My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Proč mě pořád děsíš?

Je horké letní odpoledne. Paprsky slunce se snaží vehementně prodrat dovnitř prkenného domu, ale tam je příjemně. Otevřenými okny lehce profukuje vítr a celým přízemím se ozývá veselý smích. V místnosti se líně povaluje uvolněná atmosféra. Parta přátel je roztříšténá do několika skupinek, mezi nimiž se já v nepravidelných intervalech se skleničkou v ruce střídám. Čas od času duchem opustím probíhající konverzaci a nervózně se podívám po hodinách. Měl by tu každou chvíli být. Takhle jsem si sice naše setkání celé ty měsíce nepředstavovala, ale v téhle fázi svého života se snažím život přijímat tak, jak přichází. Naučila jsem se, že ač se snažím a vztekám sebevíc, nemám nad děním kolem sebe velkou kontrolu. Moje plány a představy o životě se někde pod vesmírnou taktovkou transformují do poněkud odlišných scénářů…
“Nad čím přemýšlíš?” položí mi ruku na rameno jeden z přátel.
“Ale, jen tak pozoruju ostatní. Bavíš se?” usměju se zpátky a napiju se ze sklenice, co držím v ruce.
“Jako vždycky, s těmahle bláznama je sranda všude,” ťukne si se mnou a pokračuje zase o kus dál.
Zvednu se z křesla a přejdu k ostatním postávajícím poblíž otevřeného okna. Je pozdní odpoledne a slunce se začíná pomalu naklánět k západu, padaje elegantně dolů, barvící paprsky do oranžova.
“Ahoj,” uslyším za sebou a otočím se. Rhi. Konečně! Stojí ve dveřích, v ruce drží kufr na kolečkách. Popojdu k němu a dáme si pusu na tvář.
“Ještě jednu?” odtáhne se po prvním přitisknutí tázavě, když se já automaticky nakloním i na druhou stranu.
“Dvě jsou vždycky lepší než jedna,” zasměju se.
“Promiň, já jsem hrozně unavenej. Nějak to nešlo líp naplánovat… Myslíš, že bych si mohl někam odložit věci a chvíli si odpočinout po cestě?” těká očima po pokoji a rozesmátých lidech kolem. Několik hodin letu dá zabrat i méně zaneprázdněnému člověku.
“Jasně, vyjdi ze dveří ven a dej se doleva, obejdi dům a tam najdeš druhý menší. Vyjdi nahoru do patra, tam je v podkroví pokoj,” začnu se smát, ale Rhi se na mě jen unaveně podívá. Nechápe, čemu se směju a je moc unavený se teď snažit to zjišťovat.
“Šárko, pojď, musím ti něco ukázat,” vyruší nás kdosi z konverzace a táhne mě za ruku pryč.
Směju se a zároveň se dívám přes rameno za sebe na odcházejícího Rhi směrem, kam jsem ho poslala, kufr táhne za sebou. Jak by taky mohl vědět, že si z něj dělám srandu, když tu nikdy předtím nebyl… Nechám ho na pár minut, a pak za ním půjdu a přivedu ho zpět. Pokusím se mu tenhle žertík vysvětlit. Jenže jakmile zmizí, zapomenu se v konverzaci a zábavě s ostatními, a úplně se mi to vykouří z hlavy. Najednou ve mě hrkne, když slunce už je úplně dole a začíná se pomalu stmívat. Mí přátelé se začínají loučit a odcházet. Vyběhnu z domu směrem, kam jsem ho poslala, srdce mi buší. Sakra, úplně jsem na něj zapomněla… Kde je? Vejdu do malého starého domku. Procházím tmavými špinavými chodbami, kam slunce nikdy nesvítí. Vyjdu rychle schody nahoru a hledám očima Rhi. Nahlédnu pootevřenými dveřmi do pokoje a tam ho uvidím ležet na posteli, mezi vším tím prachem a igelitem přikrytým nábytkem. Chudák, musí být vážně moc unavený když si ustlal i tam… Přikryju si ústa, jak se začnu smát a jdu pomalu k němu. Sednu si na něj a začnu se smát.
“Co je tady k smíchu?” dívá se na mě rozespale.
“Promiň, to byl vtip, mě nenapadlo, že by sis lehnul v tom prachu, tady už dávno nikdo nebydlí,” směju se a dělám opičky. Mám radost, že je konečně už tady. Plánovali jsme to tak dlouho…
“Kdo tu bydlel?” ptá se.
“Babička,” slezu a lehnu si vedle něj. Venku se začne rychle stmívat.
“A kde je babička?” dívá se na mě. Za okny vše zčerná a je slyšet prudce se zvedající vítr. Přijde brzy bouřka.
“Umřela,” odpovídám a poslouchám začínající déšť a podivný tupý zvuk zvenčí, který se neustále zesiluje. Jako by někdo práskal velkým klackem do prken domu.
“Co se stalo?” zajímá se. Bouřka se náhle spustí a duté rány se zároveň zesilují stále víc a víc.
“Nevím, odvezli ji do nemocnice a už se nikdy nevrátila zpátky,” říkám mu popravdě, krčíc lehce rameny. Začíná mi být úzko. Venku řádí hromy a blesky a to práskání je najednou až ohlušující. Vůbec netuším, odkud ty rány přichází, ale zrychlují se. Vyděsí mě, když do pokoje začne vnikat vítr z venčí, slyším už jen to ohlušující duté bouchání prken. A nejednou ve vteřině, jako by se všechno zastavilo, neexistovalo teď nic jiného než já, zaprášená postel, bouřka a uši trhající rány. Rhi je pryč, je mi zima, mám stažený žaludek strachem, a nade mnou objeví obrovský rozzuřený obličej. Babiččin obličej, s jejím typickým účesem, trvalou v bílých vlasech, ale tak velkým vztekem, že se mi skoro zastaví srdce a na chvíli leknutím přestanu dýchat.
“Já jsem nikam neodešla, vy jste mě nechali umřít!” zařve vzteky zblízka na mě. Obličej se ji křiví zuřivostí.
“Nenechali, babi, to přece není pravda, tys odešla…” je mi úzko z toho, že si to pamatuje špatně, že je naštvaná, že to takhle přece nebylo. Nemám šanci to ale dopovědět, všude kolem mě se zvedne vítr, babička se ještě víc rozzuří a zakřičí znovu: “Vy jste mě nechali umřít!” a já lapám po dechu, panikařím, nemůžu se nadechnout. Mám na vteřinu nebo dvě dejavú toho hroznýho pocitu, kdy vím, že už nespím, ale nemůžu otevřít oči, nemůžu se pohnout, nemůžu pryč z toho světa… Mám jen strašný strach a strašné divný pocit, protože vím že na mě někdo mluví, že se mnou někdo je, ale přitom jsem přeci v pokoji sama. Snažím se nadechnout a otevřít oči… Otevřít oči… Pryč ze snu… Jdi pryč… Nech mě být!
“Babi proč mě pořád strašíš!” otevřu zděšeně oči a rychle se natáhnu po světle, srdce mi divoce buší. Posadím se na posteli a přemýšlím nad tím, co se mi právě zdálo. Zdálo se mi to, ne? Muselo se mi to zdát, jsem v posteli, venku žádná bouřka není a žádné práskání neslyším. Ale tak to přece nebylo… My jsme přece… Babi proč mi to pořád děláš? Proč mě vždycky děsíš? Vím, že bych teď neusla, a tak se zvednu a vypnu klimatizaci, abych se zbavila toho mrazivýho pocitu jako bych se octla v lednici. Rozsvítím všechna světla kolem sebe a chvíli popocházím po pokoji a koupelně, snažíc se zorientovat, kde to jsem, a zároveň přesvědčit sama sebe, že tu jsem sama. Babi, proč mě pořád děsíš…

Tagged

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *