My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Bentley k narozeninám

IMG_1392
‘Jak ses sem dostal?’, vypnu budík a jen co se zvednu, tak toho rychle zalituju.
‘Ty si nic nepamatuješ?’, Bentley na mě rozespale mžourá těma velkejma černejma očima.
‘Neměli jsme se vidět až zítra?’, snažím se vzpomenout si, kdo jsem, kde jsem, a proč tu jsem, co je za století a v jakým státě se nacházím, a jakou řečí mám vlastně mluvit…
‘Psala jsi v noci, ať přijedu, nebo si dotáhneš na pokoj nějakýho irskýho viceprezidenta,’ ty vole, tak to bude zábavnej meeting…
‘Kdo to jako vůbec je? A proč ti volal v noci?’
‘V kolik jsi přijel?’
‘Ve tři.’

Skvělý, celý tři hodiny kvalitního spánku. Odpotácím se do koupelny a ve sprše sebou prásknu, až mě to samotnou pobaví, takže mi dojde, že střízlivá asi fakt ještě nebudu…
‘Vezmeš mi kufr domů, prosím? Zavolám ti večer, jako skončím’, zabouchnu za sebou hotelový dveře.
‘Checkout, prosím, a taxi do kanceláře. A na pokoji zůstal ještě…. eh, jeden pán… asi ještě chvíli bude spát…’, mám pět minut na snídani.
‘Dobré ráno, Šárko’, ozve se za mnou.
‘Dobrý… Ty jsi tu taky? Já myslela, že jsou všichni jinde,’ Dmitry se na mě dívá, jako bych spadla z višně.
‘Vždyť jsme spolu jeli taxíkem z restaurace na hotel, ty si to nepamatuješ?’
‘Aha… A tys s náma taky šel do baru?’, posledních pár přeživších mozkových buněk začíná křísit kámoše kolem.
‘Ne, nejsem blázen letět pět hodin z Moskvy a spráskat se noc před prezentací… Ty si to nepamatuješ?’, Bože, jestli existuješ, dej ať neměl pokoj vedle mě…
‘Slečno, vaše taxi je tu,’ sakra sakra sakra, to bude dlouhej den….

IMG_1116


Běžím prázdným městem podél Mohanu a v chladném ránu kolem mě poletují sněhové vločky. Každej jeden člověk, se kterým jsem v práci mluvila, se do Frankfurtu na poradu netěšil. Prý je to nejnudnější město v Evropě. Nic tu není. Hrozný, že jedeme zrovna sem. Jen já se sem těšila a odpočítávala dny, kdy mě nekonečně dlouhá frankfurtská letištní runway vyplivne v příletové hale.
Jedno jediný rozhodnutí ti obrátí život naruby, ani se nenaděješ. Nikdy jsem neslavila narozeniny a po návratu z Asie jsem se rozhodla, že budu dělat všechno jinak a hlavně všechno to, co doteď ne. Ale místo toho, abych dál odpočítávala ty chladný únorový dny, místo toho, abych šla slavit ty narozeniny, místo toho jsem všechno zrušila a odjela na letiště. A jedinej dárek, kterej jsem si letos na svoje narozeniny rozbalila, byl Bentley…

IMG_0888


‘Promiň, já ti zapomněl popřát k narozeninám…’, pokládám řasenku v koupelně na poličku a jdu do lednice pro láhev Muškátu. Jinak prodělám zástavu srdce.
‘To je v pohodě, já ti taky nepřála…’
‘Mě to ale mrzelo, žes mi nenapsala…’
‘A ty si myslíš, že mě nemrzel ten milion zpráv, na který jsi mi nikdy neodpověděl?’, sedám si na studenou podlahu se skleničkou v ruce a snažím se potlačit ten panickej záchvat hysterie, vzteku, lítosti… Vlastně už se k tomu ani nechci vracet a už vůbec nechci, aby mi včerejšek kazil dnešek…
Damien je to poslední jméno, který chci zrovna teď vidět blikat na displeji. Ale to je zákon fungování energie. Chlapské energie. Kanadské energie… Pokaždé, když se konečně posuneš vpřed, tak se vynoří nějaká holubice z minulosti a začne kolem sebe rozhazovat olivový snítky. Jako kdyby o ně někdo stál. Ale já zřejmě ano. Jsem vděčnej sběrač.
‘Mě to hrozně mrzí… Nevěděl jsem, co ti říct… Jsem vůl. Promiň…’
‘Stačilo říct, že sis někoho našel, nemusím být Sherlock Holmes, abych se k té blondýně dopátrala,’ slzy se mi koulí po tváři, když se v myšlenkách teleportuju o pár týdnu zpátky v čase.
‘Když já tě měl tak strašně rád, fakt jsem se těšil v létě do Evropy, dyť jsme to všechno plánovali… Já tě pořád rád mám, jsi skvělá holka… ‘
‘Máš ji rád?’, loknu si vychlazenýho muškátu.
‘Jo.’
‘Jak moc?’
‘Moc.’
‘Tak až budete chtít do Evropy, tak se ozvi.’
‘To jako vážně?’
‘Jo, sluší vám to. Asi bysme se k sobě stejně nehodili…’
‘Proč myslíš?’
‘Měl by sis najít mladší holku,’ dopiju zbytek skleničky.
‘Jako bys byla stará bába.’
‘Měl bys mít mladší holku než jsi sám.’
‘Stejně byly ty poslední dny v Bangkoku s tebou nejlepší… Vážně na mě nejsi naštvaná?’
‘Ne… Jsem ráda, že jsme se tam potkali.’
‘Nelituješ toho?’
‘Ani trochu. Všechno má svůj důvod a něco jsem se od tebe naučila.’
‘A co?’
‘Smát se a být zas pitomá… Ty seš pitomej…’
‘Ty si pitomá. Ne že se na tu francouzštinu vykašleš.’
‘Musím jít… Za chvíli jdeme ven.’
‘Kde jsi?’
‘Ve Frankfurtu.’


Já Frankfurt překvapivě zbožňuju. Tu divnou kombinaci moderních prosklených mrakodrapů a posledních pár domků staré zástavby. Všude jinde mi vadí, když se historická atmosféra naruší nějakou rádoby okázalou ultramoderní stavbou, a prostě ruší atmosféru toho místa. Tady mi to nevadí. Naopak. Ty kontrasty jsou dokonalé a stavby tu žijí v dokonalé symbióze. Každý sebechladnější deštivější ráno běhám kolem řeky. Proběhnu marinou. Pozoruju racky, přecházím jeden z několika mostů a přemýšlím nad životem. Každej týden je teplejší a světlejší. Stejně jako počasí roztávám i já. Dny ubíhají a já pendluju mezi Prahou a Německem. Z nějakýho podivnýho důvodu se cítím všude dobře, jen ne doma a tady má moje hlava tak podivnej klid… Ani trochu se mi odsud nechce. Stejně jako je Frankfurt plný kontrastů a paradoxů, stejně je na tom moje zmatená duše, která neví, co přesně chce, ale rozhodně to chce všechno a hned…

FullSizeRender 16


‘V kolik jsi letěla zpátky?’, ptá se mě šéf.
‘Zůstala jsem na víkend.’
‘Vážně? Ale Frankfurt je hrozně nudnej, nebyla jsi zklamaná?’
‘Ne, vůbec…’
‘Nějaké zajímavé místo, kde jsi byla?’
‘No,’ nevím, co na to odpovědět, protože jsem nejhorší lhář na světě.
‘Tak to mi musíš pak říct, kam mám příště jít, abych změnil názor.’
Nejsem si jistá, jestli by bylo vhodný doporučit svýmu nadřízenýmu zrovna místo, kde jsem byla já. Čím si jistá naopak jsem je fakt, že slovo nudný, je subjektivní. Frankfurt zas tak nudný není. Kdyby existoval Bůh a viděl to, co já, přísahám, že by se vypálené Sodomě a Gomoře šel osobně omluvit…

Žádný město, žádný místo na světě není nudný. Svět je jen tak nudnej, jako jsme my sami. Co máme uvnitř, vidíme kolem sebe venku.

Dopiju čtrvtý dvojitý Martini a vstanu od stolu. Stoupám za Bentleym v pološeru po schodech a podpatky tiše dopadají na koberec. Na chvíli se zastavím a ohlédnu se zpět na blikající bar a pak zase nahoru do potemnělých chodeb, kam hudba doléhá jen tlumeně zdálky. Nervózně přešlapuju a nevím, jestli jít zpět, nebo dál po těch schodech výš… Nevím, kam vedou, ale vím, že z téhle cesty není návratu. Natáhne ke mě ruku a já po pár vteřinách položím dlaň do té jeho. Jako by se najednou člověk teleportoval na jinou planetu. Dva světy pod jednou střechou. Neexistuje tu čas a já nemám nejmenší tušení, jestli jsme tu hodinu, nebo hodin šest. Jdeme potmě úzkou chodbou a já na stehně cítím letmé dotyky. Leknutím se zastavím a když si oči navyknou na šero, vidím, několikery ruce natahující se do prostoru skrz zdi…

IMG_2267

Tagged , , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *