My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Bubliny

Ležím v peřinách a koukám do prázdna. Je mi divně, smutno, prázdno. Nevím, co chci. Chci tebe, chci sebe, chci celý svět a přitom mi stačí tak málo… Jsem jako malé dítě, co si neumí vybrat příchuť zmrzliny a chce je všechny. Takový divný pocit, když si něco strašně moc přeješ. A až to dostaneš, tak se toho strašně bojíš a chceš radši zatavit čas. Abys neudělal chybu. Nešlápl vedle. Nerozbil jsi tu křehkou bublinu a neztratil jsi svůj sen. Vždyť by se mohl tak snadno rozplynout… Tápu a nevím, co se sebou. Odháním tě, nechávám tě stát opodál a pokaždé, když tě pustím blíž, tě zase o krok vrátím. Ale když se mi začneš vzdalovat, panikařím a nevím, co dělat, tak strašně moc tě chci, až mě to samotnou děsí…

Asi to neumím. Zapomněla jsem to. Nevím, co si počít, a tak to nechávám osudu. Možná jsem trochu prázdná. Mám v sobě hodně bublin, víš? Lítají sem a tam a zaplňují ten prostor. Velké chomáče vzduchoprázdna beze jména. Občas ztěžka nějaká praskne a uvolní místo. Ale nevím, jestli si pak připadám tak stejně lehká jako dřív. Čím víc bublin praská, tím míň mě to nadnáší, víš? Spadnu a utopím se, protože nevyplavu na hladinu. Nemá mě co nadnášet. Tak mi jich ješt pár nech a slibuju, že je popraskáme spolu….

Tagged , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *