My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jen na tu jednu noc

IMG_9560
Zapípá mi v noci mobil a já otevřu fotku teploměru. “Není ti dobře?” odepisuju. “Moc ne…” “Tak si odpočiň. Jsi každou noc někde na party, zítra ti bude líp,” nevěnuju tomu velkou pozornost. Každej máme občas teplotu. Přehřívaj se nám totiž hlavy. Nebo těla. Když od nich chceme víc, než jsou schopný.

Je druhej den ráno, já jsem zase unavená a nevyspalá. Poslední dny mě vlastní existence vyčerpává. Mám život jako na houpaččce. Z naprosté letargie a točení se v kruhu jsem se přesunula do fáze horské dráhy. Jednou nahoru, jednou dolů. Chvílema sedím a zoufale brečím, jindy bych se rozplynula štěstím. Často se ty výkyvy vystřídaj i v jedinej den. Připadá mi, že mi život dává jednu výzvu za druhou od té doby, co jsem se rozhodla, že se nedám. Že se budu prát za právo být šťastná. Uzavřela jsem sama se sebou dohodu dávat sebe před všechny ostatní lidi, a být pro sebe stejně důležitá jako ti, který mám ráda. Hraju s vesmírem hru kdo z koho. Pokaždý, když se ptám, jestli to může být ještě horší, se tam nahoře někdo škodolibě usměje a hodí mi dolů hovno, do kterýho nic netušíc stoupnu. Plácli jsme si na tichou sázku. Já a ti nahoře. Zkouší mě, co ještě vydržím. Ale to mě neznaj. Novou mě. Posbírala jsem všechny rozspaný kousky a přeskládala je zpátky dohromady jinak. Verze 3.0.

“Je ti líp?” posílám elektronickou vlaštovku, zatímco mi v hlavě víří všechny možný myšlenky. Balím se, uklízím vilu, abych se na dva týdny odstěhovala. Přemýšlím, co dělat s bytem doma v Česku, kam směřovat další kroky pracovně, a jaký hranice dávat lidem kolem sebe tak, aby mě nezraňovali zas a znova. “Ne, je mi strašně, nespal jsem celou noc, mám pořád vysokou horečku,” poslouchám hlasovou zprávu. Ital. “Včera jsem u tebe byla a nic ti nebylo, asi máš jen šok, že už tam nejsem. Neboj, já se zas stavím,” pokládám mobil a řeším si v hlavě svůj milion a jeden aktuální problém. “Já si nedělám srandu, všechno mě bolí, mám průjem, běhám na záchod každejch deset minut, je mi strašně,” a strašně i zní. “To vypadá na otravu z jídla, ať ti spolubydlící donese aktivní uhlí a na horečku si vem nějakej paracetamol.” Známe se přesně týden a půl. Nechci vědět, jak často chodí na záchod a vlastně nechci vědět vůbec nic kromě toho, kdy má čas. “On tu není.” Asi se poseru taky. Může mít člověk chvíli klid na tomhle světě? Může po mě, do háje, chvíli nikdo nic nechtít? Aspoň jeden jedinej den. “Potřebuješ léky nebo jídlo?” Celej týden a půl jsem byla spokojená, že se to vyvíjí zdárně. Nevím o něm vůbec nic, nemám potřebu o něm nic zjišťovat, ani tendence se zamilovávat, a sex je skvělej. Příjdu, odejdu, a je mi fajn. Nepovídáme si, vlastně ani nevím o čem. Na povídání mám kamarádky. Prozměnu mi nikdo chvíli nekomplikuje život. Ráda bych u tohohle vzorce zůstala. “Ano, prosím… Když ti to nebude vadit, byl bych ti vděčnej.” Jsem unavená, a to je teprve ráno. Nadechnu se, vydechnu, pak všeho nechám, stáhnu si vlasy nahoru do drdolu, vezmu si klíče od motorky a všechno ostatní musí počkat. “OK, vyjíždím, budu u tebe za půl hodiny.” Jedu, po cestě zastavuju v lékárně a v supermarketu. Jsem naštvaná, že dělám chůvu člověku, kterýho jednak neznám a druhak ani nemám potřebu znát. Nevím, co z toho mě štve víc… Šárka samaritánka by se postarala o celej svět dřív než o sebe, jak typický. Nechce se mi, ale občas v životě neděláme jen ty věci, který dělat chceme, nebo který nás baví. Občas prostě děláme to, co bychom chtěli, aby pro nás udělal někdo jinej… Když u něj pak sedím a vidím, jak moc špatně mu je, tak mi to v ten moment najednou dojde. Že jsem pitomá. Proč mi to nedošlo dřív? Kolikrát za poslední roky jsem byla nemocná. Kolikrát mi bylo hrozně a jediný, co jsem chtěla bylo, aby tu jen někdo byl… Kolikrát jsem si přála, aby se jen chvíli někdo staral o mě. Najednou totiž když chceš něco po druhým člověku, tak nemá zrovna čas. Všichni ze slušnosti procedíme: “dej mi vědět, kdybys něco potřebovala”, ale nemyslíme to zas až tak moc vážně. Protože se nám to pak nehodí, nestíháme, nemáme na to náladu, a však on se někdo najde, kdo bude moct, a taky ” ty to zvládneš, Šári, jako dycky.” Koukám mlčky na něj. Podruhé v životě mám pocit, jako bych se dívala do zrcadla. “Večer se stěhuju jen o ulic vedle na dva týdny. Přivezu ti jídlo, jo?” pohladím ho po vlasech a nechám ho spát. 

“Jak ti je?” zajímám se druhej den ráno. “Musel jsem do nemocnice, měl jsem hrozný bolesti. Dělají mi testy a dostávám injekce… Prosím, sehnala bys mi heřmánkovej čaj? A jídlo z toho seznamu od doktora?” posílá mi fotku instrukcí. “Promiň, že tě otravuju, já nevím, komu jinýmu říct, je mi děsně blbě…” “To je v pohodě, já teď vyjíždím z imigračního z Denpasaru, za třičtvrtě hodiny budu u tebe, vezmu to cestou.”

Unavená jsem konstantně. Poslední dny pořád. Neustále. Jen se vzbudím, čeká na mě nálož starostí. Život mě nutí do spousty změn. Chce, abych změnila všechno od základů, samu sebe, i lidi kolem. Každej moment nahoře vystřídá pád dolů. Zatím se nevzdávám. Spadnu sedumkrát, vstanu po osmé. Unaveně šlapu ve fitku na elipticalu, snažíc se dát posté svůj život dohromady. S kilama to jde většinou snáz. A ani to mi poslední dobou vůbec nejde…   “Musel jsem zpátky do nemocnice… ” “Nepotřebuješ něco přivízt?” “Doktor říkal, že jídlo z warungu teď jíst nemám vůbec, už tě nechci otravovat…” “Říkala jsem ti, že máš dát vědět, když budeš cokoliv potřebovat. Klidně i kdybys jen nechtěl být sám.” “Společnost by byla fajn…” “Tak já si dám sprchu, nakoupím a uvařím u tebe.”

K únavě se přidá lehká nervozita. Nevím, o čem se s ním mám bavit. Já se ale vždycky s lidma mám o čem bavit. Úplně s každým. Mě se s ním ale nechce bavit. Proč se s ním, sakra, nechci bavit? Nemáme o čem. Ale já přeci na každým najdu něco zajímavýho… Nechápu ho. Nechápu sebe. Chápu, že máme fajn sex. A pak si jdeme každej po svým. A mě to nevadí, naopak… Dívá se na mě mlčky, jak sypu těstoviny do vařící vody. “Všechno, co jsi donesla, nesmím jíst. Rajčata přece nemůžu. Proč nosíš věci, který jsem nechtěl?” kroutí hlavou a dívá se na mě. Jak chceš Italovi vysvětlit, že to my Češi děláme? Vždycky přineseš něco navíc, stejně jako ti babička nikdy nedá dva knedlíky a omáčky ti o naběračku přidá i po tom, co řekneš dost. “Já bych se ráda najedla taky, když dovolíš. Já dietu nemám,” sedám si ke stolu, hladová a unavená. “Myslíš, že ty houby můžu?” podívá se na mě tázavě. “Myslím, že můžeš všechno, co chceš. Zbytečně to hrotíš.” “Víš, že jsme si nikdy nepovídali?” namotá na vidličku fettuccine. “Moc ne, no,” uhnu očima zpátky do talíře. Sedíme naproti sobě potichu, dva naprosto cizí lidi, co o sobě ví jen to, jak vypadají pod oblečením. Střídavě se věnujeme jídlu a já začínám pomalu pokládat jednu otázku za druhou. Dělám to, když mě někdo zajímá. Když chci pochopit. Ani tak moc nepotřebuju znát odpovědi na svoje otázky, jako spíš zbořit tomu druhýmu člověku zeď. Dřív nebo pozdějc se lidi přestanou hlídat a pustí mě dovnitř. Pootevřou dveře do jinýho světa, a já tam mám možnost nakouknout. Do jejich nitra. Vidím za všechny ty masky, životem obnošený a těžký. Vidím, cítím a chápu. A tak Ital povídá a povídá, já se ptám dál a dál. O jeho dětství, o jeho cestě, o jeho budoucnosti. Valí se to jako lavina, která na mě padá. Sedím v šoku pod přívalem vší upřímnosti a nečekané otevřenosti a nevím, co si o tom myslet. Nic. Nikdy si nemyslím o lidech nic. Nesoudím a nekritizuju, jen mám pocit. “Ty vůbec nevíš nic o italské mafii, viď? Dej mi mobil, pustím ti video, abys pochopila, o čem mluvím,” odemykám mu mobil a nechávám ho mlčky otevřít youtube. Mezitím mu beru cigaretu s hašišem. “Ty přece nekouříš,” nechává si ji z ruky vzít. “Už dávno ne, trávu občas jo,” zadržím dech a kouř na pár vteřin v plicích. Zamotá se mi hlava a projede mnou pomalá vlna zvláštního pocitu. Potáhnu opatrně znovu. Zavřu oči a tělem se mi rozlije příjemný pocit těžkosti. “Je to silný,” podávám mu cigaretu zpátky, přisunu se na gauči blíž a položím mu hlavu na rameno. Po pár vteřinách si opře hlavu o mou a koukáme na video dál. Nevydrží tak dýl než pár krátkých minut a zvedne se pro cigarety. Nesnáším kouření. “Už chápeš, co ti tady říkám?” postaví se a zapaluje si zlatou marlborku. Mlčky se na něj dívám. Tělo mám ztěžklý a v hlavě mi víří všechno možný. Snažím se zpracovat všechny dosavadní informace a zároveň se soustředit na to, co mi říká, namísto toho, že přede mnou stojí v trenkách polonahej, opálenej Ital. Bože, Šárko, je nemocnej… “Jsi zkouřená, neposloucháš,” vidí, že se na něj upřeně dívám. “Nejsem, je to sračka, dá ti to facku, a pak to hned vyprchá. Nic mi není, jen přemýšlím.” Všichni lidi se potkávají z nějakýho důvodu. Všichni. A já vůbec nechápu, proč my dva tu spolu sedíme. Kromě toho fajn sexu nemáme vůbec nic společnýho. Nic. Do háje, vůbec tomu nerozumím… “Sharky, uvědomuješ si, kolikrát za den se zeptáš proč?” dívá se na mě s cigaretou v ruce. “No, jo, mě totiž spousta věcí zajímá. Asi víc, než jiný lidi,” neumím ostatním vysvětlit způsob, jakým mi funguje hlava. Je moc rychlá. Neudržím pozornost. I když se sebevíc snažím, nejde to. Mám ADHD a celoživotní neklid. Těkám myšlenkama sem a tam, poletuju v duchu dopředu a zpátky. Kdo to nezná, ten si myslí, že jsem blázen. “Mě to úplně vytáčí, ty jsi jak moje máma, ta dělá to stejný. Co jsi za znamení?” “Vodnář.” “Já to věděl! Ty reaguješ úplně jako ona v některejch věcech! Já ji zbožňuju, ale někdy je to hrozný.” My vodnáři asi váhy trochu znervózňujem, ale u něj je to něco jinýho. Zatím nevím co, potřebuju se vrátit zpátky. Zpátky k němu. Odplouvá někam daleko… Začíná se ošívat a měnit téma. Ne, vrať se, vrať se ještě zpátky. Chytám zase za kliku těch pootevřených dveří, potřebuju dovnitř. Proto jsme se nikdy nebavili. Proto ho nechápu. Proto nevím, co si o něm mám myslet. Nikdy mě nepustil dál. Je zvláštní. Má svůj svět a drží si lidi od těla. Nakukuju škvírou dovnitř, jsem z toho strašně unavená. Snažím se ho ptát dál, opatrně s ním mluvit, aby mi nezabouchnul před nosem. Vždyť už skoro, skoro tam jsem! Potřebuju vědět, co máme společnýho a proč jsme se potkali… “Sharky, nám to jde líp v posteli než v konverzování,” dívám se vyčerpaně na něj. Protože mě nepustíš dovnitř. Máš kolem sebe vystavěnou hradbu. “Nechceš si to svlíknout?” položí mi ruku na stehno. Zabouchnul ty dveře. Pevně a rozhodně. Pár vteřin se na něj unaveně a zklamaně dívám. Mám pocit, že druhou příležitost už mi znovu nedá. A já pořád nevím, kdo je. Kým je tam uvnitř. Co máme společnýho a proč jsme se potkali… Přetáhnu si přes hlavu volný tričko a sednu si mu na klín. A asi se to už nikdy nedozvím.

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *