My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Autobus Šárčinejch eskapád

9114A47F-E53D-4B69-9336-E4A779BF64AA
Běžím,už se mi zase nechce… Zase svítí sluníčko a mě se nechce… Zase jsem odhodlaná začít znovu, dodat si energii, být pozitivní. Vůbec mi to poslední dobou nejde. Vydrží mi to jen pár dní, než mě něco zase zlomí…
Šíleně mě třeští už několik dní hlava, moc bych si přála, aby to přestalo, ale ať se snažím sebevíc, ne a ne se té tupé bolesti zbavit…

Po dvou kilometrech už mi začíná nabíhat moje tradiční dávka endorfínů a začíná mi být dobře. Zase začínám být strašně kreativní a mám potřebu udělat něco nového, jiného… Bože, tak strašně jsme za poslední měsíce upadla do jakési hnusné letargie, pořád je všechno stejně šedé, pořád je všechno stejné, chodím po stejné straně chodníku do práce, stýkám se stejnými lidmi, říkám stále stejná slova, jím stejné jídlo… Pořád dokola, každý den jak přes kopírák. Začínám mít pocit, že ty dny ubíhají a já je odžívám, ale nežiju… Sakra co to je za život?

‘Šári, a pojedete letos zas na dovolenou?’
‘Ale jo, babi, až to půjde, tak jo, jen ještě nevím kam.’
‘Šári, nikam nejezděte…’
‘Proč?’
‘A na co? Zůstaňte doma, na hovno někam jezdit…’
‘Dyť doma sedím furt.’
‘No, aspoň schováš peníze a splatíš dluhy.’
‘Jaký dluhy? Já žádný nemám…’
‘No byt.’
‘Jako že bych místo těch 40 let hypotéku platila 39 a třičtvrtě, jo? Nebo budu třicet let sedět na zadku chroupat rohlík s taveňákem a v šedesáti se už na tu dovolenou někam dostanu? To je pecka život, to ti povím…’

Nechápu, proč se lidí cítí provinile, když si chtějí něco užít. Když upřednostní sebe a svoje štěstí před vším ostatním, před povinnostmi, před starostmi, před prací, … Copak žijeme kvůli tomu, abysme byli neustále vážní, přepracovaní, vystresování, unavení, bez nálady, bez zážitků, bez srandy? Jsem naštvaná, protože vlastně aniž si to uvědomuju, žiju jako ona. Je mi to líto, že celý život někomu a něčemu obětovala a nikdy nebyla sobecná, nikdy si neukrojila ani koláč dřív pro sebe, než dala ostatním… Strašně mě to mrzí, víš… Hrozně mě to bolí ji teď sledovat, jak je bezradná a neví, co si počít, když dědovi zbývá už jen pár posledních chvil… Bolí mě to prázdno v jejích očích, píchá mě u srdce, když brečí, co bez něj bude dělat? Komu bude vařit? O koho se bude starat? Řekni, že tohle nebudu nikdy já, slib mi, že vždycky budu mít víc důvodů pro co se z života těšit…
Běžím, je dusno, bude pršet. Tričko se mi lepí na spocená záda a těžce dýchám. Do prdele, proč mě sakra nemůžeš chtít o trochu víc sobecky? Chce se mi brečet.. Já vím, je to blbost, vztekám se jako děcko, který tu hračku ani vlastně nechce až tak moc, ale chce ji jen z principu, že už se začalo vztekat, tak si za tím stojí… Já už vlastně ani sama nevím, co chci.

Kašlu na to, co se mi chce, jestli je to zase daleko nebo ne. Je mi fuk, jestli to zpátky doběhnu, nebo dojedu tramvají. Běžím přes most. Musím. Zpomalím a před očima mi běží ten krásnej podzimní slunečnej den. Naposledy jsem v Troji byla tehdy s Vojákem. Byla jsem celá rozlámaná, každý krok mě bolel a on objednal kočár. Vezli jsme se. Překvapení. Ani už nevím, jestli jsem se mu zmínila, jak moc nesnáším překvapení. Proč? Nevím, asi jsem náročná, je těžké mi něčím udělat radost…

Potlačovala jsem slova, pamatuju si, že jsem seděla a chvílemi vzlykala. Těžko říct, jestli jsem víc brečela kvůli té nekonečné bolesti, nebo tomu, jak moc jsem si přála, abych byla větší romantik… Abych ho měla o trochu víc ráda, tak jako on mě. Moc jsem chtěla, ale mě to prostě nějak chvíli dýl trvá, víš… A když už jsem myslela, že to bude on, tak odešel. Prý nevědel, co má dělat. Chtěl jen úplnou rodinu. Ale to mu ona přeci nikdy dát nemohla, vždycky znovu a znovu ho opustila… Ona chce jen to co nemůže mít, žárlí jako malé dítě. Když je šťastný a ona ne, rozbije mu to na kousíčky. Sebere mu jeho jediné milované dítě. Vyhrožuje. ‘Vrať se.’ Nezlobím se na ni. Je mi to líto, strašně líto. Nejradši bych ji objala a řekla ji: Nekopej, to bude dobrý, všechno bude oukej. Jsi úžasná, krásná, jsi dokonalá, smiř se už se sebou… Neber mi moje štěstí… Přej a bude ti přáno, jednou najdeš svoje a lepší… Chtěl se vrátit? Prý ano. Chtěla jsem ho já zpět? Asi jo. Ale to i odnaučený kuřák na cigaretu čas od času myslí a zapálil by si ji, i když ví, že mu to nedělá dobře… My dva jsme byli krátká kapitola. Škoda.

Běžím dál Stromovkou podruhé vživotě a poprvé sama. Silnice je v půlce přehrazená červenobílým fáborem a já sice nechápu proč, ale mám dost svých starostí v hlavě na to, abych nad tím přemýšlela. To je pecka, kolik lidí běhá takhle po ránu. Čím dál víc a očividně Stromovka je pro běhání jasná volba dle počtu běžců. Běžím, přemýšlím si a najednou po pravé straně před sebou vidím stánek s vyskládanými kelímky s nápoji a drobným občerstvením. Běžec přede mnou si jeden kelímek bere a naklopí obsah za běhu do sebe. Chvíli těkám očima z běžce na stánek, ze stánku na fábory, z fáborů na silnici, ze silnice na kolem stojícího fotografa, na plakát na stromě. Do prdele, zase běžím nějakej maraton. A tak je to furt. Minimálně ten mentální běžím neustále… Přeskočím fábor a vymaním se z trasy směrem domů. Sklopím hlavu už bez myšlenek dolů, pozoruju jak mi dopadají nohy s teniskama na tvrdý beton a najednou zažívám dejavú. Vybavuje se mi, že jsem ho zažila už několikrát.

Pokaždé, když se mi chce brečet, když mě něco trápí a jdu běhat, když se vyzuřím, fyzicky vybiju, začnu být unavená, všechno mě bolí, skloním smutně a smířeně hlavu, proud v hlavě ustává a já jen tiše pozoruju svoje běžecký boty s klubajícím se palcem na pravé noze. Zhluboka pomalu dýchám a vydechuju. Je to moment smíření, minuta naprostého klidu, vzduchoprázdno. Vím, že s tím, co mě trápí, nemůžu nic udělat. Vím, že jediné, co udělat můžu, je se pokusit se žít každý den jak nejlíp můžu. Slibuju, že se vzchopím a najdu na to energii, slibuju.

Běžím dál, po kostkách, na tramvajové zastávce stojí dav lidí a koukají na mě, jak přebíhám silnici, i když o pár metrů dál je přechod. Polibte mi prdel. Všichni. Můžu si dělat, co se mi zachce. Je mi tak najednou anarchisticky dobře. Najednou si uvědomuju, že po mé pravici se teď někde za zdmi nachází Potetovanej. Ten mě léčil z Vojáka. Tolikrát jsem si na něj teď vzpomněla. Několikrát jsem měla nutkání mu napsat, když jsem strašně nechtěla být sama… Vím, že by přišel. Vím, že by se na mě koukal těma svýma nádhernýma černýma šibalskýma očima a usmíval se. Že by mě objímal. A že by za to nic sobecky nechtěl. Bože, jaká jsem kráva… Proč jenom neumím víc brát… Proč neumím připustit, aby se taky někdo někdy staral o mě… Víš, že to byl první chlap, do kterýho jsem nebyla zamilovaná a bylo mi s ním strašně fajn? Ani nevím proč, neměla jsem čas nad tím přemýšlet. Nemám ráda takový ty klasický projevy citů, když do někoho nejsem zamilovaná, když ho pořádně neznám, když jsem si na něj ještě nestačila zvyknout… Všechny ty věci lásky mi trvají dýl… A u něj mi to ani trochu nevadilo, strašně ráda jsem se s ním jen tak válela a objímala. Měla jsme s ním takovej zvláštní pocit, neumím to vysvětlit. Ty tmavý vlasy, ty tmavý oči, ty potetovaný svaly, pořád jsem čekala, až se z něj vyklube kretén a ono se to nikdy nestalo. On byl naprosto úžasnej. Objímal mě a nic za to nechtěl. Po pár týdnech jsem se s ním přestala vídat. Bylo toho na mě všechno moc, strašně moc. Potřebovala jsem být sama. Nechápal to. Nemohl. Bylo mi to líto. Byla jsem na sebe naštvaná, že se chovám jako kráva. Jako chlap. Odešla jsem stejně pitomě jako Voják ode mě a já ho začala trochu víc chápat…

Běžím kolem a začínám si připadat jako v blbým filmu. Za chvíli můžu zorganizovat vlastní zájezdní autobus, takovej ten, co jezdí někde v Hollywood Hills a vozí turisti kolem domů celebrit. Mohl bych udělat Tour Šárčinejch sexuálních eskapád. Vpravo před vámi bydlí pán A, po vaší levici můžete vidět práci pana B, tady jsme chodili na oběd s panem C a naproti má kancelář pan D. Je jich plný město.

Mých eskapád…

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *