My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jen na tu jednu noc

/

Zapípá mi v noci mobil a já otevřu fotku teploměru. “Není ti dobře?” odepisuju. “Moc ne…” “Tak si odpočiň. Jsi každou noc někde na party, zítra ti bude líp,” nevěnuju tomu velkou pozornost. Každej máme občas teplotu. Přehřívaj se nám totiž hlavy. Nebo těla. Když od nich chceme víc, než jsou schopný. Je druhej den …

Člověk, kterým mám být

/

Sedím zase v letadle a koukám se z výšky dolů. Vždycky si beru sedadlo u okýnka. Mám svoje rituály a zvyky, o kterých lidem neříkám. Takový ty, co se v odborně lékařským světě dají nazývat diagnózami. Jako že mi třeba nemůžete dát skleničky nalevo, když jsem zvyklá je mít napravo, knížky i oblečení mám poskládaný …

Chcete kousek mě?

/

Je osum hodin ráno. Stojím u prosklené stěny ve dvaadvacátém patře hotelu v Jakartě, hlavním městě indonéského ostrova Jáva. Unaveně pozoruju shon na rušných ulicích pode mnou a všude po těle mi stíkají potůčky potu. Koukám dolů na probouzející se město. Změť betonu, asfaltu a uspěchaných človíčků. Pomalu ze sebe stáhnu mokré oblečení, nechávajíc ho ležet …

Hry, co hrajem

/

Lidi rádi hrají hry. Někdy cíleně, jindy nevědomky. V životě, v byznyse, v lásce. Na schovávanou, Člověče nezlob se. Semtam tě zastaví křížkem v piškvorkách, a možná budou cíleně blafovat jako v pokeru. Jediným tahem neviditelné figurky spustí celý domino efekt. Jedno náhodné setkání, špatná odbočka, zdržení se v koloně. Jeden dotek a všechno se ztratí v …

Černá díra pode mnou

/

“Au,” pro sebe zasyčím, jak voda ze sprchy pomalu stíká a pálí mě v ranách po celém těle. Příští dny budu mít všechny barvy duhy. Unaveně zkoumám všechny barevný fleky a sleduju, jak se kapky vody pomalu kutálí po kůži dolů na dřevěnou podlahu pode mnou. Tělo jako památníček. Čím jsme starší, tím víc popsanejch …

Generální ředitel vesmíru

/

Baví mě se bavit s dětma a baví mě se jich ptát, čím chtějí být, až vyrostou. Pořád hledám inspiraci. Mě občas celkově to plánování života zmáhá a přijde mi, že mi to někdy nejde tak, jak bych chtěla. Místo, abych to nechávala plynout, tak si hraju na generálního ředitele Vesmíru a pořád mu do …

Stojí to za to?

/

Nestýská se ti po Česku? Nechybí ti Praha? Chybí. Ale stejně tak mi chybí cukr, kterej nechci jíst. Léto, když je dlouho zima. Tričko, který už se obnosilo. Chybí mi každej východ slunce, kterej skončí novým dnem. Chybí mi každá vyprchaná láska. Každá chvíle, která už se znovu nebude opakovat.  Chybí mi lidi, se kterýma …

Můj drahý Philippe

/

Čteš rád? Já ráda píšu, tak si možná na tohle raději objednej něco k pití a pohodlně se v letadle na své sedačce usaď. Oba si ten čas strávený spolu budeme pamatovat jinak, protože každý máme svůj svět. Ale dovol mi být na chvíli trochu zranitelná a já se s tebou podělím o mou verzi …

Generace, která nechce vztahy

/

Jsme ta generace, která nechce vztahy. Chceme druhý hrnek kafe na stole, aby náš talíř neležel na prostírání tak pitomě sám. Chceme rande na nedělní večer. Vzpomínku, která zažene naše myšlenky šedivého pondělního rána. Chceme člověka na úterní večeři. Někoho, kdo nám napíše “dobré ráno” ve středu. Chceme doprovod na všechny ty svatby a společenské …

Malý velký lži

/

Slunce oslnivě svítí a pálí mě na kůži. Listy palem se lehce pohupují v ladném rytmu a ve vzduchu je cítit vůně moře. Na modré obloze semtam propluje načechraný bílý obláček. Jen tak. Aby to nebyla nuda. Někde nahoře filipínskej ředitel věcí mezi nebem a zemí znuděně rozhodí hrst nakumulovaných par, aby nás ta dokonalost …