My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Až tak moc tě zase nechce

Sedím v kavárně mezi rýžovými poli a usrkávám sojový cappuccino. Občas si musím připomínat, že život může být horší.
„Ale já to nechápu,“ ošívá se.
„Co přesně nechápeš?“ vrátím se pohledem od hrnku kafe zpátky na Majdu.
„Proč se nevidíme častějc, proč spolu netrávíme víc času,“ rozhazuje rukama.
„A chceš to vědět proč?“ dívám se na ni.
„Chci,“ visí na mě zvědavě pohledem, jako bych ji byla s to odkrýt velký tajemství.
„Protože nechce,“ shrnu to jednoduše a vrátím se ke zbytku kafe.
„Nechce?“ nechápe Majda.
„Nechce.“
„Ale přece kdyby nechtěl, tak…“ ošívá se.
„Číslo na tebe má?“ dívám se na ni.
„Má,“ přikyvuje.
„Nech mě hádat, když se chce s tebou vidět, tak to bude hlavně večer a moc vedlejších aktivit kromě postele vám neplánuje,“ kolik takovejch scénářů kolem sebe člověk vidí.
„No…,“ viditelně posmutní.
„Protože nechce. Nechce s tebou trávit čas, nemá zájem se s tebou vidět tak často jako ty s ním, kdyby ano, tak se přece ozve,“ zajímavý, jak jednoduchý mi ty situace připadaj v podání ostatních lidí, to jsem najednou expert. V duchu si přehrávám situace, kolikrát jsem já brečela a ptala se jak choromyslná: Kde je a proč není se mnou?
„Nechce…,“ opakuje po mě, „ale přece nám je spolu hrozně dobře… My se tak nasmějem!“ dívá se někam za mě do ztracena. Jindy usměvavá a věčně rozevlátá, dobře naladěná Majda, dělající opičky od rána do večera, tu teď přede mnou tiše sedí se svraštělým obočím.
„A sex dobrý, předpokládám,“ dívám se na ni a čekám, co ona na to.
„Hm,“ přikývne.
„Kromě sexu můžeš mi říct, co máte společnýho? Co se ti na něm líbí?“ ptám se.
„No,“ chvíli přemýšlí, „my když jsme spolu, tak pořád blbnem, smějeme se, ale jinak,“ zvedne oči a pátrá v myšlenkách, „jinak toho asi moc společnýho nemáme… On je takovej strašně hubenej, on se mi vlastně vůbec vzhledově nelíbí, já to nechápu, proč tak blbnu! Je celej potetovanej, holohlavej, on vůbec není typ člověka, kterej by se mi vzhledově líbil… Tatér, sprejer, v normálním životě jsme asi jak nebe a dudy,“ přehrává si v duchu prožité okamžiky.
„Zlato, ty si pleteš pojmy s dojmy, my všichni občas, to se prostě stává,“ bože, kolikrát já tam byla. Kolikrát já jsem chtěla, aby mě ten druhej chtěl jen o trochu víc. Kolikrát já si zoufale přála, aby mě ten druhej chtěl aspoň tolik co já jeho. „Že je ti s ním fajn neznamená, že v tom je něco víc. Musíš začít vnímat realitu a vrátit se zase zpátky na zem. Marcel je fajn, s Marcelem je ti dobře. To je super. Ale s Marcelem se chceš smát a s Marcelem chceš spát tady na Bali, s Marcelem nechceš žít doma v Česku, chápeš? Všechno tohle je vždycky tak moc fajn, protože je to jen na chvíli. Jsi na dovolené, on je na dovolené. Oba jste daleko od svejch běžnejch životů, oba se chcete bavit a oba máte teď přepnuto. Ale kdybyste se oba vrátili, tak tam nebudete fungovat, tam v tom světě budete moc rozdílní a nekompatibilní. Tam v tom běžným životě byste se dost možná ani nikdy nepotkali. Tak přestaň smutnit, přestaň pořád čekat, až ti napíše, přestaň pořád doufat, že tě bude chtít víc, protože nebude. To jen nám ženskejm chybí nějaký kolečko v hlavě a magoříme. On to má nastavený správně. Věnuje čas tomu, co je pro něj důležitý, co mu dělá dobře a co dělat zrovna chce. Ty to nejsi. Ty to budeš některej večer, když zrovna ten večer oželí párty s kámošema. Chápem? A ty to musíš dělat stejně. Nečekat, nedoufat, nesmutnit, žít si život dál po svým, a když se uvidíte, skvělý, tím líp, dotankuješ nádrž lásky, a pojedeš zas o kus dál. Rozumíš? Naplánuj si aktivity a přestaň pořád čekat, až se ozve,“ dívám se na Majdu, která se moje slova snaží zprocesovat a sama si v duchu říkám, kolikrát jsem byla v životě tahle Majda já sama. Jak jsem občas chtěla zastavit čas a zmizet v černé díře nekonečna. Zakonzervovat ten hezkej pocit, tu převlečenou lásku, co tak strašně rychle vytěká. Většinou s prvním sluncem zmizí jak ranní rosa z trávy a zbyde jen to divný prázdno…
„Já jsem nad tím takhle nepřemýšlela, máš pravdu,“ dívá se do dálky. „Ale proč se mi tohle pořád stává? Vždycky se zblbnu do chlapů co mě nechtěj,“ pokrčí rameny.
„Když ty asi děláš tu stejnou chybu, jako já. Místo, aby ses soustředila na to najít toho správnýho člověka, tak se snažíš tu představu napasovat silou na každýho joudu, co je po ruce. A tohle prostě nefunguje…“
„Ježíš, to dává smysl najednou. Jenže já… Proč pořád potkávám ty nesprávný chlapy?“ vrátí se zpátky ke mě.
„Ale tak, já bych asi neřekla nesprávný… Všechny lidi potkáváš z nějakýho důvodu, kamarády, milence, pocestný, každej jeden člověk má v tvým životě význam. Jen ne vždycky si ho uvědomuješ. Třeba ti něco ukáže, někam tě nasměruje,  s něčím ti pomůže. Někdy to pochopíš pozdějc, jindy to třeba nepochopíš nikdy, a musíš se prostě jen smířit s tím, že sice nevíš proč, ale všechno je tak, jak to být má.“
„Mě uklidní, když chápu proč,“ přikývne.
„V tom případě se zamysli, na něco určitě přijdeš. Ale přestaň si idealizovat komplikovaný vztahy a přát si změnit svět. Láska není telenovela, láska je jednoduchá. Jen my si ji pletem a všechno komplikujem.“
Pozoruju Majdu tiše hledící do dálky na rýžové pole, a zas o trochu víc chápu, co jí říkám. Pozoruju ji a uvědomuju si, jaký zrcadlo mi ona sama nastavuje. Vím, jak tísnivej pocit to je, když chce člověk na chvíli zastavit čas a změnit svět. Hladoví po emocích, vyprahlí po lásce. Každá jedna koncentrovaná dávka nás vystřelí vysoko nahoru, a o to bolestivější je pak pád zpátky dolů na zem, do naší samoty. Chceme zase a víc a víc… Závisláci na citech. Narkomani lásky…

Všechny lidi potkáváme z nějakýho důvodu. Buďto je potřebujeme, aby nám změnili život, nebo potřebují oni nás, abychom změnili my ten jejich. ♥︎

Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *