My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Láska na splátky

A0517096-76A9-40B1-B895-B2D1E4188A4F

Je v 21. století láska rychloobrátkové zboží? Něco jako když vám dojde šampon, jdete a koupíte si novou lahev? Spotřební položka s datem expirace?

‚Mám čas jen přes oběd.‘
‚Tak mě vyzvedni.‘

City jako fast food. Když máte hlad, hamburger s hrnolkama je fajn. Ale svíčková s karlovarským knedlíkem to není.

Někdy přemýšlím nad tím, co vlastně chceme. Chceme lásku, vášeň, přátelství, porozumnění, objetí, pochopení, podporu. Chceme to všechno, nebo taky snad nechceme nic. Měsíce čekáme na toho pravého, vybíráme, přebíráme, až si z těch duševních pohovorů člověk připadá jako v second handu. Některé tričko je moc obnošené, jiné nám nesedí, další má super odstín, ale střih nic moc, a jiné padne jako ulité, ale ta barva vám nějak nejde k pleti… Láska prostě pro mě není konfekce. Není k dostání kdekoli ve všech velikostech. Láska je designerský skvost šitý na míru. Móda drahá, cenná a rozhodně ji nehodíte do kontejneru na obnošené oblečení, když přiberete kilo nebo dvě. Raději pak běháte kolem bloku, aby vám zase padla jako ulitá. Protože za ni zaplatíte jmění a schováváte ji ve skříni pečlivě uloženou v obalu. Ale jsou i tací, kteří ji odhodí na polici a nechají na ni prášit. Nezáleží jim totiž na penězích.

Čas od času si připadám jako blázen. Přepadne mě melancholie, nevysvětlitelný smutek a o pár dní později identifikuju syndrom ‚láska nenalezena‘. Dám si horkou vanu, rozpouštím se a přemýšlím o životě brouka. Začnu fňukat, sama sebe napomenu, abych byla silná a za pár minut už regulérně bulím jako děcko, kterému spadne zmrzlina po prvním líznutí na zem. Druhý den mám kocovinu, jsem otupělá, zpomalená a netečná vůči všem a všemu. Pak už se to začne lepšit. Je to jako chřipka s krátkou inkubační dobou. Pak stačí kamarádka, která si potřebuje někde postěžovat na svůj těžký život po boku milujícího partnera, jedna vyslechnutá hádka v metru, pár kyselých obličejů v nákupním centru a výhybka mi přeskočí do protisměru.
Najednou jsem nabitá energií, sebejistá, spokojená. Mám život takový, jaký ho chci mít. Nikomu nic neobětuju, ani čas, ani trpělivost, středobodem svého vesmíru jsem já, já, já. Nemám mateřské sklony, nechci se o nikoho starat, nikomu prát, vařit a žehlit, nechci být doplněk do domácnosti. Pozornost mám. Zájem mám. Sex mám. Tak co mi to má tedy scházet? Třeba je to jen obecné klišé a předsudky nepružné společnosti.

Nevím, co chci. Občas nad tím urputně přemýšlím a když už si myslím, že jsem na to přišla, změním názor. Možná je to strach z nového a nepoznaného. Možná je to pohodlnost měnit zaběhnutý režim. Možná je to všechno dohromady a ještě něco navíc. Jako v cukrárně, když jste milovníkem sladkého. Je tam tolik dobrého, že nevíte, co si dát dřív. Sníte větrník, čokoládový dort, ovocnou kostku. Přemýšlíte, jak by asi chutnal ten citronový cheescake, přeci jenom to není vaše preference. Dloubnete do něj a necháte ho dojíst doprovod, protože to není úplně ono. Cpete se, až je vám z toho špatně. Svrbí vás svědomí, že přiberete. Příště si ale dáte znovu. A znovu a znovu. Vždyť je to tak dobré! A žijeme jen jednou!

Možná je to tou dnešní uspěchanou dobou, že nevíme, co přesně hledáme. Někdy máme přesný obrázek, jindy jen mlhavé tušení. Chodíme od jednoho rande ke druhéhmu a čekáme na ten pocit, kdy budeme vědět, že tohle je ono. To, co jsme hledali. Přeci se říká, že když potkáte toho pravého, tak to poznáte. Ale jak? Co když ho minu? Co když ho nepoznám? Co když si ho spletu? Děsí mě představa, že si vyberu špatně. Ani ne tak proto, že to zklame mě, jako spíš kvůli tomu, že někdo druhý bude mou vybíravostí ublížený.

A tak mám zatím lásku provizorní. Jako mobil s dobíjecím kreditem. Půjčenou. Darovanou. Zakoupenou. S měsíčními odpisy. Lásku pomíjivou. Lásku na splátky.

Tagged , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *