My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Milý deníčku

31719632_592851837735079_7096103593031237632_n
Přejela jsem v noci na motorce žábu. Vracela jsem se z večeře zpátky do bungalovu, když v tom se přede mnou na silnici objevila. Viděla jsem tmavýho tvora sedět ve tmě na poslední chvíli a v té pikovteřině jsem ji už nestihla objet, tak jsem jen trhla řídítkama, zavřela oči a doufala, že jsem se žábě vyhla. Měla jsem z toho strašný trauma, protože nechci nic živýho usmrtit. Do háje, dyť je to natuty něčí manželka, máma, sestra, dcera, sousedka, kamarádka. K tomu všemu mám z žab z dosud nevysvětlitelnýho důvodu strašnou fóbii. Díky tomu abnormálnímu strachu (ale co je vlastně normální typ strachu?) z žab jsem se nemohla otočit a vrátit se podívat, jestli dnešek byl její poslední na tomto světě, nebo měla z pekla štěstí. Konec konců, to se zítra stejně uvidí, až tudy pojedu.

♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥

Byla jsem plavat v jeskyni. Lidi říkali, že to zas tak bohovský, jak se říká, není, ale já ještě v žádné jeskyni neplavala, takže za mě dobrý. Chvíli jsem si přivykala oči na tamní šero a obhlížela terén. Všude bylo hrozně kluzko a nerovno a taky spousta lidí. Oproti horkýmu peklu venku byl uvnitř chládek, ale zato trochu dusno a vlhko. Stíkaly mi potůčky potu po chvíli už i mezi půlky. Kluk, co dohlížel na jeskynní kázeň, se mi představil a podal mi ruku, abych přelezla přes kus skály do míst, kde sejdu do vody. Svlíkla jsem se do plavek a chvíli seděla na okraji a pozorovala skupinku Korejců. Plácali se ve vodě navlečení do oranžových plovacích vest a vřískali, kdykoliv se pustili lana nataženého do vody, jako by snad je ta vesta měla táhnout ke dnu. Oni Korejci obecně jsou děsně srandovní. S Adamem jsme si z nich na Boracay dětinsky utahovali. Jestli jednou přijdu do pekla, bude to jeden z dlouhýho seznamu důvodů. Pomalu jsem se kolem nich protáhla a skočila do vody. Přeplavala jsem jezírko na druhou stranu a moje křiklavě růžový bikiny v tom pološeru svítily jak žárovky na vánočním stromku. “Ona nemá vestu,” ozvalo se nějaký dítě za mnou a máma mu odpověděla v řeči, které už jsem nerozumněla. Znervóznilo mě, že pozornost (nebo pohoršení?) teď budí nejenom můj úsporný plavecký obleček v porovnání s koupacíma kombinézkama asiatů, v nich prsa vymykající se místnímu filipínskýmu průměru, ale jako by toho už tak nebylo dost, teď dokonce ještě absence plovací vesty. Měla bych se nad sebou asi vážně zamyslet. Chvíli jsem šmátrala v šeru po kamenech, než jsem na druhé straně po kluzkým povrchu vylezla na skálu na souš. Všude bylo plno výčnělků, co mě bodaly do bosých chodidel. Kapala ze mě voda a bylo mi prozměnu příjemně chladno. “Pojď, něco ti ukážu,” zaklepal mi na rameno filipínskej chlapeček a svižným tempem přeskakoval přes překážky. Následovali ho dva další. Pomalu jsem se vydala do tmy za nima. Našlapovala jsem obezřetně, protože rozbít si hlavu na Filipínách, je to poslední, o co bych stála. Oni vypadali, že znají každý kamínek a hbitě šplhali po skále jako kamzíci. “Neboj,” natáhl ke mě ruku, když jsem se zastavila a váhavě šmátrala bosou nohou, jestli mi to na protějším kusu kamene neuklouzne. Vyhoupla jsem se s jeho pomocí dál a kluci mezitím zmizeli v černé vodě. “Musíš se potopit a podplavat to. Na druhé straně už je světlo. Je tam druhá komora,” skočil do vody a koukal na mě, jestli ho budu následovat. Zeptala jsem se ho, jestli se nebojí, ale on se jen zasmál, že jsou tam každičký den. Trochu rozpačitě jsem mu vysvětlila, že mám strach z vody. Potápět se, natož do naprosté tmy a ještě do tunelu mezi skálou, to bych proplavala leda rovnou do příštího života. Říct to takhle nahlas je divný. Všechny strachy jsou divný… A ještě divnější je fakt, že se každej člověk bojí něčeho úplně jinýho. Zakroutila jsem s úsměvem hlavou, popolezla o kousek dál a plavala druhou stranou zpátky. Sedla jsem si napůl do vody na skálu a pozorovala skákat místní kluky z útesu do vody. Byla krásně průzračná, ale málo světla nedovolovalo vidět do hloubky. Pod hladinou se rýsovaly kameny a já s divným pocitem sledovala nějakou náctiletou Španělku, jíž hecoval kolektiv, aby skočila. No, ono to vypadalo dost jednodušše, když tam hopsali ti místní. Jenže ti to měli už dokonale natrénovaný. Trochu jsem se bála, že ta oplácaná Španělka místo aby se odrazila a skočila vpřed, tak udělá podělaná strachy jen ten pomyslenj krůček do prázdna, a rozbije se o ty šutry. Popravdě, jí už by to asi netrápilo, ale my všichni příhlíživší bychom z toho měli doživotní trauma. Žádné velké tragédii jsem zatím nebyla svědkem a nerada bych s tím v blízké době začínala. Těžko říct, jestli to byla jen moje paranoia, nebo odůvodnělá obava. Přijde mi, že čím jsme starší, tím míň chceme skákat z útesů, propařit noci až do rána, a pouštět se do vztahů bez budoucnosti. Já jsem ten den splnila svůj limit dobrodružství a vydala se zpátky na pláž. Tam to neklouže.

♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥

Tak jsem tu žábu fakt přejela. Já a další půlka města asi. Nechce se mi věřit, že by po jednom decentním převálcování mou stopětadvackou v rychlostním limitu (tak určitě), se z ní stala takováhle milimetrová placka. Tak ze dvou procent se mi malinko ulevilo, že jsem v tom přinejmenším nebyla sama, jenže stejně mi jí bylo líto. Ale rozjela jsem ji hezky, fakt že jo. Vypadá krásně. Žádný zdevastovaný poražený zvíře, žádná krev, vnitřnosti, nic. Učebnicově rozpláclá a filipínským žárem perfektně vysušená žabička. Kdybyste byli dostatečně morbidní, mohli byste si ji seškrábnout a nalepit do alba. Vážně. Je to sice smutný, určitě bude spoustě žab chybět, ale smrt měla jedna báseň.

♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥

Zase jsem se nevyspala. Ti kohouti mají na Filipínách nějakej mně neznámej problém, mentální poruchu, nebo jsou to jednodušše ďáblova stvoření (stejně jako někteří chlapi). Kokrhaj furt. Ráno, odpoledne, večer i v noci. Ne, jistěže to není jeden supervýkonnej kohout. Má na to plný město kámošů. Dokokrhá jeden, spustí druhej. A pak třetí, čtvrtej, pátej, a zase dokola dokolečka. Maj to dokonale synchronizovaný, vsadila bych boty na dirigenta. Malí opeření šmejdi. Kdy spí, nemám tušení. Přísahám, že ta opera jede bez ustání nonstop. Pokaždé, když jsem kolem nějakýho šla, jsem se na něj významně škaredě podívala. Zatím to, zdá se, nemělo žádnej efekt. A vůbec k čemu jsou dobří kohouti? Kromě reprodukčních vlastností? Pokud vím, tak kohouty nežereme, nedojíme, neodeženou zloděje, ani nepoořou pole. Pokud nejsou dobří k ničemu jinýmu, než plození kuřat, pak se vrátím do Česka, a jak je to u nás teď moderní, založím si novou politickou stranu. Heslem bude: KOHOUTY TADY NECHCEME. Chápu, že hodinky nemaj, aby dodržovali jakýs takýs časový harmonogram. Ale světlo by snad, do háje, poznat mohli, ne?

♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥

Bože, přejela jsem druhou žábu! Teda nepřejela. Já za to tentokrát fakt nemohla. Čestný pionýrský! Byla to normální žabí sebevražda! Projížděla jsem stejným místem zase v noci obezřetným tempem. Koukala jsem bedlivě před sebe, nikde nic. Prázdná cesta. A nemyslete si, že byste nepoznali tmavou žábu na světlé betonové cestě (kdepak asfalt). Jela jsem jak se sluší a patří na spořádanýho občana bez helmy, a v momentě, kdy jsem to čekala nejmíň, jsem najednou zahlídla stín. Bylo to jak v americkým filmu. Něco se mihlo, koukla jsem doprava dolů, viděla na kratičko ty natažený nohy obrovské žáby do skoku směrem ke mě, a pak jsem uslyšela tupou ránu. Do mýho skůtru. Ona normálně se zasebevraždila skokem do mýho skůtru! Tak jako u nás se lidi vrhaj pod vlak, tak žáby na Filipínách zřejmě pod kola motorek. Asi si řekla: seru na to. A skočila. Cítila jsem se zneužitá a doteď mám husí kůži, když si vybavím tu tupou ránu. Bylo mi z toho dost nevolno, ale ujížděla jsem znechuceně pryč. Tak já tady smutním, že jsem zmařila jeden žabí život, a ony to tady takhle vedou? To už je vrchol tedy.

♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥

Viděla jsem čokoládový kopce na Boholu a nártouny filipínský. Za mě jsou to prostě opičky. Naprosto boží! Byly takový prťavý, že by se mi do dlaně vešly. A ty jejich kukadla! Připomněli mi svou povahou některý moje bejvalý. Jakkoliv roztomilí se nártouni zdáli, zřejmě měli nějakou mentální poruchu. Jak jinak si vysvětlit, že žijou celej život sami na tom jednom jediným stromě? Náš průvodce nám říkal, že kdyby byl někdo třeba jen hlučný, nebo je vystrašil, leknou se a spáchají sebevraždu. Bez legrace. Třeba tak, že se udeří do něčeho hlavou. Škoda, že tohle někteří moji bejvalí neudělali taky.
Pak jsem plavala s velrybíma žralokama prozměnu na Cebu. Čuměla jsem na ně jak péro z gauče. Podmořskej svět mě naprosto fascinuje. Všechny ty barvy a ticho. Úplně jinej prostor bytí. Tím víc, že mě děsí voda a ještě víc snažit se přežít pod ní. Zírala jsem na žraloky a v momentě, kdy jsem si uvědomila, že jsem moc blízko, bylo už pozdě. Dostala jsem ploutví přes stehno a s panikou se neohrabaně snažila domrskat zpátky k lodi. Udeřil mě žralok! Usoudila jsem, že to by pro jeden den v rámci dobrodružství stačilo a poslední můj odvaz bylo jedno jablečný pivo před spaním.
Ráno jsem se zajela podívat na vodopády a po návratu na snídani jsem si řekla, že končím s hrdinstvím a vypravila se do nemocnice pro recept. Paní doktorce jsem vysvětlila, že vím naprosto přesně, co mi je – zánět zvukovodu. Úplně se mi vybavila ta bába ve Vysočanech, co by na mě zas ječela, že se mi to vrátilo, protože jsem si opět ty kapky před třičtvrtě rokem nedokopala až do konce!!! Filipínská doktorka byla o 180 stupňů příjemnější, sem je radost chodit. Jen kdyby tam aspoň měli klimatizaci a neprůhledný dveře. Nezbylo jí než s mou samodiagnózou pokrčením ramen souhlasit, protože “zarudlé to máte, ale co máte vevnitř v uchu nevím, nemám se tam čím podívat, máme tady jen jeden nástroj a ten se tam nevejde.” Spokojeně jsem toto specializované pracoviště opouštěla se dvěma recepty a už ve druhé lékárně měli, co jsem potřebovala. Když už jsem tam byla, tak si říkám, hele, jsi v Asii, v Thajsku to taky šlo, za zeptání nic nedáš.
“Prodáváte valium bez předpisu?” ptám se lékárnice.
“Co jestli máme?”
“Valium,” opakuju pomaleji.
“No… jako můžete si koupit…” zmateně se na mě dívá.
“No ale musím nejdřív za doktorem pro recept, nebo mi to prodáte i bez receptu?” nedám se.
“Můžu vám to dát bez receptu, ale lepší by bylo za doktorem zajít a poradit se s ním.” říká.
“Poradit o čem?”
“Jak to brát,” odpovídá.
“To já vím, jak to brát, tak já si vezmu jedno balení,” dám to do pusy a zapiju to snad, ne? Aleluja, konečně se vyspím…
“No… tak si vyberte,” trochu nejistě kouká na kolegyni.
“Co si mám vybrat??” nechápu.
“Tady, jakou chcete,” ukáže na poličky ve vitríně.
“Co to je?” nechápu teď pro změnu já.
“Antikoncepce,” chvíli se na sebe zmateně díváme.
“Dámo, kdybych potřebovala antikoncepci, tak nepotřebuju to valium…”

♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥

Mě ty žáby přivedou do blázince. Přísahám! Potkala jsem v resortu nějakýho Amíka, Harryho z Kalifornie. Harry z Kalifornie si zřejmě chtěl povídat, ale mě děsně bolelo to ucho, a na ty nervy jsem se na snídani přežrala cukrem, takže jsem byla lehce nevrlá a se “see you later” vzala do zaječích. Harry z Kalifornie za mnou ještě zavolal, že si můžeme dát večer v baru drink, načež jsem se už neobtěžovala ani otočit, a jen při odchodu zvedla nad hlavu palec. No a pak byl večer a já na ten drink pořád náladu neměla. Vzala jsem si ten den už tři ibuprofeny a nemohla jsem bolestí usnout, tak jsem se zvedla a šla oklikou k pláži. Tam totiž jedině byl signál… A protože byla tma, a vedro, a protože co je komu do toho, tak jsem šla jen velmi úsporně oblečená. Na cestu jsem si svítila mobilem, a abych to nemusela brát přes restauraci, šla jsem po trávníku a kličkovala mezi palmama a záhonama. Ještě, že jsem si svítila, protože jsem po cestě našla dvě psí hovna. Skoro na konci ale přišlo něco, co jsem nečekala. V trávě seděla nehybně obrovská ropucha, hlavu vztyčenou. To bych radši šlápla do toho hovna… Když jsem po hodině už zoufale chtěla jít spát, dobrých deset minut jsem si dodávala odvahy, abych se přes ten trávník vrátila zpátky. Nasucho jsem polkla a odvážně se vydala na cestu. Ropuchu jsem lokalizovala zhruba na stejným místě. Ovšem zřejmě po mě bylo vyhlášeno v žabím světě celostátní pátrání, protože o kousek dál sedělo jejích pět kámošů. Žabí gang. Seděly tam a soudily mě a vsadila bych se, že věděly, co jsem udělala těm dvěma chudinkám na Boholu… Představa, že kolem nich projdu (ignorujíc to psí hovno v této život ohrožující situaci), a najednou se kolem mě vzbudí vřava hopkajících megažab, mi zvedala žaludek. Chtělo se mi brečet, tak jsem tam chvíli jen tak přešlapovala a střídavě se dívala na gang a na restauraci na druhé straně. Nedalo se nic dělat. Byla to otázka života a smrti. A tak jsem to vzala přes tu restauraci. V klahotkách a v tričku s nápisem: BEZ SILIKONU. “Ahoj Šárko,” zamával na mě Harry z Kalifornie…

♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥

 

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *