My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Generální ředitel vesmíru

IMG_5823
Baví mě se bavit s dětma a baví mě se jich ptát, čím chtějí být, až vyrostou. Pořád hledám inspiraci. Mě občas celkově to plánování života zmáhá a přijde mi, že mi to někdy nejde tak, jak bych chtěla. Místo, abych to nechávala plynout, tak si hraju na generálního ředitele Vesmíru a pořád mu do toho kecám…

“A ty nechceš?” Laura se mě ptá, zatímco jí barvím vlasy.
Ale tak jako jo a ne. Tak trochu jo, a tak trochu mě pak nebaví řešit ty následky potom. Nebaví mě už prosazovat si svoje přání na úkor všech překážek a jasnejch signálů, že tudy cesta nevede. Bojím se už na cokoliv pomyslet a v hlavě svádím divoký hádky sama se sebou, když se přistihnu, že si nevědomky třeba představuju situace, který si nejsem nutně jistá, že bych chtěla, aby se staly realitou. Umývám štětec od barvy a přemýšlím. Hlavně nad tím, abych nepřemýšlela. A dělám mrtvýho brouka. Abych neměla nad čím nepřemýšlet. Vono ne nadarmo se říká: dávej si pozor na to, co si přeješ… Jako správnej generální ředitel zase otevřu v hlavě agendu svýho života a přeskládám celej program. Vracím se k plánu A, přeškrtávám další řádky a v duchu si píšu seznam všeho, co zařídit. Už mě to nebaví. Poslední dobou ani trochu. Jenže já se to plánování ne a ne odnaučit… Nechápu proč mi to nejde. Jak to lidi dělaj, že neřeší, že se z ničeho neposerou, že jim nevadí komáři, rychlostní limity a neschopní úředníci?

。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆

“Ty, nevíš co to může být?” ukazuju Adamovi kus čirýho cosi v mým jídle.
“Nevím, asi zelenina, ne?” odpovídá s nezájmem, protože svoje jídlo ještě nedostal. “To zkus,” natahuju k němu vidličku.
“Ty to zkus,” odsunuje mi ruku.
“Fuj, to je divný, rosolovitý, to není zelenina…”
“To sněz, stejně nezjistíme, co to je.”
“Prosím tě,” volám na nějakou paní o pár stolů dál, protože paní za kasou anglicky moc nemluví. “Nevíš, co to je?” zvedám do vzduchu vidličku s tím neidentifikovatelným kusem čehosi.
“Hovězí kůže,” odpovídá klidně, “je s tím něco špatně?” zbytek lidí z lokálu se na mě otočí a zvědavě se dívá.
“Ne ne, je to výborný, děkuju,” ukazuju palec na lidi a ti se s úlevou zas vrací zpátky ke svým talířům. “Tak výborný ty hovězí kůže jsou, že jsem asi přestala mít hlad…”

。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆

Myslím, že je na čase se zase jednou pořádně vyspat. A taky zapracovat na těch programech v hlavě. Pokaždé mi naskakujou nejdřív černý scénáře, a až pak se vědomě uklidním a začnu používat mozek. “Je to rozbitý!” je první, co mě napadne pokaždý, když nemůžu nastartovat. Když potlačím vlnu paniky, nadechnu a vydechnu, tak většinou zjistím, že mám pořád stojan dole. Nebo že tak daleko v technologiích ještě nejsme a bez klíče v zapalování to asi nepůjde. No a třešničkou na dortu je startovat motorku klíčem od pokoje (true story, bro). Takže si píšu na seznam na čem zapracovat: SOUSTŘEDIT SE NA PŘÍTOMNEJ OKAMŽIK. Když vono je to tak lákavý si v hlavě přehrávat scénáře toho, co bylo, nebo co teprve bude…

。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆

Já: “Ketut, nefunguje mi na motorce tachometr.”
Ketut: “Tak to asi tolik nevadí, když sis toho všimla až po týdnu.”

。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆

Občas si jen tak ráno běžím ulicema odnikud nikam a přemýšlím, hrabu se v myšlenkách a analyzuju všechno, co se děje kolem mě. Baví mě potkávat a číst cedule, nápisy na tričkách a leták, co mi přistane u nohou, když mě něco hlodá a většinou je to přesně ta odpověď, kterou potřebuju. Malí vesmírní poslíčci… A tak jsem ráno běžela a snažila se udělat si pořádek ve vlastní hlavě. Potřebovala jsem se rozhodnout. Občas v životě jsou to takový chvíle, kdy nevíš, jestli si máš vybrat to, co je rozumný a správný, nebo tu chvilkovou pomíjivou drogu, kterou tak moc chceš. Nevnímajíc svět kolem, ve své vlastní bublině jsem se zastavila u silnice a zvedla ruku s mobilem, abych si vyfotila ranní rýžový pole. “Kradeš mi fotku?” otočila jsem hlavu. Vedle mě stál kluk a čekal, až mu zmizím ze záběru. Vyndala jsem si sluchátka z uší a chvíli jsme si povídali. A byl to tenhle moment, kterej mě z těch myšlenek vytrhl a vzpomněla jsem si, jak jsme předevčírem jely s Martou na motorce a po cestě jsem jí říkala, že mi něco uniká. Že pořád nemůžu něco pochopit a nedá mi to spát. Jsem neklidná a podrážděná, protože je hrozně těžký si vybrat mezi hlavou a srdcem a někdy už prostě jeden neumí rozeznat, který je který… A v ten moment nás předjel kluk s černou mikinou a na ní byl nápis: “Take your time to free your fucking mind”

Jsem člověk, kterej potřebuje v životě neustále odpověď na otázku “proč”. Ale proč často pochopíme až za dlouho zpětně, ne-li nikdy. A tak nám nezbývá, než se smířit s tím, že někdy musíme udělat to, co je pro nás správný, co nám říká instinkt, i když pro to nemáme vysvětlení, a co nám zas a znovu na chvíli tak trochu zlomí to naše poslepovaný srdce. A nebo se vrhnout střemhlav z mostu bez padáku a užít si těch pár vteřin blaha padat volným pádem. Na druhou stranu – chyby jsou skvělej učitel, proč jich pár neudělat. Jedno jsem se ale naučila- ať doleva, nebo doprava, udělejte hlavně NĚCO. Silnice jsou plný přejetejch veverek, který se nemohly rozhodnout, jestli tam, nebo zpátky… 

。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆

“Já se na to vykašlu, kamkoliv my dvě přijedem, tak začne pršet.”
“Marto, mám pro tebe výzvu. Začneme být víc pozitivní. Klid, bude hezky, za městem už se to protrhává a svítí sluníčko.”
“Jak to víš?”
“Co?”
“Jak to víš, že za městem svítí?”
“Aha… No, já jsem se odtamtud teď vrátila…”
“Tys nespala doma?”
“Ne, mami.”
“Vysvětluj.”
“Jsem tě zavezla a můj pokoj děsně smrděl a byl vlhkej a hnusnej a ten Němec, co jsme s ním byly na tom víně mi psal, že bych měla zvážit tu jeho vilu. Tak jsem to zvážila a jela tam.”
“Já se z tebe brzo buď zblázním, nebo zkazím.”
“Prosím tě, klid, jsme si fajn popovídali.”
“Jo? Co říkal, když jsi mu v tom baru říkala, že byste měli hezký děti?”
“Šárko, neskákej mi po posteli.”

。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆。・:*:・゚★,。・:*:・゚☆

Spousta lidí se mě neustále ptá, jestli to není divný cestovat sama. Jestli se nebojím a není mi smutno. A já občas mám dny, kdy nechci nic jinýho, než abych fakt sama byla a měla klid. Desítky hodin na cestě s těžkým báglem v ukrutným vedru, zmatky, špatnej směr, někdy mi ujede jedinej spoj, jindy je realita úplně jiná než moje očekávání, nevím co chci, anebo mi zas lidi poradí špatně a mě stojí spoustu úsilí si pak poradit. Když chci vypnout svět kolem sebe, tak si strčím do uší sluchátka s hudbou a mám svou bublinu, kterou mi místní narušují dloubáním do ramene, máváním před obličejem a nejrůznějšíma opičkama, nikdy nekončícíma dotazama odkud jsem a jestli se se mnou můžou vyfotit. Jsou dny, kdy nechci nic jinýho, než krásnej výhled, pohodu, klid a ticho. S nikým se nebavit, nikomu neodpovídat. Jen existovat a přemejšlet si o věcech. Poskládat si nějak ten vnitřní svět…

Ale vony se ty střípky puzzlí asi nějak skládaj samy. S každým člověkem, kterýho potkám. Někteří mi pomůžou, něco mi ukážou, další mě jen rozesmějou a zmízí, a jiní se stanou na chvilku, nebo i navždycky součástí mýho života.
Život nám nedává do cesty lidi, který CHCEME potkat. Někdy nám posílá ty, jaký POTŘEBUJEME potkat. Ty, co nás zraní, povedou cestou, opustí, pomůžou nám a budou nás milovat. Dokud se nenaučíme být tím člověkem, kterým se máme stát…

A ne, nejsem sama. Svět je plnej kamarádů 😊

Tagged , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *