My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Provizorní svět

FullSizeRender 81
Svět je divnej. Je tak velkej, tak moc velikej, až je v něm hrozně těsno… Jeden občas zalapá po dechu. Všude jsou davy lidí, proudí zleva, zprava, proplítáš se houfy a přitom ti ze samoty může prasknout hlava.

Asi je to špatná doba, možná je to špatná planeta, třeba jsou to špatný lidi, taky snad jen špatnej úhled pohledu. Mýho pohledu. Žijeme nežijeme, spěcháme nikam, ztrácíme čas, kterej nemáme a utrácíme peníze, jež mít nikdy nebudeme. Hromadíme věci. Tunu naleštěnejch odpadků na splátky. Bydlíme v králíkárnách s plastovou podlahou a na poličky si vystavujeme záblesky momentální radosti.

Popros svoje auto, ať tě obejme. Posaď si vedle sebe motorku, ať ti dělá společnost. Vyskládej si kolem sebe všechny ušetřený tisícovky a uvaž je na provázek, ať se nerozprchnou. Mají malý nožičky a čím víc jich chceš, tím míň jich máš. Přišpendli je za rámeček, neutečou, budou vždycky s tebou, i tehdy, když už kolem tebe nikdo nebude. A jednou ti ten rámeček pak někdo položí na hrob. Palackej se ti ještě naposledy vysměje. Víš, že ty nejlepší věci jsou v životě zadarmo? Lidem to asi někdo zapomněl říct… Ale to nevadí, oni aspoň ušetří. Na slevách z letáku. Na těch, co já nečtu. Na tom všem, za co já utratím peníze. Za všechny večeře, dárky, za všechny cesty a úsměvy. Všechno to hrstma rozhazuju. Strašně nezodpovědně. Asi bych si radši měla udělat pětiletku. Nakreslit graf. Dát krabici pod postel. Koupit to a tamto. Auto na splátky, spoustu cihel na hypotéku, pod stromek novej tablet a kabelku od Guesse. Ne, vlastně teď frčí z nízkorozpočtovejch značek Michael Kors. Každá buchta ji teď má. Jsou skvělý, nedá se rozpoznat padělek od pravé, všechny vypadaj stejně. Ale tomu já přece nerozumím. Vidíš, na cetky s logem bych zapomněla. Čím víc proužků, tím víc addidas. Nevím, je mi to fuk. Je mi dobře, když sedím večer u moře v žabkách za pade a pozoruju západ slunce. Když dám pětieurovku žebrající ženě. Nechci tryskáč, chci něčí čas. Věci dusí, tak moc dusí… Chátrají, práší se na ně a ve tmě vypadají smutně. Nemluví s tebou. Nic ti nedaj. Naopak jen berou. Životní prostor, kyslík, energii.

Nechci věci na splátky. Bydlet v kostce ze sádroše. Dočasný řešení. Být něčí provizorní žena. Polovičatý věci. Půjčený polibky a ukradený city. Chci všechno a chci to teď, i když si nejsem jistá, kde hledat a jak najít, co jsem nikdy neztratila. Nevím, v mapách se nevyznám a kompas mě rozčiluje. Asi jsem divná, ale myslím, že každýmu z nás se planeta točí jiným směrem. Nechápu proč. Co vím je, že můj Vesmír se točí kolem mě. Galileo, věděl ty jsi, že každý jsme vlastně sami sobě Sluncem? Že žil jsi ho ty? Že žiju ho já?

Můj provizorní svět…

Tagged , ,

2 thoughts on “Provizorní svět

  • Pěkně napsaný a naprosto souhlasím, k čemu jsou nám všechny materiální věci když si je do hrobu nevezmeme? To co, ale s námi půjde jsou naše prožitky, co jsme zažily a co nás dělalo šťastnými. Nakonec člověk zjistí, že všechno co opravdu potřebuje se vejde do jedné cestovní tašky. Měli bychom žít tady a teď a ne co bude za 5 nebo 10 let, jenže to jsme nějak zapomněli. Lidé věří v boha, ale nějak také zapomněli, že ten bůh je v každém z nás, jen to musíme v sobě najít. Zkrátka objevit ten moment štěstí a roztáhnout ho na celý život. 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *