My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Ty vole, Česko

/

  “Ty vole, Česko,” je zhruba nejvýstižnější hodnocení aktuální situace, který mi lítá hlavou v tyhle dny asi stopadesátkrát denně. Nepřišla jsem na něj sama, poradili mi to kluci “na nádru”. Já většinou první dny jen tiše čumím, snažíc se adaptovat a naladit na změnu teploty a prostředí tak, aby mě v ideálním případě nenapadlo …

Jako jízda na kole

/

Strkal mi už kdekdo kdekam kdeco, ale sondu do dutin jsem absolvovala poprvé. Připravená na tu svou starou známou škebli, co mi dycky nadá, že jsem zpátky, protože jsem si před dvěma sty lety nedokapala nějaký oční (oční!) kapky do ucha až do konce, mi škeble vzala vítr z plachet. Škeble si totiž odjela na …

Chcete mě?

/

A je to tu zase, moje oblíbenná činnost – pracovní pohovory… “Kde se vidíte za pět let?” nevím. Nemám nejmenší tušení ani co budu mít dnes k večeři. “Jaké máte cíle?” tak dlouhodobě být spokojená a nepřibrat, krátkodobě se snažím nezbláznit a sehnat Valium bez předpisu. “Co víte o naší společnosti?” že hledá zaměstnance? “Řekněte …

Začni už konečně poslouchat

/

Říkat, že Praha je krásná, je klišé už podobně trapný jako mít mobil s tlačítkama. Jenže vona je. Čím víc míst na planetě procestuju, tím spíš mě tohle město fascinuje. Pozoruju z výšky všechny věžičky a malebný červený střechy. Procházím uličkama po nerovných kostkách a kochám se. Všechna zákoutí mají svou jedinečnou atmosféru. Praha je …

Duševní sebevražda

/

“Šárko, to ti připadá normální?” “Nevím, co je normální?” “Normální je si najít práci tady, tady seš doma.” “Kde tady?” “Jak kde? No tady…” koktá táta. “No kde tady? Dyť já se dávno odstěhovala, máma taky, ty doma nežiješ, tak o jakým doma mluvíš?” “Tady v Česku.” “Říkám ti to celej rok, že se odstěhuju.” …

Za to, že jsi

/

“Psal mi Kanaďan…” zabouchávám za sebou dveře auta a nestihnu tu větu ani doříct. “Ten píše každé,” štráduje si to přede mnou rychlým krokem, bundu rozepnutou. “Já… Já přece nejsem každá,” překvapeně ho následuju ke vchodu a zapomenu celou pointu, co jsem mu vlastně chtěla říct. “Ale pro něj jo,” vytáhne obočí a drží vstupní …

Klíče k sebeúctě

/

5:00. Zvoní mi budík. ‘Hej, už jsi vzhůru? Jak jde život v Česku?’, mžourám na displej a ploužím se i s mobilem unaveně do koupelny. Dobrá otázka. Sjedu tiše dolů na dno plné vany a nechám vodu zalehnout mi bubínky. ‘Nevím, co mám dělat…’, posílám zpátky elektronickou vlaštovku a v duchu počítám časový pásma, snažíc …

Nezapomeň se smát

/

“Tak si představte, že ta jeho bejvalka si našla hned do měsíce novýho a je v tom! A ten blbec je zas úplně vyplesklej a von tak blbě čumí… Já říkám: Táto, jemu zase něco je, on čumí jak blbeček… No a pak se to dozvím, že jo. Tak ještě, že se už aspoň odstěhoval, …

Je to v kýblu

/

‘Nedívej se tak na mě, já si můžu chodit domů kdy chci, a jak chci. Klidně ožralá o půlnoci a vůbec se ti nebudu zpovídat kde a s kým jsem byla. Uvědom si, že to jsem já, kdo se tady denně obětuje a od rána do večera se stresuje v práci, zatímco ty se tady …