alexe a jeho nejepší kamarád byl právě Jack. Z rande ve čtyřech jedné páteční noci jsem odcházela s novou nejlepší kámoškou. Polkou Kasiou. Byly jsme nerozlučná dvojka, problémy se nám lepily a paty a “troubles” byla naše přezdívka. Bydlely jsme spolu v jednom levným pokoji na severu Londýna, a dělily se o postel. Víc jsme si tenkrát dovolit nemohly. Přes den jsme pracovaly, po nocích flámovaly. Kouřili na tajňačku s naším pákistánským domácím trávu. Já s trávou skončila, když jsem jednoho krásnýho dne zapomněla jít do práce a vyhodili mě. Mo, náš domácí, zase skončil jinýho krásnýho dne s náma, když mu ruply nervy, protože se celej den místo kouření trávy musel hrabat v ucpaným hajzlu. Poté, co detekoval příčinu ucpání, nebylo težký lokalizovat příčinu problému. Celej rudej a smradlavej od sraček nám bušil rozzuřeně na dveře s tamponama v ruce:
“My to nebyly…”, zadržovaly jsme smích.
“A kdo asi? Kam by si je ty rumunský kluci, co bydlej vedle, asi tak cpaly, vy krávy?”, a tak jsme seděly v noci na ulici, kolem nás sbalený kufry a spousta tašek, a my se smály jak blbý. Nevěděly jsme, kam jít, a tak jsme si koupily flašku vodky. Problém s bydlením jsme sice tu noc nevyřešily, ale bylo nám to fuk. Ubytovat se nám podařilo pak narychlo u nějakých Poláků na druhé straně města. Strávily jsme tam přesně jednu noc, než to Jack zjistil a na minutu nás vystěhoval.
“Co jste si asi myslely, nastěhovat se k cizím lidem? Celej barák plnej slintajících Poláků, vy jste se zbláznily…”, všude spousta lidí, jídla, alkoholu, cigaret, trávy a smíchu až do rána, v kombinaci s mladejma pohlednejma klukama, plus s bydlením zdarma na zemi v pokoji u jednoho z nich, nám s Kasiou ovšem přišlo jako skvělej nápad. “Sbalil jsem ti, sehnal jsem vám slušnej byt. Až pojedeš z práce, zavolej mi a zavezu tě tam”, a tak jsme s Kasiou seděly otrávený ve studeným prázdným, tichým minibytě. Jack nám vždycky zkazil každou legraci. Měly jsme za to, že nechtěl, abysme se bavily. Ale my si vždycky našly novou příležitost, jak ho překvapit.
“Jako k vám chodí v noci nějakej borec?? Déláte si ze mě srandu?”
“To není borec, to je Rashid…”, koktala Kasia.
“Za váma leze nějakej Rashid?”
“Ale ne, my mu samy voláme, on nám nosí zadara trávu…”, koktala jsem já.
“Vám nosí nějakej Uzbekistánec do bytu trávu??”, a to bylo naposledy, co nám Rashid zvedl telefon.
“Já ho málem zabil, když jsem ho našel…”, směje se Jack a kroutí smířeně hlavou.
“Ufff, Šárko, Šárko, kde jsou ty časy… Kde je Kasia… Ozvala se ti?”, smutně se na mě dívá a moc dobře ví, co mu odpovím. To, co mu říkám celej deset let znovu a znovu. Pokaždý, když mi volá, když mu je smutno, když má pocit, že život nemá smysl.
“Ne… Ty víš, proč odjela. Má svůj život. Mě taky chybí…”
“Víš, já nemohl odejít, děti byly moc malý, nezasloužily by si to… Prosil jsem ji, ať chvíli počká… Teď je všechno jiný, z Aleyny už je velká slečna a všechno chápe. Oni ví, že s jejich maminkou už nemůžeme žít spolu. Kdybych tak Kasiu našel, všechno by teď bylo jiný…”

Kasia, Kasia, Kasia. Deset let. Deset let ho to neustále drží. Rozumím tomu, že ten parniválec citů může být občas na jednoho dost. Láska tě umí vynést do nebes a stejnou intenzitou tě za čas rozbít na milion kousků takovým způsobem, že se najednou ani nepoznáváš…  Nechápu to. Nevěřím na lásku života. Jednu jedinou. Svět má neustále tendenci se polarizovat a vyhraňovat. Chlapi a ženský. Dobro a zlo. Nahoře, dole. Jing a jang. Existují optimisti a pesimisti. A pak já. Někde se vznáším ve vzduchoprázdnu ve svým vlastním světě, své malé bublině, kde nevidím skenici ani napůl prázdnou, ani napůl plnou. Já si prostě myslím, že ta sklenice se dá dolít…

“Myslíš, že ji ještě někdy najdem?”
Nevím… A i když já bych hrozně chtěla ji vidět, kdybychom oba dva hrozně moc chtěli, tak ji najdem. Všichni jsme se rozutekli a poztráceli, a i přes společné známé jsme se k ní nedopátrali. Ale oba víme, že svět je malej a že nic není nemožný…
“Shehim zůstal v Praze?”, dívá se na mě smutně.
“Jo…”
“Nepotkala jsi ho od té doby?”
“Za pět let ani jednou a doufám, že to tak zůstane. Víš, že se o něm nechci bavit.”
Na světě existují lidi, který si přeješ z celýho srdce potkat. A pak pár těch, který už vživotě vidět nechceš.

IMG_0399
Bavit se o něm nechci, ale vrátit se ve vzpomínkách o pár let zpět mě to přinutí hned druhej den ráno. Jsou mínus tři stupně, poletuje sníh a já si jdu zaběhat. Jako vždycky přemýšlím nad milionem věcí, v hlavě mi běží můj vlastní svět, když se po osmi kilometrech s divným pocitem zastavím. Vyndám si sluchátka z uší a koukám na ruch na ulici kolem sebe.
“Kde jsi, prosím tě? Já už se o tebe bál. Kolik jsi naběhala?”
“Patnáct kiláků…”
“Proč tolik?”
“Ztratila jsem se a došly mi data, chvíli mi trvalo najít cestu zpátky…”, člověk by si řek, že se poučím, ale ztratit se v cizí zemi už mi přijde jako běžná součást mýho života.
“Ty hele, kde to jsme?”, ptám se ho.
“V Istanbulu… Zase tolik jsme včera nepili, je ti dobře?”
“Vole, ve které části?”
“Pendik.”
“A odkud byl Shehim, pamatuješ si?”
“No, z Pendiku, ale to ty přece musíš vědět, ne?”, dívá se na mě nechápavě.
“Ty si to nepamatuješ?”
Ne. Ale mlhavě si pamatuju, že jsem se na istanbulským letišti před lety ztratila, protože jsem furt bulela a ani trochu nechtěla letět zpátky do Česka…
Procházím se po obrovské mešitě Hagia Sofia. Mrzne, jde mi pára od úst a snažím se zahřívat si ruce v kapse. Asya s Jackem snídají v kavárně a já místo toho tady v mrazu stojím a nasávám ten klid. V Istanbulu jsem byla tolikrát a přitom tohle jediný místo jsem zevnitř neviděla. Nevím proč a nevím, jestli je to normální, a co je vlastně normální, ale občas mám v životě mezery. Prázdno. Uklízím a zametám všechny kouty ve vlastní hlavě tak pečlivě, že si některý věci nepamatuju. Vyhodím vzpomínky jako rozbitý boty. Ale asi to neumím tak dokonale, abych semtam nějakej zapomenutej prach nezvířila… Jak by to bylo jednoduchý, kdybysme mohli na všechny špatný zkušenosti prostě zapomenout. Přemazat RAMku mozku, restartovat počítač a frčet s aktualizovaným operačním systémem dál… Ale třeba to právě teď  Vesmír dělá a ani o tom nevím. Vrací mě na všechny místa, abych si udělala vzpomínky nový. Lepší. Šárka verze 2.0…

IMG_0377
“Sakra, to nějak…”
“Co je?”, díváme se obě na Jacka.
“To auto nějak divně cuká… Ježíš, co s tím je? Já musím někde zastavit”, a zajíždí na parkoviště podél silnice.
“Co by s tím bylo?”, nechápu.
“Nějak divně to cuká… Já mám rozbitýho Jaguára!”
“Ale nemáš, co by byl rozbitej, se ti zdá, prosím tě.”
“Nezdá, to hrozně cuká, hele”, snaží se nastartovat, ale auto jen párkrát zakucká a nic.
“Já to říkal! Mám rozbitýho Jaguára!”, jestli jste někdy viděli děcko, kterýmu spadne zmrzlina z kornoutu na zem, tak takhle právě teď pofňukává dospělej chlap.
“Bože, čím ty jsi starší, tím jsi blbější…”, nakloním se k němu se podívat na palubovku, protože mi svítá.
“Nic mu není”, už mám rozsvíceno.
“Je! Je rozbitej! Už ani nestartuje!”
“A víš proč?”
“Nevím, musím zavolat automechanikovi.”
“Protože nemáš benzín.”
“Cože?”
“Máš Jaguára bez benzínu, troubo… ”

Co všichni do jednoho potřebujem, není dokonalej život, sterilní svět a pohádka z červené knihovny. Jediný, co občas všichni potřebujem, je se umět prostě zasmát. Dolít benzín a frčt dál…

IMG_0283

Tagged , , , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *