My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Duševní sebevražda

“Šárko, to ti připadá normální?”
“Nevím, co je normální?”
“Normální je si najít práci tady, tady seš doma.”
“Kde tady?”
“Jak kde? No tady…” koktá táta.
“No kde tady? Dyť já se dávno odstěhovala, máma taky, ty doma nežiješ, tak o jakým doma mluvíš?”
“Tady v Česku.”
“Říkám ti to celej rok, že se odstěhuju.”
“Ale to není normální!”
“A co bych měla dělat podle tebe?”
“Šárko, ve tvým věku už dávno lidi mají rodiny, mají barák a normálně žijou.”
“Ale to je tvoje normálně, to třeba není moje normálně.”
“Prosím tě, to je pro každýho normálně, kolik ti je, že pořád nemáš rozum? Vidíš snad, že by někdo z tvejch spolužáků dělal takový kraviny jako ty?”
“Ať si každej dělá co chce.”
“Šárko, já sem si myslel, že tě to přejde už…”
“Tak nemysli.”
“Nemůžeš jet aspoň někam do normální země?”
“A to je jaká podle tebe?”
“Do Německa třeba.”
“To už bych teda fakt nemohla…”


Normální.
Normální je se naučit poslouchat.
Normální je se snažit mít dobrý známky.
Normální je si najít práci od devíti do pěti.
Normální je platit účty.
Normální je si kupovat věci.
Normální je se hádat o politice.
Normální je mít děti.
Normální je mít taky střídavou péči, když nejste normální.
Normální je se občas zapomenout u jiné ženské, když se ta pořád stejná doma okouká.
Normální je chtít pořád víc a víc.
Být nespokojenej je totiž normální, to je občas každej.


Sedím uprostřed změti všemožnýho harampádí a oblečení, co jsem za posledních šest let života nasbírala. Jestli jsem si doteď myslela, že toho moc nevlastním, tak v tomhle momentu už lituju každé sklenice, kterou jsem nikdy ani nepoužila. Nevím, jestli mám všechno zapálit a utýct, nebo to zase vybalit a jít v klidu spát za tebou. Ze samé zoufalosti už jenom brečím a brečím, ale nechci tě probudit. Nevím, co ti mám říct. Že už nikam nechci, že už chci jenom tady teď v tom okamžiku zamrznout a zůstat. Nechci jít spát, nechci se hnout ani o centimetr. Mám porušit všechny sliby, co jsem dala sama sobě, nebo někde uvnitř zase trochu umřít? Tak řekni, řekni, že chceš, abych tu zůstala. Řekni, že se tu budem smát a spolu usínat už napořád…
“Ty pláčeš? Proč pláčeš? Pojď ke mě, neplakej…”
Jak ti mám vysvětlit, že na co jsem se celej rok těšila, toho se teď najednou děsím. Zabalit si celej svůj život do krabic, strčit je někam do komory, kde se na ten můj život bude prášit, koupit si poprvé vživotě jednosměrnou letenku a zmizet. Jenže tenkrát jsi tady nebyl ty. Vesmíre, já chápu, že se všechno děje z nějakýho důvodu, ale nemohl bys už těch lekcí konečně nechat? Nemohl bys už konečně dát dohromady správný místo a správnej čas?
Umřu, zase trochu uvnitř umřu…


Doma, co je doma? Neustále mám pocit, že doma nejsem nikde, a zároveň tak trochu všude. Teskním po místě, který ani nevím, jestli vůbec existuje. Hledám ho křížem krážem po celým světě, v každým člověku, kterýho potkám. Každej má z toho trochu, ale nikdo ne všechno. Nevydržím stát na jednom místě a neustále utíkám. Někam, kde bude mít moje duše klid a moje srdce bude pokojně bít. Protože doma není místo. Doma je pocit.

25659547_10215267386025019_2265701653686500987_n

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *