My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jsem normální?

FullSizeRender 69
Netuším. Nevím, co je to normální. Co je měřítko, kdo ho určuje. Co to slovo znamená. Kdo to umí objektivně posoudit? Jsou situace, kdy se mi chce smát, jindy zase brečet. Občas to dělám ve špatném pořadí a v nevhodných situacích. Někdy nekontrolovaně a jednou za čas možná i naschvál…

Normální mi nepřijde, když na mě v pondělí čeká v práci sto dvacet emailů a osmdesát jich pošlu zpátky. Normální mi nepřijde, že jedinej člověk, o jehož číslo jsem si letos řekla, byla osmdesátiletá paní. Ještě míň normální mi přijde zjištění, že jsem půl roku balila očividně teplýho chlapa.

V letadle musím sedět zásadně u okýnka.
Nerada se dělím o jídlo.
Nesnáším spát v cizí posteli.
Mám radši východy než západy slunce.
Mám neustále pocit, že čas musí být účelně vynaloženej na něco smysluplnýho.
Vyžaduju pravidla.
Ale zásadně je porušuju…
Bývám miminkovsky naivní.
Ale umím vidět za masky, co si lidi nasazují.
Jsem nevrlá, když mám hlad nebo jsem unavená.
Nesnáším lži a předstírání.
Neptám se na věci, který nechci vědět.
Jsem šíleně nerozhodná.
Ale dokonale vím, co nechci.
Nejlepší sousto si nechávám vždycky na konec.
Může mi jebnout ve vteřině a všechno bude jinak.

Někdy je těžký se ze všeho nezbláznit, nevytrhat si vlasy a nenechat se zavřít do blázince. Poslední dny jsem si i dokonce říkala, že by to byla fajn dovolená a novej zážitek. Je potřeba si připomínat, že všechno má nějaký smysl, i když ty ho teď zrovna úplně nechápeš… Třeba když se ti nechce jít běhat, ale jdeš. Třeba když jsem nerozhodná, kam běžet, kterým směrem se vydat, ale zavřu na chvíli oči a běžím tam, kam asi mám. Třeba když pak na mostě zachráníš dvouletou holčičku. Třeba pak ti najednou s mrazením dojde, že jsi vždycky na správném místě ve správný čas a všechno tak nějak je, jak to být má. Ta holčička se rozjela z kopce na čtyřkolce a pamatuju si jen můj údiv nad tím, jakou rychlost nabrala a že ji to teda pěkně sviští. Za ní běžel úplně sinalej otec a moc vtipný mu to nepřipadalo, protože neměl nejmenší šanci ji dohonit. Koukla jsem se za sebe a viděla betonovej sloup. Nevěděla jsem, co mám dělat, protože v téhle rychlosti se buď svalíme a rozbijeme obě, nebo ublížím tím nárazem já ji. Nadechla jsem a se strachem mrně chtěla chytit do náruče. Rychlost a gravitační síla udělala svoje a já už jen viděla jak ve zpomaleným filmu, jak prcek pokračuje v jízdě i se mnou a hlavička s ramínkama ji cukaj vpřed. Ani nevím jak, jsem ji dala paži přes hrudník, aby se zastavila do měkkýho mé ruky a nic si nezlomila. Pak už si jen pamatuju hroznej řev a brek. Bála jsem se, že jsem jí něco udělala, ale ten otec brečel taky a na něj jsem ani nesáhla, tak moje vina to snad nebyla. Pohladila jsem prcka v šoku a pokračovala s úsměvem dál. O kus dál mi děkovala máma oněmnělá šokem, držící si pupek s klubajícím se číslem dvě a těkala očima mezi betonovým sloupkem a tím blonďatým cestovatelem. A já se najednou musela nadechnout a zastavit, protože jsem se ohlídla taky a až v ten moment mi došlo, jak šíleně mě brní svaly v ramenou a na zádech a jakej šok to pro tu malou musel být. Ohlídla jsem se za sebe na tu betonou zídku a nechtěla si ani představit, jaký to musí být, když se na ní rozmázne dvouletý dítě v rychlosti z kopce…

Prostě asi to tak má občas být. Možná nemáme, co bychom mít chtěli. Možná nejsme tam, kde bychom byli rádi. Možná v tom všem zrovna nevidíme smysl a logiku. Možná nic nechápeme. Možná nemusíme. Možná nám to dojde někdy později a prozatím se musíme spokojit s tím, že jsme právě tam, kde zrovna teď být máme a všechno se vyjasní samo tak nějak časem.

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *