My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Ty vole, Česko

/

  “Ty vole, Česko,” je zhruba nejvýstižnější hodnocení aktuální situace, který mi lítá hlavou v tyhle dny asi stopadesátkrát denně. Nepřišla jsem na něj sama, poradili mi to kluci “na nádru”. Já většinou první dny jen tiše čumím, snažíc se adaptovat a naladit na změnu teploty a prostředí tak, aby mě v ideálním případě nenapadlo …

Začni už konečně poslouchat

/

Říkat, že Praha je krásná, je klišé už podobně trapný jako mít mobil s tlačítkama. Jenže vona je. Čím víc míst na planetě procestuju, tím spíš mě tohle město fascinuje. Pozoruju z výšky všechny věžičky a malebný červený střechy. Procházím uličkama po nerovných kostkách a kochám se. Všechna zákoutí mají svou jedinečnou atmosféru. Praha je …

Duševní sebevražda

/

“Šárko, to ti připadá normální?” “Nevím, co je normální?” “Normální je si najít práci tady, tady seš doma.” “Kde tady?” “Jak kde? No tady…” koktá táta. “No kde tady? Dyť já se dávno odstěhovala, máma taky, ty doma nežiješ, tak o jakým doma mluvíš?” “Tady v Česku.” “Říkám ti to celej rok, že se odstěhuju.” …

Za to, že jsi

/

“Psal mi Kanaďan…” zabouchávám za sebou dveře auta a nestihnu tu větu ani doříct. “Ten píše každé,” štráduje si to přede mnou rychlým krokem, bundu rozepnutou. “Já… Já přece nejsem každá,” překvapeně ho následuju ke vchodu a zapomenu celou pointu, co jsem mu vlastně chtěla říct. “Ale pro něj jo,” vytáhne obočí a drží vstupní …

Dej si pozor na to, co si přeješ

/

Říká se „Dej si pozor na to, co si přeješ, protože to taky můžeš dostat“. Každej silně racionálně založenej člověk bez fantazie se tomu směje a empirický fanatiky to nadzvedne ze židle s patnáctiminutovou přednáškou o tom, jak jsme tvůrci vlastního života sami, „protože, Šárko, nikdo ještě nikdy nedokázal, že Bůh existuje“. Protože kdyby Bůh existoval, …

Umíš se dělit o chlapa?

/

“Ne, děkuju, máš narozeniny?”, zamávám před sebou demonstrativně rukou a snažím se nedívat na krabici plnou čokolády. ‘Ne, jen se učím dělit. Vážně si nedáš?”, dívá se na mě kolegyně. “Dělit?”, ne, vážně ne. Vážně mám už asi tři kila nahoře jen z inhalace té krabice. “Ano, musím se naučit dělit. Jsem moc egocentrická a …

Nezapomeň se smát

/

“Tak si představte, že ta jeho bejvalka si našla hned do měsíce novýho a je v tom! A ten blbec je zas úplně vyplesklej a von tak blbě čumí… Já říkám: Táto, jemu zase něco je, on čumí jak blbeček… No a pak se to dozvím, že jo. Tak ještě, že se už aspoň odstěhoval, …

Je to v kýblu

/

‘Nedívej se tak na mě, já si můžu chodit domů kdy chci, a jak chci. Klidně ožralá o půlnoci a vůbec se ti nebudu zpovídat kde a s kým jsem byla. Uvědom si, že to jsem já, kdo se tady denně obětuje a od rána do večera se stresuje v práci, zatímco ty se tady …

Ve zlaté klícce

/

Sedím v posledním patře business centra a čekám na pohovor. Netuším, jak je to možné, ale uprostřed nejrušnější části Prahy je tu dokonale nepřirozené ticho. Dívám se seshora na to mraveniště pode mnou a připadám si, jako bych ve svém životě zmáčkla tlačítko vypnout zvuk, jen klimatizace tichounce šumí. Tak strašně zbožňuju výhledy, nikdy jich …

Všechny cesty vedou do …

/

Do prdele. Občas jo. Úplně všechny tam občas vedou. Začne to ráno, kdy zjistím, že místo nabíjení přes noc se mi mobil úspěšně vybíjel, a místo běhání se mnou v sychravých třech stupních a za tmy, zůstává bez zájmu ve vyhřáté posteli. Pokračuje to kaší, která už potřetí v řadě uteče v mikrovlnce z misky, …