My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Kamikaze lásky

“Skočila bys kvůli němu z mostu?” krčím nepokrčitelný čelo nad mobilem a přemýšlím. Takhle se poznaj u člověka city? Že se obětuje? Vykročím do silnice, můj neúnavnej autopilot se snaží najít mezery mezi autama, jak prokličkovat dopravou na druhou stranu. Z myšlenek mě vytrhne troubení, ale po probdělé noci v letadle se mnou zas až tak moc nehne. “Jeď, vole, já tě vidím,” říkám si v duchu jako vždycky a automaticky spřádám přemisťovací taktiku. Na Bali hrajem tyhlecty lidský tetrisový skládačky celodenně na každičkým kroku, jsem snad nějakej amatér? Amatér sice ne, ale debil asi jo. Zamrznu v půlce, když si uvědomím, že ale v Asii už dneska nejsem, a v Austrálii se na semaforu čeká na zelenou. “Ou šit,” je jediný, na co se v tichosti zmůžu. “Šarika, umřeš mladá,” říkával mi před dvanácti lety v Londýně můj indickej domácí Raj, když jsem snídala po propařené noci cígo s kolou mezi dveřma z kuchyně na terasu v mínus deseti stupních. Dneska sice ani nekouřím, ani nepařím, ale říkal by mi to pořád. Ne. Já bych z žádnýho mostu neskočila. Dělá to ze mě necitlivce, nebo zbabělce? Jenže já bych neskočila kvůli nikomu. Rodiče, kamarádi, chlapi, ani zvířata by nebyl dostatečnej důvod. Možná jednou někdy bych skočila pro svoje budoucí děti. Ale každej jinej si za sebe musí skákat v tomhle životě sám. Neříkají nám snad i v letadle, že v případě nouze máme nasadit masku nejdřív sobě a pak zachraňovat ostatní? Tak proč bychom ve jménu lásky se dobrovolně zabíjeli… “Wat date?” To by jinak byli lidi živočišný druh přirozených sebevrahů. Kamikaze lásky. Kolik by pak na světě dvounožců asi zbylo? “Wat date?” Možná nikdo. Lidstvo by ze vší té skákavé lásky vymřelo. Nebo naopak by nás tu bylo pořád víc a víc, co když se lidi naopak nemají dost vzájemně rádi? “What damn date is it?” zařve někdo přímo za mejma zádama (jaký je sakra datum?) a já leknutím pustím mobil do regálu mezi jogurty, zůstávajíc na něm svítit konverzace zpoloviny v Indonéštině o tom, kdy a kam a jak má vyčistit bazénář vodu. Není nad to rozdávat příkazy tři tisíce kilometrů na dálku. “Prosím?” otáčím se a vidím starýho dědu, co na mě pleští modro šedý oči. “Datum,” opakuje. “Já vám nerozumím,” zoufale vysvětlím a děda zašišlá pusou bez zubů, obličeji kralujíc nos vztekem doruda zabarvený. “Datum, jaký je dnes datum?” opakuje pomalu znovu. Zmateně se natáhnu do regálu pro telefon. Často na lidi mluvím jinou řečí, nemám nejmenší ponětí, co je za den, v jakým státě se zrovna nacházím, a úplně přesně pořád ještě v jednatřiceti ani nevím, co od života chci, zato docela přesně vím, co nechci. Jsem často zmatená, roztěkaná a ne pokaždé úplně nohama na zemi. Vypadám snad, že vím, jaký je do prdele dneska datum? “Devatenáctýho,” ukážu mu displej mýho popraskanýho mobilu. “Devatenáctýho, tak dobrý,” podívá se na etiketu mlíka a bez díků odchází ke kase. Šárko, nádech, výdech. Jsi v Perthu, v Austrálii. Je úterý devatenáctýho listopadu. Všechno bude dobrý a všechno dopadne tak, jak má. Každá bouřka jednou přejde, a na otázky už prostě musíš přestat hledat odpovědi tam venku. Všechny odpovědi má každej jeden z nás totiž celou dobu uvnitř sebe…

“Hledej a najdeš, jen neviděné zůstane neodhaleno.” (Sofoklés)

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *