My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Řekla jsem to nahlas

/

„Máte hezké nehty,“ říká mi prodavačka, když ji podávám peníze. „Děkuju,“ je to dva týdny, co jsem vzdala dvouměsíční neustále olámané nehty, objednala si UV lampu a všechny náležitosti domů, a proměnila obývák v karanténní salon. V druhém měsíci (koronavirové pandemie, žádé těhotenství) jsem přestala pro zachování zdravého rozumu číst všechny zprávy, a na začátku …

Jsou umělý

/

  Ahoj mami, měla jsi pravdu – byly umělý. Když jsem přijela, nejdřív jsem vůbec nechápala, na co se ptáš. „Ty kytky na balkóně jsou živý?“ Co to je za otázku? Byla jsem nadšená, že jsem zase zpátky v Sydney. Ani ten prudký déšť, co mě tady přivítal po přesunu ze slunečného Melbourne, mi náladu …

Srdce nemyslí, srdce jenom cítí

/

Tma, pochmurná atmosféra, po krajině rozprášený česrstvý sníh, čepice a zmrzlý nosy. Česká zima. Ani po dvou letech mi ještě nezačala chybět. Stejně mi to přijde divný, jak jsme všichni lidi, jeden druh, ale přitom každej úplně jinej. V kolika různých provedení nás vyráběj. Od odlišných barvených typů, až po rozmanitý nastavení. Jeden má rád …

Jsi šťastná?

/

Pár dnů zpátky mi zapípal telefon. Otevřela jsem příchozí zprávu a četla zvláštní otázku: “Are you happy, Sharka?”. Klasický tradiční “how are you?” vystřídalo trochu neobvyklý překvapení. Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, co na to vlastně odpovědět. Jsem šťastná? Začala jsem si v hlavě promítat a zhodnocovat svůj dosavadní život. Ani po několika …

Na co mi nikdo mašli neuváže

/

Všude, kam se hnu, blikají barevný světýlka, z reproduktorů hrají americký koledy a na každým rohu stojí větší či menší vánoční stromek. Zelenej, plastovej, nebo poskládanej z prázdných lahví od piva Bintang. Nevím, kam na téhle planetě musí člověk odjet, aby se vyhnul Vánocům. Vyhnul našemu západnímu pojetí Vánoc. Svátkům nekonečných front, spěchu, shonu o …

Až tak moc tě zase nechce

/

Sedím v kavárně mezi rýžovými poli a usrkávám sojový cappuccino. Občas si musím připomínat, že život může být horší. „Ale já to nechápu,“ ošívá se. „Co přesně nechápeš?“ vrátím se pohledem od hrnku kafe zpátky na Majdu. „Proč se nevidíme častějc, proč spolu netrávíme víc času,“ rozhazuje rukama. „A chceš to vědět proč?“ dívám se na …

Byl to jen sen

/

„Není vám něco?“ ptá se mě muž na vedlejším sedadle. Je mi třicet, jsem svobodná blbá kráva, která odškrtává na seznamu životních oserů jeden řádek za druhým, a očividně se nikdy neponaučí dost, abych věděla, jaký rozhodnutí je v životě správný. „Ne, jsem v pohodě,“ utírám si slzy a nos do rukávů, protože kapesníky už mi všechny …

Všechno, co máme, je teď

/

Lidi jsou nevděční tvorové. Neustále chceme víc. Víc času, peněz, lásky, zážitků, dobrodružství. A čím je něco nedostupnější, tím spíš po tom budeme toužit. Ten nedostižný sen. Ideál. Asiati si vybělují kůži, a my se opalujem. Kupujem si obrovský domy na splátky a doufáme, že jednou bude náš. Rádi bysme byli mladší, štíhlejší, pohlednější, dokonalejší. …

Duševní sebevražda

/

“Šárko, to ti připadá normální?” “Nevím, co je normální?” “Normální je si najít práci tady, tady seš doma.” “Kde tady?” “Jak kde? No tady…” koktá táta. “No kde tady? Dyť já se dávno odstěhovala, máma taky, ty doma nežiješ, tak o jakým doma mluvíš?” “Tady v Česku.” “Říkám ti to celej rok, že se odstěhuju.” …

Umíš se dělit o chlapa?

/

“Ne, děkuju, máš narozeniny?”, zamávám před sebou demonstrativně rukou a snažím se nedívat na krabici plnou čokolády. ‘Ne, jen se učím dělit. Vážně si nedáš?”, dívá se na mě kolegyně. “Dělit?”, ne, vážně ne. Vážně mám už asi tři kila nahoře jen z inhalace té krabice. “Ano, musím se naučit dělit. Jsem moc egocentrická a …