My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Zítra začnem zase znovu

Je další super horký den na Bali. Slunce pálí, nebe je modré a na obloze není jediný mráček. Bazén tiše bublá, jak voda přepadává přes okraj, a kolem zpívají exotičtí ptáci. Idylka až k vzteku. Jeden krásný dokonalý den a v něm jeden nedokonalý unavený člověk. Sedím na okraji bazénu ve stínu, nohy ponořené do vody, a tiše brečím. Slzy se mi koulí po tváři dolů jedna za druhou. Tady za zavřenejma dveřma můžu. Jak může být tenhle krásnej svět chvílema tak posranej? Den za dnem se už třicet let snažím život pochopit, naše role v něm a smysl všeho toho, co se kolem nás děje. Doteď se mi to ještě pořád nepodařilo. Každej jeden den si připadám jako mimozemšťan na návštěvě na cizí planetě. Někdy víc, jindy míň. Pořád mám pocit, jako bych byla hozená omylem na špatný místo. Na místo, který neumím pochopit a neumím se mu naplno přizpůsobit. Snažím se, kopíruju člověčí šablony, ale jde mi to blbě. Spousta věcí mi přijde nelogická, nepřirozená a na můj vkus špatná. Nechápu hry, co lidi hrajou, kdy mě v prvním okamžiku obelstí každou nasazenou maskou. Neumím lhát a nerozumím tomu, že jiní v předstírání maj doktorský titul.

Jsem hozená do světa, kde jeden ze sedmi lidí hladoví, a přitom třetina jídla se vyhodí. Každou jednu vteřinu umře hlady jeden člověk, zatímco každý třetí na téhle planetě trpí nadváhou. Žijeme ve světě, kde zdraví je skvělý business. Kde jíme uměle vyrobené nejídlo, jsme nešťastní, vystresovaní a udivení, že jsme nemocní. Žijeme ve světě, kde se lidí ptáme, čím se živí, abychom odhadli míru respektu, kterou jim dáme. Kde tituly na papíře jsou známkou kvality člověka, ačkoliv nikdy nepomohl nikomu ani do schodů s taškou. Obchodujeme s bitcoiny, ale neumíme počítat bez kalkulačky. Posíláme excelovské tabulky, ale gramatiku neovládáme. Nosíme oblek od Armaniho, ale neumíme pozdravit a poděkovat. Umíme provést chirugický zákrok na tři tisíce kilometrů daleko, ale neumíme říct jeden druhýmu: mám tě rád. Žijeme ve světě, kde se dohadujeme, který Bůj je lepší a komu patří kus půdy, který nikdy nepatřil nikomu z nás. Ve jménu míru vedeme války a jsme nuceni následovat všeobecné standarty. Chodíme do práce, kterou nesnášíme, abychom si mohli kupovat věci, které nepotřebujeme, jimiž bychom zapůsobili na lidi, na kterých nezáleží. Žijeme stejne rok 75 krát za sebou a říkáme tomu život.

Den za dnem tuhle šarádu pozoruju a snažím se v tom chaosu najít nějaký smysl, který ale nepřichází. Kdo to určil, že některý lidi jsou lepší a jiní horší? Jaká barva kůže je správná? Jaký sociální status je přijatelnejší? Proč se úspěch měří na peníze a ne na štěstí? Kdo to rozhodl, že myši máme hubit? Proč by myš měla menší právo na život než my? Jenže v tomhle světě myš je odporná věc, a když hosti řeknou: Šárko, v kredenci běhá myš, Šárka jde a koupí s nevolí pastičku. Protože lidi nechtěj myši. Jed jsem nesehnala, jediný, co tu mají, jsou krabičky potažený lepidlem. Ta myš se do něj chytí a už neuteče. A tak Šárka dala pastičku do kredence. Druhej den ráno jsem otevřela šuplík, našla přilepenou, k smrti vyděšenou pokálenou vřískající myš, a najednou nevěděla, co s ní. Do háje, co s ní? Vyndala jsem ji a chvíli se na ni dívala, jak s vytřeštěnýma očima mě sleduje. Mám ji nechat tady teď ležet několik dní než umře? “Dej ji na ulici, něco ji přejede,” řekli mi Balijci. Ale to přece nejde… Vzala jsem lopatku  snažila se ji odlepit. Kousek po kousku jsem ji odškrabovala a ona pořád vřískala a bála se, až se strachy počůrala. Když jsem jí odškrábala hlavičku, začala mi kousat strachy lopatku. S každým odlepeným milimetrem se lepila znovu a znovu. I kdybych jí strhala všechny chlupy a dostala jí z té pasti, stejně si odkouše zbytky toho lepidla a ty jí ucpou vnitřnosti. Nešlo to, nešlo to odlepit, a já začala panikařit tím víc, čím víc vřískala, až jsem jí prostě sebrala a vyhodila do popelnice. Dala jsem jí umřít do popelnice, protože nešla odlepit. Umřela kvůli lepidlu. Já jsem rozhodla, že ta myš má menší právo na život, protože hostům se nelíbilo, že jim ožrala sušenky… A tak tu sedím u bazénu a nechápu, proč je ten svět tak divnej, proč já jsem tak divná. Je mi to líto, tak moc je mi to líto… Omlouvám se za všechny zabitý mouchy, za všechny srdceboly a zklamaná očekávání. Je mi to líto…

Vstanu a jdu se postarat o zahradu. Musím něco dělat, nebo se zblázním. Trhám zvadlé listy palem, pot mi stíká neslyšně po zádech. Řežu unaveně suché listy banánovníku a přemýšlím, které z nich nechat a které vytrhnout. Ještě nejsou suché zas tak moc, nechám je být. Lepší než prázdná zahrada. Posunuju se o kus dál. Otírám si z čela pot a dívám se na zeleň z dálky. Beru další a další polosuchý list. Ne, ten nechám, je ho škoda, však je uschlý jen způlky, ještě tu může pár týdnů zůstat. Vyrýpnu naváté výhonky nových rostlin a přesazuju je do zahrady, a některé sázím do živé zdi v obýváku. Zalívám a dívám se unaveně na výsledek své práce. Odložím hadici, vezmu nůž a uřežu všechny ty polosuché listy, co jsem nechala. Všechny ty polovičatý věci, všechny ty možná a znouzectnosti mě tak rozčilují, musí pryč… Možná ta zahrada bude chvíli prázdnější, ale aspoň tu bude víc prostoru, kde můžou nový listy růst…

 

Před sto čtyřmi roky otřásla West Orange v New Jersey obrovská exploze. Deset budov továrny vlastněné slavným vynálezcem Thomasem Edisonem pohltily plameny. Hasiči se snažili ze všech sil, ale chemikáliemi poháněné peklo nebyli schopni zastavit. Thomas Edison tam klidně stál a pozoroval, jak oheň ničí jeho celoživotní práci. Jeho syn Charles přispěchal k němu a postavil se vedle něj. Thomas Edsion se k němu naklonil a řekl mu: “Charlie, běž zavolat tvou matku a její kamarádky, takový úžasný oheň už vživotě neuvidí.” Charles byl z jeho reakce v šoku: “Tati, naše celá továrna shoří na prach!” Thomas Edison v naprostém klidu odpověděl: “Ano, shoří na prach. Ale všechny ty chyby, které jsme v té továrně udělali, se taky na prach spálí. Zítra začneme znovu.” A ten večer Thomas Edison řekl reportérovi The New York Times: “I když je mi 67 let a jsem naprosto vyčerpaný z toho, jak pobíhám kolem a snažím se kontrolovat oheň, zítra začnu znova.” A to taky udělal. Druhý den začal budovat novou továrnu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *