My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Hry, co hrajem

IMG_4276
Lidi rádi hrají hry. Někdy cíleně, jindy nevědomky. V životě, v byznyse, v lásce. Na schovávanou, Člověče nezlob se. Semtam tě zastaví křížkem v piškvorkách, a možná budou cíleně blafovat jako v pokeru. Jediným tahem neviditelné figurky spustí celý domino efekt. Jedno náhodné setkání, špatná odbočka, zdržení se v koloně. Jeden dotek a všechno se ztratí v řadě samovolných následujících událostí. Kostka domina spadne na druhou, bere s sebou další a další, celá řada se samovolně roluje…

Jsem hroznej hráč. Strategie nejsou moje parketa a prohry mě rozčilují. Nesnáším luštit návody a nechápu, proč vždycky někdo musí z kola ven. Čím víc her hrajem, tím víc zamotanější naše životy jsou, a jeden už občas ani neví, kerou figurkou má vlastně táhnout. Tolik pravidel… Kdo je vlastně vymyslel? Hry mi život neulehčují. Chvíli jsem zkoušela poslouchat rady kamarádů, protože, upřímně, zatím jsem spoustu her prohrála. “Já bych nic neodepisovala. Dělej nedostupnou. Však ví, kde tě najde, ne. Šárko, chlapi jsou lovci, nech je lovit. Já jsem ti říkal, že jim to moc ulehčuješ.” Ztratila jsem se někde v půlce celé té hry a neměla jsem nejmenší tušení, kdo je vlastně na tahu, natož kdo vyhrává. Začínala jsem mít pocit, že tímhle stylem nakonec prohrajem oba.

Všechny hry jsem utla. Těžko budu spřádat plány až do smrti. Nemůžu printsreenovat celej život a čekat, až se mí kamarádi na druhé straně světa vzbudí a řeknou mi, jakej další krok mám udělat. Nechci žádný masky, předstírání a dětinský zákeřnosti. Chci být průhledná a chci stejně průhlednýho spoluhráče. Nechci motýly v břiše, co mě budou lechtat pokaždé, když budu hodiny čekat, co se stane. Chci ten hřejivej pocit, kdy se vzbudím a vím, že všechno je tak, jak má být.
Lidi jsou zvláštní bytosti. Fungujeme přirozeně na vnitřním operačním systému s nekonečnou zásobou restartů. Občas si jdeme lehnout s plnou hlavou a doufáme, že ráno to bude třeba lepší. Je to taková člověčí verze: zkoušel jsi to vypnout a zapnout? Prožijeme, poučíme se, a nainstalujeme novou verzi. A vlastně je to tak fajn. Shrneme všechny figurky zpátky na start a hodíme kostkou znovu. Sbalíme všechny karty zpátky do balíčku a zamícháme. Postavíme nový domino a zatajíme dech, když shodíme tu první kostku…

V pokoji tiše hučí klimatizace a já se celou noc probouzím. Poslouchám ve tmě provazce deště bubnující do střechy. Chvílema neumím rozeznat, co je sen a co realita. Dotknu se ruky, co mě objímá a otočím se k němu. Zamžourám ospale do tmy. Pohladím ho po vlasech a položím se na polštář těsně k němu. Tak hezky voní… Přitisknu čelo a nos k jeho, on mě zase obejme, a já pomalu odplouvám zpátky do svýho snu, kde je letní horký den. Procházím vlakem a otevírám dveře. Vystupuju ven a slunce mě lechtá na kůži. Nepálí, ale příjemně hřeje. Stejně jako on… Pohladí mě jemně po paži a vytáhne mě zpátky do noci, kde za prosklenými dveřmi doznívá tropická bouřka. Jsem unavená a celý tělo mě bolí. Ze všech těch bolavých pádů životě na tvrdou zem, a taky z těch ostrosladkých na měkkou postel… Nevím, kde chci být víc. Ve svým snu, nebo ve své realitě. Chytnu ho za ruku a cítím jeho dech ve svých vlasech. Vracím se zpátky na prašnou cestu a kolem mě cvrlikají ptáci. Slunce mě krásně hřeje a já se chvíli zmateně rozhlížím a snažím si vzpomenout, kde to jsem. Otevírám dveře a… Otevřu oči. Koukám do páru tmavých očí vedle mě. Pokoj už osvětlují ranní paprsky. Občas je realita lepší, než všechno moje denní i noční snění zároveň. Počkej tady, nehýbej se. Chci vědět, jak to skončí, potřebuju se vrátit zpátky tam, pochopit, jenom na chvilku… A ten sen odplouvá dál a dál, nechávajíc mě s tlukoucím srdcem zmatenou, bez odpovědí… Koukám na jeho opálený tělo v mých bílých peřinách. Hladí mě po tváři a nic neříká. Na co myslí? Zavírám oči, ale marně. Nejde se tam už vrátit, je to pryč. A tenhle moment bude za chvíli pryč taky. I ty. Proč tu nemůžeme ležet už napořád? Odhrnu peřinu a on se na mě dívá, co mám za lubem. Sny se zapomínají. Ale tohle ne…

A nakonec, jednou poktáme někoho, kdo je z těch her unavenej stejně jako my.

Tagged , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *