My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Malý velký lži

31959852_10216487642210661_6643571781296717824_n
Slunce oslnivě svítí a pálí mě na kůži. Listy palem se lehce pohupují v ladném rytmu a ve vzduchu je cítit vůně moře. Na modré obloze semtam propluje načechraný bílý obláček. Jen tak. Aby to nebyla nuda. Někde nahoře filipínskej ředitel věcí mezi nebem a zemí znuděně rozhodí hrst nakumulovaných par, aby nás ta dokonalost obzoru nenudila. Opráším si z chodidel jemný bělostný písek a otočím se na ručníku na druhou stranu. Potáhnu si šňůrky od plavek o pár centimetrů, ale stejně budu mít na sobě bílá místa, kam se slunce přes látku nedostalo. Zase je večer budu v zrcadle unaveně zkoumat a přemýšlet nad tím, jak jedno tělo může mít dvě barvy. Jak málo stačí, aby věci vypadaly jinak. Jak jedno a to samé je zároveň tak moc jiné. A přitom i ta bílá i ta hnědá jsem pořád já. Utřu si z čela pot a jdu se zchladit do křišťálově čisté vody. Koukám přes sluneční brýle na ten svět kolem mě. Odporné. Odporně dokonalé azurově modré laguny. Plavu na obrázku z pohlednice a moji přátelé si myslí, že mám odporně dokonalý život. Když ten můj život je tak trochu jako ty vypálený stíny na nahým těle…

。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆

“Jé, ty jsi tak krásná!” rozněžní se často Filipínci a Filipínky, kdykoliv se snažím koupit něco k jídlu, ptám se jich na radu, nebo procházím kolem. “Já s tebou vyfotit! Ty mít krásné vlasy! Bjůtifuuuul!” Kdo zůstane v Evropě na ulici bez povšimnutín budí v Asii pozornost kamkoliv přijde. Lidi na mě sahají a tetelí se, jako bych byla holywoodská celebrita. Vyfotit? Jistě, proč ne, už jsem se měsíc nemalovala, vlasy mám v jednom chumlu svázaný na hlavě tak, aby se mi nelepily na upocený záda, a na sobě vytahaný tričko. Pokud vám to takhle vyhovuje, prosím, buďte mým hostem a vemte to klidně s bleskem. My lidi jsme divní. Máme rádi všechno odlišný a máme pocit, že je to lepší. Ale že jabka s hruškama se nedaj srovnávat ví i každý malý dítě na prvním stupni základní školy. Je odlišný lepší? Proč máme pořád potřebu srovnávat? Hodnotit? Kritizovat? Dávat věcem a lidem nálepky? Kdo má pravdu? Podle čí stupnice bychom se měli řídit? A hlavně, jak se máme vyrovnat s faktem, že jsme třeba podprůměrní? A pak taky máme rádi slovo “divný”. Všechno, co nespadá do našeho standartu, co není “normální”, je prostě divný. Rebelství ani individualita se ve velkém netoleruje. Co kdyby to náhodou pak dělal každej. Jakej by v tom byl bordel? Je to společensky nepřijatelný se vymykat. Jen pár vyvolených si to může dovolit. A stejně jsou označovaní za podivíny. Jiný se nenosí. Nemůžeš být prostě jako všichni ostatní? A tak předstíráme, vzájemně si cosi nalháváme, a deptáme se tím neumět se vmáčknout do šablony.

。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆

“Ciao bella.” Dvě slova a můj vnitřní operační systém přepne do nouzovýho režimu. Dva polibky na tvář, z každé strany jeden. Vypadáme obyčejně jako všichni ostatní po setmění v klubu. Úplně obyčejně dokonale. Dvě dokonalé vrstvy řasenky, a schopnost dokonale nevnímat okolní svět. A dvě černý oči dokonalé kombinace francouzsko-italskýho bankéře v jednom. “Myslel jsem, že už se neuvidíme,” přisedne si blíž a ke mě zavane jeho parfém. Každej, kdo ho má, to má se mnou lehčí, a vůbec, vůbec to není fér. “Cin cin,” podává mi skleničku. “Proč bysme se neměli vidět?” vezmu si víno a s cinknutím zmizí všechny zbytky mého zdravého rozumu jako mávnutím kouzelného proutku. Neměli, měl to být jen náš holčičí večer. Neměli, proto jsem neodepisovala. Neměli, ale vy jste to pokazili, když jsme na sebe odpoledne zase narazili. “Já jsem si nebyl jistej, jestli je to dobrej nápad se znovu vidět,” letmo se podívá po Anthonym, a mě je úplně jedno, co říká. Jen ať něco říká, jen ať čas přestane tikat a my se zasekneme na chvíli v časoprostoru. “Proč by to nebyl dobrej nápad?” usrkávám ze skleničky a ptám se na zbytečnou otázku, na níž sama moc dobře znám odpověď. Je to jako strkat dobrovolně ruku do ohně a říkat: ne, nepálí, opravdu ne. Můj Ital ke mě jednu hořící potetovanou ruku natáhne a já si tiše prohlížím nápis: Jeden život. Kouknu se po Martě, která je momentálně v úplně jiné galaxii s Anthonym. Některý lidi si umí život dokonale nekomplikovat. Já k nim nepatřím. Z lásky na jednu noc se občas stane láska na dvě noci, pak na tři a pak… “Chybíš mi. Škoda, že jsme spolu nemohli strávit víc času,” čtu o pár dní později zas a znova.

To kocovina lásky může za to, že bych nejradši vyprskla: a nemohli snad? Třikrát zapnu a vypnu mobil, než odepíšu zpátky. Tak strašně chci ten pocit zas a znova. Blízkost toho druhýho. Instantní city, který zaliju horkou vodou a do pěti minut je mám na stole. A není zas tak těžký je najít, protože jsem přišla na to, že je mám sama v sobě. Neustále hledám někoho, kdo mi doručí velký balík lásky, a přitom ho mám celou tu dobu u sebe. Jen jsem o tom nevěděla. Lži, prosím tě, klidně mi lži a já budu předstírat, že tomu věřím. Co na tom záleží, jestli je to skutečný, nebo ne. Můžu si to přeci myslet. Mám svoji realitu, svoji bouřku v čajovým hrnku, a na čem jiným záleží? Naše malý velký lži. “Třeba zase někdy někde,” odešlu. Za tu vůni smíchu a chtíče pak někdy platíme moc vysokou cenu. Dokonalej, dokonale drahej parfém lásky. Instantní lásky. A my máme neustále hlad…

Tagged , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *