My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Generace, která nechce vztahy

IMG_2473
Jsme ta generace, která nechce vztahy.
Chceme druhý hrnek kafe na stole, aby náš talíř neležel na prostírání tak pitomě sám.
Chceme rande na nedělní večer.
Vzpomínku, která zažene naše myšlenky šedivého pondělního rána.
Chceme člověka na úterní večeři.
Někoho, kdo nám napíše “dobré ráno” ve středu.
Chceme doprovod na všechny ty svatby a společenské události. Jak to udělali, že našli svoje “dokud nás smrt nerozdělí”?
Ale my jsme ta generace, která nechce vztah.
Táhneme prstem doleva a doprava s nadějí, že si spřízněnou duši objednáme stejně jako dovážku jídla.
Čteme “5 způsobů, jak vědět, že se mu líbíš” a “7 způsobů, jak na ni zapůsobit” a máme za to, že uvrtat někoho do vztahu je projekt.
Investujeme víc času do našich profilů na sociálních sítích než do nás samotných a do našich osobností.
A pak taky – píšeme si. Píšeme si, abysme se na hodinku sešli, a pak si z domu zase psali. Virtuální vztahy. Sex přes textovky a demoverze lásky na dálku.
Spřádáme taktiky a hrajeme hry, kde nikdo nevyhraje. Jediné, co ale vyhrajeme je to, že skončíme sami.
Chceme fasádu vztahu bez té práce na vztahu.
Chceme to škádlení bez vážných rozhovorů.
Chceme slavit výročí bez těch 365 dnů, které jim předcházejí.
Chceme to “dokud nás smrt nerozdělí” bez té snahy tady a teď, bez slibů a bez závazků.
Chceme hluboké spojení, ale zároveň aby pořád věci byly povrchní.
Chceme, aby nás někdo držel za ruku, ale nechceme dát do jejich rukou tu moc nás zranit.
Chceme se cítit, jako bysme ztratili půdu pod nohama, ale zároveň zůstat bezpečně nezávislí na vlastních nohou.
Chceme se honit za láskou, ale nechceme se vlastně zamilovat.
Nechceme vztahy, chceme kamarády s výhodami.
Chceme všechno, co nám dá iluzi vztahu bez toho skutečného vztahu.
Chceme tu odměnu bez žádného risku, chceme výplatu bez jakýchkoliv nákladů.
Chceme dostatečné propojení, ale ne příliš, chceme se trochu zavázat, ale ne hodně.
Bereme věci pomalu, abysme viděli, kam směřují.
Nechceme věcem dávat nálepky s názvem, a prostě jen plaveme s proudem.
Necháváme jednu nohu ve dveřích a jedno oko otevřené, držíme si lidi na loket daleko a hrajeme si s jejich emocemi, ale hlavně – hlavně s těmi svými.
Když věci začnou být moc skutečné, utíkáme, schováváme se, odcházíme, říkáme si: v moři je víc ryb.
Chceme být schopni stáhnout si člověka, který se nám perfektně hodí. Stejně jako zaktualizujeme aplikaci, když je tam chyba.
Nechceme si vybalit vlastní bagáž minulosti, natož pomoct vybalit někomu druhému.
Schováváme všechno za instagramovým filtrem a místo skutečné konverzace je tu snapchat.
Myslíme, že máme nárok na lásku stejně jako na dobrou práci, když dostudujem.

Musíme si uvědomit, že to, co ve skutečnosti chceme, to, co má hluboký význam, věci, které mají opravdové naplnění, to všechno vyžaduje trpělivost. Práci. Energii. Všichni chceme být s někým, kdo nás učiní šťastnými. A přitom nechápeme, že to my sami v sobě nejdřív uvnitř musíme být někým, kdo co nás činí šťastným. Bereme to za špatný konec a tápeme v manuálu. Předháníme se s přáteli, kdo pokročil na další level, a přitom už ale nikdo ani pořádně neví, jakou hru se to vlastně snažíme hrát.

Protože problém s naší generací, která nechce vztahy, je ten, že my vlastně konec konců ty vztahy přeci jen chceme… 

Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *