My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Začni už konečně poslouchat

29793709_10216250528362963_2319934110765406705_n
Říkat, že Praha je krásná, je klišé už podobně trapný jako mít mobil s tlačítkama. Jenže vona je. Čím víc míst na planetě procestuju, tím spíš mě tohle město fascinuje. Pozoruju z výšky všechny věžičky a malebný červený střechy. Procházím uličkama po nerovných kostkách a kochám se. Všechna zákoutí mají svou jedinečnou atmosféru. Praha je zvláštní. Je tak strašně… Různorodá. Typicky česká a přitom se tu dá najít celý svět. Je libo sushi od rodilýho Japonce? Tradiční pizzu z pece? Nákup v balkánským obchodě, nebo malá Asie v podobě Sapy je samozřejmost. Praha budí pocit anonymity, a přitom na každým rohu narazíte na známou tvář. Praha je živá, rušná, nikdy nespí, a přece stačí pár kroků a sedíte na lavičce, nad hlavou vám zpívají ptáci a všude kolem je spousta zeleně. Praha je krásná. Jen ti Češi mají ještě kousek cesty vpřed být lepší lidi…

Nejde si už poslední roky nevšimnout, že se neustále točím v kruzích. Stejný situace se opakují zas a znovu s drobnými obměnami. Občas se kruh natáhne do elipsy, když podruhé něco trochu změním, a vymrští mě vpřed. Tam já chvíli tápu a pak se zas poslušně vrátím do vyjetých kolejí, který už tak dobře znám. Ignoruju signály a sama už neumím rozeznat, kterou cestou jít. A tak pozoruju, jak se periodicky opakují stejná místa, stejné situace, stejní lidi, stejný problémy, stejný pocity, … Život mi hází zas a znovu míček na podání a já se rozpřáhnu a pokaždý minu. V lepším případě skončí v síti. Mávám unaveně svou imaginární raketou, a Vesmír jako tvrdohlavý trenér nepřestane, dokud míček neodpálím přes síť. Zajímalo by mě, kolik těch míčků tam ještě má…

“Víš co je vtipný? Že jsme tu my dva před rokem touhle dobou spolu seděli, na tom stejným místě, dokonce i na téhle stejné lavičce. A řešili jsme ty stejný věci,” dívám se unaveně na Vláďu.
“To je znamení. Kdyby sis vzala k srdci, co jsem ti říkal už loni, tak by ses netočila v kruhu. Ne, že bych tě rád neviděl, ale fakt doufám, že příští rok tady nebudeme sedět zase…” dívám se na něj a přemýšlím, jestli ho někdy taky napadlo… Blbost. Sedíme, vyhříváme se v jarním slunci, nad náma cvrlikají ptáci, pozorujeme svět kolem, a utahujeme si z toho, jak jsme občas v životě padlí na hlavu. A já už letos vlastně ani nechci nic řešit. V čemkoliv se hrabat. Vždyť už to vím. Leží to přede mnou jako hromada těžce vydobytýho jmění, která čeká, až ji lopatu po lopatě uklidím. A já tu sedím a nemám energii ani mrkat, natož nějak aktivně žít, dělat další rozhodnutí, vytvářet hodnoty v životě, a ohánět se lopatou. Nejradši bych šla spát a počkala, až se svět rozhodne být “normální” místo k životu.
“Půjdeme se najíst?” no, konečně rozumný rozhodnutí.
“Na co máš chuť?” dívá se na mě a já přemýšlím, kolik hodin už jsme operátorům za ty naše vzájemný terapie po telefonu operátorům zaplatili.
“Na Prossecco.”

V téhle několikatýdenní bublině existence projdu všema fázema deprese. Ztratila jsem nadhled a neumím už sama posoudit, co je správný a kam mám jít. A tak si pokaždý v hlavě sesumíruju možnosti a z nich udělám následnej dospěláckej výběr. Minimálně to jsem se v posledních letech naučila. Dobrat se z fáze hysterie racionálního výsledku. Pak to někomu vykecat, abych to už nemohla vzít zpět. Pak se s pár lidma pohádat, že jsem nezodpovědnej člověk a takhle se ten život nežije, což mě jen utvrdí v tom, že to bylo správný rozhodnutí. Ne že by mě osvítil duch svatej najednou, ale lidi v sobě maj podivnou vlastnost chtít natruc udělat právě to, co by prý “neměli”. Zakázaný ovoce nejlíp chutná. Řekni mi, že něco nemám dělat, a udělám to nejen dvakrát, ale ještě pořídím podrobnou fotodokumentaci.

Nechce se mi nic. Jenom se vsáknout do povrchu zemskýcho. Nejradši bych se vrátila do své pohodlné bubliny a žila ten “normální” život, jako předtím. Jezdila na poníkovi v ohradě dokola dokolečka a tvářila se šťastně. Chci, ale nemůžu. Ten kruh by byl naposté ještě hrbolatější. A tak jenom zoufale pozoruju svět kolem sebe a čekám. Čekám na další den, a další a další. Mám plán, a pocity neřeším. Tak jako už tolikrát jsem se totiž v minulosti přesvědčila, že nic není trvalý…  Každá rána se zahojí. Některý na těle dřív, jiný na duši pozdějc. A zítra je zas další den. Další den začít znovu. A jinak. Nemusím skákat, ani urazit tisíce kilometrů. Stačí jenom krůček, a další, občas se třeba jen trochu pohnout nebo plazit. Zítra budu vždycky dál než dnes.
Všechno v životě se děje z nějakýho důvodu. Je to už otřepaná fráze. Každá lekce má nějaký význam. A kdo se šklebí nad metafyzikou, ten třeba bude souhlasit s Newtonem, že každá akce má svou zpětnou reakci. A protože ignorujeme signály a ta malá znamení, zaháníme je výmluvami, omluvami, důvody proč nemůžem, proč to nejde, proč nesmíme, neslyšíme a hrajeme si na loutky, tak nezbývá než dostat od Vesmíru facku takovou, abysme se nejenom zastavili, ale hlavně si uvědomili, co to vlastně děláme. A něco změnili. Směr, lidi kolem sebe, tu pohodlnou bublinu, přes kterou k nám nový a lepší věci nemůžou. Protože fakt, že je zrovna teď nevidíš, neznamená, že tam někde nejsou. Slunce přes mraky taky občas nevidíme a přece tam je…

IMG_8379

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *