My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Žádná odpověď je taky odpověď

/

Sedím ve stínu dalšího horkého balijského dne. Tady mezi mezi rýžovými poli se sluchátkama v uších, odepisuju na hromadíci se maily, střídavě pracuju a po očku pozoruju svět. Usrkávám za monitorem svoje oblíbený kafe a poslouchám na smyčce pořád dokola jednu a tu stejnou písničku. Třeba i hodiny v kuse. Líp se tak soustředím. Každý …

Až tak moc tě zase nechce

/

Sedím v kavárně mezi rýžovými poli a usrkávám sojový cappuccino. Občas si musím připomínat, že život může být horší. „Ale já to nechápu,“ ošívá se. „Co přesně nechápeš?“ vrátím se pohledem od hrnku kafe zpátky na Majdu. „Proč se nevidíme častějc, proč spolu netrávíme víc času,“ rozhazuje rukama. „A chceš to vědět proč?“ dívám se na …

Zemětřesení

/

Je třičtvrtě na sedum ráno, a já spím. Zdá se mi sen. Najednou ale všechno začne být nějaký divný, něco se mnou cloumá, cosi je špatně… Otevřu oči a na dvě, nebo tři vteřiny, který se zdají jako naprostá věčnost, zůstanu v šoku jen zírat. Vůbec nechápu, co se děje. Sním ještě pořád? Je to …

Hry, co hrajem

/

Lidi rádi hrají hry. Někdy cíleně, jindy nevědomky. V životě, v byznyse, v lásce. Na schovávanou, Člověče nezlob se. Semtam tě zastaví křížkem v piškvorkách, a možná budou cíleně blafovat jako v pokeru. Jediným tahem neviditelné figurky spustí celý domino efekt. Jedno náhodné setkání, špatná odbočka, zdržení se v koloně. Jeden dotek a všechno se ztratí v …

Můj drahý Philippe

/

Čteš rád? Já ráda píšu, tak si možná na tohle raději objednej něco k pití a pohodlně se v letadle na své sedačce usaď. Oba si ten čas strávený spolu budeme pamatovat jinak, protože každý máme svůj svět. Ale dovol mi být na chvíli trochu zranitelná a já se s tebou podělím o mou verzi …

Generace, která nechce vztahy

/

Jsme ta generace, která nechce vztahy. Chceme druhý hrnek kafe na stole, aby náš talíř neležel na prostírání tak pitomě sám. Chceme rande na nedělní večer. Vzpomínku, která zažene naše myšlenky šedivého pondělního rána. Chceme člověka na úterní večeři. Někoho, kdo nám napíše “dobré ráno” ve středu. Chceme doprovod na všechny ty svatby a společenské …

Malý velký lži

/

Slunce oslnivě svítí a pálí mě na kůži. Listy palem se lehce pohupují v ladném rytmu a ve vzduchu je cítit vůně moře. Na modré obloze semtam propluje načechraný bílý obláček. Jen tak. Aby to nebyla nuda. Někde nahoře filipínskej ředitel věcí mezi nebem a zemí znuděně rozhodí hrst nakumulovaných par, aby nás ta dokonalost …

Byl to jen sen

/

„Není vám něco?“ ptá se mě muž na vedlejším sedadle. Je mi třicet, jsem svobodná blbá kráva, která odškrtává na seznamu životních oserů jeden řádek za druhým, a očividně se nikdy neponaučí dost, abych věděla, jaký rozhodnutí je v životě správný. „Ne, jsem v pohodě,“ utírám si slzy a nos do rukávů, protože kapesníky už mi všechny …

Všechno, co máme, je teď

/

Lidi jsou nevděční tvorové. Neustále chceme víc. Víc času, peněz, lásky, zážitků, dobrodružství. A čím je něco nedostupnější, tím spíš po tom budeme toužit. Ten nedostižný sen. Ideál. Asiati si vybělují kůži, a my se opalujem. Kupujem si obrovský domy na splátky a doufáme, že jednou bude náš. Rádi bysme byli mladší, štíhlejší, pohlednější, dokonalejší. …

Duševní sebevražda

/

“Šárko, to ti připadá normální?” “Nevím, co je normální?” “Normální je si najít práci tady, tady seš doma.” “Kde tady?” “Jak kde? No tady…” koktá táta. “No kde tady? Dyť já se dávno odstěhovala, máma taky, ty doma nežiješ, tak o jakým doma mluvíš?” “Tady v Česku.” “Říkám ti to celej rok, že se odstěhuju.” …