My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Klíče k sebeúctě

5:00.
Zvoní mi budík.
‘Hej, už jsi vzhůru? Jak jde život v Česku?’, mžourám na displej a ploužím se i s mobilem unaveně do koupelny. Dobrá otázka. Sjedu tiše dolů na dno plné vany a nechám vodu zalehnout mi bubínky.

‘Nevím, co mám dělat…’, posílám zpátky elektronickou vlaštovku a v duchu počítám časový pásma, snažíc se zorientovat kolik je teď hodin v Kanadě. Stojím před zdrcadlem jak vyoraná myš a tak trochu se bojím, co kombinace únavy, hormonů a chybějících ranních endorfinů bude mít dnes za následek.


Po roce a půl najednou stojím v baru s Hussainem. Cesty a osudy lidí jsou někdy zvláštní a nevyzpytatelný. Když mi po cestě v tramvaji všichni účastníci tour de bars napsali nějakou trapnou výmluvu, teda aspoň ti, co se vůbec napsat obtěžovali na poslední chvíli, měla jsem chuť se otočit a jet rovnou do postele. V pátek večer po celým šíleným týdnu, už jsem toho měla sama dost. Ale tak nějak jsem cítila potřebu mu oplatit starou laskavost. Navíc jsem jedinej člověk, kterýho v Praze zná.
“Dáme si drink?”, ptá se mě a trsá do rytmu hudby. La Bodeguita a latiskoamerický rytmy mě baví.
“Ne, já nebudu,” bůhví, co bych zas vyváděla.
“Umřel mi táta, ještě jsem to nikomu neřekl…”
“Pardon, malinový mojito bez cukru, prosím…”

IMG_1657

“Proč jsi nic neřekl?”
“Já ti to nechtěl říkat, nechtěl jsem o tom mluvit, navíc nás mělo být víc. Víš, já ho poznal teprve před pár lety. Našel jsem ho. Přijel jsem za ním a řekl jsem mu, že jsem jeho syn. A víš co mi řekl? Já žádnýho syna nemám… Celej život jsem si ho přál najít a on mi zavřel dveře před nosem.”
“Ty víš, že to není tvoje vina, že jsi neudělal nic špatně, a že si to nemůžeš vyčítat, že tě nechtěl viď? Že to víš?”, všechno je vždycky přesně tak, jak má být. Asi jsme tu dnes my dva měli být jen sami spolu a navzájem si předat něco, co jsme potřebovali vědět.
“Proč jsi jela do Asie?”, ptá se mě.
“Cestovat,” odpovídám automaticky.
“Šárko, do Asie lidi nejezdí jen tak bez důvodu na dva měsíce. Tak našla jsi, co jsi hledala?”, dívá se na mě.
“Co myslíš, že jsem hledala?”
“Sebe. Našla jsi ji?”, v téhle fázi noci už si nejsem jistá, jestli z něj mluví prorok, nebo Long Island.
“Jak to můžeš vědět?”
“To pochopí jen ti, co tam odjedou. Taky jsem tam pár týdnů pobyl. Víš, že se najednou směješ úplně jinak? Víš, že vypadáš úplně jinak?”
“Neslyším to poprvé”, přikyvuju.
“Můžu ti dát jednu radu?”, dívá se na mě vážně.
“Ano.”
“Nebuď nikdy ničí otrok.”
“Proč mi to říkáš? Jak to myslíš?”, trochu mi to vezme vítr z plachet a provinile schovávám mobil za zády…
“Jen tak, nic určitýho tím nemyslím. Jen prostě jednu věc, kterou jsem musel sám pochopit, bych chtěl, abys poznala dřív než já. Nebuď nikdy ničí otrok. Nevím, jestli ti to dává smysl…”
“Asi dává…”, mračím se a přemýšlím. Když v tom se bezmyšlenkovitě otočím a podívám se za sebe. V davu lidí se přímo na mě přes zrcadlo usmívá známý obličej.
“Já si odskočím,” napíšu to na účet Husseinova kázání a malinovýho mojita.


Přestříkám si narovnaný vlasy trochou laku a sebe novým parfémem, než na sebe natáhnu černý krajkový spodní prádlo. Otazníky mi vyskakují v hlavě jeden za druhým, já se nervózně potím a snažím se nepanikařit při pohledu na hodiny. Mám ještě třicet minut si dobalit pár posledních věcí a uklidnit se. Natěšit se. Počítač se mi vybije a přestane hrát hudba. Ticho. Stojím před zrcadlem, koukám na svoje po dlouhé době zase namalovaný oči a mám pocit, že se zblázním. Možná už jsem se zbláznila. Asi jo. Jak jinak si vysvětlit, co mi teď je. Nechápu se. Vždyť jsem dva týdny nechtěla nic jinýho, než se teleportovat zpátky do Frankfurtu, vrátit čas a předstírat, že je všechno skvělý. Ale ono není. Nervózně přešlapuju a vím, že se musím rozhodnout teď hned. Nemám čas. Nemůžu to nechat uležet. Kolikrát jsem za poslední týden držela v ruce telefon a chtěla vytočit někoho, kdo by mi řekl, co mám dělat. Pomohl mi to rozluštit. Ale jako vždycky by mi řekla, že přeci vím, co dělat. Vím to moc dobře. V hlavě mi zní její slova: ‘Když se nemůžeš rozhodnout, co dělat, představ si v té situaci někoho, koho miluješ. Maminku? Představ si ji v té stejné situaci a jestli bys chtěla, aby se jí dělo to, co tobě. Jestli bys jí nechala. Co bys jí řekla? Pokud bys nesnesla myšlenku, že by měla ona něco takovýho prožívat, proč bys měla ty? Uvědom si, co bys dělala, kdyby šlo o člověka, kterýho miluješ. Podle toho se rozhodni. Nauč se mít ráda sama sebe.’

V duchu si přehrávám jako film poslední dny. Poslední zprávy. Poslední slova. Teď, nebo nikdy. ‘Nezasloužíš si mě’, sesunu se na podlahu, opřu se o vanu a cítím, jak mi tluče srdce. Má pravdu. Zhluboka se nadechnu, rezignovaně spustím ramena dolů a natáhnu se pro mobil: JA NEMUZU… NEPRIJEDU… NEZLOB SE. MEL JSI PRAVDU – NEZASLOUZIM SI TE. JA SI TOTIZ ZASLOUZIM NECO MNOHEM LEPSIHO.

Asi jsem na chvíli zapomněla všechno, co jsem si slíbila to jedno ráno v Thajsku. Že budu úmyslně dělat všechno, čeho se bojím (TADY). Největší strach nemám z vody, z bolesti, z nebezpečných situací. Největší strach mám z toho zůstat sama. Neumím odcházet. Nikdy, odnikud a od nikoho. Dávám milion šancí navíc, nechám si podupat vlastní ego a zmačkat duši. Pošramocená pak už ani nevím, jestli mě víc bolí ta ztráta člověka, nebo vlastní sebeúcty… Zhluboka se nadechnu, vydechnu. Mám ho ráda. Ale sebe víc.

Znovu se na sebe kouknu do zrcadla a smířeně na sebe natáhnu legíny a mikinu, prohrábnu si vlasy vonící po arganovým oleji, stříknu na sebe druhou dávku toho novýho parfému, prostě jen tak pro sebe, nazuju si Najky, do uší dám sluchátka a rozhodnu se jít na procházku. Svítá. Je krásnej jarní den.

FullSizeRender
O pět kilometrů a hodinu později euforii vystřídá únava, hlad a zima. Přeci jen jsou rána ještě chladný. Prázdný ulice Prahy jsou ale krásný. Přecházím Karlův most a přemýšlím, jestli pokračovat, nebo se vrátit domů. Doma. Přeběhne mi mráz po zádech a v břiše mám divnej pocit. Otevírám kabelku a moje domněnka se ve vteřině potvrzuje. Do prdele… Klíče… Můj vítězoslavnej odchod z domu má zase trhlinku. Do háje… Já vždycky musím generovat extra problém k těm stávajícím… Chvíli se rozčiluju, ale pak si zase vzpomenu, jak jsem si slíbila, že budu hrát se životem hru Kdo z koho. V duchu nad tím mávnu rukou a vytáčím číslo zámečníka.
‘Slečno, za hodinu jedem do kostela, tak já se stavím pak, jo? Eště ste si furt nedala klíče jinam, jo?’
‘Obávám se, že jsou z druhé strany v zámku…’
‘Tak já se ozvu, jak se vrátím z kostela. Zavolám vám, až budu na cestě.’

IMG_3702
Mám dobrý tři hodiny k dobru. Sakra… Sednu si do Starbucks a po přívalu zpráv se lítostivě rozfňukám, protože začínám pochybovat, že jsem svéprávnej člověk a tak těžko říct, jestli ty rozhodnutí správný fakt jsou, co dělám. Ovšem můj telefon mi moc situaci neulehčuje a tak když jsem na patnácti procentech baterie, dojde mi, že mi zámečník za ty tři hodiny už nebude mít kam zavolat… Zvedám se vyrazit do nákupáku najít obchod, kde by mi snad moje jabko mohli dobít a modlím se, aby měli na velikonoční pátek otevřeno… Když v tom mi napíše Juan Carlos a vyměníme si pár zpráv. Ještě pořád nám to nevyšlo se potkat. Vždycky do toho něco vleze. Pobaveně mu píšu zkráceně svůj scénář dne.

‘V jakým Starbucks jsi?’, ptá se.
‘Na Malostranské.’
‘Tak si přijď ten mobil dobít ke mě, bydlím za rohem.’
‘To… asi není vhodný zrovna…’, znejistím… Kouknu na svoje legíny a Najky, utřu si rozmazanou řasenku pod okem a říkám si, že tohle asi není ideální načasování.
‘Teď, nebo nikdy’, pravda, že se naháníme už nějakej ten pátek. Do háje už se všema plánama.
‘Tak já donesu snídani.’

IMG_3704
V 11:11 stojím před domem. Vesmíre, začínám mít pocit, že ty scénáře píšeš ožralej…
“Byla jsi běhat?’, ukazuje na moje oblečení…
‘Eeh, ne… Projít se… Já nejsem úplně na rande dnes oblečená… Ale pomůže mi ta nabíječka a donesla jsem jídlo…” šest let zpátky si ho pamatuju jako takový roztomilý latinskoamerický štěně. Co se s ním za těch šest let stalo netuším, ale jestli existuje peklo, pak tenhle chlap vypadá, že mu rozhodně může šéfovat. Nerozumím mu přes jeho mexickej přízvuk ani slovo a zaseknutá v těch černejch očích se na to ani dostatečně nesoustředím.
“Co?”, nervózně přešlapuju a přemýšlím, jak mě vůbec napadlo po šesti letech napsat naprosto cizímu týpkovi, co učil našeho HR ředitele jednou týdně španělsky. Ty znovunabytý hormony po jedenácti letech bych ráda někomu reklamovala…
‘Ty chceš jíst?’, ukazuje na tašku, kterou pořád držím v ruce.
“A co jinýho?”


Mám pět zmeškanejch hovorů. Zámečník. Do prdele, já na něj zapomněla…
“Promiň, já… já musím jít…’, sbírám kusy oblečení po celý bytě a v rychlosti ho na sebe natahuju.
“Děkuju za… za nabití.  Telefonu… Pa,”  zabouchnu za sebou dveře. Venku mě oslepí ostré slunce. Takhle se asi člověk cítí, když ho vyflusne tornádo. Najednou mám ale divnej pocit. Strčím ruku do kabelky.
To přece…
Není možný…
Vždyť jsem ji celou obrátila naruby…
Vytáhnu…
Klíče.

Tagged , , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *