*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
17. 05. 2020, Melbourne, Victoria, Austrálie

„Víte, kdy píšete nejlíp? Když přejíždíte žáby a když máte sebe drásání.“ Pročítám si komentáře ke svým textům a hledám nějakou indícii, jak se správně píše kniha. Těžko říct. Po světě chodí individua, kteří nesnáší Bukowského, Kafku i Viewegha, a dokonce existují i lidi, co nemají rádi sladký. Můj brácha se narodil jen pět dnů po mně, a přitom on se odmítá hnout z místa, a já zas nevydržím na jednom místě chvíli zůstat stát. Pak se někomu zavděč. Jenže i když nepíšu ani články, ani knihu proto, abych se komukoliv na téhle planetě zavděčovala, tak jednoho velkého kritika nad sebou neustále mám. Samu sebe. Ono se to lehce řekne, napsat knihu, však myšlenek mám na rozdávání. Postupem času jsem tu poopravila hrubku, tu celou větu, nebo odkrojila divnej odstavec. Přidala jsem postavu, porodila novou kapitolu, a semtam vzrušeně chvátala domů k počítači, protože jsem měla za to, že ke mně přišla geniální myšlenka. Chvílemi jsem dokonce zápasila s nápadem vám házet drobky v podobě malých ukázek. Jenže to bych si na sebe upletla bič. Občas mi totiž naopak přijde, že je to úplně pitomý. „Šárko, co jsi tím myslela? Kam jsi tím směřovala? Co tím chtěl básník říct?“ Vím já? Já celej život trpím jen na pocity, který přichází a odchází, jak se jim to zlíbí, a ani já, natož kdokoliv kolem, to nemůžeme rozumem chápat. Jak bych asi tak mohla vědět, jestli jsem měla před půl rokem obrozeneckou myšlenku, nebo jen záchvat premenstruačního syndromu? Každý pořádkumilovný člověk s mozkem v hlavě (a valná většina spisovatelů, nicméně ne úplně každý) si přeci načrtne dějovou linku. Tak nás to učili už na kurzu tvůrčího psaní v Londýně, kam jsem se kdysi dávno přihlásila ještě dřív, než jsem se stihla naučit pořádně anglicky, a tak mi to profesor dal na 69% za „statečnost a zajímavá přirovnání“, protože jsem byla jediný cizinec ve třídě. Co jinýho bych asi tak studovala, když na všechno ostatní mám názor a to bohatě stačí? A tak po půl roce už ve svých zápiscích nevidím žádné dechberoucí poskakování po obláčcích umění s nádechem surrealismu, ale občas se mi z toho chce i blejt. Neustále to vymýšlím a promýšlím, sžívám se s tím, mám kupu poznámek, které už nikdy nedám dohromady, protože bez momentálních pocitů ztrácí význam, a přemýšlím, jak z toho žabince vytvořit horskou dráhu pro čtenáře tak bezpečnou, aby z ní nespadl, když mu bude chybět moje nápověda. Častokrát totiž narážím na to, že spousta z vás si některé moje zeširoka popsané situace vysvětluje úplně jinak. Ale ono to tak asi bude vždycky, protože každý vidíme svět ne takový, jaký je, ale jací jsme my sami a jak ho vidět chceme. A i když žáby teď zrovna nepřejíždím (narážka na článek z Filipín: Milý deníčku, 1. 5. 2018), tak sebe drásání mám za poslední týdny tohohle divnosvěta víc než dost. Ideální čas ten kocept zase přepsat…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
25. 04. 2020, Melbourne, Victoria, Austrálie

Připadá mi, že v tyto dny víc než kdy dřív na člověka padá úzkost. To všechny ty prapodivné okolnosti. S napětím pozorujeme, jak se celý svět ze dne na den zbláznil, a nebere to konce. Já mám pocit, že život už nikdy nebude stejný. Některé dny zavírám bublinu a odmítám už cokoliv číst, jindy zase zběsile hledám informace, jestli se mi jen nezdál divnej sen. A klobouček každému, koho sebemenší změna nepolechtá aspoň na chvilku v břiše. Asi to máme my lidi ve své povaze tesknit po všem známém a bát se novot. Co na tom, že nežijeme v ideálním světě. Ale máme přítomnou realitu už dobře prozkoumanou, a i když nás občas tlačí palec, zase předem víme, co od těsné boty čekat. Netlačily by nás nový polobotky ještě víc? Bohužel (nebo bohudík?) to vypadá, že je to lidský úděl čelit v životě neustálým změnám. On ostatně už Hérakleitos před více než dva a půl tisíci lety řekl, že „Věčná je jenom změna sama“. A to žijeme pouze (v lepším případě) několik desítek let! Neumím si představit, jak bych zprocesovala dění ve světě, kdybychom se dožívali třeba pěti set let. Můj otec například dodneška není schopný pobrat „ty internety“ a častý důvod, že něco nefunguje je: „je to rozbitý“ nebo „asi jsem něco blbě zmáčkl“. Očividně aktualizaci posledních dvaceti let stále ještě nebyl schopný do svého operačního programu nainstalovat. To takový pan Bill Lapschies se narodil v roce 1916 v Oregonu. Přežil pandemii španšlské chřipky v roce 1918. Přežil druhou světovou válku v řadách americké armády. A teď, v roce 2020 je ve svých 104 letech nejstarším člověkěm na světě, který se úspěšně vyléčil po propuknutí koronaviru… ♥︎

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
18. 04. 2020, Melbourne, Victoria, Austrálie

Já nevím, jak vy, ale konkrétně já jsem na rok 2020 čekala vloni jak na spasení. Vzhledem k tomu, že mě 2019 doslova pošlapal, vypral, vyždímal, a vyflusnul, jsem se upínala na rok nadcházející velmi. Dle prognóz planetočtenářů a médií operujících na jiné mozkové frekvenci umící vidět budoucnost, měl údajně k nám být přívětivější. Měl. Nevím, kde se stala chyba ve vesmírným matrixu, ale instalace neproběhla. První dva měsíce nás namlsaly nadějí, že by snad mohlo svítat na lepší zítřky, a pak zřejmě té demoverzi zdarma vypršela platnost. Klidně bych si předplatný i koupila, ať to stojí co to stojí, ale asi se Vesmíru rozbil krám, nefunguje vůbec nic. Celej svět se zastavil. A to stačil jen jeden vir…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 03. 2020, Litovel, Česká republika

Jsem na celý jeden dlouhý týden v Česku. Mou přiblblou fascinaci vším okolo pochopí jen ti, kdo žijí dlouhodobě v zahraničí (a teď nemyslím Moraváky, co se odstěhovali do Prahy). Reklamy v televizi hltám jak po jointu trávy, a pozorovat lidi mě nepřestává bavit. Inu, třičtvrtě roku jsem neviděla ani krupicovou kaši v talířích po prababičce, ani na baráku namalovanou piču.
Níže zachycený rozhovor jsem měla tu čest vyslechnout v čekárně na dermatologii (ne, nemám ani lepru, ani filcky). Nutno dodat, že ona ordinace se vyskytuje v Litovli – obci o deseti tisících obyvatel, z nichž velká většina především starších občanů necestovala nikdy dál než pět kilometrů daleko na Červenku na hodovou zábavu. Všem zmíněným aktérům bylo 55+. V televizi běžela nekonečná reklama na laser, který sliboval, že vás zbaví vrásek. (v textu nejsou překlepy, děj se odehrává na Hané)

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
05. 03. 2020, Sydney, Nový Jížní Wales, Austrálie

Sto lidí, sto chutí. Co vyhovuje jednomu, není pro duhého. Jsou tací, co hledají klid a mír, jiní zase ruch a akčnost. Někteří se odmítají pohnout i o milimetr, a další mají pocit, že umřou na zapuštění kořenů v momentu, kdy se zastaví jen na vteřinu. Já si myslím, že většina z nás jsme všechny tyhle osobnosti zavřené v jednom těle dohromady. Přejdou týdny, měsíce, nebo i dlouhé roky, kdy tam vedle sebe v klidu koexistují, a pak se najednou něco uděje a začnou se dohadovat. V životě procházíme fázemi, které nemůžeme pochopit ani my sami, natož naši blízcí. Často si tak okolí myslí, že jsme se zbláznili. A upřímně, nejednou to napadne i nás samotné. Vysvětlit co cítíme, jak se měníme, nebo proč máme nutkání dělat nelogická rozhodnutí, je nad naše síly. Jak bychom taky mohli ospravedlnit něco, čemu často ani sami nerozumíme. Chybí nám argumenty. Máme jen neutuchající pocit, který nám nedá spát. Žene nás do neznáma a nutí život neočekávaně měnit směr. Děsivý je fakt, že nechápeme vlastní srdce, jejich neustálý hlad po čemkoliv, co to vlastně chtějí, jak ony vlny přicházejí a odcházejí.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
05. 02. 2020, Melbourne, Victoria, Austrálie

Je to až s podivem, ale vážně docela často se mi stává, že mi lidi píšou s prosbou o radu. Mně. Člověku, kterej má PhD. z googlení. Já opravdu kromě vysoké školy života mám už jen nedokončenej titul z ekonomie a managementu, a stejně si musím návod na těhotenskej test číst třikrát. Za největší životní úspěch považuju, že jsem to ještě nezabalila a každej pád (doslova – z motorky i do kanálu) přežila. A přesto si lidi myslí, jaká nejsem kebule, a že budu mít odpovědi na všechny jejich otazníky. Takhle, názory, ty já narozdíl od nalajnované zářné budoucnosti mám. “Mělas pravdu, děkuju!” mi vždycky polechtá ego, zatímco přemýšlím nad svýma broukama v hlavě, kteří nemají nejmenší páru, pro co a kam jdou. Já nepřekvapuju svýma dobrodružstvíma jen svoje rodiče, ale dokonce občas i samu sebe. V hlavě mám neustálý neutichající ruch myšlenek o hlasitosti indického tržiště, ale jsou momenty, kdy všechno najednou vypne a ztichne. Třeba když se po celonočním letu proberu ráno rozbolavělá a ztuhlá v letadle s hlášením k přistávání. Cvak, ticho. Zírám z okýnka a marně pátrám po obrázkách z internetu, který jsem si vykopírovala do představ. Samý pole a stepi. Rozhlížím se, snažím se přijít ke smyslům, protože jsem se zřejmě ještě úplně neprobrala, jinak si to neumím vysvětlit. S lehkostí dosedneme na runway a přesuneme se do příletové haly. Pořád si připadám jako v divným snu. Wifina nefunguje. Skvělý, bez internetu nemám odpovědi, a tak mi nezbývá, než co dělali lidi před rokem 1990 – prostá přímá verbální komunikace mezi člověkem a člověkem. “Prosím vás, nevíte kde to jsem?” zeptám se tou naprosto nejblbější možnou otázkou toho naprosto nejmíň vhodnýho člověka – imigračního úředníka na přepážce. Inu, nemám zbytí, z runwaye to bylo přesně dvacet kroků k okýnku. Fakt, že letiště v Brně je větší, než kde se aktuálně nacházím, mi způsobilo divnou nevolnost v břiše. “V Austrálii,” odpoví s divným pohledem úředník a zahrne mě palbou otázek. “A přesněji?” dívám se na něj pořád zmateně. “Avalon, autobus do Melbourne jezdí jednou za hodinu před halou. A vy si zajděte, slečno, rovnou doprava na osobní prohlídku.” A tak hodinu vybaluju a zase balím svejch třicet kilo nezbytností, vysvětluju na co si mažu kam jakej krém, a po šesti hodinách se propracuju do Melbourne. Na Airbnb psali, že letiště je vzdáleno jen kratičkou cestu vlakem. Ovšem za předpokladu, že doletíte na správný letiště, nikde ani kurzívou uvedeno nebylo. A tak to je v životě pořád – pokaždý člověk skončí jinde, než plánoval. Nebo tam minimálně dojde úplně jinou cestou…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
20. 01. 2020, Canggu, Bali, Indonésie

„Kontrolní otázka, Šárko: co znamená tahle značka?” Můj otec má ve zvyku krátit společnej čas v autě kvízama, to asi aby jeden zbytečně nezahálel. „Nevím,” odpovídám popravdě, protože proužky, barvy, čáry, a taky jména zapomínám. „Ježišikriste, a jak můžeš mít řidičák, když nevíš?” Můj otec si myslí, že po padesátce už ho nemá co překvapit, ale já vždycky doručím. „Normálně mi ho dali,” to byly časy, tenkrát by mě ještě v sedumnácti nenapadlo, že svět může být nespravedlivej, a že cestičky si životem musíme najít každej sám ledajaký. Ruku na srdce, ono zase tolik značek kromě stopky a dej přednost v jízdě v Litovli zas nemáme, natož semafor. To předloni v centru Sajgonu ve Vietnamu byla jiná jízda… „A víš o tom, že tady je přednost zprava, jo?” pokračuje. „Vím,” ale vím to jen proto, že mi to tam pokaždý znovu a znovu opakuje. V Olomouci za nádražím a u Globusu dávám bacha. Ale jinak tomu nerozumím. Nedává mi smysl, proč bych najednou na „velké silnici, co se tváří, jako že jsem na hlavní,” najednou měla začít předvídat, že ze zákrutů něco vyjede. Prostě chybí mi nějaká synapse v mozku, aby mi to secvaklo. Ale není jediná. Vždycky mi chyběly buňky na matiku, fyziku, chemii a lásku. V rovnicích o několika proměnných jsem se přepočítávala stejně často jako později ve vztazích mezi opačným pohlavím.
Dodneška, po víc jak dvou letech života v Asii a řízení nalevo, mě semtam napadne, jestli tady náhodou takovou blbost taky nemaj, a neexistuje třeba zákeřná přednost zleva. Těžko říct, většina lidí se nezdá řidičák ani vlastnit, natož aby rozumněli silničnímu provozu. Oni nemyslí. Oni prostě jen jedou. A mně to takhe vyhovuje. Jet a neřešit, kdo má přednost, jestli musím nutně na červenou zastavovat, nebo proč mi někdo neodepisuje zpátky. Rok mi trvalo se přeorientovat na opačnou stranu. Podívat se na křižovatce nejdřív doleva, a nepodjíždět provoz ze špatné strany, to byl výkon hodnej Oskara, když jsem se zrovna nevěnovala v duchu jen a pouze řízení. Mně myšlenky lítaj pořád, ne jen v oblacích, ale po každým kopci a vyráchaj se v kdejaké strouze. Přednost mě trápila ze všeho nejmíň. V Asii jsou ty pravidla takový lepší. Lidi si myslí, že v tom není systém, ale on je. Jen si nejdřív musíte z hlavy odinstalovat ten starej program. Tady se na značky a přednosti nehraje, tady je to pocitový. Když usoudíš, tak to tam prdneš, a když vidíš obtěžkanou ženskou na motorce snažící se odbočit, jak blokuje celej pruh za ní, tak ji prostě pustíš a nebudeš ji ignorovat. A pocity, ty má tady člověk na každým kilometru. Začíná to od: „jé číča,“ přes: „zaparkuj to uprostřed silnice, ty umělče,“ až po „tu červenou jsi, Šárko, dávat nemusela, ale tak jedeme no, co už teď s tím“. Ale co by byl život bez pocitů, překvapení, semaforů a křižovatek…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
05. 12. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

“Být zticha, když nejvíc zrovna chceš něco říct,” je asi nejlepší rada, kterou se (zatím) nikdy neřídím. Jakožto cholerik na celoživotní cestě k odvykaní, si to často připomínám. Přesněji pokaždý, když zase jednou nevydržím nepřemněnit myšlenky ve slova a neodpustím si komentář. Většinou to jsou situace typu: “Chcete ten záchod usadit zpátky ještě dneska?” Ne, dobrý, přijeďte klidně příští rok, já budu zatím chodit třeba do umyvadla. Nebo: “Jak sem jako můžete chodit s blbě vyplněným formulářem?” normálně jsem ráno takhle vstala a nic lepšího mě zrovna nenapadlo, než že sednu na metro v mínus pěti stupních a pojedu nějaké cizí bábě zkazit den. “Já nevím, proč vám nejde elektřina.” Jo pardon, já asi zavolám spíš na vodárnu, tam budou třeba vědět víc. Takhle, já nejsem zase defóltně úplná pí*a, naopak mám za to, že jsem docela dobrej člověk. Jen se holt jeden neudrží. Srdce cajk, ale pusa nespolupracuje. Znáte to, jak ta Škopková zařve: “Držte mě!” Já ji chápu, úplně to cítím v kostech občas…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
05. 12. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

Svět kolem nás je někdy jedna velká iluze. Vidíme, co vidět chceme a přehlížíme, co se nám nelíbí. Každý z nás si vytváří představy ve své hlavě, a když nám realita najednou strhne brýle s různobarevným filtrem, praskne hlučně ta pracně upatlaná bublina kolem, boříc se jako domeček z karet. Těžko říct, jaký život vlastně je. Kde je pravda, čemu věřit. Kdy si z nás naše fantazie jen střílí a jak rozeznat podle čích pravidel bychom měli správně žít. Jestli se s vlastním vědomím kamarádit, nebo ho za všechny klacky pod nohy nesnášet. Naše mysl je nepřítel, který nikdy nespí a je neustále s námi. Je to anděl, co nás vede za ruku, pomáhá nám do kopce, když dojdou síly. Stejně tak se ale v jakoukoliv denní a noční dobu změní v ďábla, našeptávajícího nám všechno to, co slyšet nechceme. Obavy, strachy, kladouc nám pasti pod nohy na cestě životem, nechává nás neustále tápat, kde je pravda a jak poznat správný směr. Ale záleží na tom vůbec? Možná si lámeme hlavu často zbytečně. Snad je to úplně jedno, jaký je svět tam venku, a jediné důlěžité je, jak ho vidíme my sami uvnitř naší vlastní hlavy. My totiž sedíme v první řadě divadla, sledujíce fantaskní show o dějstvích tak krásných a hrozných, jak jen život sám může vymyslet. Ale je to vůbec skutečné? Snad je realita úplně jiná, než si sami myslíme. Stejně jako tahle slavná fotka (věděli jste, že na Bali se vám tento pohled nikdy nenaskytne, protože tam není žádné jezero? Je to jen šikovnost fotografa pracujícího se zrcátkem). Možná máme někdy pocit, že náš život je místy jen prchavá iluze. Ale co na tom záleží, když ta iluze je krásná… ♥︎

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 10. 2019, Ubud, Bali, Indonésie

Lidi se čím dál častěji pohoršují nad tím, jak nám moderní technologie berou soukromí, svobodu a klid v duši. Jak nás okrádají o čas a možnost existovat tady a teď. Restaurace jsou plné nepřítomných lidí zírajících do mobilů, kteří si zdokumentují jídlo, pořídí selfíčko, ale nepromluví k sobě po ten čas ani jediné slovo. Pokaždé tyhle člověčí trosky tiše pozoruju a přemýšlím. Jak jsou spolu asi dlouho? Co se jim tak zásadního přihodilo, že je přestalo bavit se na sebe dívat? Proč spolu jí, když jsou duchem stejně každý někde v jiné galaxii? Společnost volá: to moderní technologie! Berou nám přítomnost! Samozvaní soudcové proklínají pokrok zveřejňováním kritiky na sociálních sítích prostřednictvím těch mobilů, které za všechno viní. Pokrytci káží vodu a pijí víno, místo aby vám řekli, že je spíš načase vyměnit partnera, pokud vás mobil baví víc než on.
Já technologie zbožňuju. Pořizujeme si fotky, protože jsou to takové zpáteční jízdenky do momentů které by jinak nenávratně zmizely v minulosti. Pokaždé, když brouzdám albem, se vracím zpátky na místa, vybavuju si pocity a vůně. Vím naprosto přesně, jak mi v kterou chvíli bylo. Občas si přeju to zažít znovu, jindy jsem zase ráda za onu dlouhou cestu, kterou jsem od té doby ušla. A pak jsou naopak okamžiky, na něž žádnou zdokumentovanou vzpomínku, bohužel, nemám. Křehké prchavé kousíčky života, které byly tak moc vzácné, že musely zůstat nepřerušené a naplno prožité. Přála bych si, aby šly pořizovat nejen fotky, ale i návraty do těch míst minulosti, kde bylo naší duši dobře. Otevřeli bychom velkou sklenici zavařené vzpomínky, odtáhli víko, lupnul by podtlak. My nasajeme vůni minulosti a vrátíme se zase zpět… Ale nic takového ještě neumíme. A tak jeden vlastně ani neví, jestli to nezachycené se vůbec stalo. Možná to byl jen sen? Snad se to událo jen v naší vlastní hlavě, v našich představách, bujné fantazii? Ale co na tom záleží. Třeba my všichni prostě žijeme jen pro ty momenty, které ani nejde vyjádřit slovy…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
09. 10. 2019, Ubud, Bali, Indonésie

“Tam není žádnej toaleťák,” dívá se na mě nechápavě máma. Jste-li ženská, existuje několik vět, který v průběhu života omíláte neustále dokola. Kromě toaletního papíru, to dále budou otázky typu: nemáš kapesník? Nemáš ibuprofen? Mám tu řasenku rozmazanou? Nebo čistě jen obyčejná prohlášení neinformativního charakteru bez jakékoliv přidané hodnoty typu: ty rifle jsou mi dneska nějak těsný, tam nezaparkuju, a: podívej se, co má na sobě!
“Já vím,” přikývnu, a dál se tomu nevěnuju.
„A čím se utřeš, když tam není ten papír?“ dívá se na mě nechápavě. Takhle, já v Asii přes dva roky žiju. Vzala jsem to od Indie, Srí lanky, napříč celou jihovýchodní částí, až jsem zakotvila na Bali a odmítám se hnout. Jestli mě na tomhle světě ještě něco překvapí, pak je to občas díra v silnici, ale ne absence toaletního papíru na latríně někde uprostřed indonéské džungle, kde není ani splachovadlo, vlastně ani samotná záchodová mísa.
„Ničím, umeju se,“ pokrčím ramenama a doufám, že to bude jako odpověď stačit, protože zatím mě nenapadá pádnej důvod, proč na Bali ještě neobjevili rolky měkkého taletního papíru s vyraženýma kytičkama a vůní heřmánku.
„No jo, umeješ, ale čím se pak utřeš?“ přidá se teta, a dívají se teď na mě nedočkavě s otazníkama v očích obě. No, Šárko, jak se utřeš? To je dementní otázka. Tak dementní, že jsem si ji sama první měsíce často kladla. Pokaždé, když jsem stála ve frontě na veřejných záchodcích a čekala, až na mě konečně přijde řada, jsem potichu skenovala procházející dámy a v duchu se jich ptala: a utřela ses, prosím, kam? Všechny státy s výjimkou Japonska (to je taková vysoká záchodová liga, že vám to zadnici i usuší, když rozluštíte klikiháky a zvolíte si správný program) se dělí v rámci záchodové politiky na luxusní (rozuměj – sestávající se ze skutečné mísy a sprchy), a k breku (rozuměj – sestávající se z díry, v lepším případě tureckého záchoda, a poblíž stojící kádě s vodou a kyblíkem).
„Já chápu se umýt, ale jak se pak utřeš?”
„Neutřeš. Prostě natáhneš gatě a pokračuješ v životu.“

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
01. 10. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

“Hahahaha,” potichu se hihňají dva Balijci. Sedí na zemi, tlučou kladivem, štěbetají si jazykem, kterýmu pořád ještě moc nerozumím, a střídavě se dívají jeden na druhýho a pak po očku na mě. Jen se smějte, já si teď a tady užiju svejch třicet minut trapnosti, a s novým dnem si na to zítra svět už ani nevzpomene. Jeden by si myslel, že s přibývajícími roky ho už nic nerozhází. Opak je pravdou. Občas pořád jo. Semtam s váma hnou situace za hranice studu. Můžete si říkat, jak jsme všichni přeci jen lidi, ale člověk nečlověk, stejně se vám prostě nechce vysvětlovat doktorovi, co vám je, nebo roztahovat nohy na epilaci před někým, koho vidíte prvních pět minut ve svým životě a nejenže vás nepozvali na večeři, ba ještě si na ty intimnosti posvítí halogenem. Ale na trapnosti téhle lidské existence si postupně zvyknout dá. Časem začnete pouze rozlišovat richterovu stupnici dramatičnosti: trochu trapné, poněkud trapné, středně trapné, docela trapné, mega trapas, a “ou šit chci umřít”. Ovšem i taková ulička hanby se dá projít bez jakéhokoliv studu, jste-li dostatečně nestoudní. “Hihihihi,” rozhihňá se zase jeden, když mu s dopomocí google obrázků vysvětluju, jestli by tam místo hřebíků té velikosti, co si s nima přitlučete na zeď obrázek, nemoh dát radši šrouby. “Šrouby lepší.” Hihihihi. Jen se hihňej. No tak co, no. Rozpadla se mi postel.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
23. 9. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

„Šárko, ne! Nesmíš. To se nedělá. Tohle slušný lidi nedělaj. Prostě ne. Ne! Jdi si najít nějaký hobby, ty nemáš co na práci? Co zas to je za nápady tyhlecty roupy?“ občas se takhle sama uvnitř hádám. Ani nevím s kým. Já se sebou. Nějaký dvě různý já, co tam kdesi v mé duši (nebo v hlavě?) vedle sebe žijí. Někdy se tolerují, jindy handrkují. Svádějí spolu bitvy a vedou hlasité spory, které nikdo kromě mě neslyší. Navenek klid, uvnitř kravál k ohluchnutí, až se to ztěží dá vydržet. Občas mám pocit, že moje neklidná duše řve způsobem, kdy by mrtvýho probudila. Nemůžu sedět, nemůžu spát. Musím někam jít, ale nevím kam. Pryč. Hlavně někam popojít. Žít. Jindy zas vím naprosto přesně, kam se vydat chci, ale je tam vstup zakázán. Ty prostory obehnaný ostnatým drátem mě lákají ze všeho nejvíc… Co tam asi schovávaj za tajemství, že si je chtěj nechat pro sebe? Nakukuju škvírama dovnitř. Jen malinko se kouknu, dyť to nikdo nemusí zjistit… Ale nevidím nic. Prostě to chci vidět, no! Zabte mě. Je mi úplně jedno, že si roztrhnu kalhoty, až budu padat dolů. Ať si rozervu třeba tu duši, je mi to fuk. Cosi uvnitř mě něco chce a to něco dostane. Však žijeme jen jednou, ne? Takhle to přeci říkaj. Tím se dá omluvit lecjaká blbost. „Ale, Šárko, už jsi dost stará na to, abys uměla život a situace vyhodnotit racionálně hlavou. Nebudeme to dělat, prostě nebudeme,“ nějaká kráva moralistická mi do všeho, co mi v pěně dní dává pocit, že žiju, takhle pitomě kecá. Ta žít ani trochu neumí. Dělala by jen, co se na slušnýho člověka hodí. Ale co není zakázáno, je přeci dovoleno, ne? „Pojď, jenom nakouknem, nikomu o tom neřeknem.“ „No, neřeknem, až do doby kdy budem zase v nějakým průšvihu.“ „Když nebudeme hřešit, tak Ježíš zemřel zbytečně.“ „Na to ti nemám co říct.“

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 9. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

🎶 Na starejch mapách je Mumuland,
Nahatej ostrov, kde ví, co chtěj.
Nemaj tam banky a parlament,
Mumuland najdem a neslezem z něj. 🎶

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
11. 9. 2019, Canggu, Bali

Není Asie jako Asie, ale přiznávám bez mučení, že pro běžnýho Evropana je návštěva asijského kontinentu zpočátku trochu šok. Pokud teda neletíte soukromým tryskáčem přímo na Koh Samui do privátního resortu a rozhodnete se dobrodružit, máte o nevšední zážitky postaráno. Docela živě si ještě vybavuju, když jsem někdy před čtyřmi roky dala v Praze výpověď a koupila si letenku do Bangkoku. Kombinace bezmezného baru ve výšce pěti tisíc metrů na křídlech Emirates, totálního vyčerpání, a následné facky reality, kdy mě airbus vyflusnul uprostřed smradlavé vlhké džungle, na chvíli způsobila, že se mi chtělo brečet. Ale jakmile jsem se trochu otrkala, přestala se bát, a párkrát se taky posrala, co si budem povídat, tak jsem si Asii zamilovala. A tak teď po cestě na letiště přemýšlím, jestli moje rodina bude mít podobné pocity jako tenkrát já, až je sežvejkaný po tom děsným letu vyloží za chvilku na Bali. Už ani nespočítám, kolikrát jsem je ujistila, že je Indonésie vyspělá, moderní a bezpečná země. Mezitím jen tak vybouchl na letišti v Denpasaru autobus. To chceš. To jim neřekneš.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
5. 9. 2019, Canggu, Bali

„Život je někdy velmi skoupý, uplynou dny, týdny, měsíce a roky, aniž člověk zažije něco nového. Ale pak se otevřou dveře a dovnitř se vřítí lavina. V jednu chvíli nemáte nic, a najednou máte víc, než dokážete přijmout.“ — Paulo Coelho

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
31. 8. 2019, Canggu, Bali

Po třiceti už si člověk moc často trapně nepřipadá. Občas se sice ošije, že mu někde přečnívá špek, rupnou mu v poledne na sedince rifle, nebo spadne při večeři těstovina do klína, ale za ty tři dekády se dá lecčemu přivyknout, i nekonečné trapnosti bytí. Já už se nestydím. Když mám spálenej frňák, naruby tričko, nebo se musím v noci proklestit veřejnou uličkou hanby. Ale bez mučení přiznávám, že když mi dojde (ježišikriste, jak se to mohlo stát? Dyť tam minulej tejden ještě byl!!) benzín a musím motorku potupně tlačit k pumpě, tak si jako totální bílej debil občas i po třicítce připadám.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
29. 8. 2019, Canggu, Bali

Před časem se pár mých kamarádů smálo nad fotkou z Litovle, kde sedí člověk na vozíku za autem a přidržuje pračku. Já jsem vůbec nechápala, co je na tom tak komickýho. Tady v Indonésii by tu pračku totiž převezli na skůtru. Za Čechy drží rekord Bára, která si to střihla nejenom s propan-butanovejma bombama, sejfem, a vším možným, ale jednou to dokonce upgradovala i na dětskou postýlku. Co k tomu dodat. Stěhovák mi tu chybí, co jsi v Česku 😀 ❤️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
26. 7. 2019, Kuala Lumpur, Malajsie

“Nesměj se tak nahlas. Nemluv sprostě. Tohle se na holku nesluší. V teplákách se do města nechodí. Přece nepůjdeš mezi lidi jak hastroš.” Seznam příkazů, zákazů, rad a doporučení, jak by člověk měl vypadat zevnitř i zvenčí, aby se ještě nezačal moc vzdalovat prototypu lidské bytosti, by mohl pokračovat donekonečna. Prvních deset let života pozorujeme svět a všechny tyhle hlouposti se učíme. Nasáváme informace a vytváříme si v hlavě šablony na život. Následujících deset let se proti tomu všemu vztekle bouříme. V pubertě se z nás stávají rebelové, co si barví vlasy načerveno, kouří všechno, co hoří, a pijí cokoliv, co teče. Protože ta realita, co nám servírujou po dobrým, a když se nepodrobíme, tak nám ji vtloukaj po zlým, je prostě… Divná. Plytká, monotónní, robotizující. V takovým světě cenzury, přikázání, pravidel a zákazů odmítáme my svobodný duše žít. Jenže jinde se žít nedá. Starší a podrobenější nás nazývají nepřizpůsobivými a svalují vinu na bouřící se hormony mládí. Dalších deset let se pak následně smiřujeme s tím, že holt to prostě jinak nepůjde. Svět je jednou nějak zařízenej a nastavenej, a že my to máme jinak, tak asi jsme divní, no. Krotíme tu divnost a učíme se poslušnosti následovat systém. Někteří se dokonce stanou ovcemi tak dokonalými, že na všechny dávné otazníky a pochybnosti postupně zapomenou, a sami začnou trvat na dodržování zásad fungování světa. Až pak najednou je nám přes třicet, zjistíme, že dny utíkaj strašně rychle, přátelé a lásky taky, a že vlastně je načase žít si ten život konečně po svým, protože po cizím to doteď nemělo valný výsledky. Přestat se pořád snažit, aby nás měl někdo rád, abysme nevyčnívali z řady, nebyli divní, hlasití a “jiní”. Jednoho krásnýho dne dojdeme do fáze, kdy si uvědomíme, že i ti, o kterých jsme si mysleli, že by nám to nikdy neudělali, tak přesně ti nám to udělaj, že každou pomocnou ruku najdeme vždycky jenom na konci své vlastní paže, a že za svoje vlastní štěstí si zodpovídáme jen my sami. A jakkoliv to zí depresivně, on je to ale paradoxně hrozně fajn pocit. Být sám sobě nejlepší kámoš…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
9. 7. 2019, Canggu, Bali

V dneším světě, kde se sice spěchá, ale přitom neustále chodí všude pozdě, je dochvilnost asi tak vzácná, jako v Česku člověk, kterej si nestěžuje v létě na vedro, v zimě na zimu, a když počasí zrovna výjimečně spolupracuje, tak se neutěšuje v lepším případě sousedskýma problémama a v horším politkou. Já patřím k té menšině, která si na dochvilnosti obzvlášť zakládá. Čas je totiž něco, co pro mě má vělkou váhu. Konec konců, čas se nedá recyklovat, koupit, vrátit, nedá se zastavit, když zrovna potřebujeme, aby chvíli počkal. Čas má na všechny stejně přísnej bič a nebojí se kohokoliv práskout štiplavou ránou pokaždé, když začeme smlouvat. Já mám všechno na minuty rozplánovaný a o svým čase (ne už tak věku, nad kterým se musím vždycky na chvíli zamyslet, protože to číslo nekoresponduje s tím, na kolik se cítím) mám docela přesnou představu. Jsem zodpovědná a spolehlivá (i pod vlivem – sliby se mají plnit nejen o Vánocích). Za uplynujej rok života na Bali jsem se musela častokrát smiřovat s tím, že tady čas běží úplně jinak, než na co jsem zvyklá. Že musí člověk na všechno a na všechny neustále čekat, protože každej má buď dovolenkovej režim, nebo Bali režim (kterej si na čas kromě ceremonií nehraje vůbec), s tím se asi nezžiju nikdy. To si říkám přesně v tenhle moment, kdy sedím v Padang Bai přístavu a čekám na loď. Život na ostrově, kde většina lidí jsou turisti, má holt jednu nevýhodu. A to tu, že podle barvy ksichtu vás stejně jako turistu brát pořád budou. „Sharka, loď jede v 8:30, buď tam radši dřív,“ čtu si už po páté instrukce ve zprávě a snažím se pochopit, kde udělali soudruzi z Idonésie chybu. Mně zazvonil budík ve 4:30 další rozkošné noci v řadě o čtyřech hodinách spánku, a protože já narozdíl od zbytku světa a té krávy v navigacy, která občas místo doprava řekne doleva, nebo se mnou zapomene mluvit, zodpovědná jsem natolik, že když něco neznám, vyrazím s rezervou radši dřív. Vpodstatě na Bali neděláme nic jinýho, než že neustále musíme nahánět lidi a připomínat, aby hlavně nechodili na žádnou party, když mají druhý den někam odjíždět na čas. A co udělá 90% lidí? Ožere se a nevzbudí se. Protože žijeme len raz. A já blbec, co se jednou napoak probudí i ze své vlastní smrti, já blbec, co jsem napsala: „odvoz nepotřebuju, dojedu sama, jenom lístek na loď mi stačí,“ jsem si neuvědomila, že můj bílej ksicht spadne do kategorie „šoupni jim tam radši dvouhodinovou rezervu.“ Takže tady teď sedím, unaveně čumím, a čekám na loď v 10, která stejně nepřijede na čas. Život je lajf.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
1. 7. 2019, Canggu, Bali

Mě se může kdo chce zeptat na co chce, ale určitý otázky mě iritujou. Kam jdeš, kde jsi byla, kdy se vrátíš, a s kým jsi tam byla, mě spolehlivě naladí na frekvenci sarkasmu, ne-li cynismu, kde často už ani sama nevím, jestli si ještě pořád dělám legraci, nebo už to myslím smrtelně vážně. Třebaže půlka internetu skoro vždycky ví, kde jsem a co provádím, a i když jsem velmi sdílná a co nevím, to nepovím, mám svoje soukromí extrémně ráda. Kromě toho ale taky balancuju na hranici bezmezné potřeby se socializovat, která se zároveň mísí s odporem, aby na mě kdokoliv mluvil, obzvlášt když se mi to nehodí. Například když zrovna vedu v hlavě několikery rozhovory sama se sebou, snažím se poskládat si v duchu dohromady rovnice o tisíci proměnných, nebo chci jen chvíli existovat bez povšimnutí a jako obyčejnej divák v kině pozorovat v tichosti svět venku. V takových chvílích interakcí nechtěnných se na pikovteřinu uvnitř rozmýšlím, jestli neodpovím, odpovím slušně, nebo odpovím po svým. Od dob střední školy už jsem trochu vyrostla a přijde mi trapný se držet starýho dobrýho: (Kam jdeš?) Ven. Tečka. (Kdy se vrátíš?) Nevim. Odchod. Jak to mám vědět? Vrátím se, až se budu chtít vrátit. Občas je to za půl hodiny, jindy až druhej den ráno. Až dojde energie, nebo až dojdou prachy. Možná nikdy. Vím já? Život je nepředvídatelnej. A tady na Bali jsem se dlouho smiřovala s tím, že jsou místní “vlezlý” a “zvědavý”, protože se mě Balijci neustále ptají: Kam jdeš? Trvalo mi několik měsíců, než jsem se zbavila zhnusení, že i když od devatenácti nežiju doma, tak v jednatřiceti ještě pořád musím při odchodu někomu reportovat kam jdu. Teprve před časem jsem četla nějaký článek, kde autor vysvětloval, že Balijci otázku: “Kam jdeš?” používají podobně jako my při setkání se druhého zeptáme: “Máš se?”. A tak jsem zařadila zpátečku, a pro vlastní dobro a klid v duši odpovídám po svým. Když na mě volá místní na pláži “Co tady hledáš, darling?”, polknu v duchu: “hovno v písku, co bych tady hledala, polárního medvěda asi těžko,” a spláchnu to: “Lásku.” Možná je to tak i zábavnější. Lidi, co chytnou míček a pinknou mi ho zpátky mě baví. “Tak co, naša jsi tu lásku, darling?” “Ne, zkusím to zas zítra.” A když se mě každý ráno, každej večer, při každým odchodu ptá každej majitel každýho guesthousu, kde zrovna bydlím, kam jdu, odpovídám, že prostě “makan” (jíst). Oni pokývou, že “áááá, jíst,” jojo, to chápou, a na víc se neptaj. Šárka pořád chodí jíst a všíchni jsme spokojení.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
25. 6. 2019, Canggu, Bali

Prosím vás, existuje-li na tomhle světě ještě podobnej debil v mužským podání, kterej:

1) jede do banky třičtvrtě hodiny proto, že si zaboha nemůže vzpomenout na PIN ke kartě, kterej si pro všechny případy napsal do telefonu, jenže si zrovna nemůže vzpomenout kdy a kam, a když tam dojede a bankovnice ho požádá po restartu zadat si PIN nový, uslyší od ní: ale nový PIN nemůže být stejný jako ten starý
2) se po tom, co mu kapne něco na hlavu, automaticky podívá nahoru co to kape a je strašně překvapenej, když mu to něco kapne rovnou do toho vykulenýho oka
3) lítá po baráku a hystericky usilovně hledá telefon, vřískajíc, že přijede do prdele pozdě, tak kde ten telefon zase do háje je, aby si posléze uvědomil, že ho má celou dobu toho dramatickýho hledání u ucha, protože vlastně s někým telefonuje
4) je tak vysoceprocentní heterosexuál, že víc si svým složením není jistá ani kdejaká sebelepší šunka západních evropských zemí, ale přitom ho urazí, proč jako o něj nemá stejný pohlaví vůbec zájem?
5) najde ztracený klíče hned po tom, co vymění zámek

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
17. 6. 2019, Canggu, Bali

Byly doby, kdy jsem googlila #sorryjako a kauzy tomu podobný, abych držela jakž takž krok se svýma českýma kořenema. Vždycky mám pocit, že čím víc věcí mi uniká a čím strměji narůstá ta propast mezi děním v Česku a mým vlastním životem, tím spíš už nepůjde nic slepit zpátky. Jakmile člověk ochutná všechny chutě světa, svíčková ho začne nudit. Tisíce kilometrů daleko, na jiných kontinentech, žiju v jiných světech životy tak různý, že často neumím, ani nemůžu “normálním” lidem vysvětlit všechny jejich otázky. Holt některý věci nejdou pochopit, ale jen cítit. A s každým pokusem se na kruhovým objezdu vrátit zpátky tam, odkud jsem přišla, se zas a znovu přesvědčuju, že vesmírná GPSka funguje líp, než moje snahy o tom, jak má “správnej” život vypadat. Vzdala jsem to. Ne každý místo, kam náš dílek pasuje je destinace, kam patříme. A mě to prostě nikdy v Česku nešlo. Krásná země na obrázku, která se mnou ale prostě vnitřně vůbec nerezonuje. Aspoň ne teď. Aspoň ne posledních dvanáct let. Mě je dobře všude, kde to mám trochu náročnější, komplikovanější, kde je to jiný. Kde mě život nutí nestagnovat, nepřestávat se učit, a nechá mě nepřetržitě balancovat na špičkách. A tak já už se prostě letos nechytám. Často se s váma nemůžu zasmát, nemám nejmenší tušení, co to s tou řepkou pořád lidi baví, nechápu vtipy o kůrovcích, a uniká mi pointa spousty věcí. A hlavně teď ty motýle. Protože jediný motýle, který mě zajímaj, jsou ty moje vlastní… 🦋
#peace

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
8. 6. 2019, Canggu, Bali

Podle posledních odhadů Organizace spojených národů žije na planetě Zemi 7,7 milard lidí. Skoro se tomu ani nechce věřit. Kde ti lidi všichni jsou? Stačí se ale na chvíli octnout na tržišti v Indii, v zácpě v Jakartě, nebo se projít po ulici v Číně, a máte pocit, že planeta musí jednoho dne nezadržitelně prasknout, a ten den určitě přijde velmi brzy. Představte si to – 7,7 milard lidí. To je dost, co? Planeta je zamořená lidma, a přitom na ulici zásadně potkáte právě toho, koho vidět nechcete. Newton před třistapadesáti lety dokázal vysvětlit vztahy mezi pohybem tělesa a silami, které na toto těleso působí. Jaká síla působí na mě opravdu netuším. Já totiž mám dar si ze všech těch necelejch osmi milard lidí vždycky vybrat zrovna toho jednoho vola, kterej mě nechce dost. Podle Newtonova prvního zákona “jestliže na těleso nepůsobí žádné vnější síly nebo výslednice sil je nulová, pak těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu”. To smysl dává. Jenže aby na vás nepůsobily žádný vnější síly, museli byste se zabarikádovat v bytě, odpojit se od internetu, a modlit se, aby v případě, že se vám posere odpad, byl ten instalatér minimálně devadesátiletej gay. V utopickém světě nežije nikdo z nás, a tak v klidu nezůstáváme a ocitáme se tváří v tvář druhému zákonu síly. Ten říká, že “jestliže na těleso působí síla, pak se těleso pohybuje zrychlením, které je přímo úměrné působící síle a nepřímo úměrné hmotnosti tělesa”. Existuje-li nějakej Bůh, je mi svědkem, že na mě ty síly působí denně, protože já se nejenomže zrychluju, ale občas taky ve jménu lásky (a debility) kupuju letenky a dělám další rozumem nepochopitelný věci. A pak už s tím nic nenaděláte, protože dle třetího zákonu “proti každé akci vždy působí stejná reakce; jinak: vzájemná působení dvou těles jsou vždy stejně velká a míří na opačné strany”. Vpodstatě to, co já se snažím třicet let pochopit, Isaac Newton popsal už v sedumnáctém století. Holt když ta působení nejsou STEJNĚ VELKÁ, tak to občas míří na jiný strany…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
7. 6. 2019, Praha, Česká republika

Život je jedno velké bludiště. Doprava, doleva, všude plno zákrutů a slepých uliček. Semtam nějaká ta zkratka, co ti ve chvíli největšího zoufalství vlije zpátky novou energii do žil. A jindy zas těsně před koncem zjistíš, že se musíš potupně vrátit zpátky na začátek. Jo, kdyby se jen šlo kouknout na svět seshora a promyslet si nejdřív strategii, než se do čehokoliv pustíme. To by se nám ty naše životy žily stejně jednoduše jako když bez mrknutí oka ovládáme malou násobilku. Ale zatímco dětem trvá naučit se tu násobilku jen chvilku, nám by často v dospělosti nepomohl ani doktorský titul vysoké školy života na rozluštění složitosti algoritmů lidského bytí. Člověčí duše nefunguje podle žádných návodů, předpokladů, očekávání, ani přikázání. Těžko říct, po čem naše srdce vlastně touží, ale rozhodně to něco potřebují, a chtějí to hned teď. Někdy máme pocit, že bychom se snad radši vrátili zpátky v čase. Tam, kde to už dobře známe, tam kde nám místy bylo hezky. Jenže jeden míní, a život mění. Teda spíš život nečeká. Nikdy ho nenajdem přesně na místě, kde jsme ho nechali. On totiž pokračuje bez zastávek neúprosně dál, jakožto oddaný voják někoho tam nahoře. A pak, když přijdeme do stanice, zjistíme, že vlak už dávno odjel bez nás. Jindy nám zase realita dá poznat, že skutečnost venku a její představa uvnitř našich myslí, jsou dva naprosto odlišné stavy. Protože často svět a věci v něm nevidíme takové, jaké jsou, ale jak je vidět chceme, jací jsme my sami. A tak se někdy po cestě přistihneme, že i když nám můžou někteří lidé, místa, nebo pocity chybět, neznamená to ale, že bychom je nutně museli chtít vracet zpět…

 

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
4. 2. 2019, Singapur

Nálada při pondělku je… modrá.

Už asi měsíc v kuse sepisuju, vracím se k tomu a snažím se nějak v hlavě sesumarizovat poslední rok. Původně jsem měla nějaký hodnocení uplynulých dvanácti měsíců v plánu na přelomu roku, ale přelom roku zkoušel spíš přelomit mě než stránku v kalendáři. Jenže klasickýho průjmu o tom, jak jsme “přežili 2018” a “vzhůru ke světlejším zítřkům, 2019 bude můj rok!” jsme tu na sociálních sítích viděli všichni až až. Nad čím jsem chtěla se zamyslet já byl fakt, že to v půlce ledna byl přesně rok, co jsem strávila v Asii. Sice jsem se jednou zkusila vrátit jak bumerang, ale hodně rychle mi bylo ukázáno, kde už být dávno nemám. A žít v Asii je… Jiný. A každej jeden z nás, co o tom budeme vyprávět do éteru, vám ukáže úplně jinou stranu jedné a tatáž stejné kostky. Znám lidi, co projedou s batohem a dvěma tričkama půl světa a budou vědět, na které ulici se na vás prodavačka usměje a dá vám o trochu větší porci jídla. Pak znám lidi, co si kufr na kolečkách nechaj nosit a v pětihvězdičkovým hotelu nikdy nebudou vědět, jaký je to spát poštípanej od komárů v bambusové chatce. A pak jsem tu já, kdo tak zvláštně mixuje všechny zkušenosti dohromady, že často ty změny musím chvíli procesovat sama. Takže jsem těch mých popsaných dvanáct měsíců už, obrazně řečeno, několikrát zmačkala a hodila do koše (v realitě to visí na webu v editoru v konceptech…). Zatím se mi nepovedlo z toho udělat takovej film, jakej jsem si představovala a spíš je to zas takový to moje duševní pouštění si žilou… Ale kdybyste mi chtěli pomoct se zamyslet nad některýma otázkama o životě v Asii, který já už nevnímám a beru je automaticky, tak mi pište do komentářů (nebo do zpráv soukromě) dotazy 😊. Třeba mě to posune jiným směrem. Když ne, vyfasujete prostě půl litru té odebrané duše… 💉

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
3. 2. 2019, Singapur

Dny utíkaj, týdny se střídaj. Novej rok se rozjel jak šikanzen. Nezastavujem, nepřibržďujem. Režiséři tam někde nahoře nám posílaj výzvy jednu za druhou, zkouší, co vydržíme, a my zas, co zvládnou ustát ti kolem nás. Lidi nám přichází do života, občas pobudou, jindy jen projdou a zmizí v černé díře. Hřejou nás u srdce a zároveň píchaj hluboko v duši. Život nás nutí dělat rozhodnutí, a v lepším případě máme občas prchavej pocit, že je nám dána možnost volby. A zatímco jsme posedlí výběrem mezi tím, co je správný a co ne, stejně zjistíme, že na tom nesejde. Protože když nevyjde plán A, ani plán B, abeceda má ještě dalších 24 písmen…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
28. 1. 2019, Kuala Lumpur, Indonésie

Takhle nějak si připadaj celebrikety! Asi se v Malajsii doslechli, že ve městě se teď na chvíli vyskytuje budoucí paní spisovatelka (nejsem stará, ale jednou budu vdaná. A mít patnáct dětí. Nedávno jsem se Báry neptala na názor a odpověděla: “To bude možná ten důvod, že žádnej vztah nemáš, když těm borcům tohle říkáš.”). Čímž jsem chtěla zase jednou vysvětlit, proč toho málo stíhám a moc zapomínám. Protože jsem teď na chvíli v Kuala Lumpur. A protože jak říká můj oblíbený Paulo Coelho: „Život má mnoho způsobů, jak otestovat lidskou vůli. Buď tím, že se nestane nic, nebo tím, že se stane všechno najednou.”
To bude ještě zajímavej rok…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
24. 1. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

Každý, kdo žije v Indonésii, zná ten dril. Nebudu zacházet do podrobností, ale ať už je tu kdokoliv na jakejkoliv druh víza, vycestovat ze země vás jako cizince prostě jednou za čas nemine… 🙄 Tak jsem si plánovala na příští měsíc “dovolenou” a ve chvílích volna se v myšlenkách mazlila s představou dvou týdnů s batohem na zádech v Barmě. Měla jsem vyhlídnutý letenky, a už jsem se viděla, jak tam při východu slunce sedím v Baganu, pozoruju na obzoru desítky vznášejících se balónů, a po večerech rozmlouvám s nemluvným Buddhou v jeho rozličných podobách v místních chrámech. Chvíli jsem váhala, kdy a jak a co a kam, mezitím jsem si odběhla předat pas poslíčkovi z imigračního, abych si naposledy ještě mohla o měsíc prodloužit život na Bali.
“To už nejde prodloužit,” říkal Ferda. Chvilku jsem na něj nechápavě koukala, protože už jsem si navykla na tu myšlenku vandrování.
“To končí příští měsíc, teď to ještě jde jednou,” o čem to mluví?
“Ne, končí to tento měsíc,” vypočítával na prstech.
“Takže mně jako vízum končí za…”
“Čtyři dny,” pokýval, vrátil mi pas a rozloučil se.
Tak jsem chvíli seděla na chodníku a přemejšlela, jestli jsem už natolik chorá, že ani neumím do šesti napočítat, nebo kde se v matrixu stala chyba. Nepřišla jsem na to. Ale naopak jsem zjistila, že život pro mě má teď asi jiný plány než pozorovat balóny v Barmě…
Letenky už mám. Kdo uhádne, kam se podívám v březnu, může si u mě vybrat jedno přání dle libosti (jestli budete sprostí, přebukuju letenku 😏).

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
19. 1. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

Musím říct, že se na všechny ty zasněžený fotky z Česka krásně dívá. Obzvlášť odsud z Bali na mobilu. V jednatřiceti stupních ve stínu bez klimatizace jsem vám to chvílema i neskrývaně záviděla. Naštěstí už je všechno zase pod kontrolou, všude se chladí o stošest. Kdybyste zatáhli závěsy a zmáčkli na ovladači tlačítko turbo, ani nepoznáte, jestli jste v druhé půlce ledna na Sibiři, nebo na Bali. Celá mise “OPRAVA A/C” ve dvou pokojích zabrala pouze přesně měsíc. Jednalo se o složité přípravy jako při plánování leteckýho útoku na Hirošimu. Následovalo nekonečné vyjednávání, kdy jsem měla za to, že Balijci musí být podobně ožralí jako při mezistátních schůzích Zeman. No a pak už následovala jen akce provedení, která měla být už jednodušší než facka, ale v našem případě připomínala spíš souboj v ringu, nebo výpravu na Měsíc. První naše měsíční výprava navrhla box 1 vyměnit. Donesli nějakej starej ošuntělej krám. Chyběl jim ale kohoutek (neptejte se mě, jestli klimatizace potřebuje kohoutek – tonoucí se i stébla….), a tak nechali žebřík rozčaplej, plynovou bombu ležet opodál, a s příšlibem rande na druhej den se i s naším původním boxem odebrali do končin nekonečného zapomnění. Ale znáte to – ty lásky na jednu noc, jak rychle vzplanou, tak rychle zhasnou. Výprava číslo 1 se vzdálila od gravitačního pole vily tak daleko, že už se nikdy nevrátila ani ona, ani naše klimatizace. Musela doject výprava číslo 2. Ta neúnavně svařovala onen šunt, jež tam výprava číslo 1 zanechala, celých 5 hodin, načež to vzdali a prohlásili úkol za mission impossible. Povolali jsme tedy měsíční výpravu číslo 3. Ta zhodnotila situaci za vážnou a s návrhem výměny boxu se rozloučili. V zoufalosti jsme souhlasili s nouzovým přistáním další nové klimatizace (ta původní zřejmě pořád někde poletuje vesmírem na oběžné dráze jako odhozené nepotřebné kusy raketoplánů, a hned v závěsu za ní ta posádka 1, co nebere telefon). Další den jsme nedočkavostí ani nemohly dospat. Čekali jsme na astronauty jako na další první rande s motýlama v břiše. Naše posádka dorazila s úsměvem, na ramenou krabici větší než byli oba sami dohromady. Chvíli se beze slov pak na naši měsíční krajinu dívali. Úžasem oněmněli, říkala jsem si. Sledovali okolí a dělali si fotky. Asi na instagram. Pak se dívali na sebe. Pak se podívali na nás. Posléze začali povídat v marťanštině něco, čemu jsem nebyla schopná rozumnět. Houstne, máme problém! Volala jsem Rudymu na velín. Rudy s politováním přeložil, že naši astronauti přivezli blbej typ a jal se hledat novou posádku na další den. Na výměně jsem trvala, protože přítomní kosmonauti nerozpoznali studený a teplý vzduch, což je při opravě klimatizace zásadní problém. Tým číslo 4 pak úspěšně vyměnil krabici za správnou, zapojil ji, a nebýt nefunkčních baterek v ovladači, tak by klimatizace fungovala dle všech přírodních zákonů. Nadšením jsem výskala a s úsměvem ještě žádala o zprovoznění klimatizace v horním pokoji. Přítomná posádka si utřela pot z čela, zvedla oči k nebi a zatvářila se nešťastně. Doletěli celou cestu až na měsíc, ale na krabici na střeše neměli dostatečně vysoký žebřík. A tak začala mise: najdi dvanáctimetrovej žebřík na Bali. Dalších šest vesmírných posádek toto specializované vybavení postrádalo. Vypadalo to jako velký vědecký oříšek, na který jsme nebyli připraveni. Ale přece to nevzdáme, když jsme doletěli tak daleko! Vždyť už jsme pokořili Měsíc, na Mars to zvládnem taky! Přesně po týdnu každodenního zápalu s místními managery developerské společnosti, s Houstnem od klimatizací, a se všemi, kdo nám přišli do cesty, jsme odpromovaly s Bárou na vysoké škole vyjednávací. Do řešení tohoto nelehkého mimozemského úkolu se zapojil Rudy z velínského Houstnu, Stan z manažerského postu developerské společnosti, Bára, já, místní recepční, technici ze stavební společnosti a pak taky několik dalších psychických posil, které byly využity obzvlášť po setmění a v prostorách, kde klimatizace fungovala… Pomocná posádka měla v inkriminovaný den expedice na Mars doručit žebřík, jež pro nás speciálně vyvinuli ve výzkumném centru na míru. Nedočkavě jsme spustily s Bárou odpočítávání. Technici zaklepali na dveře a doručili slíbený žebřík. V zoufalosti jsme s Bárou musely odpočítávání nouzově přerušit. Vysvětlit Balijcům kritický rozdíl mezi pěti a dvanácti metry se ukázalo být problém. Start našeho raketoplánu byl ohrožen. Ale jak už to tak ve všech hollywoodských filmech bývá – skončilo to happy endem.

P.S.: Kdyby někdo z vás měl k dispozici recept na nějaký zábavný barevný pilule, budeme vděčný…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 1. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

Všem kolem mě a lidem napříč optickejma kabelama kolem světa papuškuju, co bylo řečeno mně: konec roku měl holt dementní každej, ať už je stejná #ezopiča, jako my, nebo ne. My s Bárou jsme třeba v té víře v lepší zítřky našly takovou útěchu, že jsme se neoběsily na tkaničce od bot. A já za sebe říkám, že s lednem jde vidět citelný oteplení (u vás v Čechách spíš obrazně, u Báry spíš fyzicky). Planety si postupně stoupaj tam nahoře asi líp. Sice mě tady dole neubylo každodenních výzev a zkoušek, ale přijde mi, že už se to tak nenápadně rozpouští. Za každým problémem vyletí vzápětí i vlaštovka na pomoc, a tak jsme se přepli z režimu přežívání do režimu žití. Klimatizace je teď slovo, ze kterýho mi vstávaj vlasy hrůzou. Pokud jsem mluvila o rozpouštění, tady bych si dovolila doslovnej význam, obzvlášť, když neplní svůj účel, pro kterej byla stvořená. Vystřídalo se u nás postupně pět různejch firem, jedna dokonce zvolila metodu platby předem, a když se s naší krabicí dlouho nevraceli z parkoviště zpět, tak jsem se týden smiřovala s faktem, že chladnej vzduch v tyhle superhorký dny potřebujou víc než my. Ale protože ten zásadní planetární přesun, co nám má zlepšit život, se má údajně stát až v únoru, zatím se motivuju stylem “co mě nezabije, to mě posílí”. S každým dalším dnem jsem rozhodnutá nenechat se vytočit a zůstat v klidu. Jde to blbě. Včerejší nová skupinka opravářů nepostrádala ani v dešti úsměv, zato znalost angličtiny ano. “Pojď, já ti to ukážu, come, come,” zjednodušila jsem vysvětlování na posunky rukou a čokoládovej Ferda hned hbitě vyrazil po schodech za mnou. Zmáčkla jsem tlačítko, klimatizace se otevřela, Ferda pokýval hlavou, usmál se a zvedl palec. Za něj dobrý. Já ukázala palec dolů. Za mě blbý. “Fouká, ale nechladí, chápeš?” Nechápal. “Normal,” Ferda to nezvládal pobrat. “Not normal,” a já to přestávala zvádat vysvětlovat. “Normal,” zaklapnul schůdky a měl se na odchod. “Tidak dingin (není studený),” zvedla jsem ruku do úrovně fukaru a význačně pokynula, aby učinil svou odbornou rukou totéž. “Dingin,” Ferda se stále smál. Dělá si ze mě srandu? Todle je dingin? Vytočila jsem jeho managera a hned po něm našeho managera (jako na telefonu, ne doslova). “Dingin, dingin,” mával palcem před telefonem, co jsem mu předala tlumočníky v nouzi. Já se zblázním. Já se jednoho krásnýho dne zblázním… “Šárka? On říká, že chladí,” povídá mi Rudy. “Nechladí, Rudy, TIDAK DINGIN!” Dostávám se na pokraj svých fyzický sil, protože vím, že dostat sem opraváře je náročnější část jakékoliv opravy, než ona oprava sama. “On říká, že funguje,” začínám rozumnět tomu, že se člověk dostane do vězení. “NECHLADÍ! Rudy, do prdele, snad poznám, jestli mám sex s klimatizací, nebo bez! Říkám, že nechladí!” Rudy poslal druhej den jinou firmu. Vytekl freon, zjistili. Ovšem neopravili to, protože neměli dostatečně vysokej žebřík, aby tam dosáhli… 😭😭😭

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
14. 1. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

Musím říct, že existovat jako ženská na tomhle světě není jednoduchý. Teda, těžko říct, nikdy jsem nezkoušela existovat jako chlap, abych to mohla objektivně porovnat. Možná to maj chlapi těžší, kdo ví (máte, chlapi?). Ale tak oni zase nemůžou vědět, co ty ženský, a tak pořád dokolečka se budem přít a dohadovat, jestli byla první slepice, nebo vejce, a kdože tou hlavou tady hejbe, to je na jiný povídání, ideálně na gauč a talkshow…
Ale narodit se jako ženská znamená, že budete většinu svýho života svádět boj s hormony. Malý neviditelný chemický šmejdi vám budou říkat, jestli jste dneska v zrcadle tlustá, nebo hubená. Budou vás nutit otevírat ledničku zas a znova, nic tam nenacházet, ale stejně se zase vrátíte, snížíte nároky a podíváte se tam znova. Budou vám tvrdit, že máte hlad, i když jste zrovna dojedli. Budou vám říkat: nikdo mě nemá rád! A když vám někdo nedejbože zavolá, budou říkat: ježišikriste, co otravuje… Budou vám tvrdit, že ten vygumovanej týpek jistě zaopatří vás i vašich dvacet dětí, nebo že pan sixpack bude mít nesmírně kvalitní genofond. Budou vám našeptávat, že něco děsně potřebujete, ale za živýho boha vám neřeknou, co to je. Protože hormony jsou prostě blbečci…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
12. 1. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

Sedím ve své oblíbené kavárně a snažím se zase po pár chaotických týdnech dohnat všechny resty, dát dohromady dlouho odsouvaný úkoly, který nikoho nebaví. Tak obecně se motivuju způsobem: novej den, nová příležitost se nezbláznit. Zvednu hlavu od počítače a zamávám na procházejícího číšníka, ve snaze si objednat a doplnit kofein. Číšík na mě zamává zpátky, oplatí úsměv, a jde rozjařeně dál. Tak tu sedím, mnu si spánky, a říkám si, jestli bych neměla si začít objednávat místo toho kafe radši koktejly. Teda až mi číšníci přestanou mávat a začnou obsluhovat…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
5. 1. 2019, Canggu, Bali, Indonésie

Poslušně hlásím, že žiju. Jen život teď nestíhám moc dokumentovat. Poslední týdny jsou náročný jak tejden před výplatou. Energie mi ubývá přímo úměrně s každým dalším únavným dnem a novou výzvou v podobě “hlavně se z toho neposrat” (omluvte mou francouzštinu). Na Bali se sjela oslavovat příchod novýho roku asi třetina obyvatel planety Země. Mělo to svoje výhody i nevýhody. Člověk se sice na silnici z kolon nikam na hodiny nepohl, ale zato v supermarketu lásky (Tinder) nikdy nedošli lidi. Já bych vám ráda taky poreferovala, jak jsem Silvestra strávila v jednom z nejznámějších plážových klubů, byl to nezapomenutelnej zážitek, pořídila jsem spoustu fotek s filtrem a heštegma #yolo, #sick, #partyordie, a nesmím zapomenout na #blessed. Musím vás zklamat. Některý lidi jsou občas překvapený, že nejsem až tak #wild, jak si myslí. Ono ovšem myšlení je počáteční příčina většiny problémů. Já jsem se v půl deváté na Silvestra zhroutila do postele a cítila se jak vyždímanej hadr. Prosinec mě přejel jak parníválec. Ležela jsem, koukala do stropu, venku kvákaly žáby a kolem popocházela řvoucí kočka Pinda. Odbavila jsem poslední hosty, přestala řešit, proč filtruje bazén a přitom nefiltruje. Kde je jakej had, pavouk nebo myš mě zajímajo asi přibližně stejně moc jako americkej protiraketovej program.
“Co budeš dělat?” zvedla jsem telefon a poslouchala můj oblíbenej hlas na tomhle světě – Bářin.
“No buď budu doma a jen tak si chvíli konečně přemýšlet,” doteď jsem neměla čas se ani vyspat víc než čtyři hodiny, natož zastavit, nic nedělat a jen tak si existovat.
“Prosím tě, ty hlavně nemysli,” odpovídá s rázností svou vlastní.
“Ale tak ji nech, ať si ten moment prožije,” ozývá se zdálky máma Marta.
“Mami, ta prožívá pořád něco, prosím tě,” křikne zpátky.
“Nebo budu doma, a pojedu po půlnoci pozdravit Hadyho do Finn’s,” zkouším druhou možnost.
“Prosím tě, ty hlavně nikam už nejezdi,” ani druhá možnost se nechytla.
“Já ho chci vidět,” posmutním.
“No, on tebe taky hrozně, až tak, že ti zapomněl říct, že letí zpátky na Bali.”
“Nebo se můžu přidat k nějaké skupině v La Brise,” pokračuju.
“Prosím tě, nikam nechoď, zas to bude nějakej kokot a budeš brečet.”
“Báro! Nemluv tak sprostě!” ozve se zase zdálky Marta.
“Mami, prosím tě, můžeš přestat poslouchat cizí konverzace? Děkuju,” křikne zpátky.
S každou přibývající hodinou mi životní síla klesala níž a níž, až jsem souhlasila, že zůstat doma bude nejlepší řešení. Dva roky zpátky jsem trávila Silvestra v Thajsku na slavné Haadrinké pláži ostrova Koh Phangan, společně s dalšími čtyřiceti tisíci lidmi. Loni jsme se propili a prosmáli nocí s partou v Praze. Předchozí roky jsem to občas propila, jindy prospala a ignorovala, jednou jsem šla spát a vyzvedla radši mámu na pařbě. Jindy si zase Jája na chatě nepřetočila hodiny na troubě, já pod vlivem viděla, že už je půlnoc a práskla jsem šáňo předčasně. Jeden rok jsem sledovala ohňostroj nad London Eye, a jednou jsem nesledovala pod Eiffelovkou prozměnu vůbec nic. Řeknu vám to takhle: Silvestry, svátky, oslavy a všechny spešl dny se přeceňujou. Protože pak jsou dny, který jsou tak strašně hezký, že by předčily jakejkoliv svátek, jenže nemaj žádnou důležitou nálepku. A tak zmizí někde zapadnutý na pěně dní bez heštegů, bez oslav, bez pozornosti. V tichosti si žijou jen uvnitř vás a nikdo o tom možná ani neví. Lidi neví, že ty momenty ticha jsou momenty štěstí 🙂

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
30. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Zbožňuju otázku: “Jak se máš?” A teď #nouhejt, já fakt zřejmě mám asi nějakej deficit kolečka lásky, protože čím víc lidí se kolem mě motá, tím přímo úměrně vzrůstá moje nadšení do života (teda pokud to nejsou policajti a exekutoři, rozumíme si, jo?). Mínus výjimky, kdy mám vybitý baterky, zavřu se do nory, pouštím si tři hodiny na smyčce jednu písničku stále dokola, a nechci, aby na mě kdokoliv mluvil, a hlavně po mě cokoliv chtěl. Pokaždý, když se mě někdo zeptá, jak se mám, tak se zamyslím. Ač jsem strávila v Londýně dva roky svýho života, britskou zdvořilost jsem byla schopná se naučit jen zčásti. Kolečko zajišťující předstírání mi totiž asi chybí taky, a tak často odpovím bezprostředně: „Na hovno.“ Často se potácím někde mezi upřímností a „fake it till you make it,“ předstíranou spokojeností. Je pravda, že ve fázích totální vyčerpanosti se mi asi unaví zase jiný kolečko, to ovládací kolečko, co chce mít všechno pod kontrolou, a stane se ze mě jen obyčejnej pozorovatel života. A to je taky ale zvláštně fajn. Až si říkám, že bych tuhle schopnost měla trénovat častějc. Protože sledovat svůj život jako film v kině, je zajímavá zkušenost. A tak já sedím a koukám na ten film před mýma očima. Jak se máš? Skvěle. Pokaždý, když si myslím, že už nemůže být hůř, si někdo nahoře řekne: výzva přijata, a hodí mi dolů další oser. Bilancuju mezi módem přežívání a chvílema koncentrovanýho čistýho štěstí. Vím, jak se asi cítil Sisyfos. Včera nám odjeli po dvou týdnech skvělí hosté. Byla s nima taková sranda, že bych se snad máločemu zasmála, nebýt jich. Teď už tam máme pro změnu novoroční výletníky z Austrálie. Já sbalila Pindu a odstěhovala ji ke mně. Narozdíl ode mě Pinda se nezdá být moc dobrodružné povahy. Cestu na skůtru na klíně už sice dává s přehledem, ale zato nový prostředí se jí moc nelíbí. Čekala bych, že si ještě bude ze svých bezdomoveckých dnů pamatovat, že na ulici s ní žilo nespočet psů, ale asi na to při pobytu ve vile s bazénem poněkud zapomněla… Tady se přiřítili dva psi, Pinda začala vrčet, ego menšího z nich to zřejmě nezvládlo, a rozštěkal se na ni. Tím byl pokus o vycházku na zahradu prohlášen za navždy ukončenej, a Pinda se teď odmítá hnout z pokoje. Svůj postoj korunovala v momentu, kdy se mi vychcala do postele. Na chvíli jsem zavřela oči a v duchu se uklidňovala, abych ji nezabila holýma rukama. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla, a všechno vyprala. Pak jsem půl hodiny seděla na zemi, fénovala peřinu a Pinda mě pozorovala z pelesti postele, čistíc si tlapky. Utěšovala jsem se tím, že s dětma to asi jednou bude ještě o level horší… Po několika bezesných nocích jsem si vzala dva prášky na spaní a chtěla tím ukončit nekonečnej den. Ale vzhledem k tomu, že mi netvoři v lékárně bez kousku citu v těle stále odmítají prodat bez předpisu cokoliv zábavnějšího, zase takový blažený kóma jsem neměla. Plán kočky nocující venku díky psům nevyšel. Pinda se v noci třikrát zvedla a bez skrupulí si přičapla zase na záchod. Třikrát jsem ji katapultovala z postele rychlostí světla na její pískovej záchod nedaleko. Sice si stěžovala, ale postel zůstala čistá, a stejně tak moje ruce, který ji nemusely zabít. Moje touha po několikahodinovým spánku skončila v pět ráno s prvním svoláváním muezína z blízké mešity. Nevím, koho přivábil muezín, Pindu navábil do života značně, a tak začala fáze „vstřebal se mi mozek a budu tady teď potmě skákat sem a tam jak retardovaná, škubat ti vlasy, protože proč ne, a mňoukat sama se sebou.“ Ne já, ale kočka. Kdo má doma kočku, chápe, že kruhy pod očima nejdou ničím zakrýt. Teď tu sedím v 10 ráno na snídani, nad hlavou mi bouchá ohňostroj (asi nějakej fajnšmekr za bílýho dne), a na facetimu na mě čumí půlka německýho fotbalovýho družstva. Aneb – když ti nevolá, když je ožralej, nemá tě dostatečně rád. „Já ti zase zavolám!“ snaží se překřičet Philipp reproduktory nějaké echt párty. „Máš se dobře? Máš se dobře! Sleduju tě na instagramu, nezapomeň, že tě zbožňuju!“ mě rozesměje. Rozmohl se nám tu totiž poslední dobou takový nešvar – bývalé „sejde z očí, sejde z mysli,“ nahradilo „sejde z Instagramu, sejde z mysli,“ a dnes prostě si vás lidi odpojí ze sociálních sítí, a tím to pro ně hasne. Ale tak… Nejsem ve vězení, nejsem v nemocnici, nejsem v hrobě. Mám se dobře!

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
28. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Děcka, kontrolní otázka: JSTE ŠŤASTNÍ? A co to znamená pro vás být šťastní? V rámci brainstormingu budu ráda za vaše komentáře a kdo nechce veřejně, pošlete mi SZ (však víte – vaše tajemství jsou u mě v bezpečí).

Někdo se mě totiž nedávno zeptal: “Šárko, jsi šťastná?” a mě ta otázka začala vrtat hlavou… Co to je vlastně být šťastný? Jak se to pozná a jak se štěstí definuje? Je to cílová stanice, nebo momentální pocit? Má každej ono štěstí jiný, nebo má společnej jmenovatel?

Moje zamyšlení si budete moct přečíst zítra ráno, já jsem totiž zapomněla, že UŽ je ZAS pátek a musíme jet vrátit za 15 minut tři motorky. Beru pláštěnu a mizím… A vy mějte minimálně tak fajnovej pátek, jako má Pinda s našima hostama!

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
27. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

“Baru, hosti mi říkali, že jim myš onehdá sežrala kuře k večeři. Já už z toho začínám být trochu unavená, co mám jako dělat s myšima?”
“Divný… Neříkala jsem ti, ty krávo, abys je nekrmila?”
“Mě jich bylo líto…”
“Šárko, jak ti může být líto myší, prosím tě?”
“Baru, my teď máme asi kočku, promiň… Ještě se mi pořád nepodařilo najít jí novou rodinu…”
“Ježíiš, my tam budeme otevírat ZOO? Dyť víš, že nesnáším kočky! A proč ta kočka nechytá ty myši?”
“Protože je kráva, zatím nosí jen mrtvý… Voni ji hosti teď moc rozmazlujou, ale neboj, já si ji vezmu do parády, příští týden bude zase u mě, já ji dám vojnu a vycepuju ji, neboj nic! Ti říkám, ta chytne i toho hada!”
“My máme hada?????”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
26. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Někde ve Vesmíru asi finišujou seznam všech komplikací, výzev a zkoušek pro rok 2018. Každou jednu se snažím po určitým namotivování vnímat jako zotužovač charakteru. V mým případě existujou zotužovače k pobavení, k unavení a k nasrání. Obecně se dá zasmát každé situaci. Některým hned, jiným prostě až po čase. Já tím, že žiju se sebou celej život, tak mám občas pocit, že moje “běžný” je pro všechny “běžný”. O to víc mě pak baví rozdíly mezi lidma a rozmanitost světa. Když Vesmír pošle zásilku, já, jakožto divná kombinace flegmatika a cholerika v jednom, se vzteknu, začnu dělat dané situaci verbálního komentátora ve stylu: “Jako vidíš to? Je tohleto normální? Já ti to řeknu, není to normální! Já je zabiju, všechny je zabiju a půjdu si sednout… A budu mít klid. Jako podvívej se, vidíš to? No já ti to ukážu zblízka, jaký jsou to packalové, počkej. Jako co s tím teď budem dělat? Já je zabiju… Komu zavolám? Počkej, já všem zavolám, já jim dám.” Mezitím Bára v klidu sedí a tu show mlčky pozoruje, čekajíc, co bude. A protože já se potřebuju jen vybít, tak já se vykecám, vyhysterčím a unavím, čímž odpadnu a se slovy: “Já se na to můžu vysrat, já se nezblázním,” se zas uklidním. Načež štafetu převezme Bára, vstane ze svýho klidu a se svraštělým čelem začne nervózně popocházet kolem, a v tichosti si to řešit ve své vlastní hlavě. Když už vstane, tak je to blbý, to už došla do velké fáze nervozity, když je schopná odložit i telefon. Rozdíl mezi náma dvěma je obrovskej. Zatímco já všechno ventiluju ven (když není s kým, já to říkám klidně kočce), Bára si tak sedí a kouká a všechno jí to žije v její vlastní hlavě. A občas je to právě to, co potřebujem, aby svět byl pestrobarevnej a každej z nás jinej 🙂 🖤

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
25. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Takový ty technologie, co se snažíš vysvětlit rodičům:
Táta: “Já sem ti dvakrát volal, a nikdo to nebral.”
Já: “A kam jsi mi volal?”
Táta: “No přes ten vajbr.”
Já: “Tati ten já ale už nemám, jsme přece vždycky volali přes messenger a naposledy přes whatsapp.”
Táta: “Né né, dycky přes vajbr.”
Já: “Tati, dyť jsem ti přece říkala,že poslední aktualizace telefonu mi všechno rozesrala a musela bych si kvůli viberu zase měnit simky a že ho nerada používám, a instalovali jsme whatsapp. Naposledy jsme spolu mluvili přece přes whatsapp.”
Táta: “Já vůbec nevím, co to ňákej vocap je.”
Já: “Ale přece takový zelený sluchátko na ploše…”
Táta: “Vajbr, dycky vajbr, ten už znám.”
Já: “A tobě nepřišla zpráva? Já jsem ti dva dny zpátky psala.”
Táta: “Jo, tak ta mi přišla.”
Já: “Aha, ale já to pořád vidím jako nepřečtený u tebe, tak tys to četl?”
Táta: “Jo, to vím, to jsem četl.”
Já: “Aha, no, tak to je vocap…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
24. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Přišla mi spousta zpráv typu: JSI V PORADKU? VIDEL/A JSEM TSUNAMI. Upřímně, se vším respektem a vděčností, kterou ke všem kamarádům chovám, že se o mě starají, si nemůžu pomoct – tahle situace se opakuje pokaždé, když se tady v Indonésii něco stane:

⋅ Kéž by se tak lidi ptali, jestli jsem v pohodě, i kdyby tu nebylo žádné zemětřesení a žádná tsunami.
⋅ Kéž by se lidi ptali, jak se mám, i kdyby tu nebyla žádná nová katastrofa.
⋅ Kéž by se lidi přestali schovávat za displeje, a odpověděli mi na soukromé zprávy dřív, než si prohlédnou moje instastories.
⋅ Kéž by lidi víc ukazovali lásku místo toho, aby se ukazovali.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
23. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Poslední týdny jsem vycucaná jak hašlerka. Nevím, jaký erupce na Slunci ke konci roku finišujou, ale rozhodně to stojí za to (a to jsem daleko předaleko od nějakýho evropskýho předvánočního shonu a stresu – přesně něco kolem jedenácti tisíc kilometrů). Každej jeden novej den se vylíhne snůška novejch problémů jak houby po dešti (ale možná je to jen tím, že nám dešťový období na Bali už začalo🤷‍♀️). Musím ale říct, že jak jsem se zasmála včera večer, to už jsem se fakt nenasmála poslední tři týdny dohromady.
Večer mi napsali hosté, co jsou u nás přes svátky, že v jednom z pokojů na vile nejde klimatizace, kterou jsme nedávno opravovali. Prý jen fouká, ale nechladí. Tak se zhluboka nadechnu vydechnu, unaveně si mnu spánky, a píšu už známýmu kontaktu:
“Rudy, můžeš nám poslat svoje lidi zase zpátky zítra? Ta klimatizace, co opravovali, nejde.”
“Co je špatně?” ptá se Rudy pohotově.
“Prej jen fouká, ale nechladí,” odpovídám.
“Easy, mrs.”
“Oh, good, thank you,” to mě mile překvapil. Za třičtvrtě roku na Bali jsem zatím nenašla nic, co by bylo jednoduše řešitelný. Ale co, zázraky se stávají, nejen o vánocích…
“Pošli mi fotku ovladače,” píše ještě Rudy.
“Prosím tě, netuším proč, ale ten borec chce fotku ovladače, můžeš mi to vyfotit a poslat? A radši i tu klimošku,” posílám elektronickou vlaštovku zpátky k našim hostům. Jestli jsem se za třicet let něco naučila, tak zbytečně se neptat na vysilující otázky navíc.
“Já ti řeknu proč, myslí si, že jsme blbý a máme to vypnutý,” dostanu zpátky z vily dvě fotky, přiložím k nim ještě obrázek se sériovým číslem, a celý to posílám Rudymu k odbornýmu posouzení.
“Změňte teplotu z 24 na 16 – máte tam nastavenou pokojovou teplotu, proto to nechladí,” Rudy odepisuje.
Dělá si ze mě srandu? Nevěřícně se vracím k fotce ovladače a zvětšuju ji. Chvilku přemýšlím, jestli se mám smát, nebo brečet.
“Now cold 🥶 mrs 😁,” (už zima, paní) baví se Rudy očividne na můj účet a já už se musím smát už taky. 🤣

Náš probém s klimoškou změna teploty sice, bohužel, nevyřešila, a Rudy už se tak moc teď nesměje, ale i tak to všechny zúčastněný pobavilo 😄. A jak říká náš jogín – smích léčí… 🙂🙏

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
22. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Pokud čtete tento příspěvek, znamená to, že umíte česky. Většina z vás v Česku taky žije. Pokusím se vám stručně (tak určitě) vysvětlit lehkou odchylku života v Asii od toho, na co jste zvyklí vy. Víte jak máte doma problémy? Já jsem je překlasifikovala na problémy běžného evropského typu. Vysvětlím: jakože vám třeba ujede tramvaj, neodtíká vám odpad, na zdi se promenáduje pavouk, tampony nejsou v akci zrovna, když je potřebujete, a tak. Ráda bych řekla zase podobný moudro, jakože „ten rok mi teda dal zabrat,“ ale to mi dává každej rok, takže standart. Zároveň mi není dvacet, proto jsem si myslela, že už mě nemůže nic překvapit, ale to si asi někdo nahoře řekne: výzva přijata a hodí mi dolů další chuťovku. A já se nestačím divit těm problémům asijskejm: elektřina vypadává častějc, než si já holím nohy. Bazén dokáže přes noc deštěm zezelenat. Sehnat v Asii tampony je nadlidskej výkon. Když už je seženete, krabička osmi kusů stojí stejně jako večeře pro pět lidí. Švábi tu byli, jsou a budou. V místních jídelnách vám místo ubrousku donesou toaleťák. Abych nezapomněla – na cokoliv zrovna budete mít chuť, bude to „finiš“. Když opravář řekne, že přijede v jedenáct, není třeba mu každou hodinu až do šesti do večera volat, však on už je na cestě. Před dvěma týdny mi hosté napsali, že v bazéně je had. Vážně jsem si myslela, že už mě tady po skoro třičtvrtě roce nemůže nic překvapit. Včera mi hosté řekli, že jim „opice vykousla díru do sedáku na skůtru“. A tak my si tady žijem…
#bali

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 12. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Určitě se vám moje balijská rada v prosincovým počasí v Česku bude hodit. Tak si pište: “nemám s sebou plavky” není dostatečnej důvod odmítnutí pozvání k bazénu.
#balilajf

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
13. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

“Co to je za lidi?” dívám se tázavě na Roniho, držícího mi dveře.
“Ten nalevo je náš právník, a ten napravo bude náš trenér MMA a boxu,” vysvětluje. “Už jsi zkoušela boxovat?”
“Ne,” zamyslím se.
“Tak to musíš v lednu přijít, až otevřem.”
“Vidíš, to je vlastně docela dobrej nápad, proč mě to nenapadlo dřív? Mě ta jóga strašně nebaví, box by mohl být zábavnější.”
“Aditya je několikanásobnej mistr, zařídím ti s ním pak trénink.”
“Ten vypadá, jak kdyby někoho zabil,” zasměju se svýmu vtipu. Ale směju se sama.
“Taky že zabil,” Roni se nesměje.
“Co?” nechápu.
“Seděl deset let, zastřelil nějakýho týpka,” vysvětluje asi podobně jako když reportéři hlásí večerní zprávy.
“To jako vážně?”
“Smrtelně vážně.”
“Snažíš se bejt vtipnej?”
“Kam jdeš?”
“Na jógu…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
11. 12. 2018, Ubud, Bali, Indonésie

Probudím se a otevřu oči. Na stropě vysoko nade mnou se pod střechou z palmových listů točí větrák. Otočím se na bok a pozoruju francouzským oknem ranní paprsky prodírající se do údolí, mlhu povalující se mezi kopci, a nekonečné lány rýžových polí pode mnou, protkané vysokými palmami. Za chatkou se ozývá vodopád dopadající do jezírka s malými rybkami, uprostřed něhož je posazená velká kamenná vana. V dálce se mísí zvuky exotických ptáků s klepáním plechovek rozmístěných v polích, které straší všechny případné zvířecí pojídače. Jsou to chvíle jako tyhle, jako včera… Chvíle bez signálu telefonu, bez spojení se světem. Chvíle, kdy nemám ponětí, kolik je hodin, jakej je vlastně den, co bude zítra, a jaký starosti na mě čekají po návratu do reality. Kdy mi déšť zkazí chabej pokus být na moment skoro dokonalá, a ono možná právě proto jsou tyhle okamžiky o dost lepší než v mých představách. Kdy hromy a blesky mě neděsí, protože nejsem sama. Koukám na barevnej svět všude kolem mě a líně se ospale protáhnu, když si mě přitáhne k sobě. Objetí není nikdy dost… V těchhle momentech si najednou vždycky uvědomím, jak strašně je to fajn pocit, když si moje neustále zrychlená mysl a ustaraná duše dají volno, a zůstane jen klid. Najednou nepřemýšlím, co bude zítra, nebojím se, co bude za pár hodin, nic se nesnažím mít pod kontrolou a nechávám život plynout tak, jak sám chce. A občas je mi tak hezky, až si říkám, že kdybych teď a tady měla umřít, tak umřu šťastná. Ale snad bych se měla naučit si na svoje přání dávat větší pozor, protože ve vteřině se rozklepou všechna okna, rozvržou se dřevěné stěny chatky, a celej ten krásnej svět pode mnou i okolo mě sebou začne divoce házet pod otřesy dalšího zemětřesení na Bali…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
10. 12. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Večeřím s Olgou: “Jedu zítra na dovolenou.”
Olga se na mě překvapeně dívá: “Končí ti vízum?”
“Tak daleko zase nejedu, aby mi prodloužili vízum…” věnuju se dál svýmu jídlu.
“Kam jedeš? Žiješ na Bali, na co potřebuješ dovolenou?” ptá se.
“Abych se nezbláznila, Olgo. Do hor, do vnitrozemí,” já bych totiž nejradši někdy utekla od všeho na jinou planetu, ale zatím to nejde.
“Na jak dlouho?” věnuje se dál svýmu pivu. Inu, s Rusama si člověk popovídá asi tak první půlhodinu, dokud toho nevypijou tolik.
“Asi jen na dva dny.”
“Tak málo?” diví se.
“Hele, nic se nemá přehánět.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
9. 12. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

“Sharka! Ty dlouho tu nebyla!” směje se na mě obsluha.
“Pár dní, je to jak věčnost, co?” usazuju se ke stolu. I pár hodin je totiž věčnost, když vám někdo neodepisuje, pár minut je věčnost, když pospícháte, a pár vteřin je věčnost, když padáte volným pádem.
“Kde tvůj kamarád?” usmívá se drobná Balijka.
“Jakej kamarád?” občas mi trvá zorientovat se v realitě.
“Ten co tady s tebou být naposledy,” přikyvuje, jako by to ze mě tím nadšením mohla vydolovat a já chvíli přemýšlím.
“Jooo, pilot! Tak ten odletěl, divný, co?”
“Sojový capuccino?”
“Ano, prosím.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
7. 12. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Takhle – viděla jsem ve svým životě už spoustu věcí, ale vyměňovat elektrický kabely pod proudem ještě ne. Mám to štěstí (smůlu), že jsem už zažila jednu obohacující (život zkracující) rekonstrukci bytu, a je to asi tak podobnej zážitek jako když skočíte bunjee jumping – jednou to prostě stačí. Takže vám přeju hezkej pátek, a aby byl míň nabitej než ten u nás na Bali…

 

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
19. 11. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Ketut: “Sharkaaa, máte teď ve ville nějaký hosty?”
Já: “Ne, proč?”
Ketut: “Tady teď jezdí pořád taková velká motorka.”
Já: “Tady jezdí motorek, Ketut.”
Ketut: “Ale ta Ninja vždycky parkuje u vaší vily.”
Já: “Jo? No, hele, já mám takový podezření, že někdo jezdí za Bárou, ale nikomu to neříkej…”
Ketut: “Ale Barbora je už dva týdny v Česku.”
Já: “Ketut, ty to tak hlídáš?”
Ketut: “Vím o všem. Každej den tam parkuje Ninja.”
Já: “Nevíš, jeden den tu nebyl.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 11. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Volá mi táta: “Šárko, vidělas zprávy?”
Já: “Zprávy jsem viděla naposledy před jedenácti lety, když jsem ještě bydlela doma.”
Táta: “Noviny čteš?”
Já: “To už vůbec ne.”
Táta: “A jak teda jako můžeš vědět, co se děje ve světě?”
Já: “Jsem ve světě.”
Táta: “Ty vůbec nemáš přehled, co se děje!”
Já: “Co se děje?”
Táta: “Benátky jsou pod vodou.”
Já: “To snad byly dycky, ne?”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
12. 11. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Svět je úžasný místo. I takhle při listopadovým pondělku. Je plnej nekonečnejch možností, absurdit, zvláštností. V dobrým i špatným slova smyslu. Tvoří ho lidi, každej jeden z nás. On, ona, já, vy, a všichni kolem nás. Před časem proběhla médii kauza, která mě ještě doteď ani po několika měsících nepřestala bavit. Byl zatčen pár z Floridy za prodej “zlatých lístků do nebe”. Kupující oslovovali na ulici s vysvětlením, že lístek stačí ukázat u brány při vstupu do nebe a budete vpuštěni. Jestli si myslíte, že je zatkli za podvod, tak se pletete. Do vězení sice šli, ale trestného činu se nedopustili tím, že prodávali lístky do nebe. Problém byl v tom, když je prezentovaly jako “zlaté”, a ony přitom byly jen nastříkané zlatou barvou… Někoho to rozčílí, mě ta story pořád baví. Proč? Protože je mi to tak nějak zvráceně sympatický. Vidět ve světě, kterej nám diktuje, co je společensky přijatelný a co už je přes čáru, jak máme vypadat, co máme nosit, v co, koho, a komu máme věřit, jak správně jíst a po jaké straně chodníku chodit, že v takovým světě je pořád ještě místo pro fantazii, překvapení a vynalézavost. Je mi sympatický vidět, že možný je i v dnešním světě cokoliv. A proto když může někdo prodávat lístky do nebe, proč by naše sny byly nesplnitelný…? 🙃

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
9. 11. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

S lidma je to těžký. Nedá se žít s nima, ani bez nich. Občas děláme stejný chyby znovu a znovu, a kolikrát si to ani neuvědomujeme. Zraňujeme nechtíc ty kolem, a masochisticky hlavně sami sebe. Většina z nás se rodí s absurdním přesvědčením, že když máme někoho rádi, musí to ten druhej tak cítit logicky taky. Děláme divný věci, přesvědčujeme ty, co nás nemaj rádi dost, a brečíc si přejeme změnit svět. Ptáme se kamarádů jako choromyslní: “Proč? Proč mě nemá rád/a? Co dělám špatně?”, místo abysme si jedinkrát položili otázku: “Proč (za co) ho/ji vlastně mám mít rád/a já?”. Trvalo mi celejch třicet let, než jsem pochopila, že svět funguje jinak. Že život není telenovela. Že všechny komplikovaný příběhy, kde lidi bojují proti všemu a všem, a někdy i proti sobě navzájem ve jménu lásky, že to ale žádná láska není. Od malička je nám nějak divně ze všech stran podsunováno, jak si musíme všechno zasloužit. Úspěch, kariéru, peníze, přátelství, i lásku lidí. Jak musíme trvdě makat a nic není zadarmo. A já si naopak už teď myslím, že všechno těžký, bolavý a komplikovaný, ale žádná láska není. Není to správně. Je to zkušenost, je to lekce, možná nějaká vyprchávající karma… Ale ne láska. Láska je nepodmíněná, nenásilná a nekomplikovaná. Nemusí se vynucovat, vyprošovat, připomínat, ani se o ni žádat. Láska prostě buď je, nebo není.
Poslední dobou často přemýšlím nad tím, jak bych si zjednodušila život, kdybych na některý věci přišla dřív. Vlastně nechápu, proč mi to trvalo tak dlouho. Občas sedíme s Bárou, mluvíme o životě, a vidět ji smutnou nebo brečet, mi láme srdce nadvakrát. Jednou proto, že je mi to líto, a podruhé, protože je to jako dívat se na sebe do zrcadla. Zuřím sama v sobě daleko víc, než bych jí přiznala. S každým jejím novým srdcebolem prožívám svoje vlastní bolavý dejavú. Zároveň vím, že i kdybych jí to natisíkrát vysvětlila, jak si má sama sebe víc vážit a mít ráda samu sebe minimálně tolik, jako toho druhýho, jak nemá investovat energii do lidí, kteří jí nevracejí nic zpátky, a že takhle láska nevypadá, tak je to pořád lekce, kterou potřebuje, a nepochopí to, dokud si to sama neprožije. A stejně pak zas příjde den, kdy si vedle ní sednu já, a položím nejblbější otázku v historii lidstva: “Proč mě nechce?”…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
8. 11. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Jako psi jsou fajnoví, ale upřímně – nejsem psí typ. Psi se musí venčit, koupat, smrdí jim z pusy a mají tendence mě olizovat (nic proti, ale ne od psa). Psy si ráda pohladím, zablbnu si s nima, páč i kočky maj svý limity (moje teda uměly nosit myšky jako aport. Ale pak je to přestalo bavit a začaly nosit živý…). Výhodu psů vidím já osobně v té seznamovací části. Jdete-li se psem po parku, pánové si vás prostě chtěj pohladit. Psa, psa si chtěj pohladit. Pět let jsem v Praze poslouchala komentáře od kamarádů typu: “Šárko, to není dobrej nápad – svobodná ženská a dvě kočky, takhle se neseznámíš.” Já si naopak myslím, že je to skvělej nápad. Copak lidi se už desítky let nebalí na sbírku motýlů? Já i moje kočky jsme o dost zábavnější než mrtvej hmyz (přísahám, že Wikipedie tvrdí, že motýl je hmyz). Takže jestliže někoho zajímá leguán v akvárku nebo mrtvola za sklem, garantuju vám, že moje koťata maj svý zájemce taky. Všem kočkohejtrům bych chtěla říct, že se přihlásili dokonce už i dobrovolníci o bezplatný hlídání. Já tam podsunula ještě něco o večeři, a vyšla z toho nabídka, která se neodmítá (mezi náma, já bych v jeho případě se obešla i bez jídla, ale my holky musíme dělat trochu cavyky). Kočky mi to teda v noci trochu zkazily, páč nebyly úplně moc naladěný na mou randící frekvenci. Místo dělání roztomilejch pohybů se rozhodly chrápat. No nic, musela jsem v nenadálé situaci improvizovat, a z hlídání koček jsem změnila agendu na hlídání mě. Tak hele, strávila jsem hezkejch pár let v korporacích. Věřím, že koupání se v noci v bazénu o hloubce metru čtyřicet bez plavek, jistě nese nějaký bezpečnostní rizika…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
6. 11. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Seznamte se. Tohle jsou moji dva noví ďáblové. Bára nesnáší kočky a poslední debata skončila jejím prohlášením: jen přes mou mrtvolu. Jsme dospělý, udělaly jsme kompromis. Takže jsem přinesla kočky dvě. Je jim šest týdnů a dle mé tradice nemaj jména. Jmenujou se kočky. Na co si zatím neumím zvyknout je fakt, že jsou to dva kluci, to je pro mě novinka (doma jsem měla dvě holky). Žvatlám na ně v ženským rodu. Nevypadá to, že by jim to nějak zvlášt vadilo. Snad jim nezpůsobím nějakou poruchu osobnosti… Paní říkala, že jsou to andílci a ani o nich nebudu vědět. Andílci mi půl noci kousaly vlasy, pak usly za postelí. Když jsou vzhůru, řvou jak motorová pila, a jen co jsem se rozplývala, jaký jsou to šikulky (holky), tak jedna vyskočila za mnou do postele a pustila to v pět ráno rovnou tam. Takže jsem si místo ranního běhu střihla za burácení bouřky kardio v podobě praní, za mýho vydatnýho klení. Kočka (ta kočka ta holka) z toho byla tak vyplesklá, že předpokládám, to už podruhé nezkusí. Dopoledne jsem jim ukázala zahradu a doufala, že je to dostatečně zaujme a já se budu moct věnovat nějaké nudné činnosti, nazývající se práce. Jak říkají moudří – základem zklamání je očekávání. To mi úplně nevyšlo. U snídaně se po mě škrábaly (ty holky) jak pavouci nahoru dolů, jedna mi usla na rameni a druhá začala přežvykovat kabely vedoucí od počítače. Unaveně jsem zavřela laptop a chvíli tu džungli pozorovala. Fascinuje mě, jak se zvířata s různejma lidma chovaj různě. Nejednou mi moje nájemnice řekly, že s nima moje kočky “spinkaj celou noc a jsou zlatý” (poznámka autora: jo čtete správně, já pronajímám byt i s kočkama, ostatně tam maj trvalý bydliště 🤷‍♀️, nechápu, že to každýho rozesmívá). Já jsem jim totiž familiérně říkala “ty mrchy z pekla”. Moje kočky nikdy nejsou klidný, a vždycky se z nich v mé přítomnosti stávaj divoký šelmy. Dobře, tak přiznávám, že jsem sama debil, občas se přikrčím za dveřma, nebo na ně bafnu za rohem a honíme se po bytě jak mentálové, já vytlemená, kočka naježená, a semtam do ni dloubnu: “kousej, trhej,” … A jestli se mi chystáte říct, že nejsem normální, tak se přiznám bez mučení, že o to jsem nikdy ani neusilovala… 🤙

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
5. 11. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Potkávám spoustu lidí a skoro každej se mi nějakým způsobem líbí. Ať už fyzicky, energeticky, nebo na nějaké mentální úrovni (a teď to pro změnu jednou nemyslím žádnou skrytou sexuální narážku 😀🙈🙊). Častokrát mi v životě lidi imponovali a přitahovali mě, ale něco jsem u nich postrádala. Poslední dva roky už chápu co. Sranda. Lidi se neumí bavit. Neumí se zasmát sami sobě, ani si udělat ze života dobrej den. Je to blbý, ale je to tak. Byla jsem jedním z nich, a ani jsem si to neuvědomovala. Společnost nás nutí do toho být dospělí, zodpovědní, a pokud se budeme pohybovat v určitých kruzích, tak se podle toho patřičně chovat. Stal se ze mě suchar. Došlo mi to dva roky zpátky v Bangkoku, když mě po nepřetržitých záchvatech smíchu a srandy začalo bolet břicho. Rozbrečela jsem se nekontrolovatelně smíchy ve vlakové stanici na Sukhumvitu, a o pár vteřin pozdějc už brečela ze zoufalosti nad svým životem. V té chvíli mi totiž došlo, že za celej rok doma jsem se nenasmála tolik jako za ty dva dny v Thajsku.
Každej den máme starosti, splíny, stress. Život se zdá divnej, těžkej, nespravedlivej. Jak se v takové situaci můžeme smát? Šárko, teď není na kraviny čas. Jindy se to nehodí. V určitých chvílích se nevtipkuje. Jenže teprve když dojdete do situací, kdy smích je jediný, co vám zbývá, zjistíte, jak je to osvobozující. Úsměv prolamuje ledy, a smích léčí. A tak byly dny, kdy jsem se prostě smála po pohřbu, když mě vyhodili z práce, když jsem jednou v devatenácti propila výplatu a neměla v Londýně na nájem, i když mě něco zrovna moc bolelo. Lidi se občas uráží, že se jim směju, ale já se stejně tak směju sama sobě.
Nejhorší na světě je totiž brát život moc vážně…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
1. 11. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Čtvrtek jak malovanej. Novej měsíc, novej den, ideální příležitost zase začít novej život, dát si miliony předsevzetí, zhubnout, nenechávat všechno na poslední chvílí, naučit se nezapomínat červený tričko v bílým prádle, a takový ty věci plný duhy a nosorožců. A když se to nepovede, tak co. Kila na hubnutí počkaj do pondělka, šak ony neutečnou. A těžký lidi aspoň tak snadno neunesou… Prodlužuju si pracovní část dne, než se odebéřu do fitka, a snažím se namotivovat do jednoho ze svých slibů na nový začátky. A to konkrétně eventuálně ještě v tomhle životě dopsat knížku, kterou jsem rozepsala… A tak sedím ve svým indonéským ofysu – v kavárně, píšu novej článek, a googlím k němu nějaký informace. Když v tom na mě vyskočí, že podle legendy Bůh údajně stvořil Adama jednou, ale Evu rovnou čtyřikrát. Ten blbec ji pokaždý Bohovi vrátil, chápete to? Já jo. Řeknu vám to takhle – já kdybych mohla, tak sebe vracím minimálně jednou měsíčně. V závislosti na aktuálním stavu hormonů, počasí, a hladu. Ale nikde jsem v biblických textech nenešla, jestli Eva někdy zkoušela reklamovat Adama? Ví to někdo? Já bych řekla, že asi ne. Ona určitě jen blbě pindala, dělala chvíli scény a nafučenou, protože ve finále stejně potřebuje někoho, kdo ji podá věci z polic, kam nedosáhne, odtáhne zarputilý víčka, a tak, známe to, že jo, že jim stejně vždycky zavoláme…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
31. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Nesnáším Halloween. Nesnáším všechny šarády, kde člověka nutí ze sebe dělat klauna. Jako dítě jsem nesnášela maškarní (jednou mě tam dovlekli), na gymlu jsem osm let simulovala zrovna na majáles (jednou jsem se hecla), a jako dospělá se odmítám účastnit jakýhokoliv Halloweenu kdekoliv na světě. Nechápu v tom smysl, cítím se nesvá a hrát si na něco je pro mě jako vysoká škola technická pro absolventa filozofie. Stačí, že příležitostně předstírám, jak pracuju z pocitu vnitřního naplnění, nebo když se usmívám v situaci, kdy bych druhé straně nejradši dala facku, a to při nejmenším židlí.
V mým světě je totiž Halloween nonstop. Každej den lidi nosí masky, oblíkají se do kostýmů a předstírají něco, co nejsou. Pod vrstvou make-upu skrývají vady na kráse a pod drahým oblekem na míru zase vady na duši. Dávají si tituly před jména a mají pocit, že za pár ztracených let a o několik šedivých vlasů později mají jako lidské bytosti větší hodnotu. Lejstro, coby glejt na lepší život. Lidi si barví vlasy, zesvětlují kůži, pořizují si větší prsa, a když nemůžou změnit sebe, tak si to vynahradí velkým autem a důležitou funkcí. Před sousedem staví vzdušné zámky a před partnerem tlustou zeď.
Ve světě, v jakým žiju, je totiž Halloween každej den…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
30. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Tajemství… Máte nějaký? Každej má. Každej jeden z nás má v sobě příběhy, který nikomu neříká. Já to nikdy neuměla si nechávat věci pro sebe. Od toho, co čtete vy, po pár pečlivě uklizenejch přiznání kamarádům, u nichž to zůstane napořád. Každej blízkej člověk kolem mě ví kousek, ale nikdo neví všechno. To vím jen já. Ve třiceti se učím sama sobě být nejlepším kamarádem. Zas a znovu se každej novej den vynořují situace, kdy mám nutkání ty události někomu říct. Chci zase zpátky svou vrbu, co roky neúnavně vstřebávala všechny moje jízdy na horské dráze života. Ale moje poslední jednosměrná letenka udělala definitivní tečku na naší společné cestě. Život chce, abysme se naučili být sami sobě nejlepším kamarádem, a byli pro sebe dost. Dost dobří, dost samostatní, dost schopní. A pak nám pošle test. Zapípá mobil, přiletí elektronická vlaštovka, nebo jen sled událostí způsobí, že nám začne prudce bušit srdce a nemůžeme popadnout dech. Potřebujete někomu ty novinky říct, zeptat se, co dělat, slyšet návod na život, nemít tu zodpovědnost za vlastní bytí jen na svých bedrech. Ale některý přání jsou v tom batolecím stádiu ještě moc křehký na to, aby zvládly ustát vítr zvenčí. A tak si prostě musíme občas jen tak sednout sami se sebou, říct si to v duchu jako svýmu nejlepšímu kámošovi, a nechat si to tajemství žít jen uvnitř nás, dokud nepovyroste, nezesílí a nepostaví se na vlastní nohy…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
28. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

“Co se zas tak tlemíš na ten mobil?” přeruší mi myšlenky Bára. “Ale, zpráva, kterou jsem nečekala. Říkala jsem ti o tom mnichovi?” zvednu hlavu s úsměvem. “Ježišikriste, tys spala s mnichem?” vypoulí oči představou té sodomie… “Co? Dyť je to mnich,” zarazím se tou myšlenkou. “Takže jsem ti o něm neříkala,” zkonstatuju. “Já už se v tom, popravdě občas ztrácím,” pokrčí rameny na obhajobu. “Hele, s kolika chlapama jsi vlastně spala?” zeptá se Terka a obě se na ni překvapeně s Bárou podíváme. Čísla? Vážně? Můj osobní život jako statistika… “Jako letos? Nebo…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
27. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Jsem hrozně expresivní člověk. Ani botox na tom zatím nic nezměnil. Na mým obličeji každej pozná všechno. Černý kruhy pod očima (co jsem dělala v noci), i úsměv hodnej diagnózy (co dělat budu) mluví tiše za mě. Napříč všemi kurzy asertivity neumím lhát a nemůžu hrát poker. Šéfové na mě pokaždé poznali, když jsem na poradě sedět ani trochu nechtěla, nebo kdykoliv jsem se jí za laptopem zrovna nevěnovala. Sarkasmus je moje obrana i moje největší hobby zároveň. Je to jediný náboženství, jemuž jsem bez okolků oddaná. Je to životní směr. Jestliže jsem na vás sakrastická, pak s váma buď flirtuju, nebo mám tři vteřiny před tím vyrvat dlažební kostku z chodníku a spáchat trestný čin zabití. Je na vás, abyste rozluštili, který z toho. “Mlč! Neopovažuj se nic říkat, mě nezajímá, co tam máš na svou obranu, teď poslouchej ty mě!” křičel na mě šéf v místnosti plné lidí. “Já nic neříkám,” tiše jsem se obhajovala. “Ale chtělas!” zvýšil hlas ještě víc. “Jak to můžeš vědět?” suše jsem polkla. “Otevíráš pusu!” ukázal na mě prstem, aby mě usvědčil z kriminální činnosti. “Promiň, já nevěděla, že nadechnout se mám taky zakázaný.” Tím byla porada prohlášena za ukončenou a Šárka za drzou. Sarkasmus je umění. U mě se dostalo do fáze, kdy občas už sama nevím, jestli si pořád ještě dělám legraci, nebo ne…
#thisiskurvalife

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
26. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Na zvířata mluvím všude česky. Narozdíl od lidí oni totiž nepotřebují řeč k tomu, aby pochopili. Takže to žvatlání je víceméně stejně jen pro mě. Kočkám je to buřt, co jim chcete (záleží kus od kusu, moje jedna měla všechno na párku a druhá byla permanentně ukřivděná nedostatečnou pozorností), ale občas to zkouším na psech. Třeba naposledy, když jsem si přinesla večeři a vedle stolu mě začal mučednickým pohledem propichovat jeden chlupáč. Poslední dobou až na výjimky moc masonejím a všechno jídlo, jehož se dotkne balisjká ruka, hoří po chilli. Že bych se chtěla dělit o rejži a pálivou zeleninu s tempehem, to se mi teda moc nechtělo. Ale zkuste sobecky jíst, když vedle vás něco kňučí… Hodila jsem mu zelenou fazoli a v duchu mu s ní hodila i malou challenge. “Když ji sežereš, dojdu ti koupit granule,” myslela jsem si. Pes k fazoli čichnul a obrátil nechápavý pohled zpátky ke mě. “No, jen ji sněz, myslíš, že mě se chce vstávat od jídla, a chodit ti do obchodu pro granule?”. Pes znechuceně pomalým pohybem vcucnul fazoli a začal ji žmoulat. Chvíli jsem se na něj překvapeně dívala. No co, dohoda je dohoda, nedá se nic dělat… Otráveně jsem položila příbor, nechala večeři večeří, a vstala. Psovi se rozzářily oči, vyflusnul fazoli, a za radostnýho skákání se mnou běžel do obchodu za rohem..

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
25. 10. 2018, Cemagi, bali, Indonésie

Já: “Ketut, co se děje?”
Ketut: “Ceremonie.”
Já: “Zase pohřeb?”
Ketut: “Ne, svatba.”
Já: “Další tragédie…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
24. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Včera jsem si udělala výlet k zubaři. Vzdala jsem hrdinství a smířená s další budoucí mailovou přestřelkou se zdravotní pojišťovnou (jestli to zas jako bylo nutný a dostatečně na pokraji života a smrti) jsem vyrazila. V čekárně běžel na telce Jamie Oliver, kterej neúnavně vařil. Polkla jsem smutně slinu. Paní zubařka mi udělala rentgen a snažila se mi vysvětlit, že budu potřebovat korunku. V první chvíli jsem si říkala v duchu: viď? (však jsem taky princezna 👸, že jo), načež jsem s díky odmítla srandu za cenu letenky z Prahy do Tokya a přes Las Vegas zpátky. S paní zubařkou jsme si náramně skvěle za tu hodinku popovídali. Prosím vás, to se učí v prvním, nebo posledním ročníku, ty konverzační dovednosti? Já jen, jestli by jim někdo moh říct, že s plnou hubou vaty, odsávačkou a jejíma dvěma rukama uvnitř, se jako blbě odpovídá…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
22. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Na planetě je sedum miliard lidí a já mám ráda asi tak přibližně 6 z nich. Zato zvířata jsou boží vždycky.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
21. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Já se vždycky musím smát tomu, jak si myslím, že jste děsně virtuální publikum, ale jste vlastně docela hodně skuteční 😅. To když se třeba někdo objeví u nás na Bali a při seznámení na mě vybalí: elektrika funguje? Co Ital? A já hledím na Báru, jakože co? Jak to ví? Nechápu nic, ale já jsem občas zamrzlá v jiných sférách. Protože Bára mi to vždycky vysvětlí: “Čte blog, ne asi.” A to pak začnu v duchu přemýšlet, co všechno že jsem tam vlastně za poslední roky napsala, a začnu se v duchu stydět… A pak mě taky pokaždé dost pobaví zprávy, co občas píšete 😄. Nedávno jsem měla takovej nanic den, jehož zoufalost jsem zakončila flaškou vína sama se sebou, Bára se tomu tiše smála a nabonzovala to videem ve stories na instagram. Zuzančina otázka, jestli jsem smutná kvůli Italovi, mě upřímně pobavila 😂 (nejsem). Jako takhle – já vám toho sice říkám (na něčí vkus) hodně, ale zdaleka ne všechno. Takže teď nevím, jestli vám toho mám říkat víc, abyste všechno chápali, nebo míň, abyste radši nechápali nic 😀. Abych teda uvedla situaci na pravou míru: s Italem je všechno vpořádku. Normálně spolu mluvíme, ptá se mě, jak se mám, píše mi sáhodlouhý vyznání lásky o jednom verši (“we fucking tonight or not?”) a takový ty běžný věci. Zrovna teď spolu máme jít na masáž. Odpoledne říkal, že mi dá vědět v kolik večer. Vzhledem k tomu, že to bylo tři dny zpátky a pořád čekám, předpokládám, že z toho nadšení dostal srdeční zástavu.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
19. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Jak se to přihodilo, že lidi přestali být párový bytosti? Ty dvě načechraný labutě z dob Shakespeara? Těžko říct, jestli je to dobou, možnostma, nebo se to dřív líp schovávalo. Dva už jsou totiž dneska málo. Nuda. Dva jsou klišé, old fešn. Postrádá to dobrodružství. Lesk romantickýho namlouvání zašel jako sláva gramofonové desky. A tak cváláme zpátky do orgií renesance… Víc lidí do vztahu přidává víc grádů. Jenže dnešní pyrotechnici lásky si málokdy uvědomují, jak často se ten ohňostroj změní v odjištěnej granát. Citová trhavina bere s sebou všechno a všechny kolem. Nejsem si jistá, jestli každej chlap, co chce do postele druhou ženskou, si naplno uvědomuje, kolik hysterie je schopná způsobit jedna jediná samička s premenstruačním syndromem. Každýmu naivnímu mužskýmu doporučuju třeba rovnou čtyři. Přijdu se na tu show podívat s popcornem a půllitrovou colou, až se strhne bitka o vlastnický práva.
Hele, proti gustu… Jak já říkám: shit happens, ale kdybych chtěla zklamat víc lidí v jeden moment, dám si večeři se svou rodinou. Asi tak.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
18. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

A dost. Přestala jsem s ním spát. Udělala jsem tomu jednou provždy přítrž. Takhle už to prostě dál nejde… Všude se o tom píše – sebeláska, respekt vůči sobě samé, a takový ty důležitý věci. Je to teď děsně módní (jako ty vytažený ponožky do půl lejtek – WTF??). Já jsem teda Cosmo přestala číst v devatenácti, když se tam články začaly periodicky opakovat stejně jako můj horoskop… Ale dívala jsem se na přednášku jedné renomované profesorky na TEDx, která říkala, že spaní s nabíjejícím se mobilem u postele způsobuje stárnutí. Notak to už je vrchol! Takže od teď s ním nespím. Von se nabíjí přes noc v koupelně, a já mezitím přes noc mládnu v posteli.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
17. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

To bude dobrý. Věta, kterou spláchnem všechno, když nevíme, co zrovna říct. Když neumíme druhýmu pomoct, změnit náladu, nebo život. To bude dobrý. Když jsme bezradný, jak druhýmu zlepšit den. A vono dřív, nebo pozdějc to dobrý prostě je. Občas to ani nepostřehnem, že už nám ta kára zase jede do kopce nahoru, jindy ji tam pracně tlačíme, připadajíc si jak unavenej upocenej Sisyfos, kterýmu ten balvan vždycky spadne zas a znovu dolů… Já to tak občas mám. Padne na mě něco, pro co nemám pojmenování, a žádný rychlý řešení to neumí spravit. Žádnej vtip, žádný objetí, žádnej sebekrásnější východ slunce. Pustý prázdno. Zalezu si do nory, zatáhnu závěsy, pustím klimatizaci a zalezu si pod peřinu. Čas od času mě dožene asi únava ze života. Můj vnitřní pohár někde přeteče. Všechny nastřádaný starosti, stress, bolesti, zklamání, únava, smutky, frustrace a neúspěchy. Celý se to bez varování převrhne, valí se to jako lavina a nejde s tím nic dělat. Každý slovo útěchy obtěžuje, každá dobře míněná starost unavuje. Lítost od lidí kolem ještě víc tlačí dolů, do vší té tmy. Protože já nevím. Nevím, co vám odpovídat, co mi je, co mě trápí, s čím mi můžete pomoct. Nic. S ničím. Nijak. Je to prázdno, pro který jsem nenašla zatím ani název, ani řešení. Vypínám si mobil, zavírám oči. Přeju si v ten moment jen na chvíli neexistovat. Nic nemuset, nebýt ničí dcera, kamarádka, sousedka. Nikomu nic nevysvětlovat a nepřemýšlet. Nechat to být. Nechat to odpařit jako páru v hrnci, přečkat to jako letní bouřku. Ale všechny pokusy zvenčí vnímám. Jen si je nechávám na potom. Na potom, kdy sčítám, na kom v životě záleží, kdo je moje spřízněná duše, kolik lásky kolem sebe mám a koho nechat jít. Asi těm, co tu pořád jsou, dostatečně neděkuju. Za máminu lásku na dálku kdykoliv a kdekoliv, že se nedá a zvládá každou novou technologickou výzvu, jak kouká na displej přes okraj brýlí. Za to, jak mi Bára nosí pie, sušenky a jídlo všeho druhu, protože jídlo je lajf, ale stejně mě víc pobaví její neoholený nohy. Za každou Philippovu zprávu bez přidanýho filtru, za každou elektronickou vlaštovku, kde stačí slyšet jen jeho hlas a musím se smát, i když nechci. Za Adélčinu neutuchající podporu na dálku: “tak to je snad kokot, ne?”, a taky za naši synchronizovanou periodu přes půl světa. Za Jáji smích, jejíž ďolíčky a lehkost a vtip, s jakým bere život, mě vždycky na dálku rozesmějou (nebo možná proto, že si vždycky vzpomenu na její sex s jednorukým týpkem). Za všechny lidi posílající mi sarkastický meme, bílý psy vyráchaný v bahně, i za mou nebožku kočku, které jsem se smála pokaždý, když minula ve skoku opěrku a spadla. Takže děkuju. Děkuju všem, kteří mě máte rádi, když já samu sebe zrovna ráda nemám

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Na Bali dny ubíhaj jinak. Čas tiká v odlišným rytmu a je tu dost jedno, jestli je úterý, nebo sobota. Pondělky tu neděsí a nikam se nespěchá. Když opravář nepřijde dnes, tak prostě příjde zítra. Netřeba se stressovat. Žádný letní čas jako v Evropě, ani prodlužování a zkracování dnů se tu nevede, a tak si brzo navyknete na dvanáctihodinový neměnný rytmus. Přes den se surfuje, opaluje, pracuje z kaváren. V noci se cvičí, večeří s přáteli, flámuje, randí, a zase sedí v klidu noci u počítače. Na Bali přijíždí lidi na dovolenou, na pár týdnů dejchat jinej vzduch, na pár měsíců změnit klima. Někteří zůstanou roky, jiní neplánují odjet. Možná je to tím, že balijský kalendář má jen 210 dnů…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
12. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

“Proboha, co to má na instastories?” vykřikne Bára.
“Kdo?” zvednu hlavu.
“Ital.”
“Jak to mám asi vědět, když si mě zablokoval?” vracím se zpátky ke svýmu nezájmu. Už jsem na to skoro zapomněla a ona mi to zas připomíná.
“No to je strašný!” komentuje nahlas a já se nakláním k ní, abych zjistila, co ji tak pobuřuje.
“Kdo to je?” přidají se i kluci.
“No, Šárkec, jen se pochlub,” povytahuje obočí Bára a všichni čtyři se díváme na dvě videa, kde nejdřív někde na pláži chrochtá malý černý prase, a následně na něj ON chrochtá zpátky.
“To je Ital,” zakrývám si pusu rukou a snažím se potlačit smích, jak jen to jde, ale spíš nejde.
“Jako tobě to přijde směšný?” Báru rytmicky přerušuje jen kvílení prasete v kombinaci s kvíkáním Itala.
“No, přijde,” utírám si vlhký oči od smíchu.
“Ty s ním chodíš?” ptá se Dan.
“Ježiš, ne… Řekla bych, že leda do postele, ale i tam jsme byli jen jednou,” Bára se na mě překvapeně podívá.
“A kam chodíte jako?”
“Nikam, většinou ho najdu na terase,” pokrčím ramenama a doufám, že detaily pro dnešek před obecenstvem vynecháme.
“Ach můj bože… A ty, zrovna ty, si s tímhle člověkem máš co říct, jo?” dívá se na mě káravě, v pozadí to pořád chrochtá a kvílí, jak přetáčí video nevěřícně zpátky.
“Dyť ho znáš…,” doufám, že to jako odpověď stačí, ale mlčením naznačuje, že čeká pokračování, “Tak kvantovou fyziku s ním zrovna neprobírám, no, na povídání mám tebe,” pokrčím rameny a čekám, že se začnem brzy bavit na účet někoho jinýho.
“Tohle?” otočí na mě displej, na mě vykoukne černý prase a já se začnu zase smát.
“Tak tohle, pánové, tohle je Šárky známost. Podnikatel, finanční ředitel, a teď tenhle mentální Ital,” chrocht chrocht.
“Uklidni se, to je můj aktuálně nejdelší vztah,” uzavřela bych to téma.
“Jo? Jak dlouho se vídáte?” podívá se na mě Tomáš.
“Asi tři týdny, ale týden se se mnou asi nebaví,” protočím panenky.
“A ty vůbec nevíš proč asi,” mávne Bára rukou.
“Nevím, už by mi to konečně mohl někdo vysvětlit!” rozohním se.
“Protože jsi odešla s někým jiným z té restaurace, ty krávo!”
“Jo? Ty seš kráva, ty za to můžeš! Kdo mi asi tak řekl: ‘Šárkec, to je hra, to dělá schválně, aby tě provokoval, musíš hrát taky,’ když se ten blbec zvedl od stolu a začal si brát čísla na všechny holky kolem?!”
“No, a tys tomu dala korunu.”
“Jsi řekla: bav se s někým taky. Budu já snad běhat kolem stolů, jak čokl? Nebudu, napsala jsem Australanovi, ať přijde za náma tam.”
“Přišel borec jak z plakátu, Šárkec se s ním hodinu bavila, zapomněla na nějakou hru, a završila to tím, že s ním odešla.”
“Tak, jsem ztratila v nově nastalé situaci zájem, no.”
“A ty se divíš, že s tebou nemluví?!”
“Divím, přijít s někým můžu, ale odejít ne, jo?”
“On u tebe byl přes noc a nic nebylo?” dívá se na mě nevěřícně.
“Ne, jsem byla ožralá jak Dán, není mi dvacet, abych se v takovým stavu o něco pokoušela,” pokrčím ramenama na svou obhajobu.
“Žádnej sex?” diví se.
“Ne. Až ráno…”
Pohled kluků: k nezaplacení….

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
11. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Říká se: “Dávej si pozor na to, co si přeješ, můžeš to totiž taky dostat.” Po několika turnusech samejch ženskejch ve vile už unaveně ze všeho toho estrogenu a hormonálních kolotočů jsem pronesla k Báře: “Prosím tě, nemohli by už pro změnu přijet aspoň nějaký chlapi zas?” Mohli. Přijeli. Jenom jsem si v tom momentu uvědomila, že zapomínám ty vesmírný objednávky líp specifikovat. Z fáze “woohoo” jsem se přepla do režimu “ach bože”. Chlapům se těžko tyhle ženský výkyvy vysvětlujou. V pondělí by jedna vyběhla Sněžku v pantoflích a v úterý umírá při cestě do lednice. A tak jsem na den a půl zalezla do nory, zatáhla závěsy, litovala se, co mě všechno bolí, brečela nad svým milionem a jedním neřešitelným problémem, a vztekala se na všechny, co mi dejchaj na planetě můj vzduch a nezaslouží si ho. Další den ráno jsem se s energií na úrovni pěti procent baterie vydala na strastiplnou dlouhou cestu. Po schodech dolů k bazénu. Tam jsem sebou plácla jako vorvaň, pozdravila kluky, kteří odjeli pro snídani, a odmítla se hnout. Můj pomyslnej vnitřní pilot vyřadil na neutral a začal sjíždět hormonální kopec pomalu dolů. Konverzace s Bárou navázala na stejný témata posledních dní: “Proč mi nepíše? Co mám dělat doma s bytem? Všechno mě bolí…” Popudilo mě, když podotkla, že normálně se u bazénu válím bez plavek. Jak si může myslet, že se budu před jinejma lidma, natož před chlapama, svlíkat? Jsem snad nějaká cuchta?
“Můžu si dát džus?” zeptala jsem se a unaveně se zvedla.
“Jo,” odpověděla Bára bez zájmu, věnujíc pozornost nějaké virtuální konverzaci na mobilu.
“To je nějaký divný,” zašklebila sem se, když jsem vypila půl hrnku.
“Ježíš, tam je vodka od včera,” Bára se najednou rychle vrátila do reality, “já na to zapomněla…”
O dvacet minut a tři hrnky pozdějc jsem ležela na kraji bazénu bez plavek a bylo mi úžasně. Všechny svoje problémy jsem vyhodnotila jako malicherný a chlapy jako nepotřebný. Jako dezert – je fajn, ale není to nutnost. V tom se vrátili kluci.
“Vypila jsem vám džus,” sundala jsem si brejle.
“Byla tam vodka,” dívali se na mě.
“Vím, vím. Dane, můžeš zvednout ten opalovací sprej, co stojí vedle tebe? A hoď ho Tomášovi do bazénu. On mi nastříká zadek. Začíná se mi nějak pálit…”
Na svou obranu bych chtěla říct, že v chemii se alkohol používá jako rozpouštědlo. Alkohol sice problémy nevyřeší, ale to ani voda ne.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
10. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Je zvláštní doba. Jakkoliv mě všechny technologie baví a zjednodušují mi život, jsou momenty, kdy bych mobily, počítače, tablety a všechny přechytralý věci vyházela z okna, rozdupala a spálila. Nejlíp celý kabelový vedení a satelity k tomu. Pokaždý, když někomu napíšu a odpovědi se nedočkám. Pokaždý, když se dívám na mobil znovu a znovu a displej je prázdnej. Pokaždý, když vidím, že ten dotyčnej místo toho, aby se nejdřív věnoval mě, mi olajkuje fotky, zkoukne instastories, pak si nahraje pár příspěvků sám, a pak se možná teda vrátí ke mě. Čekám a čekám, jestli jsem v žebříčku důležitosti dost nahoře na to, abych byla větší priorita než se kouknout na instáči, co dělali za posledních 24 hodin lidi, který tě nejenže neznaj, ale ani znát nechtěj. Jak často se rozčiluju, že strávím hodiny na telefonu s lidma a jejich problémama, ale když pak potřebuju jednu jedinou jednoduchou radu já, nejsou mi schopný tejden ani slovo odepsat. Zapletla jsem se ve stavu někde mezi “Budu se chovat tak, jak chci aby se ke mě chovali ostatní zpátky” a “oko za oko”. Pořád se neumím rozhodnout, jestli být za každé situace ten lepší člověk (kterýho ve finále kdekdo stejně ojebe), nebo seknout drápem, aby to už podruhé dotyčnej neudělal. Tak dlouho se pořád ptám v duchu, proč to ty lidi dělaj, až jsem si řekla, že jsem úplná kráva. Druhýmu vždycky umíme poradit, ale nezaujatě se podívat na vlastní život dá víc práce a přesvědčování. Ono totiž když člověk nemá dost respektu a lásky sám k sobě, těžko ho může očekávat od kohokoliv druhýho. A já si říkám dost. Dost všech polovičatejch kamarádství, prchavejch známostí, prozatimních řešení, slepovanejch talířů a lepících pásek. Je mi jedno, jestli se známe celej život, nebo deset minut. Chci všechno, nebo nic. Chci ohňostroj, celej symfonickej orchestr a teplo uvnitř v duši i za každé mrazivé lednové noci. Neustále chodím a uklízím. Sbírám každej hrnek, co ve vile někdo nechá položenej, sbírám uschlý listí a utírám prach. Uklízím kolem sebe a doufám, že se ten pořádek přenese i dovnitř mě…
Život začíná být po třicítce moc krátkej. Krátkej vyplýtvat ho na vztahy, který nemaj budoucnost. Krátkej kupovat oblečení, který nikdy nebudu nosit. Krátkej smutnit po lidech, co mě nikdy neměli rádi. Krátkej nutit se do jógy, kterou nemám ráda. Krátkej do chození v botách, co mě tlačí. Krátkej na to sázet kytky na zahrady lidem, který je nikdy ani nezalejou. A tak já se učím teď dvě věci: Nesnažit se tolik být součástí života lidí, který žádnou snahu neprojeví. A když mi lidi ukážou, jací jsou, věřit jim to hned napoprvé, ne na popadesáté.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
8. 10. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Já: “Tak jsem přemýšlela, že přestanu randit.”
Bára: “Jak jako?”
Já: “Jako úplně.”
Bára: “A co budeš dělat?”
Já: “Nevím, třeba číst knížky.”
Bára: “Ježišikriste…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
4. 10. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Já: “Debil…”
B: “Kterej?”
Já: “Všichni. Jako ty to chápeš?”
B: “Ne. Proto jsem na ženský.”
#vyresila

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
3. 10. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Indonejža stajl!
Na vile máme další várku samejch ženskejch. Estrogen, kam se podíváš! Byly jsme s dámama ráno na józe, a protože kromě jedné žádná nechtěla na Bali řídit motorku, tak jsme je vozily naněkolikrát jak Bára barely vody. Z časové efektivity jsem zavelela, že my frčíme ve třech. Bára teda zděšeně zírala, protože ona nerada jezdí s pasažéry, natož tenhle upgrade. Ale ona zase zvládá přemisťovat nepohyblivý věci. Třeba vezla na skůtru dětskou postýlku, nebo trezor (zdravím, paní Samková!). Já už jsem párkrát za starejch dobrejch cestovacích časů jezdila na skůtru s Italkou Martou a jejím legendárním žlutým kufrem. Naše nejmenší dáma uprostřed byla vpodstatě asi tak velká a těžká jako ten kufr, takže nebylo o čem přemýšlet. Vono je to jak s nákupem, co chcete donýst domů najednou – radši se strháte, než abyste šli dvakrát…
Aneb kdo jede za náma, má garantovaný nevšední zážitky

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
2. 10. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Si dycky říkám: Šárino, dávkuj jim to trochu, když se probírám v duchu všema svýma myšlenkama. Po posledním článku mi přišly zajímavý zpětný reakce (takzvanej fídbek), načež jsem si říkala, že kdybych měla pustit do světa všechno, na co myslím, tak bych Puzzle musela přejmenovat na Sex ve světě (vono to tam pomalu ale jistě spěje). Stejně mi přijde zajímavý, jak různý lidi si vyloží jednu a tatáž věc různě. Párkrát mě až štvalo, kolika človíčkům naprosto unikla a stále uniká pointa (skrytá mezi řádky…) některých mých článků a příspěvků (včetně mé mámy, ale ta lajkuje všechno už jen z principu 😆). Něvěděla jsem, jestli to těm lidem vysvětlovat, nebo jestli psát víc jasně. Uznávám, že často nechávám dost prostoru fantazii, slovíčkařím, naznačuju, a přispívat na wikipedii bych nemohla. Kdo mi nevidí do hlavy, ten si to může vyložit po svým. Pročítám se zprávama od vás (který mě vždycky baví), a chvíli tápu, jestli mám něco vysvětlovat, nebo vám ten váš svět nechat tak, jak si ho chápete. A pokud dotyčný vyloženě nepoloží jasný dotaz, tak už jsem se naučila neodpovídat na otázky, na který se nikdo neptal. Povídám si s váma a tiše vás diagnostikuju. Protože svět není takovej, jakej ho vidíme. Svět vidíme tak, jak si vybíráme ho vidět, jací jsme my sami… 😊

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
1. 10. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

Původně jsem vám chtěla vylíčit takovou roztomilou příhodu se psem. Ale známe to – shit happens. Ráno jsem se vzbudila, když mi za dveřma řvala kočka a pět vteřin jsem vyšilovala, že je zemětřesení. Teda do té doby, než jsem se posadila a uvědomila si, že to zemětřesení se odehrává jen v mé hlavě. Kocovina o síle sedmi stupňů Richterovy stupnice, abych to upřesnila. Potichu jsem otevřela a chtěla jí nasypat trochu granulí, ať dá pokoj, ale neodhadla jsem svoje momentální motorický možnosti a vysypala žuchnutím celej pytel. Šit. No co už, mise splněna. Vrátila jsem se zpátky vrávoravým krokem do postele a doufala, že zase usnu a vrátím se zpátky do toho snu, co se mi zdál. Byl tak strašně živej a zajímavej… Měla jsem podivný dejavú. Věděla jsem, že se mi už jednou něco podobnýho zdálo. Ale nepamatuju si to. Jakmile otevřu oči, všechno to uteče pryč. Nezůstane mi jedinej obraz, jen zvláštní pocit. Neumím ty sny udržet…

“Proč ta kočka zase řve?” přitáhne mě k sobě rozespale. Nechávám se objímat a ospale hladit. Otevřu oči a prohlížím si pihy na jeho ruce.
“Má hlad, má tři malý koťata. Jednou jsem ji nakrmila a od té doby chodí furt. Zjistila, kde bydlím a řve mi přede dveřma, dokud ji nedám najíst,” nemůžu se rozhodnout, jestli chci víc spát a pokračovat v tom snu, nebo zůstat vzhůru a dotankovat prázdnou nádrž lásky.
“Tak co, ještě pořád mě nesnášíš?” ptá se, oči zavřený. Černý… Otočím se, přitisknu se blíž, a zabořím mu obličej do ramene, nechávaje se od něj hladit po vlasech dolů na záda, kde opisuje něžný vlnky. Takhle bych pokaždé zamrzla a zůstala už napořád. Utichne ten ruch v hlavě a zůstane jen klid…
“Ještě víc než předtím,” odpovídám a můj sen odplouvá nezadržitelně do šuplíku zapomnění.
“Surfuješ?”
“Ses včera už ptala.” Mlčím.
“Jsou už tři dny šíleně velký vlny.”
“Jsi taky včera říkala.” Mlčím. Jak jsem se mohla z pár skleniček takhle ztřískat? Jak se znám, tak jsem musela pindat celou noc. Nepamatuju si nic. Najs.
“Cos pil ty?”
“Jedno pivo.” Najs. Takže ten si všechny ty pindy pamatuje.
“A já, předpokládám, jsem pokračovala v těch bublinách, ve kterejch jsi mě našel?”
“Jo.” Proč. Proč Bůh stvořil Prosecco…
“A motorku mám…”
“Tam, co jsem tě vyzvedl.” Najs. Doufám, že tam ještě bude. Natahuju se pro mobil kouknout se na hodiny. Ježišikriste… Milionpěstopadesát notifikací… Ach bože. Začínám si matně vybavovat, jak Bára u večeře vysvětlovala ženskejm principy Tinderu, načež já jsem se rozhodla pro praktickou demonstraci a odevzdala jim svůj mobil, protože se v tu chvíli u stolu objevil on. Jediná instrukce zněla jasně: nevyhazujte ty hezký. Bára řekla: “Neboj, snad znám tvůj vkus, ne.” Teď nevěřícně pročítám zprávy. Nevím, jaký pokyny předala Bára dál, ale vím jistě, že babička mi kladla na srdce že “černocha ani Inda” doma nechce. Dámy bankovnice, co jsou u nás na vile, vživotě nebyly v Asii, takže předpokládám, že usoudily něco ve smyslu: čím tmavší, tím lepší. Najs…

Shrnula bych minulou noc asi následovně: nepamatuju si toho moc, ale fakt, že při otevření lednice potřebuju sluneční brejle mi dává tušit, že jsme se asi dobře bavily…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
29. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

B: “Můžeš mi říct, proč jdeme na technoparty?”
Já: “Už jsme dlouho nikde nebyly. Půjdem mezi lidi.”
B: “Tak znovu se zeptám, proč jdeme na technoparty?”
Já: “Bude tam manager z toho resortu, von je hrozně fajn…”
B: “Proč sis na něj nevzala kontakt tam a taháš nás na technoparty?”
Já: “To nešlo, já tam byla s jeho šéfem.”
B: “Tony tam nebude?”
Já: “Ne, psal, že je v Tokiu, a že se o nás jeho manažer postará, jak nejlíp to půjde, hahaha.”
B: “Ty jsi kráva…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
26. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

“Víte, Šárko, když se včera zmínilo, že nejste na schůzi, protože jste na Bali, tak to tam tak podivně závistivě zahučelo…” Mě tahle zpráva nepřekvapila. Není den, kdy by nám někdo neřekl: jo, ty si žiješ ten sen! Lidi mají za to, že žít na Bali rovná se nemít starosti. Znamená to, že celej život se vám jednou letenkou vyřešil a nad hlavou vám skáčou duhy a cvrlikají ptáci. Přitom to často bývá přesně naopak. Většina z těch, co se někde toulají po světě dýl, než je na běžnou “dovolenou” vhodný, prostě utíkaj. Před společností, zodpovědností, rozhodováním, nebo před sebou samými. Dnes a denně potkávám lidi, poslouchám jejich příběhy, zároveň k tomu si žiju ten svůj, a nemůžu z toho pak často spát… Mám zvláštní dar. Bára tomu říká, že vedu “pohovory”. Když mě někdo zajímá, nevytvářím dialog, vystřeluju na ně jednu otázku za druhou, nenechávajíc jim prostor lelkovat, nebo si uvědomit, kam to vede. Nemám filtr a nebojím se (už) zeptat. Na všechno. Na to, na co byste se možná vy, nebo slušně vychovaní lidi nezeptali. Potřebuju dovnitř… Všechny to znejistí, některý pobouří, šokuje, jiný obtěžuje. Ale u každýho se to v určitým momentu zlomí (a nemusí to být v rámci onoho výslechu), pustí mě dál, a já najednou v těch lidech objevím úplně jinej svět. Spadnou jim masky. Obnošený a těžký. Někdo ochotně (kamarádi), jiní o tom ani neví a vyplyne to po čase automaticky (šéfové). A každá jedna z těch bludiček po světě má důvod, proč tak bezcílně poletuje. Jsou to děti mafiánů, bývalí drogoví dealeři, lidi se zlomeným srdcem, i světlušky bez cíle. Jen někteří mají tu odvahu utýct. Každej jeden z nás má v sobě příběhy, které nikdy vyprávět nebude. Ale ať už nás letadlo vysadí v Hamburku, nebo v Kambodži, všude si ten kufr minulosti vezeme s sebou. Karma je totiž náš jedinej a nejlepší kamarád. Jsou tací, co předstíraj, že se nic neděje a nikdy ten kufr ani nevybalí. Jiní občas vytáhnou semtam nějaký tričko. A někteří to všechno rozcupují na cimpr campr a vyhodí vzteky z okna. Lidi jsou různý a mají různý osudy. Ať už jste ale kdekoliv, obloha nikdy není každej den modrá a každej západ slunce vážně není hezkej. Jak vás tím dnes a denně na sociálních sítích krmíme. Daleko od zóny komfortu se ale líp hledá, sama sebe i to, co máme najít. Často už se totiž nebojíme a nemáme co ztratit, protože to nejhorší rozhodnutí máme za sebou. Domněnky, pomluvy, a starání se o jiný lidi víc než o sebe sama, je jedna z českých domén. Všichni soudíme. I já si vybírám knížku podle obálky a snídani má cenu platit jen v případě, že bude dost fotogenická na Instagram. Ale ať už jste doma, nebo v cizím prostředí, všechny nás spojuje jedna věc: i když spadnem sedumkrát, vstanem po osmé zpátky nahoru (P. Coelho). Někdo u toho vzestupu má holt moře… 💙

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
25. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

“Nějaký prášky proti alergii jsi zkoušela?” přečetla jsem si zprávu od své kosmetičky a říkala si: to mě nenapadlo. Jediný, čím jsem se ještě nezkoušela mazat, už je asi jen koňský lejno, a kdyby mi někdo řekl, že mi to na vyrážku pomůže, tak se v tom klidně vyválím od hlavy až k patě. Zajela jsem po cestě do lékárny a řekla usmívajícímu se lékárníkovi, že potřebuju nějaký prášky na alergii. Vedle něj stála Balijka a usmívala se taky. Od ucha k uchu, jak to místní umí. Těžko říct, jestli byla taky lékárnice, nebo jen dekorace. Zeptal se mě: “Prášky?” Odpověděla jsem: “Jo, nějak od Z se to jmenuje… Z…” a v duchu jsem hledala název. Lékárník se rozzářil: “Zovirax!” a podal mi krabičku. Já, protože jsem odborník na kdeco, ale na farmacii ještě úplně ne, tak jsem pokrčila rameny a zeptala se na dávkování. Zatáhla jsem sedum stovek, a přísahám, že při zadávání PINu na kartu jsem se snažila jen zhluboka dejchat. To jsem se fakt měla radši vyválet v tom hovně… Brala jsem to dva dny a stěžovala si, že nejenomže vyrážka nic, ale ukrutně, šíleně mě bolí celej den hlava. Bára to spláchla jen tím, že chci neustále všechno hned a že lidi občas hlava bolí, ať zas nesimuluju. “To není možný, mě nikdy nebolí hlava, skoro nikdy, a už vůbec ne celej den v kuse…” rozčilovala jsem se. Zkusila jsem všechno. Všechno. Stal se ze mě na den velbloud z množství vody, co jsem vypila. Nic. Žádný extra slunění. Nic. Stavila jsem se u Itala, protože všichni víme, že sex na bolehlav pomáhá ze všeho nejvíc (kdo vymyslel tu blbou výmluvu s bolestí hlavy?🤷‍♀️), a on mi z čistě dobročinných účelů ochotně pomoh. Nic. Na chvíli jsem myslela, že dobrý, ale to spíš jsem asi v tom momentu jen zapomněla, že nějakou hlavu vůbec mám… Byla jsem v téhle fázi už krajně naštvaná. Dokouřila jsem mu hašiš. Nic. Večer jsem si dala v klubu tequilu. Nic. Rozumíte, vpodstatě jsem vyzkoušela všechny “babský” rady. Nic. Spánek nepomohl a třetí den už jsem byla fakt zralá se vystřelit na měsíc. “To musí být ty prášky, to není možný,” stěžovala jsem si ráno podrážděně holkám v kuchyni a googlovala příbalovej leták v angličtině. V Bahase si toho moc nepočtu… I když za ty prachy by ten příbalovej leták měl snad i sám mluvit. “Prosím tě, zas ta tvoje samodiagnostika na googlu,” Bára se nestresuje, Bára má všechno na háku. Ostatně, může si to dovolit. Protože Bára má mě. A já mám Google. Jenom díky tomu jsme spasený, víme, jak se ovládá pračka, kolik má Helenka Vondráčková let, a že v Japonsku mají festival penisů. “Bolest hlavy má při užívání jeden z deseti, ti říkám, že to je těma práškama, a ještě mi kazí sexuální život.” “Já fakt nevím, co by se muselo stát, aby to tobě zkazilo sexuální život…” zírá do mobilu netečně. “A víš proč mi ty prášky na tu alergii nezabíraj?” “To teda fakt nevím,” nezvedne ani oči. “Protože už tři dny žeru prášky na herpes!” 🤦‍♀️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
22. 9. 2018, Cemagi, Bali, Idonésie

Sklízí se rýže. Dožínky v Česku jsou jednou ročně a vždycky je to dobrej důvod uspořádat vesnickou zábavu, opít se a prásknout nějakou tu petardu (Pražáci vygooglí). Na Bali poznáte žně jednoduše – všude je smrad. Jeden už ani neví, jestli se pálí uschlý stonky, nebo zas někoho kremujou na hranici… Nehledě na to, kolikrát se člověk vysprchuje, je jak uzená makrela. Narozdíl od normálních lidí já mám na rýži závislost a jím ji každej den. Za devět měsíců v Asii se mi to ještě neomrzelo (jen jednou na skok doma, když jsem babi nakecala, že v Asii došla rýže, tak udělala k obědu parbolaidku…). Zrnka rýže místní vyklepou a suší se všude, kde to jde. Kolem cesty, na silnici, na jakékoliv ploše (všimněte si, že nezmiňuju chodníky – žádný tu nejsou), brzdí to pak provoz, ale nikoho to nevzrušuje. Šla jsem si ráno zaběhat, a co nevidím? Kočku, jak sere do sušící se rejže. Moje první bezprostřední reakce byl škodolibej smích hodnej diagnózy. Připomnělo mi to léto kdysi dávno, když babi sušila na zahradě mák (jako nechci vypadat stará, ale za mejch mladejch let ještě v Česku rostl mák 🤣🤦‍♀️) a kočka jí udělala úplně to samý. No a tak jsem si říkala: Šárko, tuhle posranou rejži pak jíš. A vy taky. Jen vy ji máte ve varnejch sáčcích. Tu posranou rejži s logem Vitany 😆.
Hezkej víkend! ✌️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
21. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Na Bali si člověk občas musí uvědomit, že ačkoliv se tu na asijský poměry žije dost pohodlně, pořád je to Indonésie. Vyndávám si z uší sluchátka, zouvám si tenisky, a po cestě do koupelny se snažím ze sebe svlíknout mokrý oblečení po ranním běhu. Nechávám kusy oblečení ležet na zemi a vejdu do sprchy. Otočím kohoutkem. Nic. Omotám kolem sebe ručník, stáhnu si vlasy z mokrých zad nahoru na hlavu gumičkou, a scházím unaveně po schodech dolů zkontrolovat měřič. Bez elektriky totiž neteče ve vile voda. Měřič mrtvej. Skvělý. Takže elektrika nejde nikde v okolí… Plácnu sebou na postel a píšu manažerce, aby zjistila, co se zase dneska děje. Po hodině a půl mě přestane bavit mobil a začnu být nervózní, sůl na těle mě všude kouše. Po dvou hodinách začínám být náladová. Uklidní mě až fakt, když si uvědomím, že horší to bylo doma v Praze, kde jsem musela ráno do kanceláře voda nevoda… A tak se rozhodnu si ještě nekazit den a skočím prozatímně do bazénu. Nic. Pořád nic. Nevím, jestli je horší, že neteče voda, nebo že nefunguje wifina. Sedím, čumím a poslouchám cvrlikání ptáků. Slyším je dnes jen proto, že vedle na stavbě nejdou bez proudu zbíječky. Hotspot si v Indonésii neudělám, takže na počítač můžu zapomenout. Seberu se a jdu teda trucovat na pláž. Tam mi v jednu odpoledne rupnou nervy a začnu místní vedení spamovat zprávama jako za své korporační kariéry: “Čekám na update o stavu elektriky, jestli na tom někdo vůbec pracuje, jak na tom pracuje, proč to nefunguje a kdy to fungovat začne,” dávám jim deset minut, a pak jim ukážu scénu průměrnýho Evropana těsně před zhroucením. Se mnou je sranda do té doby, než začnu mít hlad, nebo frustraci jakýhokoliv druhu. “Teď jsem dostala zprávu – vypnuli proud kvůli kremaci, která bude probíhat blízko hlavního rozvaděče.” Po čele mi stíká pot a mám pocit, že smrdím jako francouští vojáci v zákopové válce. Čtu zprávu na whatsappu znovu a znovu. Nevím, co si o tom mám myslet. Pokaždé, když nabydu dojmu, že mě už nemůže nic překvapit, řekne si zřejmě vesmír: výzva přijata. Přijedu domů, kde Bára a Bára nehnou ani brvou, a spokojeně se cachtaj v bazénu. Já, protože nemám ani wifinu, ani lesbickou přítelkyni, spokojená nejsem. “Abych to správně pochopila, chcete mi vážně říct, že vypli proud v celé vesnici proto, že někoho budou pálit na hranici?” dívám se na ně s pohledem člověka, kterýmu právě spadl chleba máslem dolů. “Jo,” suše odpoví a nemůže jim to být víc jedno. “To je na mě vážně moc,” brblám si spíš pro sebe po cestě nahoru. Beru si věci do tašky, nadávám a scházím zase dolů. “Kam jedeš?” dívají se na mě bébéčka. “Umejt se k nějakýmu Italovi,” nasazuju si helmu. “Jakýmu Italovi?” nechápe Bára. “Píšu si s manažerem od Luigiho. “Takže já musím na tinder, abych se vůbec mohla dneska umejt, protože někdo umřel a budou ho pálit na hranici, chápeš to?” odcházím, aniž bych na odpověď čekala.
“To se ještě pořád sprchuješ?” přijde mi zpráva, venku je tma.
“Svět je úžasný místo…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
20. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Babi: “Šári, mě se to nelibi.”
Já: “Co se ti nelíbí?”
Babi: “No na tom internetu jak všecko ukazuješ.”
Já: “Jak to víš?”
Babi: “Mně to ukazoval Jenda, byl tady na návštěvě.”
Já: “A co ti na tom vadí?”
Babi: “Všichni o tobě vijou všecko!”
Já: “Všecko ne.”
Babi: “Všecko!”
Já: “Babi, víš, že jsou lidi, co točí porno, jo?”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
18. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Zařekla jsem se, že kde zůstanu dlouhodobě, tamní jazyk se naučím. Funguju plynule dvojjazyčně a zpohodlněla jsem tak, že mě zatím nikdo nedonutil další jazyk přibrat… Semtam si vystačím s minikonverzací v němčině, turečtině, pozdravem a poděkováním v italštině, řečtině, španělštině a thajsky, zkonstatuju, že “máš tři prsa” ve farsi, popoženu někoho arabským yalla, a požádám slušně, zda by mě dotyčný ráčil ojet slavnou větou z Moulin Rouge.
A tak jsem zajela do knihkupectví, a koupila základy bahasy… I ve svým věku jsem stále nepoučitelná. Vytroubila jsem to všem a všude, aby mě to “jakože víc motivovalo externě” a neprokrastinovala jsem. V realitě si připadám jako dement, co je konstatně naštvanej sám na sebe, protože se mu samozřejmě nechce, nebo infantilně žvatlám, když se donutím. Na recepci ve fitku mě už (tradičně) všichni znaj, a já teď svádím boje, jestli tam nechodit, nebo vytáhnout z paty nový slovíčko, abych nevypadala jak blbec. “Kunci,” zatřesu klíčem od skříňky před obličejem a mám na den vystaráno. Jindy se přiženu jak po lobotomii se stylem: “hele, co jsem se naučila, sleduj: satu, dua, tiga, empat, lima, enam, tujuh, delapan, sembilan, sepuluh,” vypočítávám na ruce jak tříletý dítě. “Bagus, Sharka, baguuuuus!” zatleská mi recepční, já čapnu klíč a jako chorej, co právě našel na chodníku desetikačku, odskáču do šatny.
Nejhorší je, že když začne člověk breptat v cizím jazyku, dotyčný si myslí, že MLUVÍTE, a spustí konverzaci hodnou diplomové práce. Následuje můj trapnej obličej: “sorry, I don’t really speak that much…” Občas mám pocit, že se to snad do jedné hlavy nemůže vejít, a obávám se, že se mi paměť přepisuje jak kdysi nahrávací páska. Jsou dny, kdy se nemůžu vyžvejknout ani v jednom jazyce, vadí mi složitosti češtiny, nebo naopak strohost angličtiny. Zákonem schválnosti si slovo, který nutně potřebuju, vybavím zrovna v tom jazyce druhým. Momenty typu: “no, to, jak se to řekne…” jsou u mě na denním pořádku. Až budu jednou prezident vesmíru, budu lobovat za jeden společnej univerzální jazyk, abysme si všichni rozumněli všude. I když… Ten už vlastně existuje… ❤️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
18. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Všichni lžeme. Každej den. Malý nevinný lži, sami sobě i těm druhým. Vědomě, nechtěně, i automaticky. Začíná to řasenkou a push-upkou ráno. “Mám se fajn” odpovědí mezi dveřma v práci. “Vážně vám nic nepřišlo? Divné, já to posílala ještě včera večer,” při konfrontaci s šéfem. “To mám z klimatizace,” když nás skolí chřipka. “Promiň, nemám čas,” odepisujeme, nechtíc si ten čas dělat. “Já tu zprávu viděl až teď,” předstíráme slepotu. “Říkala jsi něco?” a hluchotu. Děláme se hezčí, barvíme si vlasy, přišíváme uši, žijeme životy na půjčky a štěstí počítáme na leasingy. Z “fake it till you make it” (předstírej to, dokud se ti to nepodaří) se stalo “fake it till you become it” (předstírej to, dokud se tím nestaneš). Přátelství mají expirační lhůtu. Láska se dá objednat donáškou až do pokoje. A na novej život stačí tučnej účet. Tvůj, nebo jeho… Žít dvojí život je už dneska nuda. Chceme víc a víc, vzít to přes Měsíc, napříč celou Galaxií. Naše maly sladký lži… 🔥

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
17. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Roky jsem seděla v prosklených krabicích spolu s dalšíma třista lidma v obrovských open spacech, a já konkrétně ze všech nejvíc jsem se vždycky rozčilovala nad milionem směrnic fungování nadnárodních korporací. Stovky stránek různých nařízení, co zaměstnanci smí a nesmí. Absolvovala jsem desítky školení, v horších případech i několikrát ročně… Bezpečnost práce, etický kodex, první pomoc, vnitřní finanční systémy, a nespočet kravin, kterým jsem nejenom musela věnovat X hodin svýho života, ale pak jsem je ještě z dobré vůle dělala za svý šéfy znovu. Nesměli jsme sami vyměnit žárovku, sahat na kabely, ani si stoupnout na stůl (tu potřebu si na něj stoupnout jsem měla až po tom, co jsem zjistila, že se to nesmí). O to víc mě fascinuje život v Asii. Totální džungle, ve které pravidla možná existují, ale rozhodně se nedodržují. Můžeme se dohadovat, jestli je to dobře, nebo špatně… Dva roky zpátky, když mi šili nohu v Thajsku po tom, co jsem na ulici zahučela do díry, jsem brečíc nemyslela na nic jinýho, než že ty lidi žijí jako zvířata. Doma tě zažaluje blbec, kterej si zlomí nohu před barákem, kde neuklidíš sníh, a tady ty lidi snad nepoužívají ani zdravej rozum… Člověk si ale zvykne na ledaccos. Při první cestě do Asie jsem nevycházela z údivu na každým kroku. Byla jsem naprosto nepřipravená na všechno, co jsem kolem sebe viděla. Lidi se mě často ptají, jak tu můžu žít, a hlavně, jak to můžu vůbec chtít 😀. Teď je to přesně to, co mě ale na Asii baví. Každej si tu relativně dělá, co chce. Svoboda… Nemusím se hlídat, můžu si víceméně dělat, co chci a tak nějak se mi tu teď líp dejchá… Ale občas je to výzva tu žít a neumřít. Challenge, jak jsme říkali v korporaci každýmu oseru, přes kterej nejel vlak. Třeba když jsme s Áďou projížděly na motorce kolem stavby a pánové se rozhodli nepodívat doleva ani doprava, zvedli ze země na záda železný tyče, který byly tak dlouhý, že konce táhli za sebou po zemi. V momentě, kdy jsme projížděli po silnici kolem nich, rozhodli se otočit a tyče začali po asfaltu opisovat půlkruh, nechávajíc za sebou jiskřičky. A v tom momentu jsme tam byly my. Jsou to ty chvíle, kdy nedokážete v pikovteřině vyhodnotit, jestli je lepší brzdit, nebo přidat. A tak jsme jen jely a vřeštěly zděšením. Obě. A oni taky. Což bylo ještě horší, protože Asiaty nerozhází jen tak kdeco jako nás bílý, takže nám došlo, že tohle je docela problémek. Řvali jsme šokem všichni. Tyče minuly naši motorku asi o dva centimetry. Zmohla jsem se jen na: “Ty vole…,” udělala jsem jeden výdech a nádech, zatřásla sebou, jako bych ten strach a negativní zážitek ze sebe mohla setřást jako prach, a pokračovala jsem ve spanilé jízdě dál. Zato Áďa, nezvyklá asijských poměrů, to vydejchávala o trochu dýl: “Ty ses nebála?”. “Jako prase.” “A to je tady jako normální tohle?” říká mí zezadu za jízdy. “Každej den.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Ostrov Gorontalo leží na severu Indonésie, přesně na rovníku. Podle toho tam taky vypadá teplota a podle toho jsem taky já albín byla schopná chytnout o trochu hnědší barvu za těch pár dní, co jsme tam s Áďou strávily. Když jsem zahlásila, že se chci podívat na vodopády, dostaly jsme řidiče a průvodce. Zabralo nám to půlhodinu lodí z Pulo Cinty zpátky na ostrov Gorontalo, pak skoro třičtvrtě hodiny jízdy autem (kterou jsme vydržely v klidu jen proto, že nám pánové po cestě koupili sušenky), a pak jsme se prodírali všichni čtyři indonéskou přírodou. Prošli jsme přes papájové plantáže, kde nám místní rozkrojil jeden kousek z radosti, že se s náma může vyfotit, už s menší chutí jsme se probojovali přes hustý a místy pichlavý porost, přebrodili řeku, vyšplhali jsme po kamenech, prošli lesem, a sešplhali ze skály dolů k ukrytému vodopádu. Ze všech čtyř z nás v tom odpoledním vedru lilo a pánové si od nás udržovali uctivý odstup. My s Áďou jsme se vrhly do vody a oni dva si jen opodál sundali trička a ovlažovali se po té upocené tůře. A protože já si na nějaký formality, tituly a třídy mezi lidma potrpím ze všeho nejmíň, nebyla bych to já, kdybych neudělala svoje rádce z uklízeček, nenosila na tajňačku pivo ochrance, nebo nevtipkovala s obsluhou kdekoliv a kdykoliv. Vykání mě nebaví a rozdíly mezi lidma ještě míň. Áďa šplhala po kamenech a cachtala se, a já se otočila na jednoho z chlapáků, co seděl opodál a snažil se ze slušnosti nedívat, jak tam dvě polosvlečený v plavkách poletujeme sem a tam (Indonésie je většinově muslimská země a Gorontalo je jeden z nejmíň moderní dobou políbených ostrovů – kromě resortu Pulo Cinta tam neexistuje turismus). Kdyby mě znal, tak by asi věděl, co přijde. Voda byla ledová a příjemná. Sehla jsem se, spojila ruce a začala na něj stříkat vodu. Dvě vteřiny se na mě překvapeně díval. Co teď, s buchtama od šéfa… Zasmála jsem se jak malej zlobivej parchant, a cákla na něj ještě jednou. Pochopil to a za chvíli už jsme blbli ve vodě všichni čtyři, zběsili po sobě cákali ledovou vodu a smáli se. Do doby, než jsme z vody o pár minut pozdějc vylezli. Pak nám úsměv ztuhl na rtech. Nejistě jsme se dívali jeden na druhýho, kluci si povídali něco v bahase, čemu jsem nerozumněla, a já jsem začala najednou vřískat a skákat, nemohla jsem si pomoct. Celý tělo jsem měla v jednom ohni, všechno mě pálilo a štípalo, nedalo se to vydržet. Nevěděla jsem, co dělat. Skočila jsem znovu do vody, al bylo to ještě horší, tak jsem se začala drbat ručníkem, ale nebralo to konce. Jako by se do mě dalo hejno včel. Ze zoufalství jsem se otočila na ostatní a zjistila jsem, že v tom nejsem sama. Všichni jsme se tam svíjeli v naprosté agónii, snažíc se rozdělit si půllitr pitné vody v lahvi na čtyři těla, abysme to ze sebe aspoň trochu smyli. Nepomohlo to. Celou cestu zpátky k autu jsme se drbali, bědovali, a vydávali děsný skřeky, a mezitím se sami sobě navzájem smáli. Zhruba do hodiny to odeznělo, ale nemám nejmenší tušení, jestli to bylo vodou (místní se tam v řece běžně koupou), nebo tím, že jsme se váleli po kamenech, na kterých jme viděli žáby… Mohli jsme se jen dohadovat, jestli to byl jed, nebo co to ksakru bylo…
V paměti mi utkvěly dve věci – že jsme se smáli jako choromyslní, a jak to zakončila Áďa, která z toho vyvázla z nás čtyř nejmíň poničená. Řekla: “Moje mamka říká: Zážitek nemusí být vždycky dobrej, ale hlavně aby byl silnej!”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
10. 9. 2018, Pulo Cinta, Gorontalo, Indonésie

Vždycky jsem byla smutná z každýho jednoho člověka, kterej mě zklamal, opustil, kterej ke mně neměl dost respektu, úcty, lásky. Bylo mi líto, když mi ze života zmizeli lidi, který jsem měla ráda. Dodnes mi někteří chybí. Strašně… Čas od času mě to píchne. Když něco vidím, něco zažiju, něco se stane, a vím, že ten dotyčnej by jedinej se mnou mohl tu radost nebo smutek sdílet, uměl by mě pochopit. Protože jen pro nás dva některý věci měly určitej význam, co nezasvěcený okolí neumí pochopit. Když už nejste jen kamarádi nebo partneři, ale jste takovej malej gang. Semtam mě to zabolí a mám chuť dotyčnýmu napsat, jak je na hovno kamarád, že to není fér mě tady takhle nechat smutnící po tom, co jsme dřív měli. Že to není fér…
Moje lidumilná duše, co chce mít jenom všechny ráda, se snaží poslední roky pochopit, že ne každej člověk s váma zůstane napořád. Je to tak na světě už zařízený. Život a všechno v něm se neustále a nezastavitelně mění. Žádnej den není stejnej, žádná chvíle už se nebude opakovat. Jediná neměnná věc je změna sama. Lidi přichází a odchází. Každej má určitej důvod v našem životě. Poslíčci. Předají nám informaci, zkušenost, lekci, pomocnou ruku, energii, lásku, a vytratí se. Vyzmizíkují se ze světa a vám v duši zůstane jen černá čmouha, nebo divný prázdno. Rodina, kamarádi, milenci, zvířata, nikoho nevyjímaje.
Jsme lidi. Neumíme netruchlit a je nám líto vymazat vzpomínky. Občas to nevydržím a vyvolávám duchy minulosti, přivolávám je zpátky, jenom abych se zas a znovu přesvědčila, že nemám vrtat do osudu, a místo toho se smířit s faktem, že všechno je přesně tak, jak to má být, i když tomu nutně nemusím rozumět. Dostanu přes prsty zas a znovu, a když nepustím, dostanu ránu elektrickým proudem.
Dnes už chápu, že si některý věci nevynutím, ani nevyprosím. Dnes už chápu, že musím věci brát tak, jak samy plynou. Dnes už chápu, že některý lidi odejít musí, aby udělali místo někomu novýmu, kdo má přijít… 💗

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
9. 9. 2018, Pulo Cinta, Gorontalo, Indonésie

“Co dělám nejradši je Nic.”
“Jak děláš takové nic,” zeptal de medvídek Pú po dlouhém přemýšlení.
“To je když na tebe lidé zavolají zrovna, když to jdeš udělat: ‘Co jdeš dělat, Kryštůfku Robine?’ a ty řekneš: ‘Ale, Nic,’ a pak jdeš a uděláš to.”
Znamená to jít dál, poslouchat všechny ty věci, které nemůžeš slyšet, a netrápit se tím.
“Aha!” řekl Pú.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
8. 9. 2018, Pulo Cinta, Gorontalo, Indonésie

Ostrov Láska je malej ráj na zemi. Kecala bych, kdybych tvrdila, že si neužíváme ten božskej klid. Jako né, že ne. Žádný skůtry 24/7, prach, kohouti, probouzení bohů, ani mešity, jako na Bali. Jen vítr, šplouchání moře a nekonečná pohoda. Pulo Cinta je jak trapná reklama na dokonalost… I tak jsme si ale s Adélou dnes říkaly, že tejden bysme se tu už nudily. Zatím jsme to nestihly. Zato spálit si zadky a pohoršovat personál bez plavek jo. Dny vyplňujeme kocháním, sluněním, povalováním se, plaváním, šnorchlováním, výletováním za vodopádama, a taky nekonečným probíráním všech našich vztahů. A protože jsme vztahů měly v našem věku už dost, zabavuje nás to zdárně. Nicméně na ostrově Láska jsou většinou páry, co si budeme povídat. Dneska se ve vedlejší chatce ubytovali dva pánové.
Já: “Hele, to jsou dva týpci! Ideální, my jsme taky dvě!”
Adéla: “Zlato, ti asi nebudou moc heterosexuální.”
Já: “Aha… Ale ten manažer je docela pěknej, viď?”
Adéla: “Jako a jak dnes chytil tu rybu?”
Já: “Střihneme si?”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
7. 9. 2018, Pulo Cinta, Gorontalo, Indonésie

Ležíme na terase na malinkým pidi ostrůvku uprostřed moře a koukáme na hvězdy. Svítí jak světýlka na vánočním stromečku. Mezi nimi, přímo nad hlavou, ten roj protíná Mléčná dráha. Absolutní ticho přerušuje jen šplouchání vlnek rozbíjejících se o chatku, a jemné ševelení kokosových listů, kterými je pokrytá střecha. Cinta znamená v Indonéštině láska. Pulo Cinta – ostrov Láska. Trapný klišé, napadlo mě, když jsme sem na lodi jeli. Pidiostrůvek má tvar srdce. Moje srdce si získal tím, že ho nikdo nevytvořil, jak jsem si myslela, ale jen prostě našel… 💙. Nabízelo se samo, aby chatky byly poskládány do tvaru srdce taky. Pulo Cinta každý dva roky mění svůj tvar. Písek se přeskupí a srdce vypadá jinak. A za dva roky zase znovu. A znovu a znovu… A tak tu ležím, ztracená tisíce kilometrů daleko, kdesi v Indonésii, na ostrově lásky, houpu se v síti a pozoruju hvězdy nade mnou. Myslím na to, že ty naše srdce se mění v průběhu života stejně jak ten písek. Jsou elastický. Zvětšují se a zmenšují, natahují a smršťují. Občas přijde bouřka, zvedne se hladina a srdce zmizí. Ale stejně tam pod tou vodou pořád je. Nad hlavama nám semtam spadne hvězda a do ticha žbluňkne voda, jak vyskočí ryba nad hladinu. Stejně je to zvláštní, jak je to na světě zařízený. Jak nic není v životě konstantní a neměnný. Jak ty naše srdce jsou věčně rozbitý a stejně fungujou dál.
Ležím na písečným srdci uprostřed jihovývhodní Asie, a je mi dobře. Láska je všude kolem. V Indonésii, ve všech lidech, který potkávám, v přáních, co se mi plní, v životě samotným. Lásku mám v každým ze svých tetování všude s sebou…
Prostě Cinta… 💗🧡💛💜💙🖤

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
6. 9. 2018, Denpasar, Bali, Indonésie

Sedím zase v letadle a koukám se z výšky dolů. Vždycky si beru sedadlo u okýnka. Mám svoje rituály a zvyky, o kterých lidem neříkám. Takový ty, co se v odborně lékařským světě dají nazývat diagnózami. Jako že mi třeba nemůžete dát skleničky nalevo, když jsem zvyklá je mít napravo, knížky i oblečení mám poskládaný podle barev, a asymetrický věci mě rozčilují. Lítání zbožňuju. V momentě, kdy se letadlo odlepí od runwaye, netrvá to ani pět minut, vypadne mi signál a můj nejlepší kámoš mobil je neobvykle potichu. Dám si do uší sluchátka, abych přehlušila ruch kolem mě. Neslyším nic, než mnou vybraný playlist a existuju pak několik hodin jen ve své vlastní bublině. Opřu si hlavu o stěnu a koukám ven. Vždycky mám pocit, jako bych se teleportovala do jiné galaxie. Nikdo mě nemůže rušit a ani já mluvit s nikým ze svýho pozemskýho světa zpátky. Ať chci, nebo ne, v letadle mám několik hodin jen sama se sebou. Občas se mi stane, že něco řeším a komunikace se přeruší. Martyrium desetihodinovýho letu, kdy člověk nemůže dělat nic, než jen čekat a nechat věci žít zatím svým vlastním životem dole na zemi, je zkouška k nezaplacení. Nahoře v pěti tisících metrech o mínus šedesáti stupních Celsia, ve skoro sedmiset kilometrové rychlosti mě to ale uklidňuje. Pozoruju ten tichý svět seshora ze své bubliny, dívám se na načechrané mraky, nekonečné moře, majestátní hory. Dívám se dolů a přitom mi hlavou běží můj vlastní život jako film. Jsem divák v kině, kde sedím jen já sama. Nikdo jinej ten film nevidí. Někdy se usmívám, jindy mi jen tiše tečou po obličeji slzy. Slzy štěstí, smutku, radosti, strachu, beznaděje i únavy. Vidím v duchu znovu situace, který už zmizely pod rouškou minulosti, ale stejně tak si občas představuju i věci, který existují jen v mé vlastní hlavě. Jak bych chtěla, aby ty situace dopadly, jak mi je dobře, fantazíruju a nechávám myšlenky volně proplouvat sem a tam. Nahoře nad oblaky na to všechno mám čas. Nikdo nemůže přijít a vyrušit mě, žádnej zvonek, žádná zpráva, žádnej hluk. Jen já a můj film. Zbožňuju lítání, protože letadla jsou pro mě transfer do jiné země, jinýho vzduchu a jiné sféry bytí. Útěk do míst, kde jsem sama za sebe, kde nikoho neznám, kde ode mě nikdo nic neočekává a nechce, kde jsem… Volná. Tak zvláštně volná. Dva roky zpátky jsem seděla na konci mýho prvního asijskýho dobrodružství v chrámu na severu Thajska, v ruce jsem měla tužku a papír, a marně přemýšlela, co si mám přát. Jaký vzkaz předat mnichovi, aby se za něj modlil. A najednou jsem si uvědomila, že vědět, co člověk vlastně chce, není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. A co víc, je to až děsivý, ta zodpovědnost přát si správnou věc.
“Sydney, co by sis přál, kdybys měl jen jedno přání?” poslala jsem tenkrát zprávu v zadumání dalšímu průvodci na mé cestě životem. “Svobodu, Praho, jen absolutní svobodu. Nic víc.” Tenkrát jsem to nechápala. Měla jsem za to, že žijeme v čase svobodné země, kde si každý z nás vybírá, jak se svým životem naloží. Můj průvodce mi pár zpráv předal a pak se z mýho života vytratil, jak pára nad hrncem, jak už to tak bývá seshora zařízený. Pochopila jsem to až skoro po dvou letech. Že mluvil o svobodě duševní. S tou je to totiž daleko těžší. Je neviditelná, neuchopitelná a svazuje nás uvnitř. Neumíme si nastavit vnitřního pilota tak, aby nám nelámali srdce lidi, kteří naším životem jen procházejí. Neumíme nechtít ty, co milujeme, ale oni nás nemilují správně. Neumíme říkat ne těm, co nám znovu a znovu lámou srdce. Neumíme rozeznat lekce, co nám život dává. Neumíme navigovat. Neslyšíme přes slova a nevidíme přes překážky. Pro trochu prchavýho štěstí zraňujeme sami sebe zas a znovu, a viníme za to ostatní. Feťáci lásky, radosti a života…
A tak tu dnes sedím v dalším letadle svýho života, a přemýšlím zase nad spoustou věcí. Přeju si, abych viděla víc a víc. Víc všeho. Aby mi život posílal víc poslíčků a víc mě učil. Víc mě zkoušel. Ať žiju na pět set procent, ať žiju radši moc než málo, ať žiju několik životů v jednom. Ať mi srdce lámou chlapi, kamarádi, rodiče, i opuštěný kočky. Ať mě učí, ať mě bolí, ať přichází a odchází, jak potřebujou, ať mě vytesaj do toho člověka, kterým mám být…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
4. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

“Šárko, jak můžeš na tom elipticalu vždycky vydržet tak dlouho?”
Já: “Máš Tinder?”
🤘😆

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
3. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Ráno jsme marně zase psa hledaly. Já ho viděla při ranním běhu kroužit po vesnici a žrát rejži, ale pak se po něm slehla zem. Bylo milion stupňů, slunce pálilo a obloha byla bez mráčku, když jsme zaparkovaly skůtry a chodily uličkama a hledaly ho pod autama. Veterinář už byl na cestě, my jsme seděly u silnice jak dvě neštěstí. Bára smutná a já naštvaná. Takhle jsme si to nedomluvili, Vesmíre. Já si jasně objednala, abysme ho našly a odvezly. Zastavilo vedle nás stříbrný auto a vystoupili dva kluci.
“Kde máte psa?” Podal Báře jeden z nich ruku a já zatím trucovala pořád na druhé straně ulice, protože jsem už začínala být unavená nejenom z toho si organizovat svůj vlastní život, ale teď ještě život potulnýho psa.
“My ho nemůžem najít,” podívala se na něj smutně Bára, krčíc ramena.
“A jak vypadal?” dívá se kolem.
“Takovej malej, zrzavej,….” bude někde spát zas ve stínu, jako všechny ostatní dny, když jsme ho marně hledaly, ptaly se s fotkou jednoho místního za druhým.
“A není to tamten?” ukázal a já se ani neobtěžovala zvednout hlavu. Lítá tu milion čoklů, já fakt mám teď náladu tu zas v tom v tom vedru bloumat. Tohle jsme si teda vážně nedomluvili, Vesmíre, takhle ne.
“Šárino, to je von!!! To snad není možný, to je fakt von! My jsme krávy!” rozzáří se Báře oči a já se jdu zaraženě podívat na druhou stranu za zídku, jestli to myslí vážně….
Ležel tam. Za zídkou v chrámu… 🖤 Opakuju: za zídkou v chrámu, přímo za našima zádama. Chvíli jsme se honili a přemlouvali ho kapsičkou. Babka ho šťárala zpod auta koštětem, Bára se furt usmívala jak měsíček na hnoji, a já už zase netrpělivě vymejšlela, že vlezu pod auto z druhé strany a vystrkám ho, ať tam nedřepíme tejden (ze včerejší jógy je ze mě invalida). Kluci měli neuvěřitelnou trpělivost, krmili ho kousek po kousku, až se natahoval víc a víc, postupně popolezl dost na to, aby ho jeden čapnul, druhej nachystal bednu, a bylo vymalováno.
Takže Papája 🐶 je teď už nakrmenej, odčervenej, a spí v karanténě u doktora. Čeká na výsledky testů, léky a očkování. Zatím víme, že má svrab a červy. Zítra jsme si pro něj měly jet, ale nakonec si udělá třídenní dovču all inclusive (jeď do Asie, říkali. Tam bude levno, říkali…). V překladu máme tři dny vymyslet, co s ním budem dělat dál…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
3. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Utírám si pot z čela rukou a seběhnu schody z posilovny dolů do wellnessu. Zpomalím krok a zadýchaně nakouknu přes sklo do sauny. Zbytku světa jsem zatím nebyla schopná úspěšně vysvětlit, proč by Evropan na Bali chodil z vedra do sauny…
“Na toho se ani nedívej, ten je můj!” ozve se zpoza rohu.
“Chillax, nech si ho klidně pětkrát, ten můj nahoře leží na benchi,” zhluboka dýchám.
“Já myslela, že ten je v Austrálii,” flegmaticky na mě hledí z lehátka do ručníku omotaná Bára.
“Právě, takže nahoře je Eddie, pamatuješ toho velkýho týpka ze sauny?”
“Ale dyť ten není hezkej…” zaksichtí se.
“Oblečenej moc ne, co?” zamyslím se.
“Ani svlečenej, má moc svalů…”
“Viď? Bůh existuje…” zatlemím se.
“Dyť vypadá jak medvěd, Šárko…”
“A ten tvůj blonďatej skandinávskej jogín asi vyhrál Mister Universe, ne?” udělám dva kroky zpátky a nakouknu zas do sauny.
“To je ten týpek, co jsem ti o něm říkala, jak jsme se spolu minule bavili.”
“Ty vole, jogín dělá v té sauně na horním schodě dřepy! Tak to si ho nech tuplem, mívám kardio ráno, ne v noci…”
“Si kráva, tak proč se sem tak ženeš?”
“Potřebuju s tebou probrat booking, máme kromě sauny taky práci, pamatuješ?”
“A jo, dáme meeting? Počkej,” posadí se a vytáhne si ručník z pasu nad prsa, “jsem ready.”
#likeduh #životjelajf

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
2. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Zvířata na Bali nemaj takovej život, jak jsme zvyklí doma v Česku. Občas nám to trhá srdce , když vidíme, v jak zbědovalým stavu ti chudáci jsou😔. Tohohle vypelichanýho nemocnýho prcka jsem si všimla párkrát ráno, když chodím běhat. Bára ho zmerčila taky a bezhlavě se do něj zamilovala. Koupila mu i grilovanou kuřecí kejtičku a marně ho dva dny hledala ráno večer po celé vesnici. Těžko říct, kdo z těch dvou vypadal víc utrápeně… Dneska jsem ho viděla zase, ale když jsme se vrátily na skůtrech, byl už pryč. Většinou pobíhá kolem silnice ráno. Mám za to, že kvůli tomu, jak lidi ráno vyhazují před barák pytle s odpadkama pro popeláře. Bára pořád smutní nad jeho osudem a nejde jí z hlavy. Takže jsem dnes zavelila novou misi, krycí název: PES. Držte nám palce, abysme ho brzo zas našli a podařilo se nám ho odchytnout. Má už totiž domluvený rande na veterině a misku v jedné z rezidencí… Však my z něj uděláme fešáka 😊💗🍀🙏

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
1. 9. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Stříkám si lak na vlasy, když mi zapípá mobil. To bude on, napíšu mu, že stíhám na čas. Jako vždycky. Pozdě nechodím, nemám to v nastavení. Time management jsem adaptovala z vedení korporačního světa tak, že je ze mě teď doživotní okolí buzerující kripl, co trvá na dochvilnosti všeho a všech bez výjimky. Nezajímá mě, kdo skočil pod vlak, nebo kdo tě zdržel. Čas jsou peníze. V korporacích, a v osobním životě je čas ještě mnohonásobně dražší. Nikdo vám ho totiž nezaplatí, ani nevrátí zpátky. Beru mobil do ruky: “Šárko, máme problém, nejde elektřina, nevíš co s tím?” Ne, ne, ne… To ne… Dneska ne! “A na ulici jde? Svítí lampy?” aspoň jeden den, jenom jedinej den bych chtěla mít svatej klid a žádnou komplikaci. “Venku svítí, doma ne.” “OK, za bazénem je taková krabička na elektriku, bliká a pípá?” začínám tušit, odkud vítr vane. “No, něco tu pípá, ale je tma, nic nevidím…” Já se zblázním… Zrovna když po sto letech konečně někam vážně jít chci, a dokonce se i těším… Pořád jedu na frekvenci lejna… Kazišuci Saudi. Klimatizace na plný pecky v otevřeným obýváku u bazénu, vyvařování od rána do večera, a zásoba elektřiny na dva týdny dopředu je po dvou dnech v háji. Hodina cesty na motorce. Do prdele práce… “Promiň, mám problém, tu večeři nestihnu, musím jet na vilu,” natáhnu si přes šaty mikinu a beru si klíče od motorky. Kazišuci Saudi. Po cestě dokupuju jednou tak drahou dodávku elektřiny, která musí vydržet snad na měsíc. Dojedu a marně se snažím potmě aktivovat kódem přístroj, kterej zase zařídí, že poteče do baráku elektrickej proud. Zajebaná Indonésie. Člověk se tu nemá ani šanci stát neplatičem a dlužníkem… Ale to nejde… Zato mobil mi neustále pípá a zvoní, všichni se dneska zbláznili… “Šárko, bouchla elektřina v dalších třech vilách, je to lokální problém, už k vám jede inženýr a bude to spravovat,” oznámí mi do telefonu manažer. Jako lokální problém jsme v korporaci označovali každej oser, na kterej jsme neuměli najít odpověď, proč se to děje. Pokud to byl oser mega velkej, z lokálního problému se rázem stal problém globální. Unaveně rezignuju a mnu si spánky… Kazišuk vesmír. “Máma se ptá, jestli si s náma dáte kávu?” ptá se mě Majid. “Ne, děkuju, bez elektřiny si ji asi neuvaříme, ale příště ráda,” unaveně se usmívám a roznáším po pokoji všude kolem svíčky. Mám hlad. Jsem unavená. Je mi smutno. “A nechcete si s náma zahrát aspoň karty?” Saudi jsou fajn. Chvíli si s nima povídám, koukám na usměvavou Arabku, které jsem při příjezdu viděla přes hijáb jen oči, a zas jednou přemýšlím, jak maj různý lidi různej život. A jak odlišný životy na jedné planetě každej jeden z nás žijem. “Umřel jsi už hlady? Můžu ti po cestě někde něco dovzít…” “Vezmu tě na tu večeři, nic nekupuj.” “Teď v noci?” “Třeba ráno.” Kamarád vesmír…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
31. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

S Bárou jsme se rozhodly, že jsme dost starý a schopný na to, abysme si samy praly (a ušetřily). Výzva číslo jedna najít na Bali savo byla zdárně splněna. “My jsme vždycky takhle na vilách stříkaly ty skvrny savem před praním, aby to bylo hezky bílý,” říkala, když jsme obě zkoumaly žlutý mapy, co nechává i po sprše na ručníku film z opalovacích krémů… Tak jsme to ráno teda odhodlaně nastříkaly, hodily do pračky, Bára odjela, a já se vrhla k počítači. Pračka doprala, pořád jsem si v hlavě přemýšlela nad svým, duchem jinde jsem automaticky vyndala prádlo z bubnu ven, a šla ho pověsit. Do reality mě vrátilo podivný praskání, když jsem ručníkem máchla, abych ho před rozvěšením naklepala. “Ty vole,” bylo jediný, čeho jsem byla schopná, když jsem zamrzla úžasem…
“Baru, mám pro tebe dvě zprávy. Dobrou a špatnou, kterou chceš slyšet dřív?” píšu jí.
“Tu dobrou!”
“Tak těch fleků už jsme se zbavily…”
“A ta špatná?”
“Ty ručníky se rozpadly.”
“Kolik?”
“Všechny.”
“Jak je to možný?”
“Hele, a neměli jste v tom spreji to savo třeba naředěný s vodou?”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
30. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Je půl sedmé ráno a já otevírám unaveně oči. Venku Balijci štěrchají plecháčkem. Budí tím bohy. Po čtyřech hodinách spánku a několika probdělých nocích po sobě nejsem naladěná na to, aby mě cokoliv budilo. Zemětřesení, kohouti, ani probouzivší se bohové. Nevím, jestli tím štěrcháním vzbudí bohy, ale mě zaručeně vždycky. Možná jsem Bůh já! 😏 Dny utíkají super rychle, články na blog už odsouvám měsíc v kuse. Buď nemám čas, nebo energii. Teprve teď mi došlo, že pracovat na Bali a být ve spojení s Evropou není zas taková výhra v loterii, jak jsem si původně bláhově myslela. Když Evropa vstává, já už mám s časovým posunem půl dne za sebou. Když chce Evropa něco řešit, já už mám večer. Když Evropa začne být večer aktivní, já mám hlubokou noc a ještě hlubší mozkový kóma. Ve tři ráno uprosím Evropu o pár hodin prostoru na odpovědi, a odebírám se umřít do postele. Na Evropu si do odpoledne ani nevzpomenu, protože ráno zas je vzhůru Amerika… No a přes den tady žije Asie. Ještě že s tou Austrálií je člověk na stejné časové (a emoční 🖤🙊) úrovni. Jakmile otevřu oči, sepnou mi mozkový závity a neumím už znovu usnout. Všude je zatím klid, kromě Balijců zbytek ostrova (cizinců) spí, a tak mám dobrou hodinu k dobru si přemýšlet nad životem brouka, nazouvám si tenisky a jdu běhat. Dávám si do uší sluchátka a po cestě projíždím zásobu notifikací na mobilu. No konečně! To musí bejt snad několik dní, co mi už Philipp neposlal hlasovou zprávu zpátky. Párkrát jsem přemýšlela, jak se vyvíjí jeho německá telenovela. “Šárko! Konečně se k tomu dostávám, hned ti všechno vysvětlím. Ale já od tebe vždycky tak rád slyším! Ty jsi jediná ženská, která mě chápe!” směje se a já se začnu usmívat taky, dokud… “Ty a moje máma.” Zastavím se a pustím si hlasovej záznam znovu od začátku. Přirovnal mě právě ke své matce?? “Je to kráva, rozešel jsem se s ní. Ty a moje máma jste jediný dvě ženský, který jsou normální.” Zastavím se kdesi uprostřed rýžových polí a zamyslím se. Nevím, jestli je horší fakt, jestli si myslí, že jsem normální, nebo že mě přirovnává ke své matce. Kriste pane, to zas bude den hodnej zápisku do deníčku…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
26. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

B: “Viděla jsem Satana!”
Já: “To není možný, ten musí bejt v Austrálii.”
B: “Ti říkám, to byl stoprocentně von!”
Já: “A co měl na sobě?”
B: “Tričko a kraťasy.”
Já: “Tak to byl natuty von.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
24. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Občas se život dokáže změnit ze dne na den… To mi běží hlavou, když jedu na motorce a slunce mě pálí na ramenou. Žhavý vzduch mám ráda a sluneční paprsky k životu potřebuju stejně jako kyslík. Jedu, poslouchám jednu stejnou písničku neustále dokola, a v hlavě mi běží všechny události posledních dní. Usmívám se jak po kompletní lobotomii a mám pocit, že mi nic nemůže zkazit den. V jednu chvíli si člověk skoro až chce vyrvat vlasy na hlavě ze všech životních zkoušek, a pak se najednou ani nenaděje, a zničeho nic zjistí, že… Že je mu strašně dobře. Že je mu tak nějak konečně lehko na duši. I přes všechny hádky, zemětřesení, srdceboly, zklamání a smutky. Je mi fajn, i když nemůžu často spát, i když máme víc práce než má den hodin, i když se kolikrát nic nedaří, a i když mi ze života zase zmizí člověk, co mi na chvíli rozvíří city. Občas se totiž musíme zastavit, a uvědomit si, že jsme strašně vděční za jakoukoliv chvíli, kdy se smějeme, kdy milujeme, kdy jsme zdravý, a je nám dobře. Za každej den, kdy svítí slunce, za každý objetí a každý upřímný pohlazení, za každej úsměv, kterej mu někdo opětuje, za každýho řidiče, co mu dá na silnici přednost. Často jsem dřív bojovala se smutkem, když něco hezkýho skončilo. Bylo mi to líto a tesknila jsem po tom. Chtěla jsem vrátit čas. Byla to dlouhá pouť, ale cosi se změnilo. Teď jsem šťastná. Nesčítám škody, a naopak počítám momenty obyčejnýho štěstí. Když se nám s Bárou něco podaří a skáčeme a ječíme radostí jak paviáni. Když mají ve Warungu moje oblíbený jídlo. Když si na mě někdo vzpomene. Když se mi podaří odnýst všechen nákup najednou. Když dostanu ve fitku klíč se svým oblíbeným číslem. Když mě někdo má rád zpátky.
“Vím, že se zase brzo uvidíme. Do té doby na sebe dávej pozor. Zkus jógu a meditaci. NEJEZDI rychle na skůtru. A nikdy nikdy NIKDY se nevzdávej.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
23. 8. 2018, Canggu, Bai, Indonésie

Ve třičtvrtě na sedum ráno nás probudilo známý houpání. Okamžitě nám bylo jasný, o co tady už jde. Zemětřesení má člověk na Bali častějc jak sex. Vyskočila jsem z postele, třesoucí se dveře odemkla, a na půli cesty mezi našimi apartmány jsme se s Bárou potkaly. Stály jsme na balkoně a beze slov se na sebe pár vteřin vyděšeně dívaly. Otřesy ustaly, Bára šla zpátky spát a já unaveně běhat. Náladu by mi tyhle dny nezkazilo asi ani tornádo.
Pár lidí se divilo, že by mě dokázalo zemětřesení tak vyděsit. I pro mě to bylo zajímavý zjištění, protože do svejch třiceti let jsem brečela zatím jen kvůli chlapům, bolesti, trablům, z hladu a z hormonů. Tak na vysvětlení ukazuju tohle video. Natočila jsem to po zemětřesení na Lomboku (dodávám, že tohle je už stádium, kdy se vše uklidňovalo – tedy ne v plné síle. Omlouvám se, ale když se svět třese, tak mě většinou nenapadá to reportovat dřív, než zdrhnu do bezpečí 😀). Nic tam neuvidíte, bylo to v noci a já byla moc roztřesená na to jít rozsvítit. Ale uslyšíte, jak se na zahradě vylívá bazén…. 👀 Jak říkám – tohle už jsou jen poslední šplouchy… Jak bazén vypadá za dne přikládám dolů do komentů. Tak se zaposlouchejte, zavřete oči, a na chvíli zažijete zemětřesení s náma… 💗

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
22. 8. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

“Jedem?” hledám klíče a mám se k odchodu.
“Autem?”
“Blázníš? Autem nikam na Bali nedojedem. Na motorce,” stahuju si vlasy do gumičky, protože vítr je prevít.
“Já motorku neřídím…”
“V pohodě, já jo.”
“Ale já jsem těžkej.”
“Já taky, ta motorka si zatím nikdy nestěžovala.”
“Ty to nechápeš, bratranec se na motorce zabil a já od té doby z toho mám panickou hrůzu,” kroutí hlavou na protest.
“Dneska umřeme maximálně hlady, jestli někam nedojedem pro jídlo. Jsem nejlepší řidič, slibuju. Pojď, já pojedu pomalu…” startuju motorku.
“Ale já jsem chlap, já nemůžu být za holkou vzadu.”
“Jsem si nevšimla, že by ti to včera vadilo.”
“Šárko! Já se vážně bojím… Už jsi někdy bourala?” dívá se na mě vyděšeně.
“V autě jednou, na motorce třikrát.”
“Ach bože,” sedá si za mě.
“Co brbláš?” nerozumím.
“Modlím se ve všech pěti jazykách, který umím.”
🖤

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
20. 8. 2018, Canggu, Bali, Indonésie

“Budeš spát dnes u mě?” dívá se na mě Hadi.
“Jo…”
“A kde máš věci?”
“Jaký věci?” nechápu.
“Jsi říkala, že se musíš po cestě ještě zastavit pro věci.”
“Jo, nabíječku a kartáček.”
“To je všechno?”
“To jsou jediný životně důležitý věci k přežití. Pastu mi půjčíš.”
“A něco na převlečení?”
“Pojedu v tomhle ráno zpátky.”
“A spát budeš v čem?”
“V ničem.”
“To je dobrej nápad, myslíš?”
“Když zrovna není zemětřesení, tak jo.” V Sydney spíte ve skafandrech?
Zemětřesení nebylo. Bylo až druhej den… K smrti unavená jsem usla na hostelu, kam jsem na tři dny odjela, když mě najednou v noci probudilo známý houpání…
“Ven, ven, všichni ven!” krve by se ve mě nedořezal, když nás okamžitě začali evakuovat. Celej svět se zase třásl a třásl… Spolkla jsem si srdce, popadla mobil (svýho nejlepšího kámoše tam přeci nenecháš), a vyděšeně se vrávoravým krokem vydala ven z budovy. Člověk by si řekl, že když se to stane poněkolikátý, tak už by si jeden mohl zvyknout… Nezvykne. Bála jsem se úplně stejně, jako kdykoliv předtím, ruce se mi třásly a šokem probuzená jsem se nedovedla moc dobře zorientovat. Sedla jsem si a zhluboka dejchala, abych zahnala to hořký dejavú a vyplavenej adrenalin… Bára.
“Do háje, Baru, jsi v pohodě?”
“Já se strašně bála…”
V pár minutách mi telefon zaplaví zprávy od všech kamarádů na ostrově i mimo něj. Média jsou tentokrát extra rychlý a informují v rámci pár minut…
“Jsi v pořádku?” Hadi..
“Jo, jen v šoku… Ty?”
“Děsně jsme se lekl… Bill nezvedá telefon, je na Komodu.”
“Neboj, epicentrum bylo zase na Lomboku, Komodo je ještě dál než my na Bali, tam bude v pohodě, slibuju,” tentokrát už přesně vím, kde najít aktuální informace o tom, co se právě stalo a jestli se máme bát tsunami. Rychle pročítám všechny aktualizace dostupné online a ostatním odepisuju.
“OK… A ty jsi v pohodě?”
“Je mi z toho nějak nanic…,” odepisuju popravdě.
“Nechceš přijet?”
“Ne, asi zůstanu tady.”
“Tak jo. Hele, nelítala jsi venku nahá, že ne?”
🤣
Za těch pár posledních dnů plných otřesů, mi došla jedna věc: Nejdůležitejší ze všeho je, že na ty zemětřesení v životě není člověk sám. Když má kolem sebe kamarády a spřízněný duše, tak všechny ty houpání, otřesy, pády, všechny zkoušky, zvládá líp. 🖤
“Zavolej mi, když budeš něco potřebovat.”
Nápady bych měla… 😏

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
18. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Na Bali prší. Pardon, neprší, ale doslova chčije už několikátej den v kuse. Začalo to nevinnou osvěžující sprškou, pak přišlo pár příjemných propršených nocí, následovaly otravně deštivý rána, a teď už lije dva dny v kuse nepřetržitě. Je to k nasrání. Zvlášť, když je suchý období, že jo. Probudily se ve mě moje český kořeny a stěžuju si každýmu, kdo mi přijde do cesty. Promáčený cesty. Koupila jsem si pláštěnku, a přemisťování se na skůtru pro mě momentálně představuje očistec. Bohužel jen v doslovným významu. Nejsem si jistá, jestli bude tak jednoduchý očistit mou duši od všech hříchů tropickou sprchou 👀. V rámci hormonální horské dráhy jsem přešla do fáze: nemluv na mě, nečum na mě, nedejchej můj vzduch, jídlo?
“Fitko?” bohužel v té fázi se ale nacházím v současným vesmíru sama.
“Nikam nejdu, rodím nějakýho pterodaktyla,” netečně odepisuju.
Žádná odpověď. Blbec. Co mi dejchá můj vzduch.
“Tak jsem si vygooglil, jak přesně vypadá pterodaktyl, abych se ujistil, jestli to není můj syn. Takže jídlo kolem sedmé?”
Jídlo? Řekl tady někdo jídlo 😍?

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
17. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Nechápu. Taky máte kolem sebe ty divný lidi, co říkaj ty divný věty: “Já jsem se zapomněl celej den najíst”? Nerozumím tomu ani trochu. Zapomenu, jakej je den v týdnu, vyjmenovat prezidenty, kdo má kdy narozeniny. Zapomenu zaplatit účty, vyzvednout poštu, odepsat na zprávu. Zapomenu jméno, svoje rodný číslo, PINy a PUKy,
adresy a instrukce. Ale najíst? Najíst se fakt nezapomenu. Nestihnu se někdy najíst, tomu už bych rozumněla, ale zapomenout se najíst? To zas lidi musej kecat. Viděla bych to na podobnej scam jako když se andílci Victoria’s secret tváří, že stravu k životu nepotřebujou, a jsou živý z lásky a ranní rosy (já jsem vlastně taky taková modelka pro Victoria’s secret. To je takový secret, že to ani Victoria ještě neví…). Takže jestliže máme rande, a máme jít na rande na večeři, tak můj chorej mozek automaticky vyvodí, že logicky nebudu jíst hodinu předtím, abych pak nedělala blbý ksichty typu: “nic nebudu”, a dotyčnej měl zas pocit, že určitě držím dietu. Když nebudu jíst, tak budu mít hlad. A když budu mít hlad, tak je úplně jedno, jak moc podobnej Bradovi Pittovi jsi. Když mám hlad, tak končí veškerá legrace a humor jde stranou. Když mám hlad, tak chci jíst. Co mi chceš ukazovat ty, je mi fuk, ukážeš mi to potom. Otázky typu: máš hlad? Jsou jak rudej prapor na býka. Ne, nemám, jenom mám krevní cukr na takové hodnotě, že mi začíná tikat oko.
Neříkejte mi, že hlad není emoce, protože já to tam hluboko v duši cítím!

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
14. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Vzpomínáte si, jak jsme si kdysi dávno vybírali melodii na zvonění mobilu? A s příchozím hovorem byli nadšení jak půlka národa, když spadnou ceny másla? Doba se změnila. Telefonům venku zmizely tlačítka a zchytřel vnitřek. “Zavolám, můžu?” Vytrhne mě z myšlenek zpráva na mobilu. Jak zavolám? Co zavolám? Ježíš, dyť tě vůbec neznám, co si budem říkat, to bude trapný… Tak se to vůbec dneska už nedělá. Budeme si měsíc psát jak dva choromyslní, a snažit se smajlíkama simulovat náladu, emoce a tón hlasu. Když už se konečně sejdeme osobně, oba víme, že to skončí buďto trapným překvapením, nebo v posteli. Nebo trapným překvapením v posteli… A pak se teprve rozhodneme, jestli pokročíme v našem mezilidským vztahu do končin telefonních hovorů… “Jsem ve fitku, jak dojedu domů, jo?” posílám zpátky a potím se (ne)vesele dál. Místo vyprávění u piva: “víš co mi řekla?”, posíláme printscreeny konverzací. A sorry jako, ale jestli to neděláte, jste vůbec nejlepší kamarádi? Nejlepší kamarádi si totiž pomáhají luštit skrytej význam zpráv, kterej by jeden telefonát vyřešil ve vteřině. Garantuju vám, že jestli někomu marně voláte a na druhé straně to zvoní a zvoní, a nikdo to nebere, ten dotyčnej sedí, a s trapným výrazem otráveně čeká, až to ten blbec konečně položí, a bude moct pokračovat v používání aplikace. Víte, jak se spolehlivě člověk vrátí zase k telefonním hovorům? Když pošlete zprávu o tom, jakej je šéf zase dneska kretén na pátou, místo kamarádovi, právě tomu šéfovi… (true story…).

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
13. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Brej den do Česka. Co máte, pondělí? Já kraba v koupelně. Naučila jsem se doteď likvidovat šváby 🦗, mlaskat jako blbeček na ještěrky 🦎, ale co s krabem 🦀, nemám nejmenší tušení. Co to žere? Najde se tu někdo, kdo tu má min. PhD v oboru všeobecnýho chytrolínství a uměl by mi osvětlit, jak se sem dostal? Nám běžnejm lidem to trvá z vily nejmíň pět minut chůze k pláži (inzerovala jsem to za tři, ale to zahrnuje hvězdičku pod čarou s obsahem kardia, a jsi-li lemra, nedojdeš tam nikdy). Jestli to šel ten krab pěšky, pak musel začít už někdy v minulým životě. Volnej přístup do zahrady nemáme, žádný slaňovací prostředky jsem u zdi nenašla, a nepamatuju se, že by někdo klepal a já mu šla otevřít. Chvíli jsme se na sebe významně dívali, ale žádný znamení mi nepředal, a upřímně, i když bych ho v tom ráda našla, tak bych radši ty pečený holuby rovnou do huby, než rachitickýho kraba (ten by nebyl ani na krabí tyčinku, a ty maj od SZPI úředně schválený až celých 1,5g masa).
Takže vážení, prodám kraba. Zn.: Za odvoz.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
12. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Poslední dny jsem strávila v takovým nouzovým režimu přežití (rozuměj – nevylízala jsem z postele a litovala se). Co jsem v lednu zvedla krovky a odplula do Asie, otravu z jídla jsem si na seznamu dnů s palcem dolů odškrtla už potřetí. Statistiku na zánět ucha si radši nevedu, poslouchání mi očividně pořád nejde. Ve fázi největší zoufalosti jsem našla místního léčitele. Řekl mi, že je na cestě na Lombok léčit oběti zemětřesení, a já si uvědomila, že jsou na světě i lidi s opravdovejma problémama. Odebrala jsem se tak se svým vlastním vnitřním zemětřesením rezignovaně do nemocnice. Moje příběhy z lékařskýho prostředí začínají být vtipný asi stejně jako opakovanej vtip (ačkoliv pojišťovna jistě vyúčtování z dalšího státu vřele uvítá), proto tenhle zážitek mimořádně přeskočím.
O dva dny a troje antibiotika později jsem povstala jak Fénix z popela. Namotivovala jsem se do života, rozhrnula závěsy, a rozhodla se pokračovat v životu zvesela dál. Sice ještě pořád napůl neslyším, ale nerouhám se, má to i svoje výhody (plus lidi na Lomboku jsou na tom hůř…). Nasnídala jsem se, a v duchu jsem si říkala, jako už milionkrát předtím: na nic nezapomenout, hlavně na nic nezapomenout, máš už věk na to být dokonale organizovaná a zvládnout jeden jedinej den podle plánu, jako jiný dospělý lidi. V hlavě jsem si přehrála agendu celýho dne, pomyslně odškrtala všechno, co budu až do večera dělat a potřebovat, a spokojeně vyrazila ke skůtru. V duchu jsem se usmívala, že ve třiceti jsem konečně vyzrála do stádia vysoké duševní rovnováhy. Možná bych mohla začít nějakej mentoring (rozuměj – dělat chytrýho) a nechat si za to platit, jak je to teď módní. Zamkla jsem za sebou dveře, klíče si dala spořádaně do batohu (protože každej den prožívám svých pár vteřin zoufalství, nemohouc je zaboha najít), batoh spořádaně uložila do kufru skůtru, zavřela ho, sedla si na motorku, a teď už jsem se usmívala doopravdy, protože takhle úžasně organizovaná jsem snad nebyla ani za časů práce v korporaci. To je vám tak zvláštní pocit lehkosti, když víte, že vám život klape jak hodinky. Tak se usmívám, nasazuju si brejle, sluchátka do uší, a rukou sahám automaticky po klíči v zapalování, abych nastartovala a s lehkostí dojela na domluvenou schůzku přesně na čas. Když v tom sáhnu do prázdna… Klíč… Počkat, něco tady v tom mým utopickým životě nesedí… Klíč… Klíč je…. V batohu. Batoh je v kufru. Kufru skůtru. V tom kufru, kterej se dá otevřít. Tím klíčem… Do prdele…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
8. 8. 2018, Cemagi, bali, Indonésie

Indonésie se pořád otřásá. V noci jsme na Bali cítili další dvě zemětřesení. Myslela jsem, že už jsem paranoidní, ale stačilo otevřít internet a paranoia byla ta tam. Celý ráno jsem se pročítala všema článkama, zprávama, reportama a vědeckýma studiema, abych si utřídila myšlenky. Popravdě, po dvou masivních zemětřeseních a z obav, jestli přijde tsunami, jednoho napadne, jestli ten jeho tropickej ráj není lepší opustit… Stačilo mi pár minut, aby mě všechny média stačily zase znechutit. A to je přesně ten důvod, proč žádný noviny nečtu, na zpravodajství se v televizi nedívám, a davový šílenství mnou nehýbe. Protože si rádi situace upravují podle toho, jak se to jim, státu, politice, nebo ekonomice zrovna hodí. Je těžký si z toho množství vybrat jen to pravdivé a nevěřit té omáčce kolem. Člověk, který nemá informace z první ruky, nebo dostatečné znalosti, pak lehce všemu zprostředkovaně uvěří, protože média mají stále ještě ve společnosti historicky velkou váhu.
Na druhou stranu – díky bohu za ty možnosti dnešní doby. Spousta lidí nadává na sociální sítě a moderní vymoženosti, ale neuvědomují si, že tak jako ostatně všechno, mohou škodit, ale i pomáhat. Řeknu vám jediný – po dvou silných zemětřeseních, když se v noci bojíte jít spát, protože nevíte, co příjde, jestli se máte pakovat a utíkat před tsunami, nebo se připravit na konec světa, jste rádi za všechny sociální sítě a inetrnety. Lidi najednou začnou šířit informace rychlostí blesku, a vás vyděšený aspoň uklidní, když víte, co máte dělat a co čekat.
Dnes nás na Bali zaplavily stovky otázek, jestli mají lidi rušit letenky, a jaká je tu situace. Shrnu ji teda následnovně v pár řádcích:
My na Bali jsme kromě šoku víceméně v pořádku (pár zničených domů, slyšela jsem o dvou úmrtích, ale to nemám ověřeno). Zemětřesení mělo epicentrum na Lomboku 140 km odsud. Tam už bohužel takové štěstí neměli, k dnešnímu dni evidují přes 100 mrtvých a počet neustále roste, jak se odkrývají ruiny a pod nimi oběti. Na Lomboku je momentálně zoufalá situace, nedostatek léků, lůžek, jídla. Situace to pěkná není… Na obnově elektřiny se stále pracuje. Všechny ostrovy Gilli byly neprodleně evakuovány a zůstanou uzavřené. Mě zajímalo spíš, jak na to budou reagovat sopky Rinjani a Agung, která je právě aktivní poslední týdny. Zemětřesení totiž mohlo vytlačit magma a byl by tu o problém navíc. Naštěstí k tomu nedošlo – magma je uloženo cca 175 kilometrů pod úrovní sopky a zemětřesení probíhalo nad magmatickými komorami, takže Agung zůstává relativně v klidu (dle svých aktuálních možností). Na otřesy si ale budeme muset zvyknout, prý jsou dle odborníků po zemětřesení běžné ještě vlny dozvuků. Lombok zaznamenal za posledních 24 hodin na 275 následných otřesů a v následujících měsících budou otřesy stále citelné.
Někteří cesty ruší, jiní ji plánují stále dál. Každý by měl dělat, co uzná za vhodné. Pokud se někdo těší na skvělou dovolenou, nevidím důvod, proč by nejel (vyjma ostrovů, kam se teď nedostanete). Jedno je ale potřeba si uvědomit – Indonésie se nachází v tzv. Ohnivém kruhu. To je pásmo okolo Tichého oceánu charakteristické častým výskytem projevů vulkanické činnosti a zemětřesení. V této oblasti o celkové délce 40 000 km se nachází 452 sopek a odehrává se tam přibližně 90 % všech zemětřesení na planetě.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
6. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Zemětřesení. Další…
Před týdnem se nám Indonésie otřásala a Bali chvíli houpalo, člověk z toho byl chvíli dost vyjukaný. Ale po pár vteřinách byl klid, slunce svítilo a život na Bali pokračoval svým běžným tempem. Když něco zažijete poprvé, tak se leknete, máte strach a nevíte, co se děje. Ztěží v tom momentu víte, jak zareagovat a co dělat. Vpodstatě jste paralyzovaní šokem, a tak jen koukáte a čekáte, co bude. Jenže když se to stane podruhé, tak už moc dobře víte, že to není žádná sranda. V hlavě už vám běží scénáře, co všechno se může stát a uvědomujete si, že najednou máte kromě těch každodenních problémů jeden reálnej a velkej. Byla noc, celá vila se mohutně otřásala a houpala a mě v tu chvíli bylo úplně blbě, protože se mi vybavily všechny ty poučky o tom, co dělat v krizových situacích. Všechny ty, co posloucháme na půl ucha, protože jakákoliv katastrofa je nám na míle vzdálená. Jenže ona najednou není. Je tu. Ode zdi ke zdi jsem sešla z patra po schodech s rozklepanýma kolenama dolů, vystrašeně se dívala zas na ten bazén, jak se rytmicky mohutně s každým dalším záchvěvem vylívá, a bezradně jen čekala, až to skončí. Jenže místo úlevy přišla internetová hysterie. Netrvalo dlouho, než jsme si přečetli, že vláda vydala varování před tsunami. A to najednou člověk zmateně přemýšlí, co má vlastně dělat. Přišly další dozvuky zemětřesení a v noci už jsem nevěděla, jestli se se mnou postel zase houpe, nebo se mi to zdá. Bylo mi z těch všech událostí posledních týdnů a měsíců tak nanic, že jsem se regulérně rozbrečela. Jsou totiž momenty, kdy si člověk říká, že na ně nechce být sám. A jsou to právě tyhle momenty, kdy si uvědomíte, na kterých lidech záleží a kdo tu pro vás vlastně ani nikdy nebyl. Když jsem ráno procházela všechny zprávy na mobilu a četla zprávy, tak mi najednou došlo, kolik a který lidi mají o mě vlastně strach a komu je to úplně fuk.
Na Lomboku sčítají škody a hlásí zatím 82 mrtvých. Autority sílu zemětřesní vypočetli na 6,8 a následně zvýšili na 7,0 Richterovy stupnice. Dnes ráno jsou poslední čísla stanovena na 6,9. Ať už tak, či onak, na Bali jsme zažili největší zemětřesení za posledních 10 let. Co to teď následně udělá s už tak aktivní sopkou Agung, to uvidíme. Lombok ale čeká v následujících dnech ještě pár dozvuků a otřesů.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
3. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Po týdnu běhání v Cemagi jsem ráno potkala běžet dva místní (jo, je to s podivem, protože na světě je pořád ještě spousta národů, která má za den tolik fyzické aktivity, že nechápe, proč by se měli vzbudit a někde hodinu běhat. Aneb jak říká moje babička: ty nemáš co na práci, že musíš hodinu lítat venku? 🤷‍♀️). Jeden běžel naboso a druhej v žabkách. Toho prvního jsem naučila se zdravit, jak my “Pražáci” to děláme (teda aspoň ty ranní ptáčata jsou slušný, těžko říct, jakou morálku maj ti sváteční běžci s dokonalým outfitem, co se hecnou si jít jednou za rok zaběhat, když je na to počasí). Za toho druhýho jsem se v duchu modlila, aby si nerozbil hubu… Ale je dost možný, že třeba jen spěchal, aby mu nepřerostla rýže 👀.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
1. 8. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

“Hele, ono podnikat s kamarádama není taková sranda, vyjasnily jste si určitě všechno?” dívá se na mě u večeře.
“Jasně, na všech důležitejch věcech se shodnem,” přitakám a věnuju se dál své chobotnici na talíři.
“Jsem na tebe fakt pyšnej, jak jsi zodpovědná a jak máš všechno promyšlený. Vážně, Šári, skvělá práce, musím uznat.”
Usměju se a v duchu si vybavím tu zásadní konverzaci pár dnů zpátky:
“Potřebuju s tebou probrat pár věcí, ať jsme na stejné vlně.”
“Povídej.”
“Co děti? Budem je nějak tolerovat, nebo…”
“No to vůbec jako…”
“To se mi ulevilo. A co klienti, můžem s nima spát?”
“A s kým bysme spaly asi, s místníma?”
Jak říkám, priority máme vyjasněný. Kde se posílaj přihlášky na nějaký ty podnikatele roku?

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*

31. 7. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

A země se zachvěla…

Doslova. A do písmene. V 6:45 mě totiž probudilo zemětřesení. Člověk se dokáže přizpůsobit časem čemukoliv a navyknout na leccos, ale poprvé jsou všechny nový zkušenosti v životě holt vždycky náročný. Ve filmu všechny katastrofy provází dramatická hudba a umocňují speciální efekty. Realita je jiná. Najednou si totiž uvědomíte, že je naprosto skutečná. Tytam jsou myšlenky na všechny kraviny, co musíte zařídit, kolik bankovních plateb poslat, kdo vás zase naštval a jak málo má den času.
Leknutím jsem se probudila, když se se mnou zhoupla postel a dobrý dvě vteřiny jsem koukala, jestli se mi to zdá, nebo co to sakra je. Vzhledem k tomu, že epicentrum zemětřesení nebylo na Bali, ale na Lomboku 25 km odtud, mě vzbudily “jen” dozvuky. Ptáci necvrlikali, psi neštěkali a všude bylo naprostý ticho. Pokud se jako běžnej středoevropan probudíte, houpe se s váma vila, a slyšíte, jak se venku rytmicky VYLÍVÁ na zahradě bazén (👀), tak vám garantuju, že si spolknete srdce. A po pár vteřinách je klid.
Chvíli nervózně popocházím kolem, koukám z balkónu na tu uklidňující se vodu v bazénu, a srdce mi buší. Vezmu si mobil a procházím záplavu zpráv. Unaveně na to koukám a srdce, co mi doteď splašeně bilo, najednou vynechá úder. Čtu dál. Zhluboka se nadechnu a mobil položím jak těžkej nákup. Buď se zbláznili všichni na planetě, nebo já. Očividně tomu zemětřesení ještě není konec. Naopak má epicentrum přímo v mé hlavě. Nechápu už vůbec nic. Všechny ty otřesy venku, a ty uvnitř nás. Který jsou horší?
Hladina v bazénu se ustálí, zvířata začnou zase fungovat všema hlasitejma projevama, slunce krásně svítí a lidi nastartujou skůtry. Všechno se vrátí do normálu. Jako by se nic nestalo.
A tak je to v životě se vším. Sečtou se škody, chvíli se o tom mluví, a pak se pokračuje bez emocí dál. Ve finále zjistíte, že vlastně jiná možnost ani není… A občas to stejný musíme udělat taky s naším vnitřním zemětřesením. Ustát všechny otřesy, odklidit ruiny, oprášit se, a jít dál… 🖤

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
29. 7. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Zpátky na Bali, kapitola druhá:

Včera jsem se vzbudila a chvíli se snažila zorientovat, kde to jsem. Popravdě, za uplynulé týdny začíná mít můj mozek té horské dráhy dost, a zatím trochu bojujem se adaptovat na všechny životní změny posledních několika měsíců. Tupě se ptám, co je za den, přemýšlím, kde to zrovna jsem, anebo přepnu na autopilota a občas odpovídám v jiným jazyce. Takže nejenomže si jak blázen připadám, ale ještě si to občas myslí i ti kolem mě.
A tak jsem se včera ráno poprvé vzbudila na novým místě a mžourala na všechny ty fotky rudýho měsíce na sociálních sítích. Jestli na mě má úplněk nějakej vliv, nemám nejmenší tušení. Snažím se to vypozorovat už nějakej ten pátek a jsem sama sebou docela zklamaná, že úplněk, zatmění a ostatně všechny přírodní úkazy nemůžu používat jako výmluvu na to, že se chovám občas jako hysterická kráva. Na úplněk jsem se koukla, a v devět večer to zalomila, nečekajíc na to, až někdy ve čtyři ráno tady v Indonésii zčervená (měli jste kliku doma, že vám to hezky vyšlo časově😏). No a tak ráno na ty momentky hledím, pak se prokoušu všema zprávama, v jedné konverzaci na whatsappu chci odeslat soubor, tak otevřu album, a teď zírám na miniikony svých fotek a vůbec nechápu. Mám tam červenej měsíc! Já jsem včera viděla zatmění? Na Bali? Zatmění jsem měla pořádný po několika nocích bez spánku a 51 hodinách cesty zpátky… Čumím a nechápu nic. Kdy a jak jsem to vyfotila. Tak zavřu konverzaci a otevřu tu fotku a čumím na to zas. Než mi po deseti vteřinách dojde, že to jsem vyfotila světlo naší manažerce, které jsem se snažila vysvětlit, že neustále svítí a nejde vypnout. Sice jsem jí to ukazovala ve dne, ale stály jsme tak jak dvě nány, já jí říkám: pořád to svítí, a ona říká: nesvítí. A já říkám: svítí, jen to teď nejde za světla vidět. Obě jsme koukaly nahoru na strop, ona chvílema na mě, já zas zpátky na ni. Já byla naštvaná, že mi nonstop svítí světlo, a naopak na ní bylo vidět, že už toho začíná mít druhej den s náma docela dost. Tak jsem jí to večer vyfotila a poslala, aby pochopila, že nejsem debil, ale furt to svítí, i když to nevidí. Protože co? Že to nevidíš neznamená, že to neexistuje! Takže já mám vlastně rudej měsíc furt. Hau.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
28. 7. 2018, Cemagi, Bali, Indonésie

Člověk začíná blbnout ve velmi ranném věku. Asi zhruba někdy ve školce, když mu dojde, že ti lidi, co mu neustále říkají, co má dělat a jak to má dělat, dokonce jak a kde a s kým si má hrát (a vůbec vlastně že si má hrát), že ty lidi ho nenechají se věci naučit po svým a že děsně vyvádí, když svět zkoumá. Nedají pokoj, nadávají a trestají, dokud neposlechne a není po jejich. A tak to dřív nebo pozdějc vzdá a poslouchat začne. Ne že by ho to bavilo, ale aby byl klid. A pak už se to všechno veze. Sedíme jak stádo deset, někdy i dvacet let v lavici a děláme věci, který dělat nechceme. Je mi třicet a pořád čekám na ten den, kdy si řeknu, jak mi algebra zachránila život. Doteď si pamatuju koncovky oxidačních čísel, ale kam jsem dala večer po příchodu domů klíče, to nemám ráno při odchodu nejmenší tušení. Nesu si s sebou stigma dvojky z tělocviku, protože jsem vyšplhala jen do půlky tyče. Občas se tak kouknu na běžeckou appku a v duchu si říkám: tři tisíce kilometrů ročně, ta by teda čuměla.
Jenže většinu času jedinej, kdo tady čumí, jsem já sama. Na čísla. Výpisy z účtu, složenky, poplatky za to, že je člověk vůbec živej, a když umře, musí platit taky. Na společnost. Na její předsudky a očekávání, na všechny směrnice a nesmyslný nařízení, dokonce i na záchodě, příkazy jak si na něj správně sedat, a zákazy co tam nevhazovat. Na lidi. Na šéfa v práci, co mu brzo praskne žíla, na ženskou za pokladnou, co by se nejradši vystřelila na Měsíc, na chlapy, co mě nemaj rádi dost nebo správně. Na počasí, co není zrovna podle mejch aktuálních představ. Na kočku, co nemá náladu se se mnou mazlit. Na svět, kterej je celej někdy úplně divnej.
Jenže svět není takovej, jakej ho vidíme. Svět kolem nás je takovej, jací jsme my sami. Jak jsme schopní ho vidět…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
27. 7. 2018, Singapur

Pár momentek z dnešní jednodenní zastávky v Singapuru. Dobrá zpráva je, že jsem už vystřízlivěla. Obávám se ale, že se ze mě stane Šípková Růženka a budu spát týden v kuse 😴.
Singapur mě mile překvapil. Slýchala jsem o něm hodně, ale že bude až o takový kus pokrokově vepředu před většinou asijských zemí, jsem nečekala. V Singapuru je všude krásně čisto, bezpečno, a nemáte s ničím problém, protože tu každý mluví anglicky (angličtina je jedním z oficiálních jazyků a každý se jí ve škole učí). Je to země nekonečných možností, a přitom má pořád ještě ten asijskej šmrnc… 🐒
Jen těch šestatřicet ve stínu je náročnejch (ale co by za 36 teď v Emirátech s padesátkama dali, co 😆🙊).
Singapur je takovej Disneyland (a vlastně se v něj pomalu přetváří spusta dalších míst na světě – od arabských zemí, až po Čínu) – je plnej moderních “bezpohlavních” budov, který nemají s tradicí dané země nic společnýho. Všude spousta zpoplatněných absurdních atrakcí, jak z turistů vylákat víc peněz na jedné straně, a superluxusních drahých butiků světových značek na druhé. Budete tyhle místa buď nesnášet, nebo je milovat. Já většinou na každým mám ráda jednak ty kontrasty a druhak ty možnosti. Co mě ale osobně zaujalo nejvíc, bylo něco úplně jinýho. Nebyl to slavný hotel Marina Sand Bay, kde si každej koupí jednu noc v megadrahým hotelu, aby si mohl dát fotku na instagram z inifity bazénu na střeše, ani z mýho pohledu naprosto trapný nejfotografovanější “stromky” za ním (zase si koupíme lístek jen kvůli té fotce na mostě mezi nimi, což?). Oukej, všichni to chceme vidět, protože to je asi právě to, co se nám vybaví, když se řekne Singapur. Ale pak si tam v těch šestatřiceti stupních stoupnete a dojde vám, jaký jsou lidi stáda. Mě spíš nadchl fakt, že ve dvou ulicích vedle sebe byly čtyři chrámy – islámká mešita, taoistický chrám, hinduisticky chrám, a buddhistický. Čtyři náboženství, a jak se jim tam spolu fajnově koexistuje. Singapur je vlastně celej tvořen přistěhovalci – Číňany, Malajsijci a Indy ve většině. Všichni vedle sebe v pohodě žijou a tu různorodost mají rádi. A pak je tady zbytek světa s Trumpetou v čele, kdo si dovolují drze prosazovat určité národy nad jinými, upřednostňovat barvy pleti a původ, a dovolovat si tvrdit, čí Bůh je lepší.
Já tady procházím Singapurem, a říkám si, jak fajn je, že někde na světě je země, kde každej věří v něco jinýho a stejně se všichni respektují stejně a umí spolu v klidu a míru žít. Kde se respektují i přesto, že každý uznává jiného Boha. Možná v Singapuru už pochopili, že “Bůh” je jenom jeden, zato je kolem spousta zmatenejch lidí… 💗

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
25. 7. 2018, Praha, Česká republika

Chtěla jsem vám tady napsat nějakej dojemnej status. O tom, co všechno jsem si zase uvědomila, opouštějíc naposté Česko. Předevčírem mi to rozjímání překazila kocovina. V půl 6 ráno už rozhodla, že Šárina měla dobrý čtyři hodiny spánku a to prej stačí. Prosecco je zákeřná svině, pamatujte si to. V zombie modu jsem v hlavě zrušila všechny domluvený schůzky. V jedenáct se mi nálada zlepšila. V jednu jsem si řekla, že je docela hezkej den. Ve tři už jsem se zas cítila jako já a unaveně dokončila ve stádiu spánkovýho rozkladu všechny povinnosti. V pět jsem kejvla na poslední položku dne a v dobrým rozmaru si řekla, že trocha socializace ještě nikomu neublížila. Víte co je nejlepší na podnikání? Že vás to sbližuje s lidma. Networking! Aspoň to můžete tvrdit lidem a vypadáte důležitě jak stěrače u ponorky. Ovšem probírat “projekty” u vína nese svoje rizika. Tak jednak slovo “víno” mi mělo po předchozí noci rozblikat kontrolku v hlavě. Ale asi byla prasklá, či co, a tak jsem po chvilce váhání kejvla, že teda “ale jenom jednu”. Druhak očividně člověk je rasa nepoučitelná. Pít na kocovinu je blbý. Pít s někým, kdo se vám líbí už za střízliva, je průser, co na vás mává, jen se posadíte ke stolu. Musím se přiznat ale k novýmu zjištění. Že probírat tři hodiny v kuse business je dost vzrušující. Teda ovšem za předpokladu, že je to váš business. Protože jako zaměstnance ve mě tyhle pocity ani servery, ani majonézy nikdy nevzbuzovaly. Z jedné skleničky byla druhá, pak třetí, čtvrtá, a když po páté ve vinárně zavřeli, pokračovali jsme ve vášnivé diskuzi u mě.
“Kolik je?” ptám se.
“Půl čtvrté.”
“Do prdele,” zařadím rovnou trojku.
“Co je?”
“Musím na letiště…” rázem jsem probuzená i vystřízlivělá.
“Kdy?”
“Za půl hodiny.”
“Kam letíš?”
“Do Singapuru.”
“To stihneš.”
“Musím se ještě sbalit…” pobíhám po bytě s kartáčkem v ruce.
“Co to máš na sobě?” dívá se na mě.
“I love Bankgkok. Rande skončilo, chlapče, vlasy hore a letím do Asie. Jak že se jmenuješ?”
“Děláš si srandu?”
“Mě jména moc nejdou.”
“Vojta.”
“Vojto, chytej, nemám to komu dát.”
“Co to je?”
“Vzorek pánskýho parfému, dostala jsem ho navíc k nákupu.”
“Jak voním?” stříkne ho na sebe a obejme mě.
“Jako můj bejvalej.”
“Co?”
“Každej druhej na téhle planetě používá Aqua di Goiu.”
“Já ho mám doma taky…”
“Tak vidíš. Letí mi to z jedničky, nebo ze dvojky?” balím asi podobným stylem jako když začne hořet.
“Ze dvojky.”
“Woohooo, konečně letím zpátky na Bali!”
“Kdo by to byl řekl, že se tam nakonec na podzim potkáme…”
“Kdo by to byl řekl, že mě nakonec pracovat bude i bavit…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
24. 7. 2018, Praha, Česká republika

Strkal mi už kdekdo kdekam kdeco, ale sondu do dutin jsem absolvovala poprvé. Připravená na tu svou starou škebli, co mi dycky nadá, že jsem zpátky, protože jsem si před dvěma sty lety nedokapala nějaký oční (wtf 😳🤷‍♀️) kapky do ucha až do konce, mi škeble vzala vítr z plachet. Škeble si odjela na dovolenou a já k novýmu ORL. Místo scény po dvou hodinách čekání (jak my Češi to umíme) jsem se sestry klidně zeptala (jak já to umím), zda hodlá vzít taky mě, nebo jen ty všechny, co přišli až po mě. Jsem ostatně slušná a vychovaná. Paní doktorka mě překvapila moderním vybavením, který jsem za historii svých ušních problémů ještě neviděla (a už vůbec při mým jarním polohluchým povyražení na Filipínách). Nestihla jsem se na to nijak psychicky připravit, a tak jsem se jen vmáčkla hlouběji do křesla, a snažila se nemyslet na to, jak mě nějakej drát lechtá na mozku. Co tam asi vidí v té hlavě? Mám tam pořád bordel? Kdyby tak myšlenky měly tvar a ona tam teď otevírala všechny šuplíky a nakukovala… “Máte úzký dutiny,” pronesla ke mě a tím sonda skončila. Myslím, že bez téhle informace bych se ve svým životě klidně dál obešla. Na otázku: “Chcete antibiotika?” jsem zakroutila hlavou, a na: “poletíte teď někdy někam?” jsem naopak pokývala. Vyfasovala jsem prášky s efedrinem, paní lékárnice mě na moje údivem vytažený obočí nad cenou uklidnila, že: “To ale budete moc ráda, tyhle vám pomůžou. Doufám, že s těma dutinama nikam neletíte, to bych vám teda nepřála,” zahihňala se. A já protože jsem slušně vychovaná, že, zahihňala jsem se taky: ”Letím.” Lékárnice se hihňat přestala a zkopírovala moje povytažený obočí: “To vám teda nezávidím, tak doufám, že hlavně ne daleko.” “Jen do Asie,” vrátila jsem obočí zpátky a v duchu si napsala na seznam: botox už nefunguje, život mě zas překvapuje. “Tak to si ty prášky tuplem vemte, ale s ničím už to moc nekombinujte,” dívala se na mě s vážným výrazem. V duchu jsem si přehrávala svůj program posledních dní a bylo mi jasný, že budu spát, jak zabitá i bez kombinace čehokoliv. Poslední týdny mě zlikvidovaly jak Savo bakterie. “Co alkohol?” dívám se na mobil, kde mi zapípá: “V kolik tě vyzvednu?” Můj život má pomalý aktualizace. Nestíhám se přizpůsobovat. Poslední moje instrukce zněla: bez Prossecca se ani neobtěžuj chodit. “To bych vám radši nedoporučovala.” Fajn. Až mi bude příště někdo tvrdit, že život je požehnání, pošlu ho na Štefánikovu do banky, kde mi nějaká čůza půl hodiny vypisovala lejstra, aby zahlásila, že “na to teda nemám čas, zajděte si s tím za pojišťovacím specialistou.” Protože jsem ta slušná, na požadavek: “Řekněte mi částku v českých korunách,” jsem odpověděla: “Vím já, kolik je filipínský peso na koruny? Vy jste banka.” “A kde to tak asi najdu?” snažila se nevřískat, ale hlas se ji lámal. “Pro mě za mě třeba na googlu.” “Udělá tři kliky: “Já na tohlecto nemám čas! Máte mi říct částku a nechodit nepřipravená! Za 15 minut mi přijde další klient, na tohle fakt nemám čas!” nervózně kliká. “Madam, já jsem taky váš klient, to zvládnem za dvě, patnáct minut tu s váma nechci sedět ani já.” Vyrazila mě do minuty s číslem na infolinku, protože když mi řekla, že: “Já žádný pojištění dělat neumím,” jsem se opět slušně zeptala tak proč mi teda to pojištění dělá. Ve Vodafonu byl ale naopak velice příjemnej chlapec, kterýmu trvalo pouze třicet minut zjistit, proč volat můžu, ale posílat zprávy ne. “Máte je tady od nás zablokovaný,” usmál se vítězně. “Skvělý, když budete tak laskavej a odblokujete to, tak mi to dost usnadní život,” možná někdo usoudil, že bych se mohla v tomhle životě začít nudit. Na zdravotní pojišťovně jsem vyfasovala pokárání, a slušnej účet, že musím zajít na úřad práce. Údajně důvod, že jsem dávno vyřazená, není dostatečná výmluva na to tam nechodit. Na ambasádu jsem papír pro vyzvednutí víza donesla celej promáčenej a rozmazanej. Strávila jsem půl hodiny na pětce pod stromem, než mi došlo, že českej déšt není asijská rychlosprcha, a mohla bych tam taky nocovat. Ani jsem se nepokoušela slečně na vízovým vysvětlovat, že jediný dvě suchý místa na mě byly pod kozama a pod prdelí, a tam člověk lejstro blbě schová. “Já jsem se tě ptala, jestli máš deštník!” “No dyť mám.” “Tak proč jsi celá durch?” “Protože ho mám doma.” Víte, jak máte takový ty dny, kdy strávíte v koupelně dvě hodiny a vypadáte zase jak svůj profilovej obrázek? Často nikoho nepotkáte, nebo se to případný rande zruší, a vy si ten obličej pak umyjete pod proudem vody do třiceti vteřin. A znáte pak ty dny, kdy si v duchu řeknete: dneska mi všichni můžou, stáhnete vlasy do něčeho neidentifikovatelnýho, natáhnete na sebe legíny, a žabky forever? Tak dneska byl přesně ten druhej den. Potkala jsem půlky Prahy a neměla jsem sílu jim ani vysvětlovat, že nohy jsem si před chvílí umyla po té průtrži mračen aspoň v kaluži. “Večer platí?” Dospělej život je snadnej. Je to jako jízda na kole. Až na to, že to kolo je v jednom ohni, a ta cesta hoří, a celej svět je v plamenech a vy jste v pekle… “Ne. Vem ty flašky radši dvě.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
16. 7. 2018, Uničov, Česká republika

Víte, v životě je důležitý mít kolem sebe kamarády a ty správný lidi. Co se jim můžete kdykoliv vybrečet na rameni a utěší vás, když to potřebujete. Prostě tu pro vás jsou.
“Hele, my o vlku a vlk zrovna píše,” namlouvám zprávu Báře a posílám vlaštovku z Moravy zpátky na Bali.
“Kdo?” nechápe, ale to asi proto, že je o několik časových pásem vepředu.
“Ricardo, pracovně jsem si ho v kontaktech přejmenovala na NEODEPISUJ MU!”
“Ježiš, ten je už snad dávno pasé! Co má za výmluvu tentokrát?”
“Prej byl v nemocnici…”
“Jo, prcat sestřičky leda.”
Jak říkám, ti správní kamarádi pro vás mají vždycky ty správný slova útěchy 😆✌️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 7. 2018, Jeseníky, Česká republika

“Doprdele, kde to jedeš?!”
“Co řveš?” sundávám si z uší sluchátka.
“Copak se jezdí nalevo, ježišikriste?” třeští na mě otec oči a já se zaraženě v šoku podívám před sebe.
“No, v Asii jo… Jen jsem zapomněla, že už jsem zase v Česku…” 😬👀
#imistrtesař…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
14. 7. 2018, Uničov, Česká republika

……………………………….｡･:*:･ﾟ★,｡･:*:･ﾟ☆…………………………………
Jestli řídíte Volkswagen, nebo Bentley, cesta zůstává stejná.
Jestli mluvíte do Samsungu, nebo iPhonu X, volající je pořád stejný.
Jestli letíte ekonomickou třídou, nebo první třídou, destinace je pořád stejná.
Jestli máte na ruce Casio, nebo Rolexky, čas je pořád stejný.
……………………………….｡･:*:･ﾟ★,｡･:*:･ﾟ☆………………………………….
Ženeme za tím, abychom zvyšovali svou životní úroveň, a přitom zapomínáme na to zvyšovat úroveň svého vlastního života. Jakkoliv jsou všechny věci kolem nás krásné a máme z nich radost, neměli bychom zapomínat na to, že to, co nás dělá šťastnými, není naše životní úroveň, ale úroveň našeho vlastního života. A velmi často zapomínáme věnovat pozornost právě těm věcem, které nás šťastnými dělají. Protože všechny ty věci, za kterými se často honíme, mají hodnotu užitnou. Ne hodnotu štěstí. Cestujte business class, kupte si Ferarri, udělejte si radost. Ale zároveň nezapomínejte na ty zásady, které zlepšují úroveň vašeho vlastního života. Protože někteří lidé jsou tak strašně chudí, že všechno, co mají, jsou jen peníze…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
9. 7. 2018, Uničov, Česká republika

Babi: “Zétra bode koře ne oběd. Co tě k němu mám odělat?”
Já: “To je jedno, babi, co chceš.”
Babi: “Tak ryžu?”
Já: “No, tu sem v Asii dlouho neměla.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
7. 7. 2018, Praha, Česká republika

Každej národ je v něčem unikátní. Když při dosedu letadla někteří jedinci v letadle začnou tleskat. Když nastoupím do hromadné dopravy a lidi smrdí potem. Tak neomylně vím, že jsem doma…
Mimochodem – víte, že statisticky je letecká doprava nejbezpečnější ze všech? (Na počet přepravených osob má nejmenší úmrtnost) Takže jestliže netleskáte po každé jízdě autem, neděláme to v letadle, jo 😉? A kupujeme ty deodoranty, jo?
Slunce v duši

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
6. 7. 2018, Jakarta, Jáva, Indonésie

Víte, co se mi líbí na Asii? Ta anarchie. Jdu na letišti odbavená k bráně, v ruce si nesu Starbucks, a dojdu k rentgenu. Shit. To jsem nedomyslela. Kouknu na obsluhu a ta mávne rukou, jakože s tím můžu. A tak chvíli nevěřícně zírám a přemýšlím, jestli ten kelímek dát do boxu a poslat to tunelem, nebo se s ním na pána projít bránou. Kdybych neměla botox v čele, tak budu vypadat i poněkud udiveně. Víte jak v tom našem světě odměřujem tekutiny na palubu do 100ml lahviček a zavíráme do uzavíratelných sáčků? A tak jen projdu bránou a v duchu se směju, že je tohle vůbec možný, takhle se mi to cestování docela i zamlouvá. Přijede mi bágl, pořád stojím s tím Starbucksem v ruce, a obsluha mi říká: “Máte tam vodu. To se nesmí.” Teď trochu nechápu: “Vodu ještě uzavřenou nemůžu, ale to kafe je v pohodě, jo?” ptám se. “Ano,” odpovídá a dívá se na mě. Abyste rozumněli – často tu koupíte láhev vody a víčko bude oblepený takovým tím plastem, takže jde vidět, že to je neotevřený. “A co s tím mám dělat?” ptám se jako bych se narodila včera. “Vypít, nebo vyhodit,” říká. “Oukej, tak já si to vypiju v letadle, jo?” a odcházím s kafem v jedné a s vodou v druhé. Na pána. Tadlecta Asie 😏😎😆

 

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
14. 4. 2018, Manila, Filipíny

Samá voda, nikdo to neuhádl 😜. Zdravím z Manily na Filipínách ✌️. Prosím vás a kdyby vás taky napadla taková kravina někdy ušetřit pár stovek a odbavit se na navazující let znovu separátně s tím, že máte v Dubaji dost času, tak si to dvakrát rozmyslete. Přemístit se mezi terminály v Dubaji leda taxíkem, je trasa asi tak dlouhá jak z Prahy do Brna. Takže nejenomže neušetříš, ale ještě jsi z toho dvakrát tak znavenej 🙄🤷‍♀️.
Kdo chce mít detaily ze života na filipínských ostrovech z první ruky, tak sledujte instastories My_Puzzle_World 🕊.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
13. 4. 2018, Praha, Česká republika

Když jsem si kupovala letenku před pár dny, tak datum padlo na jeden den, kterej byl o trochu levnější než ty ostatní. Kombinovala jsem všechny možný přestupy a destinace, až jsem z toho byla zmatená jak lesní včela. Docela jsem se podivovala, že zrovna páteční let je levnější než zbytek týdne. Víkendový lety jsou zpravidla nejdražší. Tak jsem to naklikala a zjistila jsem, že to má dva háčky.
1) je pátek 13.
2) letím s Travel Servisem do Asie
A to spoustu věcí vysvětluje… Teď sedím na letišti, trochu s hrůzou pozoruju palubní lístek s logem Smart Wings a přemýšlím, proč je tady neperlivá voda dražší než sycená. O zákonech rozpínání plynů ve výšce několika kilometrů vám ale povím až někdy jindy 😆. Překvapuje mě, že jsem doteď ještě nepřišla na jedinou věc, kterou bych zapomněla. Naopak mám o čtyři kila nadváhy navíc, tak to musím mít natuty všechno. Nepřijela jsem pozdě, ani na blbej terminál. Na pátek třináctýho a na mě je to podivuhodnej výkon. Jídlo a pití mám, sedadlo u okýnka na mě zase zbylo, takže to vypadá, že příštích šest hodin letu nízkonákladovkou do Dubaje snad ani nebudu nerudná 😏.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
13. 4. 2018, Červenka, Česká republika

Chvála bohu za vynález sluchátek. Sluchátka v uších jsou totiž v dnešní době mezinárodní signál pro “nemluv na mě – sice jsem mezi lidma, ale nechci s žádnou lidskou bytostí komunikovat, mám svou bublinu”. Bohužel, nebo bohudík, je občas musíme vyndat. Třeba když na konečné ve vlaku potřebuju dát seshora dolů krosnu.
“Kam to jedete, že máte tak velkej batoh?” dívá se na mě paní, jež by se mohla živit jako zdatná telefonní operátorka, protože poslední dvě a půl hodiny v kupéčku strávila s mobilem u ucha. Netvářím se naštvaně jen proto, že já ji přes hudbu neslyšela. Ne tak už stará paní naproti mě….
“Do Asie,” povytáhnu obočí a nezúčastněně si nandávám těžkou batožinu na záda, jako by lidi do Asie jezdili denně.
“Jejda, tak to jsem nečekala!” vykulí na mě oči.
“To nejste jediná,” kde mám ty sluchátka…
“Asie… Ale to je super, to já vám přeju!” usmívá se.
“Vážně? Tak to jste naopak jediná.”
“Jak to?”
“Moje rodina si to úplně nemyslí.”
“No, já jsem taky nebyla nadšená, když syn odjel na Nový Zéland… Von se teda po roce vrátil, teď je ženatej a čekají dítě. Ale říkal, že kdyby tu neměl nás, tak se nevrací, jak se mu tam líbilo.”
“Tak hezký den,” vystupuju s batohem na zádech a můj život je teď sám o sobě jeden velkej rozjetej vlak do neznáma…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
24. 3. 2018, Praha, Česká republika

Tak si zas po dvou měsících běžím ráno Prahou, pozoruju ten svět kolem a srovnávám všechny dosavadní zážitky za poslední rok. Promítají se mi vzpomínky na Německo, Japonsko, Izrael, Itálii, Las Vegas, Abu Dhabi, Lucembursko, Vietnam, Katar, Srí Lanku, Maledivy a Indii. Roztodivná směska zkušeností má jednoho společnýho jmenovatele. Všude jsem viděla spoustu divnejch věcí, nad některejma se člověk dost pozastavoval, některý mě šokovaly, zhnusily, jiný příjemně překvapily. Co mi ovšem dnes při tom běhu Prahou došlo bylo, že jsem nikde ale neviděla žádnou piču. Ani nevím, jestli je to k smíchu nebo k pláči, ale nevím, co to my Češi s těma pičama máme. Jsou všude.
Pokaždý, když člověk nemá srovnání, žije v určité bublině a má danou sadu standartů. Pokud nevidíte lidi spát na ulici ve slamech v Malajsii, a děti hrající si s kamínky u cesty v Kambodži, nikdy vám nedojde, že možná se máte dost dobře, i když to kafe v kanceláři stojí za prd. Musím se přiznat, že mě vlastně ta česká povaha docela pobavila. V myšlenkách, kde srovnávám všechna ta místa na planetě, který jsem už procestovala, ta představa českýho človíčka, kterej má nějakou frustraci a pocit, že se mu v naší zemi plné mega uvolněných poměrů, demokracie, o které se jiným ani nesní, a možností, jež by národy ani nenapadly, je vrchol rebelie prostě načmárat tu piču. Protože věřte, nebo ne, i když pro nás je to “normální”, tak lidé žijí v místech, kde žena nemůže řídit auto, cestovat, nebo si otevřít bankovní účet. Kde lidi vživotě mobil neměli v ruce. Kde děti nikdy nežvýkali ani žvejkačku. A my tu pak chodíme, a všude kolem jsou samý piče a nikomu to nepřijde divný.
Protože jsem piču nikdy nekreslila, tak vlastně ani nevím, jestli to je protest proti nějakým neduhům společnosti, nebo jen vnitřní sexuální frustrace. Ale ať už je to cokoliv, tak prostě obojí je jinde na Zemi horší než u nás, a ty piče tam prostě nemaj. Možná jsem si jich jen někde pod odpadkama v Indii nevšimla. Ale stejně si myslím, že v zemi, kde můžeš dost dobře svobodně žít, se všema možnostma dnešní doby, Tinderem, ženskejma, co ti daj i před svatbou, pornem zdarma, s tím vším já bych ani tu frustraci tady v Česku nechápala.
Co to s těma pičama my Češi máme? Vysvětlí mi to někdo?

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
19. 3. 2018, Uničov, Česká republika

Sri Pada, nebo-li Adam’s peak (Adamova hora) v centrální Srí Lance. Posvátné místo pro buddhisty, křesťany i muslimy proto, že se věří, že na vrcholku hory je otisk chodidla – tady se ale náboženství rozchází. Jedni tvrdí, že Buddhy, Šivy, jiní Adama. Ať tak, či tak, tahle poutní cesta je nezapomenutelný zážitek. A nejenom proto, že vám ji pár dnů bude připomínat každý bolavý sval v těle…
Vyšplhat na 2 243 m vysokou horu můžete po 1 ze tří tras. My zvolili 7 km dlouhou cestu ze základního místa Nallathanniya. Vyšlapat 5 200 schodů nahoru a pak to zase sejít, není nic pro slabší povahy. Začátek o půl třetí ráno nebyl potmě nic moc. Čím výš jsme stoupali, tím unavenější jsme byli. Naše pětičlenná parta se s každým dalším propoceným kilometrem zmenšovala, až jsme nakonec na vrchol dorazili každý sám. Prochladlí a propocení jsme se pak v teplotách padajících pod 10 stupňů mačkali k sobě, četli si hromadně Bukowského a čekali na východ slunce. A to byl moment, kdy jsme se nakonec poztráceli v davu zase a shledali se až dole v hotelu. Každý jsme se rozutekli do všech stran se tou nádherou kochat.
Po cestě nahoru se u mě střídala únava, ospalost, zoufalost a bolest, společně s naštvaností a podrážděností, proč tam lezu a proč tam lezou všichni ti staří lidi, co sotva ani nemůžou chodit a musejí být podpíráni. Proč, proč tam tahají mimina a snáší lidi na nosítkách, proč, když i mě to tak zatraceně bolí tam ty hodiny lézt. S každým dalším schodem už mi ubývaly všechny myšlenky na můj dosavadní život a bez signálu už jsem jen pod lampami monotónně zvedala bolavé nohy.
“Proč se sem škrábou, Stuarte, řekni mi proč?”
“Naděje, Šárko. Občas je to to poslední, co ty lidi ještě maj…”
Nahoře jsem to celý pochopila. Jedna jediná hodina, kdy jsem nehnutě stála a prokřehlá zimou pozorovala před sebou měnící se oblohu. Celej ten dav lidí kolem mě utichl a jen jsme tam stáli a koukali na tu krásu prvních paprsků a barev rodícího se nového dne. Když se slunce vyšplhalo nad horizont, rozezněl se zvon a mnich začal zpívat modlitbu. Jsou to momenty jako tenhle, který nikdy ani sebelepší fotka nezachytí. Ten pocit naprostýho klidu a nádhery někde uvnitř vás, za všechnu tu bolest a únavu stál 😊🌞❤️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
9. 3. 2018, Olomouc, Česká republika

Babi: “To je Honza?” huláká z předního sedadla.
Mlčky se na sebe s mámou podíváme, když si podáváme tašky, asi tak jako: To jsem zvědavá, jak tohle zas vysvětlíš 😆🤘, a trochu čuju, že je ráda, že se pro změnu bude chvíli řešit život někoho jinýho.
Já: “No, vlastně jo, babi, ale to je jinej Honza…”
Babi: “Jak jinej?”
Honza: “Já jsem jedinej správnej Honza.”
Já: “Ježišmarja…”
Babi: “Kriste pane…”
Matka: řve smíchy.
Já: “Babi, já ti to pak vysvětlím…”
Babi: “Kolik těch chlapů máš?”
Já: “Spoustu, záleží, na co se ptáš.”
Babi: “Matko bóži…”
Já: “Babi, ale já s ním nic nemám.”
Babi překvapeně: “Ne?”
Já: “Už ne.”
Babi: “Panenko Marja na nebesích, ty to vidíš…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
8. 3. 2018, Uničov, Česká republika

Máma: “Když budeš v létě v Česku, tak jsem si říkala, že bysme udělali oslavu.”
Já: “Co chceš slavit?”
Máma: “Tvoje narozeniny.”
Já: “Ale dyť já měla narozeniny v únoru.”
Máma: “Přece nebudu slavit v takové zimě.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
3. 3. 2018, Uničov, Česká republika

Život ve 30, když se nastěhuješ zpátky k rodičům:

Máma: “Šárko, na lince leží láhev od šampáňa a kalhotky.”
Já: “A víš co je na tom nejhorší?”
Máma: “Co?”
Já: “Že jsme tu celou noc byly jen spolu…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
28. 2. 2018, Munnar, Indie

Strávit tři dny v rozpálené jižní Indii je pro běžnýho Evropana trochu výzva. Hlavně proto, že v Kochi, jak už to tak občas ve městech bývá, je moře špinavý a člověk se v 35 stupních ve stínu koupe tak maximálně ve vlastním potu a vaří se pomalu, ale jistě, jak nedělní svíčková… A tak jsem řekla jo, a se Švédkou Johannou jsme vyrazily společně se zchladit pro změnu do hor. Zážitek ovšem byla už samotná jízda tam. Těch 136 km jsme jely po serpentýnách šest hodin, s jednou dvacetiminutovou čůrací a krmící přestávkou v půlce. V hodině číslo 3 se poblilo mimino a to takovým způsobem, jak už to mimina dělaj – všude, hodně, a rozhodně aromaticky. Následoval přebal dítěte a malá sprška vodou z petky a jelo se dál. Modlila jsem se, abych se v těch zbývajících třech hodinách nepoblila z toho zápachu já. Očividně budu muset na dovednosti modlení zapracovat, protože to zřejmě nedělám správně. V hodině třetí naší serpentýnové jízdy se začalo navalovat slečně sedící před náma. Zděšeně jsme se na sebe s Johannou podívaly.
“Prosím tě, řekni mi, že nebude zvracet. Že ne? Jestli vrhne, vrhnu taky,” když v tom jí autobusový revizor flegmaticky podal igelitový sáček, a slečna do něj přímo před naším zrakem vyklopila ten oběd, co jsme si dali na čůrací pauze. V hodině čtvrté to už nezvládl její přítel. Zastavili jsme škubnutím u krajnice a já přes okýnko pozorovala pravou nefalšovanou indickou šavli na stojáka. 136 kilometrů šnečím šestihodinovým tempem indickýma serpentýna ve zblitým autobuse. Jestli existuje peklo, tak přísahám, že to není místo po smrti, ale blicí maraton v jižní Indii…
Poslední, co si ten den pamatuju je parta izraelských kluků ve vedlejším pokoji a můj dotaz: “Co je to bong?”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
27. 2. 2018, Kochin, Indie

Moje první zastávka v Indii byla v Kochi (nebo Cochin, chcete-li). Na cestování mě nejvíc baví ty momenty překvapení. Jako když jsem se šla po příjezdu projít a u pobřeží naproti mě si to vykračuje blonďatá Švédka Johanna, která se mnou na Srí Lance vyšplhala na Adam’s peak a zazpívala mi k narozeninám Happy birthday 🙂. Někdy je to k neuvěření, jak je ten svět ve finále malej! My už jsme teď na další zastávce za dobrodružstvím v horách, ale tady je pár fotek z Kochi.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
24. 2. 2018, Kochin, Indie

Jako snažím se v momentálním životě praktikovat takovej ten přístup nelpět na věcech, ale někdy je to teda fakt “challenge”, jak říkáme v korporaci každýmu oseru, co tě v práci potká. To jsem si zrovna v duchu poplácávala zádička, že prozatimních 5 týdnů cestování jsem zvládla až na dvě tři drobnosti skoro báječně. Oproti loňsku, kdy jsem za 6 týdnů stihla ztratit dvoje klíče od pokoje a jedny od skůtru, selfie tyčku, peněženku s hotovostí a lístkem na loď, pas (jen na pár hodin naštěstí), oblečení, boty, kosmetiku a všelijaký drobnosti, který už si nepamatuju. K tomu když připočtu rozbitej displej na mobilu, jedny střevní potíže, jeden naraženej zadek, týden s blechama a dva stehy na noze doprovázený protitetanovkou a antibiotikama, tak jsem si říkala: “Šárino, dobrý, lepšíš se.”

Update – týden 6.: Cestování je někdy challenge.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
23. 2. 2018, Kochin, Indie

Tak jsem doputovala do Indie. Co po vás nechtějí na imigračním slyšet:
1 – vízum mám, ale nemám ho vytisknutý
2 – na mailu mám potvrzení, ale nemám tu wifinu
3 – uděláš mi hotspot?
4 – nemám název hotelu, nemám žádnou rezervaci
5 – nevím, kam půjdu, až najdu tu wifinu, kouknu se do mapy, kde jsem a vymyslím to
6 – neznám tu nikoho, ne
7 – a to se snad nemůže sem přiletět jenom tak?
8 – ne, nemám letenku zpátky
9 – čím se tu platí?
10 – berete karty?

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
23. 2. 2018, Colombo, Srí Lanka

Měsíc na Srí Lance… Pozdě večer jsem dojela zpátky na Bandaranaike letiště v Colombu a měla takový zvláštní dejavú. Jak jsem tu čtyři týdny zpátky stála v té tmě na chodníku po 26 ubrečených hodinách cesty a přemýšlela, proč že tu vlastně jsem, proč že tu vlastně chci být, a co že tu vlastně chci dělat. Nevěděla jsem, kam jít, a nejradši bych se tam do toho chodníku tenkrát vsákla, abych to nemusela řešit. A teď tu stojím po měsíci, koukám na ty stejný dveře, kterýma zas odjedu, a nemůžu uvěřit, kolik toho člověk dokáže za ten krátký čas prožít. Čtyři týdny plných zážitků a dobrodružství, kdy žádnej den nebyl stejnej. Od slunění a nočních koktejlů na pláži, přes voňavé chrámy, povídání si s mnichem v klášteře, až po zurčící vodopády a studené hory. Potkala jsem spoustu úžasných lidí, kteří mi ukázali svět ze spousty dalších nových úhlů, podělili se se mnou o svoje příběhy, prosmáli jsme spolu dny i noci, a dali mi pár lekcí, na něž nezapomenu. Ráda bych je dala všechny do jednoho obrázku, ale prostě to není možný. A tak mi nezbývá, než jim jen zas a znovu poděkovat, že si ke mě našli cestu a byli součástí mýho příběhu 🙂.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
14. 2. 2018, Negombo, Srí Lanka

Měsíc na Srí Lance… Pozdě večer jsem dojela zpátky na Bandaranaike letiště v Colombu a měla takový zvláštní dejavú. Jak jsem tu čtyři týdny zpátky stála v té tmě na chodníku po 26 ubrečených hodinách cesty a přemýšlela, proč že tu vlastně jsem, proč že tu vlastně chci být, a co že tu vlastně chci dělat. Nevěděla jsem, kam jít, a nejradši bych se tam do toho chodníku tenkrát vsákla, abych to nemusela řešit. A teď tu stojím po měsíci, koukám na ty stejný dveře, kterýma zas odjedu, a nemůžu uvěřit, kolik toho člověk dokáže za ten krátký čas prožít. Čtyři týdny plných zážitků a dobrodružství, kdy žádnej den nebyl stejnej. Od slunění a nočních koktejlů na pláži, přes voňavé chrámy, povídání si s mnichem v klášteře, až po zurčící vodopády a studené hory. Potkala jsem spoustu úžasných lidí, kteří mi ukázali svět ze spousty dalších nových úhlů, podělili se se mnou o svoje příběhy, prosmáli jsme spolu dny i noci, a dali mi pár lekcí, na něž nezapomenu. Ráda bych je dala všechny do jednoho obrázku, ale prostě to není možný. A tak mi nezbývá, než jim jen zas a znovu poděkovat, že si ke mě našli cestu a byli součástí mýho příběhu 🙂.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
13. 2. 2018, Negombo, Srí Lanka

Že se člověk občas při cestách ztratí, spálí, unaví, posere se z jídla, nedejbože se zraní, fajn. Ale když mi rezignuje telefon, končí veškerá legrace. Na dotazy “Šári, a jaký tam je počasí?”, už odteď posílám tenhle print screen.
#jabkotonezvladlo #zavislak #neopoustejme

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
12. 2. 2018, Colombo, Srí Lanka

Na Srí Lance jsou výpadky proudu na denním pořádku. Není to nic neobvyklýho, občas vypadne proud i několikrát za den. Někdy na minutu, dvě, jindy třeba na hodinu. Dražší hotely mají tu výhodu, že jim hned naskočí záložní generátory a žádná velká tragédie se nekoná. Teda kromě výtahů, který jsou pak trochu zmatený. A tak když takhle jednou po ránu naskočily generátory, ale výtahy se tvářily pořád nefunkčně, otázka byla, jestli je to dobrej nápad, do něj nastupovat. Lidi se kupily v nervózních houfech, když já dostala spásnou myšlenku. Tady přece musí být i schody. Že jdu po nich jediná, jsem si vysvětlila tím, že lidi holt prostě těch dvacet pater nechtěj šlapat. Že jsou schody únikovej východ, jsem četla na každým patře, do kterýho jsem vystoupala. Věděli jste, že únikovej východ se dá otevřít jen jedním směrem? Tak já už to vím taky…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
11. 2. 2018, Colombo, Srí Lanka

Už pár dní jsem přemýšlela, jestli mám svoje narozeniny ignorovat, jako by to byl jakýkoliv jiný den v roce, nebo to nějak prožívat. Čím víc já to plánovala neřešit, tím víc mě znervózňovaly dotazy lidí, který jsem potkávala, jak to budu slavit. Tak trochu jsem to odsouvala a snažila se nebýt smutná, že jsem sama v cizí zemi, a všechny, co mám ráda tu nemám s sebou… Nakonec jsem se rozhodla, že stejně jako každý jiný předchozí rok nic “slavit” zase nebudu, ale že prostě jen chci mít skvělej den. Já vlastně hlavně přemýšlela nad tím, jak my lidi neustále jen čekáme. Až bude lepší den, lepší počasí, lepší nálada. Čekáme na vhodnější příležitosti a až nám vesmírná loterie vytočí šťastnější život, ale jaksi jsme si zapomněli koupit lístky do tomboly… Proč prostě jen nežijeme každý den tak, aby byl výjimečný, jedinečný a nezapomenutelný? Aby byl každej jeden den a současnej moment ten nejlepší jaký můžeme mít…
A tak jsem měla nejlepší den, jakej jsem si mohla přát. Nádherný počasí, nádhernej výhled, vynikající jídlo, pohodu, spoustu virtuální lásky a pár překvapení, který zůstanou prozatím jen moje 🙂.
Každej den je přesně takovej, jakej ho chceme mít. Můžeme hledat překážky a nedokonalosti, nebo vnímat jen to všechno hezký a užívat si každýho momentu, jak nejlíp to umíme. A stejně tak nikdy nejsme sami. Láska nepočítá vzdálenosti na kilometry, a všechny lidi, co mám ráda, jsou každý den se mnou v tom malým elektronickým ďáblovi, co tak nerada dávám z ruky 😀🙊.
Jednou mi můj bývalý šéf řekl: “Víš, Šárko, ne každá situace v životě tě bude bavit. Ani mě nebaví na těch poradách sedět. Ale v každé situaci si musíš najít něco pozitivního. Prostě extrahovat štěstí.” ♥️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
9. 2. 2018, Adam’s peak, Srí Lanka

Proč na cestách nevyhledávám Čechy:

Každý národ, každá kultura i náboženství mají svoje specifika. Svět je díky tomu zatím pořád ještě pestrobarevnej a zajímavej. Není nad to, když se někde v hostelu sejde nesourodá parta a večer u stolu se nejdřív nesměle každý představí, a za nějakou hodinu už se společně smějeme a utahujeme si jeden z druhýho. Že si Saúdskej Arab propašuje šíšu do země, kde je zakázaná. Že Ital ztratí nerva a uvaří si těstoviny v rychlovarné konvici. Že sinhálci nosí kulicha, když teplota spadne pod dvacet stupňů celsia. Když potkáme Bulhara, co nepije.
A pak jsou tu bubáci Češi. Nevím, co to máme v povaze, ale Čech si bude neustále na něco stěžovat, být v neprávu, nespokojenej, ublíženej, kritik. Nic není dost dobrý, nebo to minimálně mohlo být lepší.
Na Srí Lance mě až překvapuje, jaký množství Čechů a Slováků denodenně potkávám. A krom pár příjemných výjimek se k nim nemám potřebu hlásit. My Češi máme totiž pocit, že když jsme v cizí zemi, tak nám nikdo nerozumí, a můžeme kritizovat, pomlouvat, rozčilovat se bez jakýhokoliv filtru. “Vidíš, jak se oblíkaj? To víš, že jo, ten nás chce jen obrat. Co tak blbě čumíš? Včera to bylo v té druhé restauraci lepší. Co to má na sobě? No, tys to teda vylepšila, ty krasavice. Musí se sem ty místňáci tak cpát?”
Dnes jsme vyšplhali s partou na Adamovu horu (víc o tom v dalším příspěvku zvlášť). Čekali jsme v zimě na vrcholu hory na východ slunce a protože je tam jen malej chrámeček, byla tam tlačenice, a přes plot šlo na horizont blbě vidět, pokud někdo nestál v první řadě. Nejdřív jsem byla naštvaná, že je to nanic, ale pak začalo vycházet slunce a byla to taková nádhera, že jsem se přestala starat o to, že si prostě nepořídím machrovací fotku na instagram, ale jen jsem stála a pozorovala, jak se obloha přede mnou mění. Protože plot vadí jen objektivu foťáku, ne lidskejm očím. No a za mnou se postupně vystřídaly tři skupinky Čechů. Všichni si stěžovali, nadávali, jak je to “úplně na hovno” a že se tam “samozřejmě musí nasrat místní jako první, když to tady maj furt” a “kdybych to věděla, tak se na to vykašlu.” Zajímavý bylo, že za nima stáli i další davy oněch místních, a ačkoliv bych jim nerozumněla, tak ale byli potichu, na nic si nestěžovali, rukama nelomili a jen mlčky prostě pozorovali oblohu. Brali to takový, jaký to bylo. A tak tam stojím a koukám a usmívám se jak blbeček, a chtě nechtě mi ta negativní energie narušuje klid. Hrají bubny a mnich zpívá modlitby, a nějaká koza za mnou neustále pindá. Dozvídám se, že je vlastně celá Srí Lanka “úplně blbá”.
Když se chtě nechtě po cestě zpátky do komunikace s Čechama připletu, tak se většinou moc dlouho nezdržím, na dotazy odpovím a pokud ty lidi nemaji takovou energii, která je mi sympatická, pokračuju dál.
“A tobě to nevadilo, žes nic neviděla?” ptá se mě Míra.
“Ne, já jsem viděla.”
“Dyť přes ten plot mohli fotit jen ti v první řadě.
“No, mohli, no,” odpovídám.
“A to tebe jako nenaštvalo?”
“Naštvalo, ale zatímco vy jste půl hodiny nadávali za mnou, tak já radši našla řešení.”
“Ty ses tam procpala?” dívá se na mě.
“Ne, poslala jsem po lidech dopředu mobil, ať mi to vyfotí, ne.”
“Ty jsi poslala telefon za třicítku mezi dav Srí Lančanů, děláš si legraci?”
“Ne. Mám skvělý fotky a bez nervů.”
“A co když by ti ho ukradli?”
“A co když by mi ho třeba taky neukradli?”
“To jako máš odvahu zkoušet?”
“A proč ne? To, že tebe napadne krádež jako první, je tvoje realita. Jiný lidi to třeba vživotě nenapadne.”
Máme prostě ještě kus cesty před sebou, my Češi..

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
6. 2. 2018, Mount Lavinia, Srí Lanka

“Nevidíme svět takový, jaký je, ale takový, jací jsme my.” ✒️ Stephen R. Covey

Každý kolem sebe vidí, co vidět chce. Čeho si všimne jeden, druhý nikdy nezpozoruje.
Jedu vlakem někde uprostřed Srí Lanky, když mi mezi čajovými plantážemi přijde zpráva:
“Are you travelling with friends?” (Cestuješ s kamarády?”
A já odepisuju: “No, I’m travellig alone.” (Ne, cestuju sama).
Když v tom mi autokorekt v telefonu opraví ALONE na LOVE a já se koukám na to, co jsem poslala. “I’m travelling love.” (true story, bro 🤞).

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
5. 2. 2018, Sigiriya, Srí Lanka

Sigiriya, nebo-li Lví skála, je pozůstatek antického palácového komplexu z 5. století. Zároveň je to 1 z 8 dochovaných světových dědictví na Srí Lance zapsaných na seznam UNESCO. Po králově smrti se palác stal buddhistickým chrámem až do 14. století.
Cesta nahoru je zdlouhavá, i díky šílené frontě, ale za ten výhled stojí. Ovšem co tam táhne ty smečky psů, netuším. Obecně na Srí Lance se dají potkat psi i na místech, kam máte sami problém se dostat. Kdyby uměli mluvit, ráda bych se jich zeptala. Co tam žerou, jestli někdy chodí dolů, jak ty schody a výšku vlastně zvládaj a tak. Ale takhle to vypadá, že to maj prostě na háku. Na druhou stranu se jim nedivím, mě by se to nechtělo absolvovat znovu a znovu…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
4. 2. 2018, Kandy, Srí Lanka

Poslední dva dny jsem strávila v Kandy s vrchním mnichem tamního kláštera. Říkala jsem si, že to bude ten správnej člověk, na kterýho se obrátit, aby mi vysvětlil, jak ten život vlastně žít. Bavili jsme se o strašné spoustě věcí, učil mě meditovat, modlit, vysvětloval mi základy buddhismu. Ale zároveň jsme se zasmáli a popovídali si i o běžnejch věcech lidskejch.
No a tak abych já teda pokročila ve svým chaotickým životě do nějaké světské nirvány, tak se ho ptám: “Já mám někdy tolik věcí v hlavě, stresu, všeho, že nemůžu třeba celou noc spát. Neumím vypnout hlavu, nepřemýšlet. No ale když nespím, tak jsem pak úplně vyřízená. Jak mám usnout, když je život náročnej? Já si lehnu a pořád to jede, hučí mi v hlavě, a ne a ne spát. Co mám dělat?”
A on se na mě s ledovým klidem podíval, a říká: “Šárko, zavři oči a spi.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
30. 1. 2018, Ella, Srí Lanka

Ráno jsem se vzbudila po probdělé chladné noci v horském městečku Ella. Až na výjimky se mi na cizích místech nespí dobře, než si trochu zvyknu. Což trochu komplikuje fakt, že na žádným místě nejsem dýl než jednu nebo dvě noci v kuse. Poslouchala jsem bubnování stíkajícího deště a nechtělo se mi vstát. Bez nálady jsem přemýšlela o tom, jestli nebylo lepší zůstat v teple na jihu. A pak jsem vstala, rozhrnula závěs a čekal na mě tenhle výhled.
Vyšplhala jsem na Little Adam’s peak a koukala na zamračenou krajinu pod sebou. Ten božskej klid a svět pod váma je k nezaplacení…
A tak tu sedím teď v kavárně na balkoně s konvicí ceylonskýho zelenýho čaje, koukám na provazy deště, pozoruju opice pobíhající v korunách stromů, a říkám si, jak je to vlastně fajn. Když je ten život pestrej. Jaký máme vlastně štěstí, že žádnej den není stejnej. Občas svítí slunce, jindy prší. Teplo střídá chladivej vítr. Někdy jste rádi zachumlaní doma pod peřinou a jindy objevujete svět. Všechny ty změny, srdceboly, výzvy a zkoušky. Úspěchy bez záruky. Pomíjivý štěstí, který do druhýho dne není garantováno. Každá ta zkušenost, která nám připomene, že jsme naživu, je k nezaplacení. Protože žít stejnej den 365 krát v roce, 75 krát po sobě a říkat tomu život, není pro mě. A já si občas musím připomínat, že smutek, déšť a neúspěch je stejně tak důležitej a podstatnej jako radost, slunce a smích. Znovu a zas zjišťuju, jak je potřebný naučit se nelpět na věcech, lidech, situacích a pocitech, a užívat si ten dnešní den, ať už je jakýkoliv. Protože zítřek vám nikdo negarantuje.
A taky se naučit poslouchat, pozorovat a číst mezi řádky vesmírných poslíčků.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
29. 1. 2018, Udawalawe, Srí Lanka

Včera jsem se dokodrcala z jihu od moře autobusem už do rozpáleného vnitrozemí Srí Lanky. V 5 ráno mi zazvonil budík a vydala jsem se do národního parku Udawalawe. Parkem se dá pouze projíždět na džípu. Doporučuju si přivstat, protože ranní příroda je nádherná a viděli jsme spoustu krásných zvířat. Jakkoliv to byl skvělej zážitek a byla jsem z toho nadšená, tak přeci jen jsem místo na zvířata často koukala na lidi. Většina se usmívala a měla radost, někteří byli ospalí, jiní unavení a pár jich tam očividně bylo jen do počtu bez minimálního zájmu. Předpokládám, že všichni z nás budou mít o čem vyprávět, co viděli. Seděli jsme mlčky v zaparkovaných džípech s vypnutým motorem, kolem cvrkali cikády a příroda si žila svým vlastním životem. Nebylo slyšet nic než dupání a přežvykování slonů. V očích měli naprostej klid. Jen jedli a existovali a bylo jim fuk, kdo na ně kouká. A já tam tak seděla a místo slonů pozorovala tváře a auta, a napadla mě v tu chvíli jediná věc. V jak absurdním světě to žijem. Že se my lidi z velkoměst jezdíme dívat na ten zbylej kousek přírody, jako by to bylo něco neuvěřitelnýho. Fotíme si to a vyprávíme o tom, a ostatní to tak fascinuje, že začnou plánovat se na ten zázrak jet podívat taky. Vezmeme si týden dovolené z korporačního kolotoče, odjedeme z přelidněných, betonových, kovových a prosklených měst, a za peníze, který celej rok šetříme, jedem čumět na přírodu… Na tu, na které vlastně není nic vyjímečnýho, protože ta je naprosto normální, narozdíl od toho našeho divnýho světa s pošramocenejma hodnotama. A tak ten slon stojí, kouká na nás idioty v džípech s foťákama, ohání se ocasem po mouchách, přežvykuje si trávu a mám takovej pocit, že ten slon si nemyslí vůbec, ale vůbec nic. Jen existuje.
V příštím životě chci být slon… 🐘

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
28. 1. 2018, Mirissa, Srí Lanka

“Život bez lásky je o ničem.”

Na každodenním existování jsou nejlepší takový ty symboly, znamení, vlaštovky, který dávají smysl jen vám. Nad něčím přemýšlíte, rozhodujete se, hledáte odpovědi. A ony většinou přijdou, když budete pozorně koukat kolem sebe a poslouchat. Někdo kolem vás projde a má nápis na tričku. Začne s váma mluvit cizí člověk a zmíní přesně tu věc hlodající vám v hlavě. Písničky. Obrazy v mracích a písku. Situace. Když ztratíte brýle a vydáte se do obchodu, a přesně tam někoho potkáte. Každodenní malí vesmírní doručovatelé, které často nevnímáme a nevidíme. ❤️🧡💛💚💙💜

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
26. 1. 2017, Unawatuna, Srí Lanka

Jestli jste si doteď mysleli, že máme hroznou hromadnou dopravu v Česku, tak vás přesvědčím, že jinde je to o level divočejší. Autobusem na Srí lance cestuje jen málo turistů a cestovatelů. Většina si zvolí pohodlnější soukromou přepravu minivanem, Uberem, nebo si zaplatí předražený tuk tuk. Ti odvážnější si koupí lístek na vlak a zažijí smrt umačkáním zaživa na hlavním nádraží v Colombu. A sebevrazi si stopnou tu nejlevnější možnost – autobus.
Když jsem se vydala na druhou cestu a ptala se místních, kde je zastávka, řekli mi: “Hlavně nejezdi tím červeným.” Moje tupá reakce: “Ony jezdí ještě jiný než červený?” toho z mýho zážitku hodně vysvětluje. Takže pokud chcete upgrade o 0,5% do trochu komfortnějšího cestování, doporučuju si počkat spíš na modrej. Ten je dálkovej a pokud to chápu správně, nestojí na každým rohu.
Jinak o jízdních řádech si stejně jako ve spoustě jiných zení mimo Evropu můžete nechat jen zdát. Stejně tak se nezlobte, když kolem vás autobus profrčí a nezastaví na mávání. Nejdřív jsem se vztekala, protože jsem si myslela, že je turisti se spoustou báglů obtěžují a zdržují, ale dělají to i místním. Mám za to, že jsou občas tak rozjetí, že zastavit prostě nestihnou a tak frčí dál. Autobus je totiž daleko rychlejší než tuk tuk. Na Srí Lance platí, že čím větší dopravní prostředek řídíš, tím větší máš přednost. Každá menší kára ti musí uhnout, a na cyklisty a chodce se nebere zřetel, takže bacha na ulici…
No ale stojí to za to. Diskotéka je natuty v každým z nich, v těh modrých to budete mít i s telkou. Okna i dveře zůstávají dokořán, ale zadek se vám teda na poplastovaných sedadlech bude potit ažaž… Autobusy často ani nezastavují, jen přibržďují a lidi naskakují a vyskakují. Ženy s dětma v náručí, staří a my upocení cestovatelé se spoustou báglů jsme výjimka, na kterou se prostě holt musí stavět. Všichni na vás asi budou zvláštně koukat a děti se smát a mávat, nejeden člověk si s váma začne povídat. To proto, že jste bílí a pro ně ještě neokoukaní. Přeci jen Srí Lanka se teprve turisticky rozvíjí.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
25. 1. 2018, Unawatuna, Srí Lanka

Ležím na pláži na Srí Lance a vedle mě se ozve: “Ty, musíme zítra zavolat mámě, ať zajde k nám do bytu zapnout topení, než se vrátíme.” 😅❄️☀️
Tak jsem si říkala, že vás aspoň pozdravím po sto letech. Neustále rozmýšlím, jak tu cestu pojmout a jaký příspěvky z cest dávat. Napište mi, co by vás zajímalo – fotky, tipy na cestování, zážitky, místní kultura, nebo informace, který se od cestovky nedozvíte. Cokoliv, tipy vítány 🤗.
A nezapomeňte si doma pustit topení ☝️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
26. 12. 2017, Litovel, Česká republika

Babi: “Mě ti tady někdy tak strašně smrdí plyn…”
Já: “Proč by ti tady smrděl plyn?”
Babi: “Já někdy pustím sporák, ale zapomenu ho zapálit.”
Já: 😳😳😳
Brácha: “Bábi, tak když ti to tady bude zase smrdět, tak hlavně to už nezapaluj…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
23. 12. 2017, Praha, Česká republika

“Pojď, něco ti ukážu,” začnu se svlíkat.
“No, to se podívám rád “
“Koukej.”
“Ty vole… Cos to zas udělala?”
“Tys mi říkal, že se mám zabavit, abych nemyslela na kraviny.”
“No, ale tím jsem myslel, že třeba půjdeš na nějaký rande, ne do tetovacího salonu…”
✌️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
22. 11. 2017, Praha, Česká republika

Proč tak ráda cestuju? Co je všude jinde a doma ne?
Ten pocit, když se unavenej probudíš na druhým konci světa. Unavenej, zmatenej, znechucenej, kde ses to octl a proč to děláš. Pro ten pocit, kdy se nadechneš, vydechneš, odhodíš svůj kabát komfortní zóny a vrhneš se do víru jinýho světa. A najednou to začne být fajn. Nic neplánuješ, nic neřešíš. Necháváš se unášet proudem s jedním jediným přáním, aby bylo všechno tak, jak to má být. Abys dostal ty lekce, který potřebuješ a poznal všechno, co ještě potřebuješ vědět. Zjistíš, že každá situace má řešení a problémy a překážky jsou jen v tvé hlavě. Pro ten pocit, kdy máš najednou dojem, že jsi přesně tam, kde máš být a potkáváš přesně ty lidi, který máš potkat. Ať už je to pomoc, kterou nemáš jak vrátit zpět. Jedna jediná věta, kterou někdo pronese a tebe to někde bodne. Všechny ty odpovědi na otázky, na něž ses nikdy nahlas nezeptal, a stejně dostaneš přesně to, co jsi potřeboval slyšet. Příběhy lidí. Obrazy na ulicích. Symboly. Všechno najednou do sebe tak nějak zapadá. Jako puzzle…
Něvěřím na náhody. Věřím, že cestovat je žít. Cestovat je milovat… 🔜to be continued 😊🍀🖤✈️❤️🌏

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
19. 12. 2017, Ho Chi Minh, Vietnam

Jak bezpečně řídít v Asii? Neřídit. Hlavně ne skůtr. A hlavně ne v Asii. Pokud vyjdeš ven na denní světlo a situace tě dostatečně nevyděsí, pak pokročíme s instruktáží dál. Jestliže se vůbec vyskytuješ někde venku, pak zbystři a dívej se všemi směry. Neplatí tu jízdní pruhy, značky, semafory, ba ani silnice. Kola, skůtry a pár odvážných auto řidičů potkáš všude na chodníku, v protisměru, v uzounkých uličkách mezi domy, na jakémkoliv povrchu. Projedou vodou, pískem, tajfunem. Budou obtěžkaní patnácti propanbutanovými bombami, půlkou lesního zahradnictví, šesti dalšíma členama rodiny, nebo přes cestu prostě budou tlačit prodejní vozík. Na zrcátka a přednosti si tu nikdo nehraje. Jedeš-li, troubíš. Troubíš ne proto, abys někoho naštval, nebo mu dal co proto, ale proto, že prostě jedeš. Platí, že kdo je rychlejší, ten jede. Kdo stojí, ten je vytroubenej. Protože stát můžeš doma, stát můžeš u lednice, klidně i u své staré, ale ne na silnici, u krajnice, ani na chodníku teda rozhodně ne. Troubič tě vyleká, ale nemysli si, že se na tebe zlobí. On bude troubit a přitom se na tebe zpod helmy smát. Zárověn se na tebe nikdo nebude zlobit, když ti to zdechne, když špatně odbočíš, nebo uděláš nějakou kravinu. Zmatek a chaos je tu na denním pořádku a zapadneš do statistiky. Ale nemysli si, že na tobě nepoznaj, že se bojíš. Strach vycítí na sto metrů a pak nemáš šanci. Odbočit, projet, kamkoliv se pohnout. Střihnou ti cestu, vybrzdí tě, nedají ti na semaforu šanci než počkat si na další světlo. Jakmile se ale otrkáš a pochopíš systém mísení, jsi jedním z nich. Blinkr je tu bonus, když zrovna nemáš nic lepšího na práci, jako třeba telefonování, kouření, nebo držení kojence v náručí. Pokud svítí červená, ale nepřijde ti opodstaněná, nic se nestyď a klidně jeď. Jednosměrka v protisměru je sice trochu náročná v tom provozu, ale dá se, jen trochu uber na rychlosti a párkrát dej o sobě vědět zatroubením. A když to jó po silnici prostě nepůjde, tak to vem po chodníku, jen bacha na psy a slepice.
prostě takovej běžnej den v Sajgonu

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
18. 12. 2017, Ho Chi Minh, Vietnam

Proč je důležitý zůstat v přítomným okamžiku a soustředit se na život tady teď v praxi: objednám si ve Vietnamu Pho. Mezitím, co si vyřizuju mobilování, tam z mističek kolem hodím hrstku nakrájených chilli papriček se louhovat. Hrábnu pro ně samozřejmě prstama, protože jsem ve Vietnamu, sedím u ministolečku s plastovýma židličkama, pod nohama se mi víří prach a kolem pobíhá pes prohánějící krysu. Mobiluju vesele dál, když si nevšimnu, že jsem to nezamíchala a celou tu hrst jsem očividně nabrala na lžíci a rozkousala. Pokud jste nikdy neabsolvovali zástavu srdce, tak vám můžu říct, že lepší prostředek, jak se nevěnovat při jídle mobilu, neexistuje. Nejdřív nemůžu popadnout dech, pak se nadechnu, bože to je ještě horší, když dejchám, nedejchat! Napít, nečeho napít! Kromě sojovky a rybí omáčky nikde nic není. Nedejchám, takže o pití si asi neřeknu. Nevidím, protože brečím jako při Titanicu a z nosu se mi řine nudle. Poslepu to trochu zajím a když jsem z nejhoršího pekla venku, tak si utřu oči. Pamatujete, jak jsem ty chilli papirčky vytahovala prstama, jo? ….

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
11. 12. 2017, Phu Quoc, Vietnam

Před rokem touhle dobou jsem se v Malajsii a Kambodži dívala na podobné i horší situace. Tenkrát mi z toho bylo dost smutno (na blogu článek Slepější než slepí) a měla jsem z toho dost velký šok. Teď po roce ve Vietnamu mě to zase přimělo k tomu si uvědomit, co všechno někdy řešíme, jaké problémy si myslíme, že máme a jak je to všechno v porovnání s lidma, kteří leckdy nemají ani tu střechu nad hlavou, absolutně nedůležitý. Opět mi to připomnělo, že na světě existují lidi, kteří by naše problémy možná měli i rádi….

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
9. 12. 2017, Praha, Česká republika

… Prstama chvíli poklepávám na stůl, než si uvědomím, že můj otrávenej obličej a netrpělivá duše uspíší maximálně moje vlastní nervový zhroucení než schůzi domu. Mnu si spánky a zavírám na pidivteřinu oči. Nádech, výdech. Klid. To zvládneš. Občas holt musíš dělat i věci, který dělat nechceš. …

V letadle se stejně píše nejlíp ✈️💙 – novej článek brzy přiletí z cesty do Vietnamu …

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
1. 12. 2017, Praha, Česká republika

V tenhle den před rokem jsem ještě netušila, co jedno nevystoupení na ostrově, spontánní rozhodnutí a vrácení se lodí zpět způsobí za vlnu událostí. I když bych nic z toho, co se v životě stane, nechtěla vracet, občas by mě zajímalo, jak by se ten příběh vyvíjel, kdybych něco udělala jinak. Jen tak si sednout do kina a koukat na svůj vlastní film, sledovat ta rozhodnutí, která jsme nikdy neudělali, kde bychom se octli a jaký život bychom vedli.
Kde bych dnes byla, kdybych tenkrát prostě jen měla vybitej mobil, ta zpráva mi nedošla, a já vystoupila na ostrově. Kde bych dnes byla, kdybych nepotkala ty lidi, který jsem potkat měla. Kde bych dnes byla, kdybych nepochopila všechno to, co mi ty lidi řekli. Kde bych byla, kdybych nežila ten příběh. Kde bych byla, kdyby …
Ale já nevystoupila a koupila si rovnou lístek zpátky. A od té doby je ten můj příběh o trochu víc… kanadskej… 😊🖤
(na blogu článek Tornádo)

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
29. 11. 2017, Praha, Česká republika

“Šárko, nesvítí ti lustr.”
“Já vím.”
“Proč ty žárovky nevyměníš?”
“Já tam nedosáhnu.”
“Ty nemáš žádný schůdky?”
“Nemám.”
“Tak co s tím budeš dělat?”
“Někomu musím říct.”
“A to ti s tím nemůže nikdo snad pomoct?”
“Může no. Ale když už někdo přijde, tak já dycky na ten lustr zapomenu…”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
24. 11. 2017, Praha, Česká republika

Dlouho tu nebyl apdejt o práci.
Pohovor číslo 1 nevyšel. Díkybohu. Chtělo se mi brečet pokaždé, když jsem si představila, že budu v mínus deseti dvakrát denně cupitat přes Staromák a předstírat, že mi nevadí zastávat čtyři funkce v jednom a práce o víkendu. Myslím že se všechno vyřeší tak nějak samo a přesně tak, jak to má být. Čím jsem starší, tím mám utkvělejší představu, že mě má okolí, chlapi i zaměstnavatelé chtít proto, že jsem to JÁ. Když jdu někam na pohovor, tak si kromě toho, že si po cestě zjistím něco o společnosti, tam prostě jen přijdu. JÁ. Naučila jsem se nelhat, ale spíš jen diplomaticky zaobalovat, zlehka a zdvořile. Baví mě upřímnost a autentičnost. A když se musím přetvařovat, pak tam nebudu patřit JÁ, a bude to celý zase špatně.
Co asi úplně personalisti nechtěj slyšet:
“Nemám tušení. Ale proč by mě to mělo znervózňovat, když žijeme v době, kdy Google ví všechno?”
“Tak když nejde o život, …”
“Kdo mě bude zastupovat v době dovolené?”
“Jak jste na tom s homeofficem?”
Na jednom si ovšem trvám. Že Google ví všechno. I to, co vědět nechceš. A ví dokonce i věci, na který jen pomyslíš. Občas (často) se ti ale naopak snaží vnutit i záležitosti, na něž ani myslet nechceš. Stačí vyhledat návod k pračce, a hned v každým novým okně máš nabídky na nejlevnější model skladem. Zadáš do vyhledávače symptomy, aby ses samodiagnostikoval, a celej internet je na měsíc přeplněnej vitamínama a předraženejma doplňkama stravy dokonce v tvé rodné řeči. Stačí poslat zprávu v osobní komunikaci: “Myslíš, že jsem tlustá?”, aby mě každý vyskočený okno informovalo o nově otevřeným fitku pro ženy v Praze. Kdyby mě Google ale znal, věděl by, že nedívat se na chlapy, tak tam ani nechodím. Bojím se Googlu. Bojím se, jestli jsou to moje myšlenky, moje vibrace, můj Vesmír snažící se se mnou komunikovat a ukázat mi cestu vpřed, nebo je to jen moje debilita a um marketingových specialistů ve spojení s programátory.
A tak já teď v každým novým okně koukám na otázku: CHCETE LETĚT DO KANADY?

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
23. 11. 2017, Praha, Česká republika

“Může to snad být ještě horší?” je dokonalá objednávka. Vesmírná kuchyně ji vždycky doručí pod heslem: “výzva přijata”. Můžeš se vztekat, že to není fér. To občas, holt, život není. Ale tvoje poslední chyba je zároveň tvůj nejlepší učitel.
Tím způsobem jsem v devatenácti přišla na to, že maturita není nejhorší věc v životě. Ve dvaceti, že Sheperd’s pie nemá s dezertem nic společnýho. V jednadvaceti, že zapíjet vodku pivem není dobrej nápad. Ve dvaadvaceti, že zabít švába je mission impossible. Ve třiadvaceti, že není dobrý si pořídit víc kluků naráz, protože v Praze se každej zná s každým a voni si to všechno řeknou. Ve čtyřiadvaceti, že hypotéku je lepší si nepořizovat. V pětadvaceti, že je kardinální chyba poslat zprávu pro kamaráda šéfovi… Tím můj výčet životních lekcí končí, protože v pětadvaceti jsem přestala stárnout.
Vždycky, vždycky může být ještě hůř. Občas nevíš, jak zaplatíš příští týden nájem. Občas ti ujede tramvaj. Občas ztratíš kamarády. Občas ti praskne v bytě odpadní trubka. Možná taky ztratíš pas v zemi třetího světa, nebo ti ukradnou foťák se vzpomínkama.
A nebo, když už si myslíš, že se z ničeho neposereš, ozve se ti chlap, co ti před rokem zlomil srdce…

 

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
16. 11. 2017, Praha, Česká republika

Pohovor číslo 3:

Novej den, nový ráno. Špatnej den, špatný ráno. Moje motivace do života zamrzla někde na venkovní teplotě o jednom stupni Celsia. Chvíli přemýšlím, jaká výmluva typu omluva je akceptovatelná, a jakej vývoj to na můj budoucí život zase bude mít. Nejradši bych se teď ponořila do zimního spánku a probrala se na jaře. Bohužel jsem se v tomhle životě nenarodila jako medvěd, ale jako Šárka… Ze všech těch směrů a životních křižovatek by byl běžně normální pozitivně naladěnej člověk nadšenej. Tolik možností, kterýma se může život ubírat! Zahneš doleva, budeš žít život A. Vezmeš to doprava, budeš žít život B. Půjdeš rovně a najednou se octneš v C. Není to úžasné, jak je život flexibilní a pestrobarevný? Já nechci momentálně žít žádný písmenko z abecedy, ani nad tím přemýšlet, ani existovat, ani si tu existenci uvědomovat… Jediný, co chci, je spát a ignorovat mobil a předstírat, že nemusím dělat žádný další zásadní životní rozhodnutí. Ideálně bych se za pár dní probudila, Vesmír by mi nechal na nočním stolku ležet agendu, já si vymačkám pomerančovej džus a dozvím se, kdy kde a jak že to mám žít.
“Nikam nejdu. Ruším ten pohovor.”
“Ses zbláznila? Proč bys to rušila teď?”
“Nechci s nikým mluvit.”
“To teda budeš, a přesvědčíš je, že jsi nejlepší.”
“Nemám na to náladu. Nejlepší nejsem, jsem jenom nejdražší. Vždyť je to na palici, jak můžu někoho přesvědčovat, o čem nejsem přesvědčená ani já sama… Nikam nejdu.”
“Opovaž se!”
A tak sedím v 9. patře, neustále si rovnám košili, protože přišít patent mezi knoflíky už bylo nad veškerý moje časový možnosti. Vzhledem k tomu, že jsem strávila poslední měsíce prakticky v legínách a mikině, tak jsem jaksi zapomněla, že nová košile pokaždé potřebuje trochu úprav před nošením na slušnačku, pokud se mi nemá trapně rozevírat. Člověk, co má prsa, si prostě nekoupí košili a neodejde do práce. Prostě ne…
Když se po několika hodinách konečně vracím unavená, zrmzlá a demotivovaná na druhou do postele, zase mi zvoní telefon.
“Slečno Šárko, příští týden budete mít ještě finální pohovor s panem generálním ředitelem. Můžete mi poslat kontakty ze všech předchozích zaměstnání, abychom si ověřili reference?”
V hlavě mi běží obličeje všech lidí za posledních 7 let svýho profesního života. Synapse se snaží pospojovat dohromady matrix všech podmínek a dojít k ideálnímu řešení. Ten někdo musí být pořád ještě naživu, nesmí to být turbodebil, někdo s kým jsem vycházela dobře, kdo je komunikačně schopný nezavěsit telefon, když se má bavit s cizím člověkem.
“Dala jsem na tebe paní XY kontakt, bude ti psát. Můžeš jí, prosím tě, potvrdit reference kvůli tomu pohovoru, cos mě na něj donutil jít? Hlavně jí neříkej, co jsme spolu dělali o poledních pauzách.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
14. 11. 2017, Praha, Česká republika

Pohovor č. 2:

Přijímací proces do práce, o kerou nestojím a Ježíškovi jsem si o ni nepsala, se vyvíjí slibně. Naopak ty pozice, do kterých jsem vložila už desítky hodin, se zatím tváří, že ony nic, ony muzikant. A tak to z dosavadních zkušeností vypadá, že účinnej způsob, jak jednodušše najít práci je ten, kdy si práce najde vás.
Když sebelepší motivace selže a já si říkám, jestli mám zapotřebí v jednom stupni Celsia vstávat o šesté ráno kvůli práci, kterou jsem si v hlavě nenamalovala, pak jsou tu ještě kamarádi: “Máš snad něco lepšího na práci?”
Pohovory s pracovními agenturami mě baví. Jsou pohodový, žádnej stres, žádnej tlak. V ideálním případě vy chcete práci, oni chtěj odměnu za zprostředkování, rovná se oba chcete stejnou věc, takže odcházíte rozjuchaní a od headhuntera patřičně nahecovaní, že to dáte! Já jsem z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu u té paní, kterou jsem potkala už podruhé ve své pracovní kariéře, najednou v tom sychravým dni roztála. Nechala jsem si udělat čaj a nalít magnézku a nezvyklá na poměry, že se někdo stará o mě, jsem si v tom libovala velmi. Z půlhodinky přípravy na zítřejší pohovor na ostro jsem vyždímala dvě hodiny slušné terapie. Když už jsem tam byla, zřejmě jsem pojala pocit, že mi ta paní rozumí daleko víc než by kdy všichni kamarádi a příslušníci mýho rodu mohli, a tak jsem se jala s ní konzultovat frustrace mého povolání. Moje konzultace pak plynuje přešla do mého monologu: “Většina vedení nadnárodních korporací jsou možná odborníci, ale netuší, co to jsou manažerské dovednosti”, “do společností, kde je atmosféra jak v márnici prostě nepůjdu”, “ono je sice fajn být nejdražší donašečka léků ve firmě, ale mě to nebaví”, a “bylo by fajn, kdyby nikdo z jednatelů už nebyl trestně stíhanej”. Vypadalo to, že letos jsem udělala dojem větší.
“Šárko, naprosto vám rozumím. Myslím, že jste přesně osobnost, která se do XY bude hodit. Doporučím vás!” Těžko ovšem říct, jestli jsem za ty roky osobnostně povyrostla, nebo už mě ráda zase na dlouhou dobu uvidí naposledy.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
13. 11. 2017, Praha, Česká republika

Pohovor č. 1:

Horší než absolvovat pracovní pohovor je absolvovat pohovor ve společnosti zabývající se lidskými zdroji v oblasti top managementu. Tyhle debaty pak mají daleko ke klasickým schématům a víc než cokoliv jinýho si člověk na konci připadá jako po vyflusnutí tornádem. Nejde se na to totiž nijak připravit a ani není možné vyhodnotit, jak sis vedl. Neexistuje ani správná, ani špatná odpověď a nezbývá ti, než odpovídat upřímně, protože lhaní tady nepomůže.
“Čím jste chtěla být, když jste byla malá?”
“Dospělá, vždycky jsem hlavně chtěla být už dospělá,” klid, nekřížit ruce, netěkat očima, nevypadat nervózně.
“Co ráda děláte ve volném čase?”
“Ráda běhám, ráda …”
“Běháte? Už jste slyšela někdy o tom, že lidé, co běhají, utíkají od problémů?”, přeruší mě.
“Ve snu jako symbol asi ano, v realitě je to pro mě relax, utřídím si u toho naopak vždycky myšlenky a uklidňuje mě to,” zajímalo by mě, co dělá za sport on. Jógu?
Nevím, jak dlouho už tu sedím a jak dlouho tenhle absurdní rozhovor trvá, ale vím jistě, že mi už došla veškerá energie a místo toho, abych se cítila pohodlně a uvolněně jako s běžnými personalisty, začíná mi být z hladiny adrenalinu docela nevolno, a nemůžu to ani dát najevo, protože ve své profesi přeci musím být zvyklá pracovat pod stresem. Mezitím, co on si něco čmárá na papír, já si v duchu říkám: sakra, co tady dělám? Proč sem lezu, vždyť já v Praze přeci vůbec nechci bejt… Když v tom se na mě podívá a v jediné větě se mi na chvíli zastaví svět:
“A když takhle sama cestujete, tak do Santiaga de Compostely jste jet nikdy nechtěla?”, uplyne asi pět vteřin, protože tou jedinou otázkou mě teleportuje někam, kde si nejsem jistá, jestli mám právě dejavú, nebo se to děje.
“Chtěla… Plánovala jsem to.”
“Proč jste nejela?”
“Chtěla jsem jet s někým, ale zatím se mi to nepodařilo,” a absurdně jsem den předtím nad tím stejným přemýšlela.
“A nemyslíte, že zrovna do Santiaga byste měla jet sama?”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
10. 11. 2017, Praha, Česká republika

A je to tu zase, moje oblíbenná činnost – pracovní pohovory…

“Kde se vidíte za pět let?” nevím. Nemám nejmenší tušení ani co budu mít dnes k večeři.
“Jaké máte cíle?” tak dlouhodobě být spokojená a nepřibrat, krátkodobě se snažím nezbláznit a sehnat Valium bez předpisu.
“Co víte o naší společnosti?” že hledá zaměstnance?
“Řekněte nám něco o sobě” radši ne, já tu práci fakt chci…
“Jak byste popsala svoje přednosti?” větší trojky.
“Jaké jsou vaše negativní vlastnosti?” je to past, nebo mám být fakt upřímná?
“Proč bychom měli přijmout právě vás?” třeba proto, že někoho hledáte a třeba proto, že moje hypotéka se potřebuje platit?
“Ovládáte bravurně excel?” tak určitě, nejradši vybarvuju okýnka agendy v korporátních barvách, připadám si pak děsně profesionálně.
“Powerpoint vám nedělá problémy?” problémy ne, ale nevolno ano.
“Zvládáte práci v dynamickém prostředí a stres?” právě jsem v duchu navýšila svoje finančí očekávání.
“Kolik jazyků ovládáte?” umím trochu kvákat turecky, pozdravit a poděkovat italsky, arabsky, řecky a španělsky, umím říct “máš tři prsa” a “tvůj táta je pes” persky, a v neposlední řadě slušně požádat ve francoužštině, aby mě někdo ojel.
“Co je pro vás v zaměstnání důležité?” výplata a bonusy.
“V jakém prostředí nejste schopna pracovat?” bez elektrického proudu.
“Jaké vlastnosti by měl mít váš nadřízený?” ideálně aby nebyl debil a minimálně mě ráno pozdravil.
“Jaké vlastnosti vám na nadřízeném imponují?” když ovládá gramatiku.
“Je něco, co vám na vaší práci vadí?” když mi dojdou mobilní data.
“Co jste se za ty roky praxe naučila?” nemít poměr na pracovišti.
“Čím můžete náš tým obohatit?” sarkasmem a hysterií.
“Co pokládáte za svou nejlepší vlastnost?” z ničeho se neposeru. Teda když nepočítám to zkažený maso v Istanbulu.
“Máte ještě nějaké otázky?” můžu už jít?

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
8. 11. 2017, Praha, Česká republika

Je to všechno sranda, dokud ti nezavolaj, ať zítra přijdeš na pracovní pohovor. Ale headhunterka mi říkala: “Já nevím, jestli si mě ještě pamatujete, ale já vás ano, byla jste taková živější a akční.”
Tak doufám, že to řekla i těm HRistům…
#nikdynerikejnikdy

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
28. 10. 2017, Praha, Česká republika

Sedím shrbená na křesle a snažím se minimalizovat komunikaci, protože vím, co přijde.
MUDr.: “Tak co potřebujete?”
Já: “Bolí mě ucho. Já nemohla v noci spát, tak jsem si tam nakapala ty kapky, co jste mi dala minule, ale jenom potřebuju potvrdit, že jsem se samodiagnostikovala správně a neumřu na špatný kapky.”
MUDr.: “Jak vám jako mohly zbýt kapky od minule? Řekla jsem dokapat!”
Já: “Už to bylo dobrý a bylo těch kapek moc.”
MUDr.: “To teda nebylo! A na kontrolu jste taky nepřišla! Jak to? Já vám to říkala, že se to vrátí!”
Jak to, jak to… Asi jako že jsem si řekla, že jsem přežila zánět zvukovodu, a že už se naštěstí s tou babou s fialovejma vlasama vživotě neuvidím. Mohla já jsem vědět, že tu budu za měsíc znova? Ty momenty trapnosti, když chtě nechtě narazíš na veřejnosti přesně na toho člověka, kterýho už nikdy nechceš vidět…
Já: “Nic se nevrátilo, to je druhý ucho.”
MUDr.: “Já říkala dokapat a vy si všichni myslíte, že to říkám pro srandu! Pak se vám to vrací!”
Já: “Ale vrátit by se mi to mohlo jenom tehdy, když už to tam někdy bylo, tohle je druhý ucho, prosím vás…”
MUDr.: “Dokapat a přijít na kontrolu!”
Já: “Je to zánět zvukovodu?”
MUDr.: “Je to tam.”
Já: “Tak jsem to poznala správně. Tak já dokapu ty kapky od minule.”
MUDr.: “To víte, že jo, já vám napíšu ještě jedny. Dokapat všechno a přijít na kontrolu!”
To víš, že jo, babo…
Přijdu s receptem do lékárny.
Lékárnice: “Takže třikrát denně tři kapky do pravého ucha.”
Já: “Do levýho…”
Lékárnice: “Ale, tady se píše do pravého, od paní doktorky…”
Já: “No, tak, čistě teoreticky z jejího pohledu bylo pravý, ale moje je to levý.”
Lékárnice: “Já radši k paní doktorce zavolám a zeptám se, kam si to máte kapat, ať to máte potvrzené.”
Já: “Slečno, myslíte, že nevím, který ucho mě bolí?”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
22. 10. 2017, Praha, Česká republika

Žila jsem dva roky v Londýně, půl roku na Krétě, strávila jsem nějaký čas v Istanbulu a ve Frankfurtu, objela jsem sama jihovýchodní Asii, a kdybych měla vypočítávat, kde všude už jsem měla možnost být, nikoho by to už v dnešní době nepřekvapilo. Ať už jsem se ale octla kdekoliv, nikdo mi nedal najevo, že tam nepatřím.
Co mě ovšem šokuje je to, jak často jsem tady DOMA nazývaná “naplaveninou” v Praze, nebo naopak “pražským Pepíkem” na Moravě. Když nechám stranou náš český sarkasmus a černý humor (i já se občas pobavím na účet Brňáků 😂 #sorryJako), tak mi to přijde dost smutný. Nic se nemá brát vážně, ale už mě irituje, s jakou frekvencí o sobě zase z něčích úst slyším, že jsem “náplavka”. A přitom já měla za to, že jsme všichni v našem prťavém státečku, jež se navzdory své velikosti ve světě rozhodně neztratí, prostě jen ČEŠI…
Možná, že kdybysme všichni byli prostě jen ČEŠI, tak by nám i ta polika šla líp.
A možná, že kdybysme všichni byli prostě jen LIDI, tak se mám i bude líp žít…
#slunceVduši

 

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
13. 10. 2017, Las Vegas, Nevada, USA

Po cestě z letiště vedle mýho Uberu zastavil taxík s cedulí na střeše. Na ní bylo 5 polonahých chlapů a nápis: Magic Mike live. V tom momentě je ti jedno, že jsi strávila 21 hodin na cestě. V tom momentě, je ti jasný, že jsi přijela do Mekky všech ateistů.
Peklu zdar, a aneb – co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas😂 (keci v kleci, bude to na blogu ✌️).

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
11. 10. 2017, Lucemburk, Lucembursko

Život, to jsou každodenní rozhodnutí.

Rozhodnutí, jestli ráno vstát, nebo zůstat v posteli.
Rozhodnutí, jestli jíst zdravě, nebo se cítit špatně.
Rozhodnutí, jestli jít cvičit, nebo na všechno rezignovat.
Rozhodnutí, jestli si dělat věci po svým, nebo to, co se od tebe očekává.
Rozhodnutí, jestli se budeš kvůli někomu měnit, nebo tě ten druhej bude muset přijmout takového, jaký jsi tady a teď.
Rozhodnutí, jestli s někým zůstat, nebo být věrný sám sobě.
Některý rozhodnutí jsou snadný, jiný tě paralyzují na dlouhý týdny a ty si ne a ne vybrat správnej směr.
Občas se rozhodneš správně, občas špatně.
Život je hazard a ne pokaždé ti padne správná karta.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
7. 10. 2017, Lucemburk, Lucembursko

“Co to je?”
Já: “Vizinky.”
“Na co to je?”
Já: “To abych nevypadala tak hrozně, jak jsem včera hrozně pila…”
“A kam si to nakapeš?”
🤷‍♀️🤦‍♀️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
6. 10. 2017, Praha, Česká republika

Za posledni rok jsem absolvovala víc letů, než mám doma ponožek (rozumněj – hodně). Pokaždý si říkám, že se příště sbalím ASPOŇ den předem, že si jako člověk to cestování užije tak bohémsky na pohodu v klidu a bez propocenýho trička. Chápeš, ráno vstaneš, líně se protáhneš, při pohledu na sbalenej kufr se spokojeně usměješ a rukou přejedeš po hromádce vyvoněnýho oblečení, který už máš předpřipravený večer předem, a ty si ho po sprše (a druhé spršce v Dioru) na sebe jen sebevědomě natáhneš. Po cestě na letiště se na všechny usmíváš jak blbeček, v ruce si neseš láhev vody a kelímek kafe. Všechno krásně vychází, nikde žádný kolony, usměvavá slečna ti předá palubní vstupenku, popřeje šťastný let, ty se v letadle pohodlně usadíš, připneš si pás a těšíš se, až si za chvíli k tomu nádhernýmu výhledu z okýnka objednáš dvojku bílýho.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
3. 10. 2017, Praha, Česká republika

Žijeme v nebezpečné době?
Těžko. Výzkumy Institutu v Oslu dokazují, že v posledních desetiletích ubývá násilných úmrtí (viz obrázek).
Tak proč máme pořád pocit, že žijeme v nejnebezpečnější době? Jednoduše proto, že média nám denodenně servírují vše špatné, co se stane. Ne však to, co se nestane… Z té dávky negativity pak jeden lehce nabyde dojmu, že svět se řítí do pekel…
Takže ano, na světě, bohužel, existuje mnoho magorů, kteří si jednak život svůj nezaslouží, a druhak ho komplikují (a berou) jiným. Ale vážně, vážně žijeme v nejméně nebezpečné době…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
29. 9. 2017, Praha, Česká republika

Vztahy na dálku. Občas nás baví, občas nás štvou. Někdo se jim vyhýbá, někomu se lepí na paty. Těžko říct, jestli nás na nich baví ten člověk samotný, nebo jen ta představa toho člověka. Někdy fungují lépe, protože si ti dva nestihnou navzájem zevšednit. Pár dní koncentrované lásky způsobí, že jsme k sobě milejší a děláme i to, co bychom v každodenní rutinně vypustili. Dáváme si na obličej masky svých lepších já a špatnou náladu si necháváme na doma. A tak ten koncentrát pak způsobuje stejnou kocovinu, když spolu strávíme víc času a ty masky nám spadnou. Těžko říct, jestli jsme měli rádi dotyčného, nebo tu představu, co vyprodukovala naše vlastní hlava. Možná milujeme lépe, když má láska datum expirace. Snad Romeo Jůlii chtěl tak moc jen proto, že ji nemohl mít.
Jó, ty dramata našich dní… 🙂
#tyslužebnícestyjemidyckyčertdlužnej😆

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
21. 9. 2017, Praha, Česká republika

Máma: “Tak si představ, že ta nová tiskárna nefungovala, musela jsem volat technikovi!”
Já: “Nekecej, a co jí bylo?”
Máma: “Neměla jsem kabel v elektrice.”

🤷‍♀️ #jeblondata

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
18. 9. 2017, Praha, Česká republika

Žijeme v době, kdy máme tak vyspělé technologie, a přitom jsme si nikdy nebyli jako lidský bytosti vzdálenější. Místo toho, aby nám moderní doba pomáhla se sobě přiblížit, tak nás na miliony světelných let vzdaluje. Pokaždé, když si chceš ukradnout pár minut pozornosti toho druhýho jen pro sebe, a místo toho ti ji krade displej jeho mobilu. Vždycky tehdy, když je spousta cizích lidí na instagramu důležitějších, než odpověď, na kterou čekáš. Místo toho, abys byl středobodem vesmíru ty, je to nějaká malá blikající krabička, která když se vybije, je to průser jako vrata. Hrozný je, že pípá vždycky a všude, protože i když spíme, na jiné straně světa lidi zrovna snídají. Ještě horší ale je, když čekáš a ona nepípá a ne a ne…
Nevím, jestli je ta moderní doba dobrá, nebo špatná. Ale vím, že každej člověk, kterej si kvůli mě vypne mobil a věnuje se dvě hodiny jenom mě, je dárek lepší než jakákoliv kytka na uvítanou pověšená na instagram. Když někdo místo mobilu drží v ruce ruku mou a je mu jedno, co se na tom ztišeným ďáblovi někde v koutě odehrává. Pokaždé, když si vypnu mobil a jenom tak existuju v tom momentě tady a teď a nikdo nemá ponětí, co zrovna dělám, kde s kým…
Protože ty nejlepší momenty v životě, všechny ty chvíle, za který stojí za to žít, se odehrávají offline.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
13. 9. 2017, Řím, Itálie

Co začalo před rokem za bouřky v Madridu, končí za bouřky v Římě (viz Kaluže v Madridu). Život je nepředvídatelnej a občas se opakuje stále dokola, dokud nepochopíte lekci, kterou se máte naučit.
Tak brzy do nové kapitoly 🍀♥️✈️😊

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
12. 9. 2017, Vatikán

V Tokiu jsem potkala devatenáctiletou slečnu z Německa a chvíli jsme se zapovídaly. S každým rokem navíc ve mě mladší a mladší lidi vzbuzují rozpaky. Chvíli jsem ji poslouchala, nic neříkala, a jen jsem se usmívala. Jako by se člověk teleportoval v čase. Ona nevěděla, jak vyjádřit slovy to, co cítí, a já naprosto přesně věděla, že ať jí řeknu cokoliv, nebude to ještě umět pochopit. Tiše jsem ji pozorovala a všechno to, čeho se ona bála, já ji strašně absurdně přála.
‘Co bys udělala jinak, kdyby ti bylo zase dvacet a mohla jsi začít znovu?’ dívala se na mě zmateně. A já už skoro chtěla říct: ‘Všechno, všechno bych udělala jinak, byla bych bláznivá a udělala přesně to, čeho jsem se tenkrát bála. Vykašlala bych se na vztah, kterej nikdy neměl budoucnost. Žila bych v Paříži a procházela se po břehu Seiny v létě za zvuků harmoniky. Strávila bych pár měsíců v Římě a na každým rohu bych se zamilovala zas a znova. Pozorovala bych racky na břehu moře a dýchala slanej vzduch.’ Nadechla jsem se a neřekla nic. Kdyby jí bylo tolik, co mě, řekla bych jí, že nikdy není na nic pozdě. A pak jsem to svoje dvacetiletý bojácný já z myšlenek radši pustila a šla. Člověk je divnej tvor a občas chce ze všeho vinit osud, protože ta zóna komfortu se tak blbě opouští. Ony totiž ty pády dost bolí, a pohodlí a jistota se těžko směňují.
Jenže všechno, co za to stojí, je právě až o ten krok neznámým směrem dál.
A hlavně – nikdy není na nic pozdě…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
11. 9. 2017, Řím, Itálie

Když něco chcete, tak si za tím jděte. Kašlete na to, co kdo říká, a že vás někdo z vašeho cíle odrazuje.
Třeba jako: ‘Slečno, jsou bouřky nad celou Evropou a silné turbulence, na toaletu nemůžete, pilot nepovolil odpoutání pásů po celou dobu letu.’
Prostě musíš si sám za sebe říct, co je pro tebe v životě priorita. Jestli se pochcat na palubě boingu 737, nebo sebou prásknout v kabince při turbulencích.
Ciao!

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
4. 9. 2017, Praha, Česká republika

Znáš to. Pondělí ráno, chladno, blíží se podzim. Namotivuješ se, jak nejlíp umíš a jdeš do té práce s odhodláním, že dneska se tak lehce nedáš. Štráduju si to se sluchátkama v uších ve své minibublině do kanceláře, když mi někdo zaklepe na rameno.
‘Ahoj,’ usmívám se na známej obličej.
‘Šárka! Ty viš, že bude válka?’
‘Jaká válka?’
‘Tady! Korea! Ty neslyšela o tom?’ mává mi novinama před obličejem.
‘Neslyšela,’ dívám se na obrázek té kalamity. Televizi nemám a noviny nečtu. Ke všem problémům, který mám už jenom proto,že existuju, jsem už větší emoční zátěž nezvládala, tak jsem to přestala číst. A nic se nestalo…
‘Ty to je strašny!’, kouká na mě těma svýma psíma očima a kroutí hlavou.
‘Tak když bude, tak bude, tak si dneska nekaz náladu tím, co bude zítra,’ nasazuju si sluchátko s tím, že zas vykročím, páč hypotéka se neptá, jestli bude Korea válčit.
‘Šárka, jak si tim nemam kazit náladu, gdyž válka je važna věc!’, vykulí na mě oči a zamává mi novinama zase před obličejem, jako by to gesto pomohlo mi líp pochopit závažnost situace. Ukrajince před válkou utíkající těžko můžu říkat něco o tom, kolik válek momentálně vedu sama se sebou na to, aby mě nějaká Korea aktuálně přiměla věnovat pozornost něčemu, co v tomhle okamžiku nemá na můj život žádnej dopad.
‘Iro, prosím tě, za rohem tě sejme autobus a nějaká Korea ti může bejt u prdele.’
‘Šárka, ty mi dycky tak spraviš den!’, obejme mě, složí noviny a hopsá usměvavá dál….

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
20. 8. 2018, Praha, Česká republika

‘Čau babi, jak se máš?’
‘Našli mi v ledvinách pisek.’
‘Jak se ti tam dostal?’
‘Nevim.’
‘A co s tím budeš dělat?’
‘Pré to musim vyčurat.’
‘Aha, tak to musíš hodně pít.’
‘Ja, koupila sem si Plzně.’
🤷‍♀️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
3. 8. 2017, Praha, Česká republika

Všechno je to sranda, legrácky, hihihi hahaha, dokud tě realita nevrátí ze sedla jednorožce zase zpátky na zem. Jako by už tak nebyl život náročnej.

‘Máš ten řidičák už rok a půl prošlej.’
‘Jak by mohl být prošlej? Dyť jsem ho dělala nedávno…’
‘Kočičko, von už je to nějakej ten pátek, co ti bylo osumnáct.’

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
26. 7. 2017, Praha, Český republika

Život v korporaci:

1) nechceš-li nějakou práci dělat, nech si ji zadat mailem. Ten mail pak můžeš přeposlat dál
2) nechce-li nějakou práci dělat tvůj nadřízený, nazve to PROJEKT a pošle to tobě
3) chceš li na někoho žalovat jako malej fracek, jednoduše dáš do kopie mailu svého nadřízeného. Pokud tvůj osobní život mimo korporaci taky stojí za hovno, dáš do kopie dalších padesát lidí
4) je-li někdo z IT línej ti pomoct, nazve se to lokálním problémem
5) je-li někdo v zahraničním IT línej ti pomoct, je to globální problém
6) přestane-li fungovat server, máš volný odpoledne
7) pokud nemáš tušení, co po tobě nadřízenej chce, předstíráš hluboký pochopení, následně pošleš mail s kopíí na dalších padesát lidí
8) rozbije-li se ti tiskárna, zavoláš na helpdesk v Indii
9) chceš-li dovolenou, musíš uprosit někoho, kdo je málo asertivní, aby tě zastupoval
10) jsi-li málo asertivní sám, žádnou dovolenou bez mailů nemáš

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
16. 7. 2017, Praha, Česká republika

„Teď jsem si to akorát přečetl. No, ještě aby tak vyhodili tebe…“, pokud chcete podpořit, zavolejte svýmu otci.
„Mám smlouvu…“, říkám nahlas to, nad čím jsem chvíli zpět sama přemýšlela. „Ještě pět měsíců…“
„No, tak mě dali novej tablet, jo, že mám jako posílat výpisy na dispečink babě z toho tabletu, a já se do toho nemužu dostat,“ tak trochu tápu, jak jsme došli k té změně tématu. „To by se z toho jeden posral! Tak on mi to ukazuje, než odjedu, abych jako věděl, a já to teď zkouším zapnout a tam je jenom nějakej čokl, v hubě má kabel a říká: ‘ajajajajaj, vypadá to, že potřebujete připojení k síti’. Ale do prdele, dyť jak se mám k síti připojit, když se do toho nemůžu dostat?! No já jsem z toho úplně hotovej!“
„Tak to asi bude nějak zamčený, ne?“, jestli je jeho jedinej problém v životě teď tablet, šťastnej to chlap.
„Kurva, já už to zkouším hodinu a nic! Já bych s tím šlahl! Furt jenom říká: ‘ajajajaj’. No ten čokl mě tak sere, to si nedovedeš představit!“. Nedovedu si jeho traumatickou situaci dost dobře představit. Já totiž nikdy nemívám problémy. A už vůbec ne zásadní.
„Tak já nevím, tak si zapni skype na svým a připoj mě na video, já se na to podívám“, navrhuju.
„No do prdele jak asi, když nemám internet? Internet je v tom novým, jenže tam se nemůžu dostat, tam je ten čokl, má v hubě kabel a říká: ‘ajajajajaj, vypadá to, že potřebujete připojení k síti.’“
„Tati, a nechce jenom nabít?“
„Ale hovno! Já bych s tím šlahl z okna…“
„Tati, mě vyhodili šéfa…“
„No, eště aby tak vyhodili tebe.”

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
9. 7. 2017, Tel Aviv, Izrael

„Můžete mít všechno, co chcete. Jen to nemůžete mít všechno najednou.“ OPRAH WINFREY

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
7. 7. 2017, Mrtvé moře, Izrael

Iluze č. 1: Ježiš, to je vedro! Já se tak těším, až skočím do moře!
Realita č. 1: Úprk z vody s infarktem myokardu, protože jste se právě poprvé vživotě opařili v moři.
Iluze č. 2: To je boží, prázdná pláž! V duchu se škodolibě směju všem na mraveništi v Bibione.
Realita č. 2: Nikdo tu není, protože se všichni opařili a znovu už se nevrátii. Tiše závidím osvěžení všem v Bibione.
Iluze č. 3: Elegantně se položím na hladinu a budu se tu bohémsky opalovat se skleničkou v ruce jak z letáku cestovky.
Realita č. 3: Po 5 přetrpěných minutách z lítosti, že jsme se sem hodinu třepali, mám pocit, že místo prdele budu mít za chvíli steak well done.
Iluze č. 4: Nejslanější moře na světě má jistě ozdravné účinky všeho druhu, to bude zájezd století!
Realita č. 4: Celej ponořenej člověk mě kromě vřelosti vody taky slaností štípe takovým způsobem, že mám panickej strach nedržet půlky scvaklý u sebe, a tak se přemisťuju po vodní hladině jen pádlováním rukama alá na blbečka.
Iluze č. 5: Bahno z Mrtvého moře dokonale vytáhne z pokožky všechny toxiny a pleť budete mít heboučkou jako miminko.
Realita č. 5 Vypadám jako debil a jako debil se sobě směju, pořizujíc si selfíčka, než mě ta od soli vyžraná pokožka začne nesnesitelně štípat.
Iluze č. 6: Přemýšlím, která barva bikin se nejlíp hodí k mým vlasům, aby mi to slušelo.
Realita č. 6: Vypadám jako kretén s bílým povlakem po celým těle. Očima smutně mžourám na ty černý gazely a popáté si mažu svůj albíní nos, abych se nespálila.
Iluze č. 7: UV faktor vám zajistí dostatečnou ochranu před spálením.
Realita č. 7: Po dvou hodinách izraelskýho žáru jsem rudá jako bolševik.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
5. 7. 2017, Beer Sheeva, Izrael

Zdravím z Izraele!
Až si půjdete zase jednou v cizí zemi nalačno zaběhat, nezapomeňte se kouknout, odkud vycházíte a není špatnej nápad si třeba udělat nějakou fotečku a zapamatovat si, co třeba stojí za záchytnej bod poblíž. Až si totiž po 6 kilometrech ve čtyřicetistupňovým žáru řeknete, že už by to jako stačilo, a zjistíte, že vlastně nevíte, kam se vrátit, protože všechny ty posraný baráky jsou žlutý a cihlový jeden jak druhej (zlatý Česko, barviček ráj), začne vás chytat amok (to mi ten vůl místo keců, že se ztratím, měl dát radši adresu) a hrozí, že vás trefí šlak (že já vůl se nikdy nepodívám, odkud odcházím), nebo trefíte s telefonem, co vám ne a ne pomoct (jak se asi může jmenovat to divadlo, co jsem minula na začátku, bylo to divadlo,ne?) Pak jsem na ty nervy sežrala, na co jsem ‘doma’ přišla, takže jsem vpodstatě ten výdej v tom čtyřicetistupňovým žáru zase vynulovala.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
4. 7. 2017, Tel Aviv, Izrael

Musím přiznat, že v mým věku mě už máloco překvapí, protože už jsem holt zažila leccos. Když mi ale přeci jenom spadne čelist a v němým úžasu nejsem schopná slova, tak je to pecka, kterou jsem neviděla přicházet. Trochu masochisticky si v tom pocitu i libuju. Bravo, živote, dobrej tah! Jsou to tyhle momenty, který mi vždycky připomenou, jak zbytečný je si lámat hlavu věcma, který jsou někde v budoucnosti. Rozuměj – nejsou teď a tady. Protože se většinou vyřeší samy a jinak, než by nás napadlo. A zároveň si zas a znovu uvědomuju, jak si tu svou realitu tvoříme. Všema těma zábleskama, co nám běží hlavou, scénářema naší vlastní mysli. Obrazy v hlavě, které nám přijdou bizarně nemožné. Zas a znovu si vzpomenu na pořekadlo: Dávej pozor, co si přeješ.
A tak sedím v šest večer v práci u počítače, v ruce držím svou palubní vstupenku na druhý den, kterou jsem právě vytiskla, a tupě zírám na monitor na strohých pár řádků příchozího emailu. Srdce mi muselo vynechat pár tepů, když si uvědomím, že se mi ve vteřině zase změnil tím jedním mailem směr cesty a celej ten můj rozjetej náklaďák se převrátil na střechu. Lámu si hlavu tím, co to pro mě asi znamená, dělat asistentku někomu, kdo už v téhle firmě neexistuje. Ublíženě mi běží hlavou, jestli mi vlastně někdo hodlá říct, co bude se mnou. A protože to nevypadá, že zrovna já bych aktuálně byla středem zájmu kromě té smršti, co se strhne v mailové schránce, nejdu si lehnout na pohovku k terapeutovi, ale sednout na otáčecí židli k firemnímu ajťákovi. Protože ajťáci o vás dycky ví všechno a nikomu to neřeknou. O dvě hodiny a dvě konzultace pozdějc, si říkám, že nemá smysl si lámat hlavu věcma, který neumím ovlivnit ani zodpovědět, a že von to Vesmír stejně má zas nějak naplánovaný…
No a tak když ráno zbytek korporace zjistí, že tu zbyl sirotek a já se dozvídám další překvapení bez mašličky, za kterou bych zatáhla, smutně koukám na tu palubní vstupenku a říkám si, že bych ten let asi měla zrušit. Že se to teď vůbec nehodí. Že bych měla mít teď jiný starosti a jiný problémy. Že bych měla být ve stresu a probírat to s kdekým a mělo by mi z toho být úplně šoufl. Chvíli přemýšlím. Rok zpátky touhle dobou bych se rozhodovala jinak. Teď a tady už jsem někdo jinej. Teď a tady už vím, že jediný, na čem záleží, jsme my sami. Že život je krátkej na to dělat věci, který nás nedělají šťastnýma. Že nestojí za to se do něčeho nutit a dělat něco, co nechceme. A že co si o mě bude kdo myslet, není můj problém.
Zavřu kufr, vezmu si věci a slyším sama sebe, jak říkám NE. Protože já chci v tom letadle sedět. Protože přece mi nemůže nikdo tvrdit, že tenhle život se musí odpracovat, odtrpět a zasloužit, aby se člověk dostal do nebe.
Ve svým věku jsem se naučila dvě věci: Za prvé, problémy na vás vždycky počkaj, to není třeba se bát. Občas se dokonce při tom čekání i samy vyřeší. A za druhé, dej si pauzu. Zastav, když se bojíš. Zastav, když jsi ve stresu. Zastav, když jsi rozzuřený. Zastav. Nic neříkej a nic nedělej a chvíli jen prostě zastav…

A tak já se zastavím teď na chvíli v Tel Avivu 😊.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
2. 7. 2017, Praha, Česká republika

Nahoře to miluju. Ať už je jakékoli počasí, déšť, bouřka, zataženo a nevlídno, jakmile vystoupáte nad oblaka, je tam pokaždé krásně. Svítí sluníčko, pod vámi je buď krajina, nebo dokonalé bílé načechrané obláčky, poházené jako nadýchaná vata. Mrazivé ticho a klid. Nádherně pronikavě modrá obloha. Prázdno. Nekonečno.

Pamatuju si, když jsem letěla poprvé, jak jsem tím byla fascinovaná. Nikdy dřív mě nenapadlo, že by mohl být další svět za oblaky. Že když u nás srší blesky a hromy, někde trochu výš je hrobové ticho, klid a krásné světlo. Dalo mi to jakousi naději, že pokud se na něco podíváte z jiného úhlu nebo výšky, uvidíte úplně jinou realitu. A tak jsme přišla na to, že mraky nemusí nic znamenat, když se nad ně povznesete…

Hezku neděli

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
1. 7. 2017, Osaka, Japonsko

Sedím na letišti v Osace, pozoruju letadla a posledních pár minut nasávám japonský vzduch. Pokaždé, když cestuju, tak mám takový zvláštní pocit. Tiše sedím, sleduju ten cvrkot kolem mě a nemůžu uvěřit, jaké štěstí mám, že žiju svůj život.
Skoro jsem na chvíli zapomněla, co jsem si slíbila pár měsíců nazpět, když jsem cestovala po jihovýchodní Asii. Ta cesta obrátila tenkrát můj život o stoosumdesát supňů. Sama sobě jsem si slíbila, že budu žít život naplno a neplýtvat drahocenným časem, který na nás nečeká, až se nám to zrovna bude hodit.
Neustále mi lidé říkají, jak mi závidí, že můžu cestovat/dělat/…., že oni by taky rádi, ale nemají čas/peníze/možnost/…. Každý z nás máme svoje trable a nikdo nežijeme dokonalou pohádku 24/7. Věřte mi, že ani ti skvělí spíkři, machři a motivátoři, co je s obdivem pozorujete. Do takových konverzací, jak je život nespravedlivej se nezapojuju, nemá to smysl. Naučila jsem se jediné. Pokud něco chceš, cestu najdeš. Když to chceš hodně, přijdeš na to, jak toho dosáhnout. Netrvdím, že to bude jednoduché a hned, ale všechno má vždy nějaké řešení. Negativní myšlení nesnáším. Vše v životě je jen o tvém přístupu…

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
30. 6. 2017, Osaka, Japonsko

JE POTŘEBA SE NA VĚCI DÍVAT Z TÉ LEPŠÍ STRÁNKY’
a:
‘ASI TO TAK MĚLO BÝT’
jo a taky:
‘VŠECHNO ZLÝ JE K NĚČEMU DOBRÝ’

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
29. 6. 2017, Kyoto, Japonsko

Svět je zváštní místo. Někdy si můžete kebule zavařit a ne a ne přijít na odpověď, kterou někde uvnitř sebe zoufale hledáte, a pak stačí kolikrát jedna vteřina, kdy potkáte úplně cizího člověka, a ten vám bez jakékoli cílené otázky najednou tu odpověď dá. A víte to jen vy. A víte to, protože vám to najednou sepne. Proto tak ráda cestuju. Kdykoliv, kamkoliv, jakkoliv, s kýmkoliv, třeba (a hlavně) i sama se sebou. Protože na svět je potřeba se dívat z tolika různých úhlů, kolik jich jen existuje.
Tak se nebojte a jeďte třeba klidně jen pod stan. Jenom, člověče, někam běž od té bedny v obýváku pryč! ❤️

Posílám pozdrav z japonského města Kyoto 🇯🇵.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
28. 6. 2017, Tokyo, Japonsko

Tady v Tokyu je osmá ráno, já hejbu brkama na elipticalu v hotelovým fitku, protože venku ještě prší. Mých včerejších 30km v nohách mi neomylně připomíná puchýř na chodidle (kdo to kdy slyšel 🤦‍♀️). Holt příště zůstaňte u starejch dobrejch tenisek a nechtějte vypadat jak princezny v sandálkách, když máte tempo závodního koně 🤷‍♀️.
A tak mám sluchátka v uších, potím se při pohledu na zátoku Tokyo Bay, a přitom už mi v hlavě běží myšlenky a další nový nápady. Zatímco gravitační sílu vytvářím v Japonsku, v duchu už jsem na jiným kontinentu…
Poslední měsíce už věřím tomu, že všechno, na co myslíte, co vyslovíte, to se stane. Ty špatný scénáře, i ty dobrý a často neuvěřitelný. Znáte takový to: ono bude určitě pršet, to určitě nestihnem,…. Tak tomu pak chytrolíni říkaj Murphyno zákony. Přitom je to jen naše vlastní blbost a nějaký Murphy má na tom vinu leda takovou, že to byl stejnej blb jako my.
A zároveň vesmírná kuchyně neumí vařit, když objednávku neustále měníte, trváte na tom, jak se to má vařit, a kdy přidat sůl. Prostě musíš vybrat, objednat, zavřít meníčko a věnovat se společnosti s myšlenkou, že dřív, nebo pozdějc to jídlo přijde. A jasně, že nic není dokonalý. Samozřejmě, že když to ochutnáte, tak vám dojde, že jste mohli ještě připomenout tohle a tamto… Ale tak, aspoň příště víte, jak si objednat 😊.
Tak si dejte bacha na to, co si přejete….
Můžete se totiž třeba octnout v Tokiu…
Nebo ….

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
27. 6. 2017, Tokyo, Japonsko

Dnes poslední noc v Tokiu a zítra nás šinkanzen převeze do Osaky a Kyota 🇯🇵.
Věděli jste, že v Japonsku nepovažují 13ku za smolnou? Zato ale číslo 4 a 9 ano, takže například v nemocnici tu pokoj s tímhle číslem nenajdete.
Kdo chcete sledovat detaily z cesty hodinu po hodině, tak sledujte Insta stories na Instagramu: My_Puzzle_World

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
24. 6. 2017, Tokyo, Japonsko

Další část minitlupy přiletěla včera o půlnoci. Letadlo mělo zpoždění pouhé dvě hodiny. Což znamená, že můj pokoj se po pár hodinách změnil z dovolenkových 25 stupňů odteď na lednici o 19ti. Zároveň se pánové v jednu ráno usmysleli, že mají hlad. Tak jsme šli na pizzu a pinnot grigio. V Japonsku. Proč ne. A ve tři ráno se napapaní koukli na mě: ‘Neprojdeme se k hotelu zpátky pěšky?’ (pamatujete můj včerejší post o tom, jak jsm tu štreku o pěti kilometrech šla ten večer čtyřikrát, než dojeli?). Tak říkám, jasně, proč ne. Jeden člen se dnes nechal slyšet, že sushi nežere. Žere hamburgery od Wendy’s. V Japonsku. Proč ne. Dneska všichni spinkali do dvanácti, já po třech hodinách spánku šla o půl sedmé běhat. Asi frčím ještě na jiným čase. No proč ne.
Jinak kdybyste někdy cestovali ve skupině a osazenstvo vám tvrdilo, že si každej můžete v případě zájmu dělat, co uznáte za vhodný, hlaně no stress, ale ve finále pak když jste si uznali za vhodný, tak vás museli následovat všude a pak hekali, že ‘musíme v tom vedru tolik chodit’, tak dělejte jakože nic. Not my circus, not my monkeys. Jo a ta zachráněná paměťovka v zevadlovce to se mnou vydržela přesně tři hodiny a pak se odporoučela do věčnejch lovišť, takkže jsem novou stejně koupit musela. Jo od zítra má týden chcát.
Slunce v duši.
Protože proč ne.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
23. 6. 2017, Tokyo, Japonsko

Jako už stokrát, slibovala jsem si, že se sbalím v předstihu (rozuměj ne v den odletu). To jsem taky udělala, ale před půlnocí už neměli v Alze nonstop nabíječku k mé zrcadlovce na skladě (asi ji sežraly kočky, však jsem na ni tuhle stoupla…). Nevadí, rozhodla jsem se, že budu cvičit sílu pozitivního myšlení a nebudu se nechávat rozhodit věcma, co jdou snadno vyřešit. Čtyři hodiny spánku, pět hodin čekání na výměnu letadla z techických důvodů. Data mi nefungovaly. V letadle nefungovalo nic. Nevadí, tak jsem (polo) spala a pak psala. Na papír, páč zástrčky v tom vraku taky neměli. V Tokiu jsem se prokousala 80km z letiště do hotelu dvakrát s přestupem vlakem, ale pokoj nebyl ani ve 3 připraven. Nevadí, zajdu si koupit tu nabíječku. Věděli jste, že Japonci nemluví anglicky? Já taky ne. Po dvou hodinách jsem obchod nějakej našla a koupila. Jak budu řešit redukci na evropskou zásuku, není teď zrovna priorita. Na to chčije bílej tesák. Hlavně, že budu mít konečně super fotky. Super fotky jsem měla i za 6 týdnů z putování po jihovýchodní Asii, ale první kartu jsem ztratila nechtíc v Kambodži, a druhou rozkousala kočka. Nevadí, mám vzpomínky a motivaci naučit se zálohovat. No a tak si to nadšená šinu s tou novou nabíječkou pěšky zpátky do hotelu, dálka je to jako prase,ale po 19 hodinách cesty se potřebuju protáhnout. Skoro u hotelu rozbaluju novou SD kartu, abych začala fotit, páč zapadá slunce a to my, foťáci, máme zrovna zlatou hodinku. Karta se tam vešla jen do 3/4 a dál už nic. No nešla ani tam, ani zpátky. A tak jsem to naštvaně celou tu štreku vzala zase zpátky, aby mi to v tom elektru pomohli vyndat. No jsou přece chlapi,ne? Můj táta dycky všechno spraví. Očividně japonskej chlap není českej chlap, a tak to odmítli, abych je prej nenařkla z rozbití foťáku, kdyby se náhodou něco s ním stalo. Chtěla jsem kombinačky, že si to udělám teda sama a pantomimicky jsem jim to ukázala, páč anglicky ti Japonci nemluví, že. Japonec přinesl pinzetu. Já vytáhla. Dostala jsem potlesk. Chtěla jsem novou, protože tahle je nějaká vadná, očividně. Velká! Když se tam zarazila, že jo. Japonec to chvíli zkoumal a pak mi řek, pantomimicky, že jsem to tam vrazila opačně. Zasunul to tam ladně, já mu zatleskala, rozradostněná, že ušetřím za novou kartu a vydala se k hotelu, už konečně. No a když jsem k němu po patnácti nachozenejch kilometrech, po 19 hodinách cesty, v tom japonským vedru PODLE NAVIGACE došla, tak jsem zjistila, že Intercontinentaly jsou tu dva a já, kurva, se podruhé ale strefila omylem do toho blbýho,samozřejmě… 🤦‍♀️

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
22. 6. 2017, Curych, Švýcarsko

Já už jsem na cestě za dalším dobrodružstvím tentokrát do Tokia. Zatím jsem se nedopracovala dál než do Curychu, kde má navazující spoj 5:15 hod zpoždění 😀. Tak aspoň budu mít zase chvíli konečně psát. Na blogu už jsem skoro u konce mého několikatýdenního putování po jihovýchodní Asii.
Ale ještě než se dostanu do současnosti, tak na My Puzzle World ještě bude Šárka slavit nový rok na slavné Haadrinské pláži ve 40 000 davu, dojede na sever Thajska zaskotačit si se slonama, v chrámu ji dá mnich jednu jedinou radu a projede na Harleyi Dubaj 😊.

P.S.: poradte, co neminout v Tokiu!

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
18. 12. 2016, Langkawi, Malajsie

7 Rules of Life:

1) Make peace with your past so it won’t screw up the present.
2) What others think of you is none of your business.
3) Time heals almost everything, give it time.
4) Don’t compare your life to others and don’t judge them. You have no idea what their journey is all about.
5) Stop thinking too much, it’s alright not to know the answers. They will come to you when you least expect it.
6) No one is in charge of your happiness, except you.
7) Smile. You don’t own all the problems in the world.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
16. 12. 2016, Phuket, Thajsko

V Thajsku je tolik nádherných míst, nechápu, proč je Phuket tolik oblíbený. Pláže slabý průměr, zato je tu spousta drog a každém kroku, noční zábava se změnil jen v prostou sprostou prostituci… Za mě Phuket pouze jako tranzitní destinace vzhledem k letišti. Tak jsem nasedla na loď a jedu na Koh Phi Phi

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
15. 12. 2016, Koh Jum, Thajsko

Ticho. V uších mi tlumeně hučí. Nemyslím na nic. Na pár sekund ve svým hektickým životě se jen soustředím na to vznášet se na hladině. Když se uvolním a nechám se nadnášet, nehnutě ležím na moři jako v oblacích. Uši mám ponořené ve vodě a neslyším vůbec nic z toho šílenýho světa.

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
13. 12. 2018, Koh Krong, Kambodža

Dnes ráno mi někdo řekl, že Koh Krong je nudný a neměla jsem sem jezdit. Já si myslím, že nudní jsou jen lidé. Lidi se právě teď nudí i v Paříži, Římě, Barceloně, a to jsou všechno krásná místa. Nudný není svět, ale naše vidění světa 😉

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
10. 12. 2016, Siem Reap, Kambodža

V nejlepším se má přestat, a tak jsem si koupila lístek do Kambodže a o pár hodin později už se procházela po Siem Reap

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*
1. 12. 2016, Krabi, Thajsko

Včera jsem nasedla na loď v Krabi, která mě měla převézt na Phi Phi. Místo toho, abych se zabydlela na ostrově, jsme si obratem koupila zase zpáteční lístek a vrátila se do Ao Nang. Spontánní pološílená rozhodnutí jsou nejlepší a jsem ráda, že jsem tohle místo viděla …

 

*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿　　✿✼:*ﾟ:.｡..｡.:*･ﾟﾟ･*