My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Byl to jen sen

„Není vám něco?“ ptá se mě muž na vedlejším sedadle.
Je mi třicet, jsem svobodná blbá kráva, která odškrtává na seznamu životních oserů jeden řádek za druhým, a očividně se nikdy neponaučí dost, abych věděla, jaký rozhodnutí je v životě správný.
„Ne, jsem v pohodě,“ utírám si slzy a nos do rukávů, protože kapesníky už mi všechny došly asi před dvěma hodinama.
„Můžu pro vás něco udělat?“
Ano, zhubni za mě deset kilo, vymaž mi vrásky, a řekni mi, co mám s tím životem ještě dělat, abych se dostala z toho cyklu lekcí, a začala konečně spokojeně žít dýl než na pár týdnů. A taky, prosím, jednu částečnou lobotomii tak, abych věděla, jak se dává lžička do pusy. Nebo ne, radši i s lžičkou, pak zas ty kila…
„Ne, děkuju, já jsem jen trochu unavená.“
Unavená životem. Právě jsem si koupila tři letenky a dvacet šest hodin cesty pro jedno zlomený srdce. To kdybych ti řekla, tak brečíš taky…

Vživotě jsem neviděla krásnější moře. Průzračná azurová a klidná hladina, bílý písek, a kolem pláže se pohupují listy palem v ladném rytmu.
„Na letiště, prosím,“ zavřu za sebou dveře taxíku. Nevím, jestli bych ten čas radši popohnala, abych tě už konečně viděla, nebo ho zastavila, protože se bojím. Bojím se, co bude, až tě uvidím. Bojím se, jestli to budeš pořád ty. Takovej, jakýho si tě pamatuju, jakýho si tě ten dlouhej měsíc představuju. Bojím se, jestli jsem si to celý jen nevymyslela a bojím se, že se moc bojím. Nejradši bych se vytratila ještě než přijdeš. Třeba nepřijdeš. Třeba mi zas jen napíšeš, že se něco pokazilo, a že to nevyjde. Jako už tolikrát. Uteču a hodíme to zas na osud. Bože, kam já na ostrově o velikosti dva kilometry uteču… Třeba to všechno byl jen sen. Možná se mi to jen zdálo, a já tu sedím a vyhlížím tě zbytečně. Snad existuješ jen v mých představách a nikdy jsi tu skutečně nebyl. Možná jsem se už zbláznila, asi blouzním, asi chci pryč, chci zmizet, vypařit se, neexistovat…
“Čekáš na někoho?” ty tři slova skoro pošeptaný  mi zezadu do ucha, když to čekám nejmíň, mi přeruší všechny myšlenky. Škubnu sebou a srdce mi vynechá pár úderů.

28166250_10215771890637319_5175354427835017907_n

 

Chtěla bych se na tebe umět zlobit. Ne tak trochu chvilkově, jako vždycky. Ale víc, hodně. Tolik, abych na tebe už nemyslela. Abych uměla vymazat všechny pocity, který neumím nikomu vysvětlit. Chtěla bych se na tebe zlobit tak, jako se na tebe teď zlobí ti, co mě mají rádi. Co mě poslouchají brečet zas a znovu a neví, co mi mají říct. Chtěla bych se na tebe naštvat, abych tě už neměla ráda a abys mi už víc nechyběl. Zkoušela jsem se vypnout a zapnout, ale vůbec to nepomáhá. Mám nějakej vir a reset nepomáhá. Marně se snažím nainstalovat novej operační systém, ale pořád se to jen načítá a načítá a nechce to naskočit…

 

28377888_10215828907502705_2987117087267524049_n

 

Připadám si jako vyšinutej sebevrah. Vím, všechno to vím. Co je správný, co bych dělat měla, jenže to je tak vzdálený tomu, co bych dělat chtěla… Zavřu všechny okna, abych neslyšela varovný sirény a někde seshora se dívám na tu Šárku, co nevidí a neslyší a za pár vteřin už mi v mailu zazvoní letenka. Sama sebe přesvědčím, že si užiju každou vteřinu s tebou, každý tady a teď a nebudu trápit tebe ani sebe otázkama na budoucnost. Nechci nad ničím přemýšlet, nechci už se ničím trápit, chci být jenom ty a já, týden v ráji, týden šťastní…

28058491_10215779200380058_7425902021890035317_n

 

Chtěla bych ti toho tolik říct, ale nemůžu. Byly by to jen prázdný slova, který bys k sobě přes tu svou motýlí stěnu nepustil. Myslel by sis, že jsem blázen a asi bys to teď neuměl pochopit. Jednoho zbožňuju a jeden mě děsí. Jeden je láska, slunce, teplo a radost. Druhej čistý zlo. Vždycky, když jsme spolu, je se mnou ten správnej, ten dokonalej a úžasnej. Ten, co bych mu všechno na světě odpustila a ledaccos pochopila. Polámanej mraveneček plnej lásky a citu, kterýho bych chtěla zachraňovat a opečovávat. Kterej se vždycky najednou probudí a zahrne mě láskou zpátky. To jsi ty, kterýho mám ráda, kdo mi teď chybí. Všechny ty objetí, jak se na mě umíš dívat jen ty, a jak mi říkáš. A pak odejdeš, zavřeš za sebou dveře své bubliny a pohltí tě motýlí křídla. Okovy minulosti, co s sebou neustále vláčíš a já nemám dost síly na to ti je utrhat. Slon na provázku, co se nikdy neutrhne. Zbořil bys celou zeď, a přitom nepřetáhneš jednoho motýla… Jedno malý velký zlo. Ten motýl je můra. A zároveň moje noční můra…

IMG_4952

 

Neumím. Neumím na všechno zapomenout, vymazat pár měsíců života a dělat, jako že nic. Neumím na tebe nemyslet. Neumím to nechtít pořád vrátit. Chybí mi někdo, kdo žil jen v mých představách. Úžasnej chlap, kamarád. Chybí mi se vedle tebe probouzet a chybí mi všechny ty probdělý noci. Chybí mi každá jedna zpráva, kdy se podívám na mobil a nic tam od tebe není. Chybí mi člověk, kterýmu jako prvnímu všechno říkám a na kterýho se těším, až se vzbudí, když nás dělí několik časovejch pásem. Chybí mi se s tebou smát a chybí mi ta důvěrnost, kdy si můžeme všechno říct.  Chybíš. Každou minutu každej den. Neustále. Chybí mi někdo, kdo neexistuje. Výplod mojí hlavy. Ta krásná půlka tebe…

A tak ti děkuju.
Děkuju za všechny chvíle, kdy mě bavilo víc žít.
Děkuju za nejkrásnější týden v mým životě v tropickým ráji.
Děkuju, za všechna objetí, polibky a lásku.
Děkuju, že jsi mě vzkřísil a pohřbil zároveň.
Děkuju, že jsi mi připomněl věci, který jsem dávno zapomněla.
Děkuju za kus života, kterej mě posunul dál.
Děkuju, že jsi mi pomohl si uvědomit, že bych si měla sebe sama víc vážit.
Děkuju, žes mi pomohl některý lidi vrátit zpátky do mýho života.
Děkuju…
Že jsi.
Že jsi byl.
Že jsi byl jen sen.
Láska.
Že budeš v někom jiným už celej a ne jen poloviční…
Napořád.

28058466_10215829078946991_6929157823663963_n

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *