Čím jsem starší, tím jsem mentálně deformovanější. Možná to máme všichni, že s přibývajícími roky přirozeně ztrácíme mladickou naivitu vrhat se do všeho nového a nepoznaného. V určité životní fázi se občas všechno nadšení a motivace smrskne do obyčejné prosby, aby na nás svět aspoň na chvílu zapomněl a dal nám pokoj. Stávají se z …
Sto lidí, sto chutí. Co vyhovuje jednomu, není pro duhého. Jsou tací, co hledají klid a mír, jiní zase ruch a akčnost. Někteří se odmítají pohnout i o milimetr, a další mají pocit, že umřou na zapuštění kořenů v momentu, kdy se zastaví jen na vteřinu. Já si myslím, že většina z nás jsme všechny …
Ahoj mami, měla jsi pravdu – byly umělý. Když jsem přijela, nejdřív jsem vůbec nechápala, na co se ptáš. „Ty kytky na balkóně jsou živý?“ Co to je za otázku? Byla jsem nadšená, že jsem zase zpátky v Sydney. Ani ten prudký déšť, co mě tady přivítal po přesunu ze slunečného Melbourne, mi náladu …
„Kontrolní otázka, Šárko: co znamená tahle značka?” Můj otec má ve zvyku krátit společnej čas v autě kvízama, to asi aby jeden zbytečně nezahálel. „Nevím,” odpovídám popravdě, protože proužky, barvy, čáry, a taky jména zapomínám. „Ježišikriste, a jak můžeš mít řidičák, když nevíš?” Můj otec si myslí, že po padesátce už ho nemá co překvapit, …
Tak vás vítám v novém roce. Chtěla bych touto cestou v krátkosti poděkovat všem těm, ktěří si našli v této hektické době chvilku času a přispěli zbytečnou notifikací do mého inboxu. Děkuji za všechny řetězové emaily, které nikdy nepřepošlu dál, a tak jsem odsouzená k doživotní smůle a žádné výhře v loterii. Děkuji za všechny …
Tma, pochmurná atmosféra, po krajině rozprášený česrstvý sníh, čepice a zmrzlý nosy. Česká zima. Ani po dvou letech mi ještě nezačala chybět. Stejně mi to přijde divný, jak jsme všichni lidi, jeden druh, ale přitom každej úplně jinej. V kolika různých provedení nás vyráběj. Od odlišných barvených typů, až po rozmanitý nastavení. Jeden má rád …
Svět kolem nás je někdy jedna velká iluze. Vidíme, co vidět chceme a přehlížíme, co se nám nelíbí. Každý z nás si vytváří představy ve své hlavě, a když nám realita najednou strhne brýle s různobarevným filtrem, praskne hlučně ta pracně upatlaná bublina kolem, boříc se jako domeček z karet. Těžko říct, jaký život vlastně …
“Skočila bys kvůli němu z mostu?” krčím nepokrčitelný čelo nad mobilem a přemýšlím. Takhle se poznaj u člověka city? Že se obětuje? Vykročím do silnice, můj neúnavnej autopilot se snaží najít mezery mezi autama, jak prokličkovat dopravou na druhou stranu. Z myšlenek mě vytrhne troubení, ale po probdělé noci v letadle se mnou zas až …
My „západní“ lidi se od jihovýchodní Asie dost lišíme. Ať už ve způsobu života, jeho přístupu k němu, mezilidských vztazích, i celkovém vnitřním nastavení. Náš autopilot se zaměřuje na ego, hromadění majetku a žene se za kariérou jako šelma za kořistí. Konzumnost západního světa se přehoupla do fáze, kde už nerozumíme vlastním instinktům a na …
. . . Lidi se čím dál častěji pohoršují nad tím, jak nám moderní technologie berou soukromí, svobodu a klid v duši. Jak nás okrádají o čas a možnost existovat tady a teď. Restaurace jsou plné nepřítomných lidí zírajících do mobilů, kteří si zdokumentují jídlo, pořídí selfíčko, ale nepromluví k sobě po ten čas …
